Úterý 25.01.2022, Obrácení sv. Pavla, Miloš
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Job jako vzor člověka v době zkoušky

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.02.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

Job jako vzor člověka v době zkoušky13:07

Bratři a sestry, opět, když slyšíme texty, které nám církev předkládá, tak musíme opravdu za ty texty děkovat a svým způsobem žasnout. Protože je to Boží slovo, které je stále platné a které je stále, řekli bychom, inspirující. V evangeliu je především inspirující právě ta věta: „Hned mu o ní řekli.“ Neříká se, já nevím, Petr, Ondřej nebo někdo, ale zřejmě někdo z toho domu hned přistoupil k Ježíšovi a pověděl tady o tom problému, který ta tchýně měla. Neříká se tam jméno nikoho z nich. Tedy jde vlastně i o to, abychom si právě uvědomili, že každý z nás má být takhle pozorný k problémům druhých, a pokud může nějakým způsobem přispět k jejich vyřešení, aby zkrátka a dobře neváhal. Aby jednal, pokud možno, bezodkladně.

Tam se neříká, co nebo Pane Ježíši, dělej něco, nebo Pane Ježíši, uzdrav ji. „Hned mu o ní řekli.“ Tedy to důležité vlastně. Předali ten problém, a potom už to nechali na Ježíšovi. Neříkali mu, co má dělat nebo jak to má udělat. Ale informovali ho tedy o tom špatném zdravotním stavu a zbytek nechali na něm. To je právě to správné a to krásné.

Ale já bych se chtěl společně s vám teď zamyslet nad dnešním starozákonním čtením. Je to z knihy Job. Je to vyprávění, které je velmi staré. Nejdříve se tradovalo ústně. Je zasazeno do doby patriarchů, tedy vlastně ještě před východem z Egypta. Ale je to vyprávění především symbolické, které bylo zapsáno, až se vrátili z Babylónského zajetí.

Když byli v Babylónském zajetí, tak řešili tu otázku odpovědnosti celého národa. Národ se provinil, národ musel jít do vyhnanství, národ ztratil Chrám, národ přišel o mnoho. Ale když se tedy vrátili, tak se nějakým způsobem tato otázka vlastně vyřešila a začala je trápit jiná otázka, která trápí vlastně i nás teď, v tuto chvíli. A sice otázka utrpení jednotlivce. Jak k tomu přijdu, že já trpím?

Kniha Job má 42 kapitol. My jsme četli kratičký úryvek ze 7. kapitoly, tedy poměrně na začátku. Abychom to pochopili, tak připomenu vlastně, o čem ta kniha pojednává. Začíná to, řekli bychom, v próze, vyprávění o Jobovi, který je spravedlivý, který je zbožný, který má syny, dcery, je bohatý. A Bůh se Jobem chlubí. A předstupuje Satan, který vlastně říká: „Počkej, počkej. Dovol mi na něj sáhnout, a uvidíš, co z té jeho zbožnosti, spravedlnosti a z toho jeho dobrého chování zbude.“

Nejdříve vlastně je Satanovi dovoleno, aby zbavil Joba majetku, aby zemřely jeho děti, ale nesmí sáhnout na něho. Job pořád děkuje Bohu. Je známá ta věta: Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno Páně pochváleno.

Satan si nějakým způsobem vymůže to, aby směl sáhnout i na samotného Joba. On onemocní takovou strašnou nemocí, má vředy, je odporný všem, a nakonec sedí na smetišti opuštěný úplně od všech, ale pořád zůstává na tom, že říká: „Já jsem nic neprovedl a Bůh je pořád ke mně dobrý.“

A teď přicházejí tři jeho přátelé. Já jsem si to tady napsal, abych to nějak nezkomolil. Jmenovali se Elifas, Bildad a Zofar. A postupně ti přátelé mluví. První z nich vlastně mluví ten Elifas. On reprezentuje takové na jedné straně umírněné stáří, stáří, které mluví ze zkušenosti. Ale to stáří je svým způsobem tvrdé, protože těch zkušeností, těch špatných zkušeností je hodně. Nechci říct, že většina, ale hodně. A právě po té řeči toho Elifase je zařazen tady ten úryvek, který jsme slyšeli. Vrátíme se k němu, je to vlastně Jobova modlitba.

Potom mluví Bildad, a ten má takový učitelský tón, vlastně to vysvětluje. A potom mluví Zofar, který vlastně reprezentuje mládí – s jeho mládím, s jeho bouřlivostí, temperamentem.

A nakonec se tam vlastně objevuje ještě člověk, který se jmenuje Elihu, který se snaží jim připomenout a říct, že oni nemají právo posuzovat Boží jednání, a že si mají uvědomit to, že prostě nemohou vždycky pochopit, co Bůh dělá. Jde tam právě o to, že oni si myslí, všichni ti tři říkají Jobovi: „To je trest.“ A Job říká: „Já nevím, za co.“ Oni si vůbec neuvědomují, že by to mohla být zkouška.

A nakonec promluví sám Bůh, který očistí Joba, a nakonec mu vrátí vlastně všechno to, co měl předtím, ať majetek, narodí se mu nové děti, noví synové, nové dcery, a vlastně on, ten Job, je právě vzorem člověka a chování v době zkoušky, v době, řekli bychom, nějakého neštěstí.

A co tedy jsme slyšeli v tom dnešním úryvku? Je to Jobova modlitba, která je nejdříve taková všeobecná: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jako dni nádeníka?“

Mluví se tam vlastně o službě. Tou službou je myšlena především vojenská služba, ale i to, když je třeba někdo nějakým tím otrokem nebo nádeníkem. Je vždycky zbaven své vůle, nemůže si dělat, co by chtěl. Musí poslouchat někoho, kdo je nad ním.

„Tak, jako otrok touží po stínu, tak nádeník čeká na svou výplatu.“ Tedy vlastně ten člověk se upíná k něčemu, co je před ním, ale to něco je vlastně velmi takové pomíjivé. Víme dobře, že vlastně stín se neustále posunuje. A člověk, který chce být ve stínu, tak pořád se musí vlastně hýbat.

„Když uléhám, říkám si, kdy asi vstanu. Když končí večer, cítím se nekliden do úsvitu.“ Tedy vlastně ten člověk je takový na jedné straně v depresi, ale na druhé straně je neklidný. Říká si: „Kdy už bude večer? Už aby byl večer.“ A když je ten večer, tak si říká zase: „Kdy už bude zase ráno?“

Tam je totiž v originále to napsáno trošku jinak. Ten český překlad je takový básnický: „Říkám si, kdy asi vstanu.“ Nebo: „Cítím se nekliden do úsvitu.“ V originále je tam právě řečeno: „V noci jsem svírán bolestí až do rozbřesku.“ Tedy vlastně když člověk přes den je vytaven nějaké tvrdé práci a v noci nemůže spát bolestí, tak to je opravdu hodně, hodně svízelná situace a je to situace, která je schopná toho člověka, jak se říká, dohnat až k zešílení.

„Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje.“ Tady se zase dostáváme k takové zajímavé myšlence. Ve staré hebrejštině slovo naděje a slovo nit má společný slovní základ, takže vlastně víme, jak ten tkadlec přesouvá ten člunek mezi těmi svislými vlákny po té vodorovné rovině a tím se vytváří vlastně ta tkanina. A tak je možné tady vlastně říct, že ty dny plynou jako ta nit. Že nejsou ani vidět. Že je to takové neznatelné a člověk si říká: „K čemu to je? K čemu to vlastně je a má to vůbec nějaký význam?“

A tady bych zařadil jeden příběh, který už jste slyšeli, ale právě na toto místo se velmi hodí. A sice je to příběh nebo spíš taková zkušenost těch, který v Orientě tkají koberce. Ti, kteří je tkají, sedí z rubové strany, tedy vlastně z té strany, která ve finále, až si ten koberec někdo koupí, bude na zemi. Z této strany oni se celou dobu, co vyrábějí to dílo, dívají tady na ten svůj výtvor a vlastně nevidí tu lícovou stranu, nevidí ten krásný vzor. Oni to mají nějakým způsobem v paměti, představují si to, spojují ty nitě, protože je to různě barevné. To znamená, že ta rubová strana toho koberce je plná uzlíků, nastavování nití. Je plná, řekli bychom, takových technických záležitostí, které slouží k tomu, aby nakonec byl vidět ten vzor. A ten vzor ten tkadlec, nebo jich je většinou víc, dva až tři, podle toho, jak je ten koberec velký, oni ho uvidí až v okamžiku, kdy uvážou ten poslední uzlík a tu nit ustřihnout.

Je to vlastně celé takové vyprávění o velké naději. O tom, že my stejně jako ten Job, kdy on se modlí, tak říká vlastně: „Já tomu úplně nerozumím a nevím dobře, co mám dělat.“ A teď se obrací úplně, řekli bychom, osobně na Boha: „Bože, pamatuj na to, že můj život je jako dech a že mé oko už nikdy neuzří štěstí!“

Je to takový výkřik - výkřik, který je vlastně, my bychom řekli, skoro beznadějný. Ale ona ta jeho modlitba vlastně pokračuje, a právě on se obrací k Bohu a říká: „Jestliže ty bys mě, Bože, opustil, tak potom jsem bez té naděje. Potom to všechno, co tady trpím, všechno to, co prožívám, bude úplně k ničemu. To jediné vlastně, co mám, je víra v tebe.“

Bratři a sestry, jak jsem říkal už teďka během té promluvy, Job je obrazem člověka, který vytrvá. Vytrvá ve veliké zkoušce, aniž ví že je zkoušen. Který vytrvá, přestože všichni ho přesvědčují a říkají: „Tys musel něco provést a Bůh tě za to trestá.“ A on říká: „Já si nejsem vůbec ničeho vědom, mé svědomí mi nic nevyčítá a pořád, pořád se vlastně obrací k Bohu.“

Texty z knihy Job se často čtou i na pohřbu, protože tady z té knihy Job je ta věta: „Věřím, že můj Vykupitel žije. Věřím, že můj Obhájce mě postaví u svého trůnu. Věřím, že uvidím Boha, svého Vykupitele.“

Job se pořád vlastně obrací k Bohu a říká: „Bože, i v té nejtěžší chvíli svého života já spoléhám na tebe. Spoléhám na to, že ty mě tím provedeš a že ty mě obhájíš. Ne, že já se budu muset obhajovat, ale že ty se vlastně o mě postaráš i v tomto směru. Zkrátka a dobře, že nebudeš mým soudcem, ale že budeš mým obhájcem.“

Ať je nám tedy Job vlastně takovým průvodcem i tady v těchto dnech. Ať si uvědomujeme, že všechno, co jsme měli, co máme a co budeme mít, je od Pána. Ať dokážeme s Jobem říkat: „Bůh dal, Bůh vzal, budiž jeho jméno pochváleno.“



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


O utrpení

P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
04.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

O utrpení8:01
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.53 MB]

Přátelé Boží, kniha Job je jedna z nečtenějších knih Starého zákona a čtou a uvažují o jejích myšlenkách nejen křesťané, ale i přemýšliví nevěřící. Hlavní téma této knihy je totiž utrpení a toto téma nikomu nedá spát, jelikož se utrpení nikdo nevyhne.    Více...


Došel jsem až k těm dveřím?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.02.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

Došel jsem až k těm dveřím?17:24
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.41 MB]

Bratři a sestry, pořád čteme z první kapitoly Markova evangelia, ve které svatý Marek popisuje, jak se tomu říká, všední den Vykupitele. Je to den opravdu nabitý. Vybral si učedníky, šel potom s nimi do synagogy, uzdravil tam posedlého a nyní pokračuje.    Více...


Trojí význam uzdravení

P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
05.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

Trojí význam uzdravení5:16
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.22 MB]

Milí přátelé, dnešní evangelium nás přivádí do městečka Kafarnau, které Ježíš na počátku svého působení učinil východiskem své práce. Městečko leží asi čtyři kilometry západně od ústí Jordánu do Galilejského jezera.    Více...


Je rozdíl o utrpení číst a utrpení žít

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

Je rozdíl o utrpení číst a utrpení žít15:12
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.22 MB]

Bratři a sestry, my se dnes v prvním čtení setkáváme s knihou Job. Je to kniha, která je, řekli bychom, někde vprostřed Starého zákona, a mohli bychom říct, že je tam „dobře schována“. Mnoho lidí ji nečte, mnoho lidí neví o čem to ani tak je.    Více...


Čeho jsme ochotni se zřeknout?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

Čeho jsme ochotni se zřeknout?9:25
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.01 MB]

Zamyslíme se nad druhým čtením, nad Listem apoštola Pavla do Korinta. Už takové staré antické přísloví říká, že nejvyšší nespravedlnost na světě je to, když někdo stoprocentně vymáhá svoje právo. Když se to říká latinsky, tak se to rýmuje.    Více...


Budování vztahů

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.02.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

Bratři a sestry, celkem přesně víme, kde se událo to, co jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Bylo to v Kafarnau, které leželo kousek od břehu Genezaretského jezera. Na svou dobu to bylo poměrně výstavné město, spíš městečko, a lidem, kteří v něm žili, se dařilo dobře. Většinou to byli rybáři nebo řemeslníci. To město se podařilo z velké části vykopat a celkem se podařilo i určit, kde by asi měl ležet dům Šimona, pozdějšího Petra, prvního papeže. Nad rozvalinami tohoto domu je postavený kostel. Je skutečně postavený nad tímto domem, ale je postavený velice pěkně a trošku zvláštně.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.