Rubrika
HomilieTěmi dary, co máte, jste bohatí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, tématem všech textů, které jsme před chvílí slyšeli, je obnova Smlouvy. Tato myšlenka se prolíná všemi texty, které jsme vyslechli, ať už starozákonním čtením, žalmem nebo novozákonními čteními. V evangeliu je to takové zvláštní. Na začátku druhé kapitoly Janova evangelia Ježíš promění v Káni Galilejské vodu ve víno, a potom je tam zpráva o tom, jak Ježíš jde o Jeruzaléma a jak vyžene z chrámu prodavače všech těch možných věcí, směnárníky a ty, kteří tam vlastně nemají co dělat. Ježíšovi odpůrci se ptají: „Dokaž nám, že to smíš dělat!“
Nikodém vidí, věří, že před ním je Mesiáš, Zachránce. Ale ten Mesiáš je jiný, než jakého on čekal. Je tady rozpor mezi Nikodémovou představou a skutečností. Nikodém to neodbyde jednou větou: „Dokaž mi, že to smíš dělat,“ ale chce si to vyjasnit, a proto začíná celý ten dlouhý noční rozhovor.
Ježíš ve svém veřejném působení musel nějakým způsobem reagovat vlastně na tři skutečnosti, které zásadně ovlivňovaly život každého Izraelity, a to byl Chrám, Smlouva a Mojžíšův zákon, a oni všichni od něho čekali, jaký postoj zaujme k těmto třem skutečnostem. A Ježíš říká: „Tyto věci – Chrám, Smlouva, Mojžíšův zákon, jsou samy o sobě dobré, ale nesmíme je absolutizovat, protože ani Chrám, ani Smlouva, ani Zákon nedávají život, nejsou schopny dát život, ale jsou dobrými pomocníky, aby člověka nasměrovaly k životu. Ten život dává jenom Bůh. Takže Ježíšův postoj k těmto třem skutečnostem je očistný. Říká: „Ano, tyto věci ano, ale má to své místo. Není to absolutní.“ Takže Ježíšův postoj je očistný, očišťující. Vyhnal z chrámu ty, kteří tam nepatří.
Očistit dům, opravit dům, je to obtížné, ale je to něco, co je relativně snadné. Vemte si takový banální příklad, když budeme doma malovat. Člověk se u toho nadře, je tam spousty špíny a takhle, ale řekněme, za týden je to hotové, poklizené a člověk se s radostí dívá na ten vymalovaný dům a říká si: „Je to pěkné a je to relativně brzo hotové.“ Kdežto ta, řekli bychom, očista Zákona (Nikodém je představitel Zákona, on je farizej), to utřídění myšlenek, vyřazení toho, co tam nepatří, aby se spojila představa s tou realitou přicházejícího Zachránce, to je velmi obtížné a je to proces na dlouhou dobu. Nikodém klade velmi složité otázky. Nebudeme je tady rozebírat, protože nad každou tou otázkou bychom se mohli zamýšlet hodinu. Ale celý ten proces trval i několik hodin a byl to začátek.
Symbolické je také to, že Nikodém přichází v noci, kdy ta noc představuje tu nejistotu, to že nezná odpovědi na své otázky, a odchází za světla. A tady to světlo zase symbolizuje Ježíšovy odpovědi. Krásné je právě na tom to, že Nikodém se rozhodne: „Já tam půjdu, abych si to vyjasnil.“ Byl jediný. Ti ostatní řekli: „Dokaž nám, že to smíš dělat!“ Mávli nad tím rukou a řekli: „Ty jsi nepřítel.“ Ale Nikodém jde a hledá – hledá odpovědi. A to je něco, v čem bychom ho měli následovat, v čem bychom si z něho měli vzít příklad a napodobit ho. Máme na to, obrazně řečeno, celý život.
Teď bych se chtěl přesunout k žalmu. Ten žalm je myšlenkově velmi podobný té situaci, kterou nám popisuje evangelium. Žalm má číslo 137, kdybyste ho hledali v Písmu, a je to žalm, který vznikl, když se vrátili z Babylónského zajetí. Je to žalm, kterému se říká Memento. Tedy popisuje události, které se staly, ale nejde mu o to, aby, jak se říká, jitřil staré rány nebo hledal nějakého nepřítele, viníka a podobně, ale ten žalmista vlastně říká: „Připomínám to proto, aby už se to neopakovalo.“
Je to žalm, který se zpíval v obnoveném Jeruzalémském chrámu při kající bohoslužbě. Připomíná situaci těch, kteří byli odvedení do Babylóna, a připomíná, v čem byla ta jejich bída a jejich smutek. My víme z různých historických zápisů a z té praxe, jak to ti Babylóňané dělali. Oni ty přesídlence nijak netýrali. Oni jim určili zemi, dokonce tam mohli bydlet, jak chtěli. Neurčovali, která rodina bude bydlet v které vesnici a takhle. To nechali na nich. Ti přistěhovalci nebo přesídlenci měli tu zemi kultivovat a měli v ní žít. A ti Babylóňané věděli, že to je pro ně výhodné, a proto, jak říkám, je netýrali, netloukli je, netrápili je hladem nebo něčím takovým. Tedy po stránce materielní se těm přesídlencům nedařilo až tak špatně. Ale problém bylo to, čemu říkáme duchovní bída, a to, že byli vykořeněni. Izraelská kultura a babylónská kultura, to je každé úplně něco jiného, to stejné u náboženství.
A teď vůbec ta otázka: Tak nám něco zazpívejte. Jo? Jste tady jiná rodina, jiný národ. Může to být výzva, která je vedena zájmem: „Já vás neznám, já vás chci poznat.“ Může to být vedeno ale také výsměchem, a tak to ti Izraelité vzali: „Vy jste nás sem odvedli, vy jste nad náma vyhráli a vy nás ještě chcete pokořovat.“ Proč došlo tady k tomu, nevíme. Vidíme prostě ten rozdíl, ten rozpor.
Navíc ještě u těch Izraelitů většina písní, které měli v té době, byly písně náboženské. U Babylóňanů to bylo stejné. My máme písně, kterým říkáme národní, lidové. Ale to v té době neexistovalo. Většina písní byla spojena s nějakou náboženskou oslavou a ty písně se směly zpívat jenom v ten určený den pro tu určitou příležitost a na určitém místě. Tedy chci znovu podtrhnout rozdíl těch kultur, rozdíl toho vnímání. A z tohoto vznikalo spoustu nedorozumění a Izraelité se tam cítili nějakým způsobem ztraceni.
Ten žalmista připomíná ty minulé věci, naráz ale přechází z toho množného čísla jako „my jsme sedávali, plakali, vzpomínali“ a takhle, tak naráz přechází do první osoby jednotného čísla a říká: „Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi,“ a teď je ta změna: „Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice.“ Většina lidí je praváků, takže pravá ruka je považována za tu šikovnější, za tu ruku, kterou si člověk vydělává na svoje živobytí, ale právě v těchto dobách, kdy se jedlo rukama a bralo se jídlo z nějaké společné mísy, tak právě do té společné mísy se smělo sáhnout pouze pravou rukou. Nikdo nesměl levou rukou. Čili ten žalmista říká: „To co jsme měli v Jeruzalémě, je pro nás tak drahé, že vlastně je to synonymem života, a kdybych já se od toho odřízl,“ používá jednotné číslo, protože rozhodnout se musí každý: „Kdybych já se od toho odřízl, odstřihl, tak je to stejné, jak kdybych se zabil, jako kdybych nemohl pracovat, vydělávat si na živobytí, jako kdybych nemohl jíst.“
Vlastně když se to trošku rozvede, tak oni se tam střetávali s druhou kulturou a teď byla otázka: „Kolik toho smíme vzít z té druhé kultury, kolik toho smíme přijmout a kdy už musíme říct, dost.“ Dneska se tomu říká: „Zachovat si vlastní identitu.“ A dneska prožíváme něco podobného, kdy se smazávají různé rozdíly a jsou lidé, kteří říkají: „Ale to je jedno, to nebo ono.“ Ale už tady Písmo svaté nám připomíná a říká: „Není to jedno. Ty dary, které dostáváte, mají být vidět a nemá se to smazat, nemám se to shrnout na jednu rovinu. Těmi dary, to co máte, tím jste bohatí, a nezapomínejte na to a rozvíjejte to.“
Takže Izraelité si to takto připomínali a Nikodém, který znal tento žalm, šel za Pánem Ježíšem, aby hledal ty odpovědi, aby si znovu ujasnil, v čem je bohatý, jaké dary dostal a aby svoji představu Mesiáše nějakým způsobem skloubil, spojil s realitou, která přišla. Je to i pro nás výzva, abychom se ptali: „Pane, co mi tím chceš říct? Tím, co se děje kolem mě, tím co se děje ve mně, tím co prožívám, s čím se setkávám. Co mi tím chceš říct a kam mě tím chceš dovést?“
Pro Nikodéma to bylo první setkání s Ježíšem, ale nebylo poslední. Byl to takový začátek cesty, něco se nastartovalo, něco začalo. Ať tedy se vydáme i my na podobnou cestu jako Nikodém.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, dnešní první čtení, to je vlastně kapitola Knihy kronik, někdy se taky říká Knihy letopisů. A tato poslední kapitola nejdříve popisuje, řekli bychom, takový ten chmurný obraz toho, co přivedlo Izraelity do Babylónského zajetí. Ale končí právě velmi optimistickým výhledem do budoucna. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, všechna čtení letošního cyklu nás odkazují ke Smlouvě a k obnově Smlouvy. První čtení, které jsme vyslechli, je jakousi zpětnou reflexí, proč byli odvedeni do Babylóna, co k tomu vedlo a jak by měli jednat dál v budoucnosti, aby už se to neopakovalo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, Nikodém byl člověk, který měl otázky. Mnoho lidí, když se dívalo na Ježíšovo působení, na to, co dělá, jak učí, uzdravuje, dělá další zázraky, tak mnoho lidí zůstalo u tohoto prvního pohledu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
První čtení vzniklo někdy kolem roku 250 před Kristem. Byla napsána Kniha kronik. Vůbec nevíme, kdo to napsal, proto se tomu člověku říká kronikář. Tento člověk bere dějiny Izraele, jak se říká, od Adama, a nepíše z hlediska dějepisu, ale píše z hlediska náboženství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, my se dnes poprvé setkáváme s listem apoštola Pavla Efezanům, myslím poprvé v tom období, kdy se zamýšlíme nad druhým čtením. Ten starý Efez byl v dnešním Turecku, v Malé Asii, město zase velmi bohaté. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, možná vás někdy napadla takováto otázka: musel Pán Ježíš umřít na kříži, abychom byli zachráněni? Bylo to nezbytně nutné? Ježíš říká Nikodémovi, že musí být vyvýšen syn člověka. Takže na první pohled by se zdálo, že to bylo nezbytně nutné. Ale když budeme dál zkoumat Písma, a potom hlavně celou dogmatiku, tak zjistíme, že to nutné nebylo. Úplně by stačilo to, že se Pán Ježíš narodil jako člověk, protože tím se připodobnil nám lidem. On se tím vlastně skutečně velice ponížil. Ke své božské důstojnosti přijal důstojnost lidskou, ale tím šel dolů. Více...