Čtvrtek 19.05.2022, sv. Petr Celestýn, Ivo
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Já ti dám možnost nového začátku

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Já ti dám možnost nového začátku13:05
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.71 MB]

Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, Nikodém byl člověk, který měl otázky. Mnoho lidí, když se dívalo na Ježíšovo působení, na to, co dělá, jak učí, uzdravuje, dělá další zázraky, tak mnoho lidí zůstalo u tohoto prvního pohledu. Radovali se a říkali: „Ano, Ježíš z Nazareta, on je fajn. Hezky se poslouchá, má rád lidi, máme z něho radost.“ Ale Nikodém šel hlouběji a ptal se, proč to Ježíš dělá, co tím vším chce říct, jaký to má význam. Snažil se jít ke kořenům. Na některé otázky si dokázal odpovědět sám, něco nezvládal, a proto se rozhodl vyhledat Ježíše. Ale jeho postavení mu dělalo starosti – byl členem velerady.

Veleradu tvořilo 72 mužů, kteří rozhodovali o hodně věcech v Izraeli. Byla to taková samospráva. I když tím nejvyšším byl římský místodržitel, prokurátor, ale Římané nechávali v těch porobených zemích místní samosprávě dosti velký prostor, protože věděli, že to tak bude lepší, klidnější. A tak velerada měla velké slovo mezi Izraelity. A velerada byla proti Ježíšovi, protože, jak jsme si říkali minule, Ježíš vlastně na začátku svého veřejného působení, hned v jeho počátcích vyhnal kupce z chrámu, a potom to zopakoval před těmi Velikonocemi, kdy byl ukřižován. A tady ten skutek, že jim řekl: „Děláte to špatně. To do chrámu nepatří!“ to je na tolik popudilo, že oni se postavili proti němu.

Jak vidíme, Nikodém je ta vyjímka, a teď on si říká: „No jo, ale co tomu řeknou ti ostatní, když já půjdu za Ježíšem? Obviní mě, že se s ním spolčuji, že nedržím to rozhodnutí velerady.“ A proto tedy jde v noci. Na jedné straně tedy vidíme Nikodémovy obavy, ale na druhou stranu bychom měli ocenit, že ty obavy ho nezastavily. Že tady ty jakési „překážky“ (to jsou překážky, které si děláme my sami), že tyto překážky ho nezbavily obavy, aby Ježíše našel a aby s ním mluvil. A Ježíš to také potom náležitě ocenil.

Bratři a sestry, a přesně ve stejném duchu, tedy v tom „co to znamená, co tím nám chceš Bože říct?“, v tomto duchu byly napsány Knihy kronik. Jsou dvě, a my jsme dnes slyšeli v prvním čtení úplný závěr té druhé Knihy kronik. Napsal je jeden člověk pod vedením Ducha svatého někdy asi 250 let před narozením Pána Ježíše. Byla to doba, kdy Izraelité už žili ve své zemi, v zemi Kanán. Byli sice podrobeni, neměli své krále, ale měli tady tuto svou samosprávu. Ale ta doba nebyla rozhodně ideální a mnoho lidí zápasilo o svoji víru. A Bůh posílá jim jako odpověď knihy.

V té době, kdy vznikly Knihy kronik, vznikla taky kniha Ezdrášova, Nehemiášova a kniha Tobiášova. Kdo to byl tady ten spisovatel, kdo napsal, nevíme vůbec. Ze souvislostí vyplývá, že byl z Jeruzaléma, že měl velmi blízko k Jeruzalémskému chrámu, s největší pravděpodobností to byl levita, tedy pomocník kněze. Neznáme jeho jméno, a proto se ten člověk nazývá Kronikář. Kronikář není dějepisec. On sice shrnuje dějinné události, jak to šlo v dějinách Izraele, ale není historik. On je teolog, bohovědec, jak říkáme. On se snaží odpovědět na otázku, proč se to stalo. Ne, že by popisoval ty jednotlivé události, on je zmiňuje. Ani nezmiňuje všechny.

Dnes, jak jsme slyšeli, tak vlastně na jedné stránce textu shrnul asi osmdesát nebo devadesát let dějin Izraele, téměř tedy jedno století. Vůbec nejmenoval krále, za kterého se to stalo (ten král se jmenoval Sidkiáš). Nevylíčil nám nějak barvitě to utrpení. On to tam zmíní – Nabuchonodozor dobyl Jeruzalém, odvedl lidi, sloužili jako otroci. V jednom odstavečku to shrne. V dnešní době by si reportéři libovali v tom, jak by líčili všechny ty hrůzy. Ale on se soustřeďuje na něco jiného. Jemu jde o to zdůraznit, že Izraelité ztratili v důsledku svého špatného jednání dva symboly. Ztratili chrám. Chrám byl viditelným symbolem Smlouvy. A potom, že Izraelité zapomněli na to, čemu my říkáme Desatero. Zapomněli tady na tento druhý znak Smlouvy. Nechali si ho vzít a dovedlo je to do zajetí.

Když člověk nějakým způsobem zapomene na Boha, tak si často myslí a říká si: „Já se tady od něčeho osvobodím.“ Ne, tak to člověka dovede do zajetí.

Ten Kronikář chce, aby uvažovali, aby přemýšleli, co měli, co svým jednáním „získali“, aby si uvědomili, že ztratili. Ale smysl obou těch knih není tady v tom konstatování něčeho špatného, té zkázy, toho zmaru, ale poslední odstavec je o naději: Bůh vzbudil ducha perského krále Kýra. Každý z vás ať jde do Jeruzaléma.

Tady totiž se stala další taková velmi zvláštní věc. Někteří Izraelité říkali: „A my už nepůjdeme zpátky.“ Určitá část toho národa čekala s velkým nadšením, až se budou moci vrátit. Určitá část zase naopak rezignovala a řekla: „Ne. My už tady zůstaneme.“ Proč? „Nám se tu daří dobře. Ne, že by se nám tu nějak líbilo, ale my jsme se tu narodili a nám se tu daří dobře.“ A tito lidé vyměnili ty jistoty, na které se dá šáhnout, za tu smlouvu, protože ve smlouvě Bůh se zavazoval a říká: „Dám vám zemi Kanán. Ne zemi babylonskou, ale zemi Kanán, tu vám dám a tam budu s vámi. Tam postavíte chrám, aby vám připomínal Smlouvu, a budete mít knihy Zákona, které vám budou neustále právě připomínat, že patříme k sobě.“ A tak se stalo, že perský král Kýros dvakrát je vyzval k tomu, aby se vrátili do Jeruzaléma. A až vlastně s tím spojil, jak se říká, nějaké ty pobídky, daňové úlevy a podobně, tak to s určitou částí národa hnulo.

Bratři a sestry, když to shrneme, co nám tedy ten text chce říct. Co chce říct nám, co nám nabízí? Tak jednak si máme uvědomit, že když začne nějaké dílo obnovy, tak jsou lidé zpravidla nadšení. Jak to pokračuje a objevují se těžkosti, tak to nadšení pohasíná. To se stalo i s obnovou Jeruzalémského chrámu. Šlo to pomalu a, jak se říká, drhlo to. Ale nakonec oni vytrvali a to dílo bylo korunováno úspěchem. Tedy první myšlenka, kterou nám tato kniha připomíná, je vytrvalost v dobrém – nenechat se odradit neúspěchem.

Druhá myšlenka: Když hodnotíme věci, které se staly, když k nim chceme zaujmout nějaký postoj, je dobré dát si od toho určitý odstup, hodnotit to až po nějaké době. Protože, když Izraelité, ti, kteří byli odváděni do toho babylonského zajetí, hodnotili to, co se stalo v Jeruzalémě, tak řekli: „No, to je zkáza. To je konec. To je zánik. To už se nikdy nezmátoží.“ To byl jejich pohled, takový ten první, rychlý, okamžitý. A ukázalo se, že tady ten první pohled nebyl správný. Bůh to, co vypadalo jako zánik, použil a udělal z toho obnovu. Použil to k tomu, aby ten národ obnovil, aby ho posunul kupředu ve vnímání právě té Smlouvy.

Takže tedy hodnotit s určitým odstupem a ne hned to první, co mě napadne, musí být správné.

No, a potom oni dostali možnost nového začátku. Chrám skončil, bohoslužba skončila, nějakých sedmdesát let se neděli nic, a pak začali znovu. A skutečně ta bohoslužba byla jiná, než byla předtím. Takoví ti obyčejní lidé byli víc do té bohoslužby vtaženi, to by bylo na dlouhé povídání, ale jakýmsi důsledkem toho bylo, že ti lidé to brali víc osobně. Víc se zapojili do náboženského života a zní to trošku jako fráze, ale bylo to skutečně tak – oni prožívali svoji zbožnost jaksi hlouběji, intenzivněji.

Takže tedy možnost nového začátku. Pokud možno, ten začátek, ten nový začátek by měl být lepší začátek. A to je zase něco, co nám Bůh nabízí. My jsme četli o minulých nedělích, jak Bůh uzavírá smlouvu s lidmi, s celým národem. Teď jsme slyšeli o tom, jak to Izraelité pokazili, jak se nepodařilo tu smlouvu udržet. Ale končí ten text tím, ne že se to nepodařilo, ale že to zachránil Bůh. Ne my lidé, ale On. My musíme s pokorou přiznat: „Pane, nejde mi to. Kazím to,“ ale tento moment už otvírá prostor pro Boží milosrdenství a Boží odpuštění. A Bůh na to říká: „A já ti dám možnost nového začátku.“

Bratři a sestry, víceméně možnost nového začátku dostáváme každý den. Není to ve věcech velkých, ale v těch věcech obyčejných, každodenních. Děkujme za to, že tu možnost nového začátku dostáváme a snažme se ji využít co nejlépe.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Vydejme se na cestu

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Vydejme se na cestu12:16

Bratři a sestry, dnešní první čtení, to je vlastně kapitola Knihy kronik, někdy se taky říká Knihy letopisů. A tato poslední kapitola nejdříve popisuje, řekli bychom, takový ten chmurný obraz toho, co přivedlo Izraelity do Babylónského zajetí. Ale končí právě velmi optimistickým výhledem do budoucna.    Více...


Bůh zasahuje proto, aby bylo možné začít znovu a lépe

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Bůh zasahuje proto, aby bylo možné začít znovu a lépe11:42
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.56 MB]

Bratři a sestry, všechna čtení letošního cyklu nás odkazují ke Smlouvě a k obnově Smlouvy. První čtení, které jsme vyslechli, je jakousi zpětnou reflexí, proč byli odvedeni do Babylóna, co k tomu vedlo a jak by měli jednat dál v budoucnosti, aby už se to neopakovalo.    Více...


Těmi dary, co máte, jste bohatí

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Těmi dary, co máte, jste bohatí12:10
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.51 MB]

Bratři a sestry, tématem všech textů, které jsme před chvílí slyšeli, je obnova Smlouvy. Tato myšlenka se prolíná všemi texty, které jsme vyslechli, ať už starozákonním čtením, žalmem nebo novozákonními čteními.    Více...


Bůh to podniká, aby nás léčil

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Bůh to podniká, aby nás léčil4:10
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 0.69 MB]

První čtení vzniklo někdy kolem roku 250 před Kristem. Byla napsána Kniha kronik. Vůbec nevíme, kdo to napsal, proto se tomu člověku říká kronikář. Tento člověk bere dějiny Izraele, jak se říká, od Adama, a nepíše z hlediska dějepisu, ale píše z hlediska náboženství.    Více...


Odkud jsme přišli, co děláme a kam půjdeme

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Odkud jsme přišli, co děláme a kam půjdeme13:08
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 25 kb/s, 2.44 MB]

Bratři a sestry, my se dnes poprvé setkáváme s listem apoštola Pavla Efezanům, myslím poprvé v tom období, kdy se zamýšlíme nad druhým čtením. Ten starý Efez byl v dnešním Turecku, v Malé Asii, město zase velmi bohaté.    Více...


Bůh je náš Otec

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;

Bratři a sestry, možná vás někdy napadla takováto otázka: musel Pán Ježíš umřít na kříži, abychom byli zachráněni? Bylo to nezbytně nutné? Ježíš říká Nikodémovi, že musí být vyvýšen syn člověka. Takže na první pohled by se zdálo, že to bylo nezbytně nutné. Ale když budeme dál zkoumat Písma, a potom hlavně celou dogmatiku, tak zjistíme, že to nutné nebylo. Úplně by stačilo to, že se Pán Ježíš narodil jako člověk, protože tím se připodobnil nám lidem. On se tím vlastně skutečně velice ponížil. Ke své božské důstojnosti přijal důstojnost lidskou, ale tím šel dolů.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.