Rubrika
HomilieJá ti dám možnost nového začátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, Nikodém byl člověk, který měl otázky. Mnoho lidí, když se dívalo na Ježíšovo působení, na to, co dělá, jak učí, uzdravuje, dělá další zázraky, tak mnoho lidí zůstalo u tohoto prvního pohledu. Radovali se a říkali: „Ano, Ježíš z Nazareta, on je fajn. Hezky se poslouchá, má rád lidi, máme z něho radost.“ Ale Nikodém šel hlouběji a ptal se, proč to Ježíš dělá, co tím vším chce říct, jaký to má význam. Snažil se jít ke kořenům. Na některé otázky si dokázal odpovědět sám, něco nezvládal, a proto se rozhodl vyhledat Ježíše. Ale jeho postavení mu dělalo starosti – byl členem velerady.
Veleradu tvořilo 72 mužů, kteří rozhodovali o hodně věcech v Izraeli. Byla to taková samospráva. I když tím nejvyšším byl římský místodržitel, prokurátor, ale Římané nechávali v těch porobených zemích místní samosprávě dosti velký prostor, protože věděli, že to tak bude lepší, klidnější. A tak velerada měla velké slovo mezi Izraelity. A velerada byla proti Ježíšovi, protože, jak jsme si říkali minule, Ježíš vlastně na začátku svého veřejného působení, hned v jeho počátcích vyhnal kupce z chrámu, a potom to zopakoval před těmi Velikonocemi, kdy byl ukřižován. A tady ten skutek, že jim řekl: „Děláte to špatně. To do chrámu nepatří!“ to je na tolik popudilo, že oni se postavili proti němu.
Jak vidíme, Nikodém je ta vyjímka, a teď on si říká: „No jo, ale co tomu řeknou ti ostatní, když já půjdu za Ježíšem? Obviní mě, že se s ním spolčuji, že nedržím to rozhodnutí velerady.“ A proto tedy jde v noci. Na jedné straně tedy vidíme Nikodémovy obavy, ale na druhou stranu bychom měli ocenit, že ty obavy ho nezastavily. Že tady ty jakési „překážky“ (to jsou překážky, které si děláme my sami), že tyto překážky ho nezbavily obavy, aby Ježíše našel a aby s ním mluvil. A Ježíš to také potom náležitě ocenil.
Bratři a sestry, a přesně ve stejném duchu, tedy v tom „co to znamená, co tím nám chceš Bože říct?“, v tomto duchu byly napsány Knihy kronik. Jsou dvě, a my jsme dnes slyšeli v prvním čtení úplný závěr té druhé Knihy kronik. Napsal je jeden člověk pod vedením Ducha svatého někdy asi 250 let před narozením Pána Ježíše. Byla to doba, kdy Izraelité už žili ve své zemi, v zemi Kanán. Byli sice podrobeni, neměli své krále, ale měli tady tuto svou samosprávu. Ale ta doba nebyla rozhodně ideální a mnoho lidí zápasilo o svoji víru. A Bůh posílá jim jako odpověď knihy.
V té době, kdy vznikly Knihy kronik, vznikla taky kniha Ezdrášova, Nehemiášova a kniha Tobiášova. Kdo to byl tady ten spisovatel, kdo napsal, nevíme vůbec. Ze souvislostí vyplývá, že byl z Jeruzaléma, že měl velmi blízko k Jeruzalémskému chrámu, s největší pravděpodobností to byl levita, tedy pomocník kněze. Neznáme jeho jméno, a proto se ten člověk nazývá Kronikář. Kronikář není dějepisec. On sice shrnuje dějinné události, jak to šlo v dějinách Izraele, ale není historik. On je teolog, bohovědec, jak říkáme. On se snaží odpovědět na otázku, proč se to stalo. Ne, že by popisoval ty jednotlivé události, on je zmiňuje. Ani nezmiňuje všechny.
Dnes, jak jsme slyšeli, tak vlastně na jedné stránce textu shrnul asi osmdesát nebo devadesát let dějin Izraele, téměř tedy jedno století. Vůbec nejmenoval krále, za kterého se to stalo (ten král se jmenoval Sidkiáš). Nevylíčil nám nějak barvitě to utrpení. On to tam zmíní – Nabuchonodozor dobyl Jeruzalém, odvedl lidi, sloužili jako otroci. V jednom odstavečku to shrne. V dnešní době by si reportéři libovali v tom, jak by líčili všechny ty hrůzy. Ale on se soustřeďuje na něco jiného. Jemu jde o to zdůraznit, že Izraelité ztratili v důsledku svého špatného jednání dva symboly. Ztratili chrám. Chrám byl viditelným symbolem Smlouvy. A potom, že Izraelité zapomněli na to, čemu my říkáme Desatero. Zapomněli tady na tento druhý znak Smlouvy. Nechali si ho vzít a dovedlo je to do zajetí.
Když člověk nějakým způsobem zapomene na Boha, tak si často myslí a říká si: „Já se tady od něčeho osvobodím.“ Ne, tak to člověka dovede do zajetí.
Ten Kronikář chce, aby uvažovali, aby přemýšleli, co měli, co svým jednáním „získali“, aby si uvědomili, že ztratili. Ale smysl obou těch knih není tady v tom konstatování něčeho špatného, té zkázy, toho zmaru, ale poslední odstavec je o naději: Bůh vzbudil ducha perského krále Kýra. Každý z vás ať jde do Jeruzaléma.
Tady totiž se stala další taková velmi zvláštní věc. Někteří Izraelité říkali: „A my už nepůjdeme zpátky.“ Určitá část toho národa čekala s velkým nadšením, až se budou moci vrátit. Určitá část zase naopak rezignovala a řekla: „Ne. My už tady zůstaneme.“ Proč? „Nám se tu daří dobře. Ne, že by se nám tu nějak líbilo, ale my jsme se tu narodili a nám se tu daří dobře.“ A tito lidé vyměnili ty jistoty, na které se dá šáhnout, za tu smlouvu, protože ve smlouvě Bůh se zavazoval a říká: „Dám vám zemi Kanán. Ne zemi babylonskou, ale zemi Kanán, tu vám dám a tam budu s vámi. Tam postavíte chrám, aby vám připomínal Smlouvu, a budete mít knihy Zákona, které vám budou neustále právě připomínat, že patříme k sobě.“ A tak se stalo, že perský král Kýros dvakrát je vyzval k tomu, aby se vrátili do Jeruzaléma. A až vlastně s tím spojil, jak se říká, nějaké ty pobídky, daňové úlevy a podobně, tak to s určitou částí národa hnulo.
Bratři a sestry, když to shrneme, co nám tedy ten text chce říct. Co chce říct nám, co nám nabízí? Tak jednak si máme uvědomit, že když začne nějaké dílo obnovy, tak jsou lidé zpravidla nadšení. Jak to pokračuje a objevují se těžkosti, tak to nadšení pohasíná. To se stalo i s obnovou Jeruzalémského chrámu. Šlo to pomalu a, jak se říká, drhlo to. Ale nakonec oni vytrvali a to dílo bylo korunováno úspěchem. Tedy první myšlenka, kterou nám tato kniha připomíná, je vytrvalost v dobrém – nenechat se odradit neúspěchem.
Druhá myšlenka: Když hodnotíme věci, které se staly, když k nim chceme zaujmout nějaký postoj, je dobré dát si od toho určitý odstup, hodnotit to až po nějaké době. Protože, když Izraelité, ti, kteří byli odváděni do toho babylonského zajetí, hodnotili to, co se stalo v Jeruzalémě, tak řekli: „No, to je zkáza. To je konec. To je zánik. To už se nikdy nezmátoží.“ To byl jejich pohled, takový ten první, rychlý, okamžitý. A ukázalo se, že tady ten první pohled nebyl správný. Bůh to, co vypadalo jako zánik, použil a udělal z toho obnovu. Použil to k tomu, aby ten národ obnovil, aby ho posunul kupředu ve vnímání právě té Smlouvy.
Takže tedy hodnotit s určitým odstupem a ne hned to první, co mě napadne, musí být správné.
No, a potom oni dostali možnost nového začátku. Chrám skončil, bohoslužba skončila, nějakých sedmdesát let se neděli nic, a pak začali znovu. A skutečně ta bohoslužba byla jiná, než byla předtím. Takoví ti obyčejní lidé byli víc do té bohoslužby vtaženi, to by bylo na dlouhé povídání, ale jakýmsi důsledkem toho bylo, že ti lidé to brali víc osobně. Víc se zapojili do náboženského života a zní to trošku jako fráze, ale bylo to skutečně tak – oni prožívali svoji zbožnost jaksi hlouběji, intenzivněji.
Takže tedy možnost nového začátku. Pokud možno, ten začátek, ten nový začátek by měl být lepší začátek. A to je zase něco, co nám Bůh nabízí. My jsme četli o minulých nedělích, jak Bůh uzavírá smlouvu s lidmi, s celým národem. Teď jsme slyšeli o tom, jak to Izraelité pokazili, jak se nepodařilo tu smlouvu udržet. Ale končí ten text tím, ne že se to nepodařilo, ale že to zachránil Bůh. Ne my lidé, ale On. My musíme s pokorou přiznat: „Pane, nejde mi to. Kazím to,“ ale tento moment už otvírá prostor pro Boží milosrdenství a Boží odpuštění. A Bůh na to říká: „A já ti dám možnost nového začátku.“
Bratři a sestry, víceméně možnost nového začátku dostáváme každý den. Není to ve věcech velkých, ale v těch věcech obyčejných, každodenních. Děkujme za to, že tu možnost nového začátku dostáváme a snažme se ji využít co nejlépe.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Milí bratři a sestry, drazí farníci, prožíváme čtvrtou neděli postní. Tato neděle je nazývána také nedělí radostnou. Je asi důležité připomenout si uprostřed času, který prožíváme, kdy slyšíme různé znepokojivé zprávy, že v našem životě jsou také radostné okamžiky, Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, v Písmu svatém nebo, řekněme, v evangeliích nacházíme spoustu postav. Některé z nich jsou nám sympatické, k některým vyloženě cítíme antipatii, o některých si říkáme: „Tak to bych chtěl být já, takhle bych se chtěl zachovat,“ zase naopak ty druhé jsou pro nás takovým varováním. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme se zamýšleli nad tím, jak Ježíš mluví se samařskou ženou u Jakubovy studny. Bylo to opravdu vyučování, kázání. A dnes Ježíš opět učí, ale můžeme říci, že je to praktické vyučování, jednání, konání, znamení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní texty nám staví před oči dva příběhy, které se staly v různých dobách, příběhy dvou lidí. Vlastně v každém tom příběhu se odehrává jakoby něco jiného, ale ve skutečnosti se ty příběhy doplňují a zapadají do sebe jako ozubená kolečka v nějakém stroji. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, my se dnes taky budeme bavit o světle, o tmě, ale vezmeme si k tomu druhé čtení.
Na úvod bych připomněl, že v Efezu byl velký chrám bohyně Artemis, který je považován za jeden ze sedmi starověkých divů světa, a že tedy to bylo významné poutní místo v pohanském světě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
 |
Oči duše | 12:51 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.68 MB] |
Bratři a sestry, co nám chce říct ten dlouhý evangelní úryvek? Byly to skoro dvě stránky textu a je to asi šest a půl minuty, než se to přečte. Příští neděli nás čeká taky tak dlouhý text, bude o vzkříšení Lazara, ale o čem to je dnes? Je to o lidech, kteří vidí, a o lidech, kteří nevidí. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
10.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Tak jsme měli témata půst, modlitba, pouť a dnešním tématem je almužna. Když jsem se připravoval na dnešní kázání, tak jsem hledal v různých knihách a encyklopediích a na internetu a já nevím, kde všude, v Diderotu, výraz almužna. A většina těchto pramenů udává, že almužna je milodar, tedy nepatrná částka daná chudákovi. Kdybychom to řekli obrazně, prostě bohatý nechá chudákovi dokousat kost. Almužna v křesťanském slova smyslu je však úplně něco jiného. Dobře to vystihuje modlitba, kterou jsme se modlili minulou neděli na začátku mše svaté: „Bože, děkujeme Ti, že nám dopřáváš, abychom svoji hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí. Více...