Rubrika
HomilieOdkud jsme přišli, co děláme a kam půjdeme
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, my se dnes poprvé setkáváme s listem apoštola Pavla Efezanům, myslím poprvé v tom období, kdy se zamýšlíme nad druhým čtením. Ten starý Efez byl v dnešním Turecku, v Malé Asii, město zase velmi bohaté. Byl tam chrám bohyně Artemis, který se řadí mezi těch starověkých sedm divů světa. Je to vlastně i církevní obec jedna s těch prvních, o kterých se mluví i potom v knize Zjevení svatého apoštola Jana.
Víme, že apoštol Pavel byl v Efezu tři roky, to vyplývá ze Skutků apoštolů. A už je tady jedna taková těžkost – když si přečteme tento list Efezanům, tak z toho vyplývá nebo vysvítá, že ten, kdo ho napsal, v Efezu nebyl, že nezná adresáty listu. A to se teda dost těžko kloubí dohromady. Víme, že myšlenky jsou apoštola Pavla, takže ti badatelé říkají, že list byl asi adresován někomu jinému a že tam prostě došlo k záměně. Protože, jak říkám, myšlenky jsou Pavlovy, takže tam muselo potom dojít k nějaké změně v těch adresátech, v tom, komu byl ten list určen.
List zřejmě vznikl někdy kolem roku 62 v Římě, ale tady toto úplně přesně nevíme, ale to není tak důležité. Není ani tak důležité, jestli byl třeba adresován Efezanům nebo Laodičanům, to je celkem jedno. Je to součást Písma svatého a z toho vyplývá, že je adresovaný i nám. To je to hlavní.
Takže co nám říká ten dnešní úryvek? V tomto úryvku nacházíme takovou ozvěnu na starou řeckou filozofii. Staří řečtí filozofové si kladli tři otázky: odkud jsme přišli na tenhle svět, co tady máme dělat, proč tady jsme na tomto světě a kam půjdeme až tady na tomhle světě skončíme. I ti staří řečtí filozofové věřili v nějaké bohy a podle toho, v co nebo v koho věřili, tak na to odpovídali. Apoštol Pavel na to odpovídá podle své víry v Ježíše Krista a začíná vlastně tím, že nám vysvětluje, co se stalo na začátku. A říká: Na začátku stvoření se mezi člověka a Boha postavil hřích. A jak Bůh ten hřích odstranil? Úplně jinak, než my bychom čekali.
Vzpomeňme si, jak je to s námi, když my žijeme s někým v nepřátelství, tak co řekneme? „No, až si to rozmyslíš, až se polepšíš, tak přijď a já ti pak odpustím.“ Říkáme to i dětem, když něco provedou: „Až budeš hodnější, přijď.“ Ale Bůh to udělal přesně naopak. Než my jsme cokoliv stačili udělat, než jsme stačili cokoliv říct, Bůh nám odpustil. Bůh nás miloval svou velikou láskou a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu.
Bratři a sestry, my to slyšíme v podstatě při každé mši svaté, že Bůh nás má rád, že mu na nás záleží a už to bereme jako frázi. Už to bereme jako frázi a nějak nás to nepřekvapuje. Ale mělo by. Mělo by nás to vždycky znovu a znovu překvapovat, znovu a znovu by nám to mělo dávat radost. A znovu další radost by nám mělo dávat to, že Bůh nečeká, až my uděláme ten první krok, ale že ho dělá On. Že ho dělá On a tím chce nás přivést k tomu, abychom na ten jeho krok odpověděli, abychom přijali podanou ruku.
Potom Pavel pokračuje a teď odpovídá na tu třetí otázku, co s námi bude, až tady skončíme. A říká: „Vezme si nás k sobě. Vezme si nás k sobě, vykázal nám místo v nebi, protože jsme spojeni s Kristem.“ A teď: „Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar. Nedostáváte ho pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit.“
Bratři a sestry, Pavel nechce říct, že skutky a víra jsou nějak odděleny, to vůbec ne, ale Pavel říká: „Nemůžete si to odpracovat, nemůžete si to koupit, ale dostáváte to jako dar.“ My chceme být soběstační. Když nám někdo dává nějaký dar, tak si říkáme: „No, můžu ho přijmout? Nebudu zavázán? Nesvážu si tím ruce?“ A moc si to rozmyslíme. Ale Pavel říká: „Nebojte se přijmout od Boha dar, protože od něho přijímáte každý den spoustu darů. A tady se nám naskýtá taková možnost, že bychom každý večer se zamysleli, ztišili a poděkovali za všechny dary, které dostáváme.
Prvním darem, která dostáváme každý den, je to, že otevřeme oči a vzbudíme se. Připadá nám to samozřejmé, ale je to tak. A takhle bychom mohli pokračovat, je toho spoustu. My bychom chtěli být soběstační, ale musíme s pokorou přiznat: „Bože, Ty nás obdarováváš. Ty nás obdarováváš a všechno je tvůj dar.“
Potom Pavel tady v tom pokračuje a varuje před tou myšlenkou, že bychom si mohli svoji spásu odpracovat. My žijeme v době, kdy se počítají statistiky, kdy se počítá takzvaný hospodářský růst. A jakmile to spadne pod nějaké to procento, tak hned říkají: „To je špatné, jak to, že to neroste?“
Bratři a sestry, v našem životě je mnoho věcí, které takhle nemůžeme měřit, které takhle nerostou, které nejsou závislé na našem snažení. Je mnoho věcí, které prostě musíme přijmout jako dar. Jsou věci, které se hodnotí úplně jinak, než ekonomika a hospodářství – třeba přátelství s druhým člověkem, s Bohem, láska, nebo vůbec všechny ty věci, které se týkají umění, toho, čemu říkáme „krása“. To jsou věci, které dostáváme jako dar a máme za ně děkovat.
Teď uděláme takovou odbočku. Co se děje s člověkem, který, řekli bychom, pořád a pořád se za něčím honí? Takový člověk se štve. Má spoustu úkolů, musí toho hodně stihnout a nemá čas přemýšlet. Apoštol Pavel neměl rád nějaké plané řečnění a plané filozofování a chtěl, aby se každý člověk čas od času nad sebou zamyslel. Člověk, který se štve, tak zůstává na povrchu. Od jednoho úkolu k druhému. A zvládá. A je na to i pyšný: „Já to zvládám. Podívejte se, co já zvládnu práce, co já zvládnu úkolů, podívejte se, jak jsem šikovný.“ Ale něco tady chybí. Chybí tady, můžeme říct, ta vnitřní kotva, to zakotvení, upevnění, protože takový člověk jednoho dne přestane zvládat, onemocní, zestárne, přestane to zvládat. A co teď? Takový člověk je prázdný, vnitřně prázdný a nakonec nešťastný, protože když už nemůže plnit ty svoje úkoly, už není tak dobrý, tak co teď? On přece nebyl zvyklý se zastavit, on nebyl zvyklý přemýšlet. On byl zvyklý plnit úkoly a naráz to nejde. Bratři a sestry, takový člověk potom zažívá ke stáru pocity marnosti, zbytečnosti a říká si: „K ničemu nejsem.“ Na druhou stranu zase ti, kteří ještě zvládají a plní ty úkoly, tak jsou ochotni ty, kteří už nezvládají, kteří jsou staří, nemocní, ty, kteří už nepodávají výkon, tak je odsunout někde pryč, ať je nevidíme, protože oni už neumí rychle běhat a všecko jim dlouho trvá. Ale je to nelidské. Je to nelidské a Pavel říká: „Bůh vás nehodnotí, podle vašeho výkonu. Bůh se na vás dívá úplně jinak.“
A ještě třetí pohled tady do života těch, kteří se štvou. V okamžiku, kdy tito lidé mají děti, tak ty jejich děti, až třeba dospějí, tak řeknou: „Víte, ale na mě neměl nikdo čas, mě se nikdo nevěnoval. Naši museli zvládnout spoustu úkolů a mě nechali samotného, pro mě nikdo neměl čas.“ A pak takový člověk hledá náhradu, hledá někoho, kdo by se mu věnoval. A většinou to nedopadne dobře.
Ale konec strašení. Pavel nám tedy říká, že Bůh nás vezme k sobě. Ale ještě jsme pořád neodpověděli na tu prostřední otázku: co máme dělat na tomhle světě? Říká na konci: „Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům.“ To je to, co máme dělat na tomto světě. Možná nám to bude připadat málo, možná nám to zase bude připadat jako fráze, ale když se podíváme kolem sebe, tak vidíme spoustu lidí, kteří svůj život prožívají s tou myšlenkou: „Musím si hodně užít. Já jsem tady, tak se o mě starejte, pečujte o mě. Jsem tady, obdivujte mě. Jsem tady, já jsem středem vesmíru a co je kolem mě, to mě nezajímá.“ A Pavel říká: „Křesťan to má dělat přesně naopak. Křesťan se má dívat kolem sebe.“ Není potřeba hned myslet na nějaké veliké věci. Není třeba myslet na to, že bych musel zakládat hned nějakou charitu nebo nějaké dobročinné dílo, ale jde o to dívat se kolem sebe. Dívat se kolem sebe a reagovat. Třeba i tím, že pozdravím, že se usměju, že řeknu dvě, tři slova.
Bratři a sestry, když to shrnu, tak jsme tady dnes teď slyšeli takovou odezvu staré řecké filozofie, té moudré filozofie, která hledá odpověď na otázku odkud jsme přišli, co tu děláme a kam půjdeme. Ve světle evangelia můžeme říct, že jsme vyšli z Boží ruky a zase se tam vrátíme. A co máme dělat tady? Dívat se na svého Pána a Mistra Ježíše a jeho napodobovat.
Kéž se nám to podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, dnešní první čtení, to je vlastně kapitola Knihy kronik, někdy se taky říká Knihy letopisů. A tato poslední kapitola nejdříve popisuje, řekli bychom, takový ten chmurný obraz toho, co přivedlo Izraelity do Babylónského zajetí. Ale končí právě velmi optimistickým výhledem do budoucna. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, všechna čtení letošního cyklu nás odkazují ke Smlouvě a k obnově Smlouvy. První čtení, které jsme vyslechli, je jakousi zpětnou reflexí, proč byli odvedeni do Babylóna, co k tomu vedlo a jak by měli jednat dál v budoucnosti, aby už se to neopakovalo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, tématem všech textů, které jsme před chvílí slyšeli, je obnova Smlouvy. Tato myšlenka se prolíná všemi texty, které jsme vyslechli, ať už starozákonním čtením, žalmem nebo novozákonními čteními. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, Nikodém byl člověk, který měl otázky. Mnoho lidí, když se dívalo na Ježíšovo působení, na to, co dělá, jak učí, uzdravuje, dělá další zázraky, tak mnoho lidí zůstalo u tohoto prvního pohledu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
První čtení vzniklo někdy kolem roku 250 před Kristem. Byla napsána Kniha kronik. Vůbec nevíme, kdo to napsal, proto se tomu člověku říká kronikář. Tento člověk bere dějiny Izraele, jak se říká, od Adama, a nepíše z hlediska dějepisu, ale píše z hlediska náboženství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Kron 36,14-16.19-23; 2. čtení Ef 2,4-10; evangelium Jan 3,14-21;
Bratři a sestry, možná vás někdy napadla takováto otázka: musel Pán Ježíš umřít na kříži, abychom byli zachráněni? Bylo to nezbytně nutné? Ježíš říká Nikodémovi, že musí být vyvýšen syn člověka. Takže na první pohled by se zdálo, že to bylo nezbytně nutné. Ale když budeme dál zkoumat Písma, a potom hlavně celou dogmatiku, tak zjistíme, že to nutné nebylo. Úplně by stačilo to, že se Pán Ježíš narodil jako člověk, protože tím se připodobnil nám lidem. On se tím vlastně skutečně velice ponížil. Ke své božské důstojnosti přijal důstojnost lidskou, ale tím šel dolů. Více...