Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Vydejme se na cestu

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Vydejme se na cestu12:16

Bratři a sestry, dnešní první čtení, to je vlastně kapitola Knihy kronik, někdy se taky říká Knihy letopisů. A tato poslední kapitola nejdříve popisuje, řekli bychom, takový ten chmurný obraz toho, co přivedlo Izraelity do Babylónského zajetí. Ale končí právě velmi optimistickým výhledem do budoucna. Vyúsťuje vlastně v tu obnovu Smlouvy. V to, že ti, kteří se vrátí, to mají ve svých rukou a je tady jakýsi nový začátek.

Můžeme říci, že s každým člověkem, který se narodí na tomto světě, začíná vždycky něco nového. A možnost toho nového začátku tady neustále je.

My slyšíme teď velmi často (já jsem to slyšel zase dneska asi dvakrát nebo třikrát v rádiu), kdy už se konečně budeme moci vrátit k tomu, jak to bylo předtím? To není dobře. Jak říkám, i když jsou mnozí vyčerpaní a na mnohé to doléhá, dopadá, ale člověk by se měl vlastně vždycky posouvat kupředu. Tak, jako se posouvá čas našeho života, jako plynou jednotlivé dny a každý ten den nám přináší nějakou zkušenost, tak vlastně nás to má posouvat dopředu. Ne, abychom toužili po tom vlastně, že se vrátíme k něčemu, co bylo. To nikdy už nebude. Ale jde o to, abychom si uvědomili a řekli: „Až budu mít tu možnost, tak to budu dělat znovu a pokusím se to dělat lépe.“

Když se vrátíme k tomu obrazu, který nám představila ta poslední kapitola Knihy kronik. „Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností.“ Jsou tam tři kategorie. Dvě kategorie vedoucích, vůdců toho národa – knížata, tedy ti, kteří měli politickou moc, kněží, ti, kteří měli být náboženskými vůdci. Ale i lid, tedy ti, kteří vlastně byli, my bychom řekli, na tom spodku a byli takzvaně vedeni.

Nikdo není nějakým způsobem vynechán tady z tohoto soudu. Prostně nelze říct: „Já jsem nemohl nic dělat,“ nebo: „Já jsem jenom plnil nějaká nařízení.“ Každý člověk má svoji odpovědnost a každý člověk má zpytovat svědomí, nakolik svoji odpovědnost uplatnil, naplnil dobrem.

No, a potom je tady vlastně vyjmenována ta dějinná událost obléhání Jeruzaléma, které se stalo v roce 587 před narozením Pána Ježíše, kdy ten chrám, tady se říká, nepřátelé, on je to král Nabuchodonozor, nebo někdy se říká Nebukadnesar, odvedl většinu toho národa do Babylónu.

Ten národ vlastně byl rozdělen. Maličká část lidí, kteří nic neuměli. Všichni řemeslníci, všichni schopní lidé byli odvedeni. Tam zůstalo to, čemu říkáme takový ten úplný spodek. Lidé nevzdělaní, lidé, kteří dokázali akorát možná obdělávat půdu. A zbytek byl odveden někam pryč, vlastně několik tisíc kilometrů pryč. A teď se řešilo, jestli je možné vůbec ten národ obnovit. Někteří čekali, že to bude z toho zbytku, který tam zůstal. Ale jiní říkali: „Ne, to bude z těch, kteří jsou teď odvedeni.“ Jim oponovali zase a říkali: „Jak? Ti se tam rozplynou mezi těmi Babylóňany. Ti tam zapomenou na svůj národ, na svůj jazyk, na svoje náboženství. To vůbec není možné.“ Ano, lidsky by to asi možné nebylo.

Písmo svaté mlčí tady vlastně o tom, co se dělo v tom Babylóně. Z mimobiblických pramenů víme, že velká skupina zapřela to, že je z izraelského národa. Změnili si jména, začli se oblékat jako Babylóňané, začali vlastně nosit i účesy, vousy jako Babylóňané. Odložili tady toto všechno a taky samozřejmě začali věřit v ty babylónské bohy. Ale velká část zůstala vlastně věrná těm svým kořenům.

A tady ti, kteří znali Písmo a znali vlastně i chrámovou bohoslužbu, tak si položili otázku: „A jak to budeme dělat teď? Když nemáme Chrám, nevíme, jak dělat ty obřady, tak co teď budeme dělat?“ První věc, kterou začali dělat, bylo to, že začali sepisovat hromadně to, čemu my říkáme Starý zákon. Do té doby se velká část toho, co známe pod tím pojmem Starý zákon, předávalo ústně. A oni vycítili to nebezpečí a řekli si: „Tak teď je potřeba vlastně se tomu postavit,“ a začali to zapisovat. Začali sbírat všechny ty prameny. Nic z toho nevynechali, ale všechno to dali vlastně dohromady. A proto některé ty události jsou tam třeba dvakrát opakovány. Protože oni si nedělali nárok, že tomu rozumějí a znají, tak to zaznamenali všechno. Nic nevynechali, neposuzovali to, ale řekli si: „Každý ten text bude obohacením pro naši víru.“

A potom si uvědomili a řekli: „Tak nemáme Chrám. Tedy to místo, kde jsme se shromažďovali, kam nejméně třikrát za rok měl přijít každý dospělý Izraelita. Ale je potřeba se shromažďovat. Tak co uděláme?“ A vzniklo to, čemu říkáme a co známe pod pojmem synagoga. Doslova to znamená shromáždění. Tedy že se budou scházet v sobotu, v ten den zasvěcený Hospodinu, a budou se shromažďovat tam, kde jsou. V těch městech už nebude potřeba chodit na jedno místo. I když oni se mohli pohybovat po celé Babylónské říši, akorát se nesměli vrátit domů. To je taky hodně zajímavé.

Takže tedy budeme se shromažďovat, budeme číst z těch textů, které jsme teď zapsali, budeme se modlit a budeme zpívat žalmy.

Bratři a sestry, vždycky, v každé té krizi, je potřeba si říct, tak a co můžu udělat? Co můžu udělat, abych z té krize, nebo abychom my všichni z té krize vyšli nějakým způsobem obrozeni? Já nechci říct zrovna posíleni, ale obrozeni. Aby nás ta krize nesmetla. Aby nás to nepohltilo. Tady ten, řekli bychom, tvůrčí přístup Izraelitů, jejich vlastně taková až národní vlastnost, že oni v těch krizích dokážou hledat, jak to přežít, jak té krizi vzdorovat a mnohokrát už se ukázalo, že z toho vyšli opravdu vítězně a že jsou vzorem. Není to jenom o tom, že by byli tak dobrými lidmi, ale jejich velkou posilou je víra.

No, a končí to, jak jsem říkal, to celé výnosem krále Kýra, který po padesáti letech se zmocnil Babylónské říše, a i když říká vlastně prorok Jeremiáš, který je tady velmi citován, že se vrátili po sedmdesáti letech, tak historická skutečnost je trošku jiná. První navrátilci se mohli vrátit už po padesáti letech od toho dobytí Jeruzaléma. Ovšem ono se jim moc nechtělo. Je to celkem pochopitelné, protože padesát let je hodně. Uvědomme si, že tenkrát se nedožívali tolika let a vlastně nějakých devadesát procent těch, kteří byli odvedeni z Jeruzaléma nebo z Izraele, umřelo v Babylónu. Čili to je těch padesát let, to jsou dvě generace. A po těch padesáti letech se mohli vrátit první, a to byly, jak se říká, ty první vlaštovky.

Protože věděli, že Jeruzalém je zbořený, že všechno je to tam srovnané se zemí, bydlí tam nějací jiní lidé, my je známe pod označením Samařané, a jak to tam bude? Co tam vlastně máme dělat? Je možné to vůbec obnovit? Ten výnos krále Kýra končí tak velmi optimisticky, takovou výzvou: „Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním.“ Český překlad říká: „Ať jde do Jeruzaléma.“ Originál říká: „Vydejte se na cestu do Jeruzaléma.“

Vydejme se na cestu, bratři a sestry, a to je ono. Vlastně Starý zákon je charakterizován, že je to lid, který je na cestě, nebo lid Smlouvy, který je na cestě, takto, lépe řečeno. A my, jako novozákonní lid si z toho můžeme vzít hodně. To, že vlastně jsme na cestě, pořád. Na cestě především vnitřně, na cestě víry, která nemá stagnovat, ale má pořád růst.

Kvůli víře přišel za Ježíšem Nikodém. Nikodém správně tuší a předpokládá, že Ježíš je ten očekávaný Mesiáš. V tomto má Nikodém pravdu. Ovšem Ježíš je jiný Mesiáš, než jak si ho Nikodém představoval. Ten rozhovor, který vedl Ježíš s Nikodémem, to je vlastně řeč, která je typicky janovská: světlo – tma, pravda – lež, život -smrt a tak. Jsou to pojmy, které jsou velmi důležité. Ta řeč je vedená v takovém, řekli bychom, básnickém stylu, ale jde tam o velmi vážné věci, a když to celé shrneme, tak Ježíš chce právě přivést Nikodéma k tomu, aby používal svůj rozum a aby se nezastavil. Aby se nezastavil u té své představy a aby se pořád ptal: „Je ta moje představa správná? Shoduje se to s tím, co mi tady vlastně Bůh předkládá?“

A tak, bratři a sestry, náš život víry by se vlastně v ideálním případě nikdy neměl zastavit, nikdy bychom se neměli spokojit s tím stupněm, který jsme dosáhli, protože náš život z víry může pořád, řekli bychom, růst anebo jít do větší hloubky. Každý z nás vlastně uzavřel s Bohem takovou smlouvu, a ta naše osobní smlouva s Bohem je potřeba, aby byla obnovována, prohlubována a zkrátka a dobře žita.

Kéž se nám to s Boží pomocí podaří.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Přijmout spásu není těžké, ale vyžaduje to pokoru

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Přijmout spásu není těžké, ale vyžaduje to pokoru10:17


Bůh zasahuje proto, aby bylo možné začít znovu a lépe

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Bůh zasahuje proto, aby bylo možné začít znovu a lépe11:42
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.56 MB]

Bratři a sestry, všechna čtení letošního cyklu nás odkazují ke Smlouvě a k obnově Smlouvy. První čtení, které jsme vyslechli, je jakousi zpětnou reflexí, proč byli odvedeni do Babylóna, co k tomu vedlo a jak by měli jednat dál v budoucnosti, aby už se to neopakovalo.    Více...


Těmi dary, co máte, jste bohatí

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Těmi dary, co máte, jste bohatí12:10
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.51 MB]

Bratři a sestry, tématem všech textů, které jsme před chvílí slyšeli, je obnova Smlouvy. Tato myšlenka se prolíná všemi texty, které jsme vyslechli, ať už starozákonním čtením, žalmem nebo novozákonními čteními.    Více...


Já ti dám možnost nového začátku

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Já ti dám možnost nového začátku13:05
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.71 MB]

Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, Nikodém byl člověk, který měl otázky. Mnoho lidí, když se dívalo na Ježíšovo působení, na to, co dělá, jak učí, uzdravuje, dělá další zázraky, tak mnoho lidí zůstalo u tohoto prvního pohledu.    Více...


Bůh to podniká, aby nás léčil

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Bůh to podniká, aby nás léčil4:10
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 0.69 MB]

První čtení vzniklo někdy kolem roku 250 před Kristem. Byla napsána Kniha kronik. Vůbec nevíme, kdo to napsal, proto se tomu člověku říká kronikář. Tento člověk bere dějiny Izraele, jak se říká, od Adama, a nepíše z hlediska dějepisu, ale píše z hlediska náboženství.    Více...


Odkud jsme přišli, co děláme a kam půjdeme

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Odkud jsme přišli, co děláme a kam půjdeme13:08
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 25 kb/s, 2.44 MB]

Bratři a sestry, my se dnes poprvé setkáváme s listem apoštola Pavla Efezanům, myslím poprvé v tom období, kdy se zamýšlíme nad druhým čtením. Ten starý Efez byl v dnešním Turecku, v Malé Asii, město zase velmi bohaté.    Více...


Bůh je náš Otec

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Bratři a sestry, možná vás někdy napadla takováto otázka: musel Pán Ježíš umřít na kříži, abychom byli zachráněni? Bylo to nezbytně nutné? Ježíš říká Nikodémovi, že musí být vyvýšen syn člověka. Takže na první pohled by se zdálo, že to bylo nezbytně nutné. Ale když budeme dál zkoumat Písma, a potom hlavně celou dogmatiku, tak zjistíme, že to nutné nebylo. Úplně by stačilo to, že se Pán Ježíš narodil jako člověk, protože tím se připodobnil nám lidem. On se tím vlastně skutečně velice ponížil. Ke své božské důstojnosti přijal důstojnost lidskou, ale tím šel dolů.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.