Rubrika
HomilieBůh zasahuje proto, aby bylo možné začít znovu a lépe
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, všechna čtení letošního cyklu nás odkazují ke Smlouvě a k obnově Smlouvy. První čtení, které jsme vyslechli, je jakousi zpětnou reflexí, proč byli odvedeni do Babylóna, co k tomu vedlo a jak by měli jednat dál v budoucnosti, aby už se to neopakovalo. A uvědomili si Izraelité, že se to stalo proto, že odstoupili od Smlouvy, že ji nezachovávali.
My jsme slyšeli úplný závěr Druhé knihy kronik. Jsou to knihy, které byly napsány člověkem, který byl v tom babylónském zajetí, a v právě když se vrátili zpět do Judska, tak ti, kteří se vrátili, se ptali: „A proč naši rodiče, případně prarodiče, museli odejít? Co to bylo před těmi skoro osmdesáti lety?“ A on na to odpovídá.
Ten český název Knihy kronik není úplně přesný. Řecky se to nazývá Paralypomenon, což znamená, dá se to přeložit, jako nějaké události, které někdo pominul, jako přehlédnul. V tom smyslu, že se mu ty události nezdály zajímavé. Že to bylo z pohledu někoho nedůležité. Hebrejsky se tak kniha nazývá Knihou denních událostí. Tedy zase něco každodenního, opakujícího se, všedního.
Tady ty Knihy kronik totiž téměř kopírují Knihy královské, ale dodávají tam ten, řekli bychom, každodenní pohled. Ten člověk, který to napsal, vedený duchem svatým, nevíme, jak se jmenoval, proto mu říkáme Kronikář, si uvědomil, že Bůh člověk volá každý den, že nic není tak malého, že by to v Božích očích nebylo důležité. Že i to, čemu říkáme ty všednodenní starosti, všednodenní práce a činnosti, že to má svůj význam a svou cenu.
Kronikář začal, můžeme říci, velmi zevrubně. Začíná od Davida. Dobu krále Davida klade jako vzor. Vzor především z toho pohledu mravního, morálního. Jako dobu, kdy bylo dobře popsáno, co je dobré, ale také bylo dobře a zřetelně popsáno, co je zlé, a bylo řečeno: „Tohle konej, protože je to dobré, a tohle nedělej, člověče, protože je to zlé.“
Potom rozebírá vlastně životy a panování těch dalších králů, ale nezajímá se ani tak o události politické, ale u každého toho krále je hodnocení – jestli dělal to, co je v Hospodinových očích dobré, anebo jestli naopak dělal to, co bylo v Hospodinových očích zlé. Tedy jednalo se o jakési morální zhodnocení toho každého panovníka.
No, a jak jsem říkal, my jsme četli úplný závěr, a tam bylo shrnutí, jakási sebereflexe. To co jsme slyšeli, ten poměrně dlouhý úryvek, obsahuje tři myšlenky, tři takové okruhy. To první je vlastně zpytování svědomí. Je to jakési zpovědní zrcadlo. „Všechna knížata, kněží i lid se dopustili…“ Známe to. Když se něco stane, tak se říká: „Kdo za to může?“ A ti co jsou dole, tak říkají: „To ti nahoře. Ti se měli víc snažit, víc starat.“ Ti co jsou nahoře, tak říkají: „Za to můžou ti dole, protože my jsme to mysleli dobře. Oni nás neposlouchají.“ A ten Kronikář říká: „Ale kdepak. Každý přispěl svým dílem k tomu, co se stalo, a není možné svalovat vinu na někoho jiného.“ Tak to dělali vlastně i první lidé a nevedlo to k odpuštění, nevedlo to k usmíření.
„Dopustili se mnoha nevěrností.“ Vlastně mluví se tady o tom morálním životě, o životě z víry, kdy ten vztah Izraele a Hospodina je přirovnáván ke vztahu ženicha a nevěsty. Hospodin sám o sobě říká: „Já jsem tvůj ženich a ty jsi můj lid, moje nevěsta.“
A potom se dostáváme k těm pojmům jako víra, nevíra, nevěra a tak. Je to myšleno především tady v tomto smyslu.
„Napodobovali všechny hanebnosti pohanů.“ Člověk má tendenci schovat se v nějakém davu, protože si říká: „Když jsem v davu, nevyčnívám, nevyčuhuji. Není na mě tak vidět. Jsem v tom davu bezpečnější, jsem tam víc schován.“ Ale dav je také snadněji manipulovatelný a člověk v tom davu udělá nebo řekne něco, co by, když by tam stál jako jedinec, neřekl nebo neudělal. To všichni víme a známe to i z dějin, že různé provokace, a to, začalo právě proto, že to bylo z davu. A člověk se snadněji nechá strhnout, nechá se snadněji manipulovat. A před tímto Kronikář varuje.
Poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil V Jeruzalémě. Chrám jako místo setkání člověk a Boha – Boha s lidmi. Navíc to místo má velmi symbolický název – místo pokoje. Je to místo, kam Bůh přicházel se svým pokojem a lidé mohli přijít a obrazně řečeno nabrat si toho pokoje a žít z něho, odnést si ho. Ale jak všichni víme, tak toto místo v dějinách moc pokoje nemělo a dodneška nemá. Proč? No, protože lidé dělají jednu chybu. Bůh ten pokoj nabízí a člověk ho může přijmout, ale musím si uvědomit, když chci ten pokoj pro sebe, tak ho musím také darovat, dopřát tomu vedle mě. Není možné, abych na jedné straně usiloval o pokoj nebo chtěl pokoj pro sebe, a nedopřál ho těm druhým.
Potom následují dosti dlouhý odstavec, který mluví o tom, co Bůh dělal pro to, aby tu situaci změnil – posílá proroky. Nebo obecně ještě řečeno takto, je to až na konci: „Už nebylo léku.“ Bůh to všechno dělá pro to, aby léčil, aby zachránil. Ne aby ničil, ne aby trestal, ne aby se mstil, ale aby léčil, aby uzdravil. A začíná tu léčbu, řekli bychom, těmi nejmírnějšími prostředky. Bohužel člověk je náchylný k tomu přeslechnout dobře míněné rady, a tak potom vlastně ty prostředky, které Bůh používá, jsou nějak tvrdší a tvrdší. Ne že by z toho Bůh měl radost, ne že by ho to těšilo, ale je to právě pro tu, řekli bychom, tvrdost člověka, pro jeho nechápavost, pro neochotu.
Ale to celé je míněno pro to, aby byl umožněn nový začátek. Aby byl možný nový začátek, museli vlastně se vyměnit generace. Proto to zajetí trvalo tak dlouho, až vlastně ti, kteří pamatovali, řekli bychom, ten starý řád, který nebyl dobrý, tak ti vymřeli, a ti, kteří se navrátili, mohli skutečně začít úplně znovu.
Tím končí, řekněme toto zpytování svědomí. Všechno, co Bůh dělá pro člověka a dělá proto, aby člověk mohl začít znovu a lépe.
Druhá ta myšlenka, druhý odstavec, popisuje tu zkázu. Ale popisuje ji poměrně stručně. Víte, ten Jeruzalém byl dobyt dvakrát, trvalo to dlouho, bylo to opravdu hrozné. A lidé vždycky v naší době, ale i v dobách minulých měli tendence libovat si v tom, že líčili různé katastrofy velmi obšírně. Všichni to známe, jsou toho plné zprávy, jsou toho plné noviny a mnozí si v tom libují. Ale málokdo si položí tu otázku, proč se to stalo, a hlavně, co bude dál.
Tady je to vloženo doprostřed. Napřed Kronikář odpovídá, proč se to stalo, a potom řekne, co bude dál. Jemu nejde o líčení těch katastrof, té zkázy, ale jemu jde o to, aby připravil půdu, řekli bychom, pro tu třetí myšlenku toho nového začátku. Bůh zasahuje, zkouší, dopouští, ale právě proto, aby bylo možné začít znovu a lépe.
Provolání perského krále Kýra vyzývá všechny, kdo tam ještě jsou, ať jdou do Jeruzaléma. On to myslí doslova: „Vemte si svoje věci.“ Dostali peníze na cestu, dostali peníze do začátku, jakousi státní podporu, aby mohli jít. Ale je to myšleno také, řekli bychom, v takovém symbolickém slova smyslu. Jít do Jeruzaléma. Řekli jsme si, že to slovo znamená „místo pokoje“. Jít do Jeruzaléma znamená hledat pokoj, usilovat o pokoj. Usilovat o pokoj pro sebe, usilovat o pokoj pro ty, kteří jsou vedle mě. A toto je velmi krásná myšlenka a myslím, že by nás mohla provázet po zbytek letošní doby postní. Prožívejme svůj život jako cestu do Jeruzaléma. Prožívejme tady tyto dny doby postní, které nám ještě z dob Velikonoc zbývají, a hledejme a usilujme o pokoj pro sebe i pro ty, kteří jsou nám svěřeni, i pro ty, kteří jsou kolem nás.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, dnešní první čtení, to je vlastně kapitola Knihy kronik, někdy se taky říká Knihy letopisů. A tato poslední kapitola nejdříve popisuje, řekli bychom, takový ten chmurný obraz toho, co přivedlo Izraelity do Babylónského zajetí. Ale končí právě velmi optimistickým výhledem do budoucna. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, tématem všech textů, které jsme před chvílí slyšeli, je obnova Smlouvy. Tato myšlenka se prolíná všemi texty, které jsme vyslechli, ať už starozákonním čtením, žalmem nebo novozákonními čteními. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, Nikodém byl člověk, který měl otázky. Mnoho lidí, když se dívalo na Ježíšovo působení, na to, co dělá, jak učí, uzdravuje, dělá další zázraky, tak mnoho lidí zůstalo u tohoto prvního pohledu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
První čtení vzniklo někdy kolem roku 250 před Kristem. Byla napsána Kniha kronik. Vůbec nevíme, kdo to napsal, proto se tomu člověku říká kronikář. Tento člověk bere dějiny Izraele, jak se říká, od Adama, a nepíše z hlediska dějepisu, ale píše z hlediska náboženství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, my se dnes poprvé setkáváme s listem apoštola Pavla Efezanům, myslím poprvé v tom období, kdy se zamýšlíme nad druhým čtením. Ten starý Efez byl v dnešním Turecku, v Malé Asii, město zase velmi bohaté. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, možná vás někdy napadla takováto otázka: musel Pán Ježíš umřít na kříži, abychom byli zachráněni? Bylo to nezbytně nutné? Ježíš říká Nikodémovi, že musí být vyvýšen syn člověka. Takže na první pohled by se zdálo, že to bylo nezbytně nutné. Ale když budeme dál zkoumat Písma, a potom hlavně celou dogmatiku, tak zjistíme, že to nutné nebylo. Úplně by stačilo to, že se Pán Ježíš narodil jako člověk, protože tím se připodobnil nám lidem. On se tím vlastně skutečně velice ponížil. Ke své božské důstojnosti přijal důstojnost lidskou, ale tím šel dolů. Více...