Došel jsem až k těm dveřím?

	Došel jsem až k těm dveřím?	17:24
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.41 MB]

Bratři a sestry, pořád čteme z první kapitoly Markova evangelia, ve které svatý Marek popisuje, jak se tomu říká, všední den Vykupitele. Je to den opravdu nabitý. Vybral si učedníky, šel potom s nimi do synagogy, uzdravil tam posedlého a nyní pokračuje. To, co jsme vlastně slyšeli, jsou tři, řekli bychom, takové kapitolky jednoho příběhu. Uzdraví Petrovu tchýni, uzdraví mnoho dalších lidí a nakonec vlastně odchází, aby se modlil.

Když to vezmeme popořádku od toho prvního: „Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu.“ První myšlenka, co děláme my, když opustíme bohoslužbu? Co si odnášíme, s jakou odcházíme? Šimon a Ondřej si přáli, aby to pěkné, to co tam zažili, aby to pokračovalo. Chtěli si něco z toho odnést domů a věděli, že ta bohoslužba byla tak úžasná právě proto, že tam byl Ježíš. Tedy chtěli, aby on s nimi šel dál. A Marek neříká, jak to udělal, ale pozval Ježíše. Pozval Ježíše a řekl mu: „Buď s námi. Moc toho nemáme, ale co máme, o to se s tebou chceme rozdělit.“ A v tu chvíli netušil, že to pozvání vlastně se vrátí, že ten pozvaný naopak obdaruje jeho.

Takže, bratři a sestry, první myšlenka, kterou nám připomíná dnešní evangelium, je také to, co si odnášíme z našich shromáždění. Chceme pokračovat, anebo je pro nás to shromáždění uzavřenou záležitostí a potom si žiji svůj obyčejný všední život?

Dům, kde bydlel apoštol Petr, od synagogy v Kafarnaum, není daleko. Dneska jsou z něho ruiny a nad těmi ruinami, nad základy toho domu, je postavený kostel. Kostel, který stojí na sloupech a právě skutečně stojí „nad“. A má připomínat aspoň trošku Petrovo původní povolání, a to že byl rybář. Ten kostel připomíná tvarem loď.

Svatý Marek zmiňuje několik podrobností ze života té rodiny. „Petrova tchýně ležela v horečkách. Hned mu o ní pověděl.“ Někdo by řekl: „Proč s tím Ježíše zatěžují? Proč s tím otravují návštěvu, slavnostní návštěvu, důležitou návštěvu?“ Ale to „hned mu o ní pověděli“ vypovídá o tom, jak ta rodina měla k sobě blízko, jak opravdu radosti a bolesti kteréhokoliv z těch členů byly záležitostí i těch ostatních.

Svatý Marek neříká, kdo to Ježíšovi řekl. Je to schválně. On to asi věděl, ale nezmiňuje jméno, protože chce připomenout další skutečnost, se kterou se setkáváme dnes a denně. Několik málo učedníků si Ježíš vybral sám, že je přímo on oslovil jako první, ale většina učedníků se dostala k Ježíšovi tak, že někdo je přivedl, že někdo řekl: „Pojď se mnou, pojď si poslechnout.“ Anebo že jenom ti lidé slyšeli: „Tam je učitel, rabi, Ježíš z Nazareta.“ A takhle to funguje i v naší době, a sice někdo dá někomu knížku a řekne: „To si přečti, to je dobré.“ Anebo řekne: „Pojď se mnou. Jdu tam a tam. Mohlo by to být pro tebe užitečné, prospěšné.“ A tak se lidé setkávají s Ježíšem skrze zprostředkování.

Svatý Marek schválně neuvádí jméno, protože kdyby tam bylo jméno, tak by se řeklo: „No, to byl úkol toho jednoho.“ On je to úkol nás všech, abychom i my těm, kteří to potřebují, pověděli o Ježíšovi, o tom, že je u nás na návštěvě, a že je to návštěva, která pomáhá.

Ježíš přišel, aby učil a aby uzdravoval. Nejdřív uzdravil posedlého v synagóze, a potom Petrovu tchýni. V těchto dvou uzdraveních je uzdraven celý člověk. Ta dvě uzdravení patří k sobě. Ten posedlý byl uzdraven na duši. Jeho duše byla vysvobozena z moci zla. Tady je tělo vysvobozeno z moci zla. Náboženství, teologie chápe nemoc jako následek dědičného hříchu, tedy rozhodně jako něco zlého, jako něco, co Bůh nechce, ale připouští. Něco, z čeho nás Ježíš uzdravuje.

Když je někdo nemocný, tak se zpravidla nemůže hýbat. Je bezmocný. Potřebuje péči, potřebuje opatrování. Naopak když je uzdravený, tak může pomáhat druhým, může se starat o druhé. A toto dělá ta Petrova tchýně. Ona je Ježíšovou učednicí. Ne že by seděla u jeho nohou, ne že by něco říkala, ale ona koná stejně, jako bude konat Ježíš Kristus po celou dobu svého veřejného působení. On se bude starat o učedníky. Bude jim vysvětlovat, bude je učit, ale když na to přijde a budou na opuštěném místě, tak rozmnoží chleba a ryby, aby měli co jíst, aby jak říká Písmo, nezemdleli na tom opuštěném místě.

Takže abych uzavřel tady tento první příběh. My si někdy říkáme, co Ježíše vede k nám, co ho přivádí k nám? Naše víra, naše zbožnost, naše vzdělanost, naše dobrota, velkorysost? Omyl, je to naše bezmocnost, to že si nemůžeme pomoci sami. Je to naše neschopnost, nebo jak říká Písmo, naše ubohost. My to slovo nemáme rádi, nelíbí se nám, ale je to tak. On přichází, aby nás z toho pozvedl, aby nás z toho vysvobodil.

Ten druhý příběh „když nastal večer, slunce zapadlo“ je popsán, řekli bychom, jenom tak všeobecně. Mnoho jich přišlo, mnoho jich přinesli, mnoho jich uzdravil a takhle. Svatý Marek se tady nezdržuje podrobnostmi, které jsme třeba slyšeli u toho prvního příběhu, ale je to příběh, který je také důležitý, právě v tom kontextu. V tom, že znovu ten příběh říká, co bude posláním toho Vykupitele a co je úkolem nás.

V Orientě, když zapadne slunce, tak se začíná žít. Skončí vedro, ten úpal a lidé vyjdou ze svých domovů, začne se chystat večeře, začnou se navštěvovat. Ten den byla sobota, byl svátek, a tak jistě přemýšleli všichni, kam půjdou, co budou dělat a nějak si to naplánovali. Ale do toho přišla ta zpráva: „Je tady nějaký učitel a on má ten dar a on uzdravuje. A už to dvakrát dneska udělal.“ A tady to, co se stalo u těch dveří Šimonova a Ondřejova domu, ukazuje, že ti obyvatelé Kafarnaum měli pochopení pro nemoci, pro slabosti svých příbuzných, svých sousedů, prostě svých spoluobčanů, protože oni jistě měli naplánované, kam půjdou, co budou dělat, a teď to změnili, protože bude dobré tyto naše nemocné přivést, přinést, dopravit k tomu učiteli. On jim může pomoci. Ale to znamená, že já se vzdám svého plánu na sobotní večer, sváteční večer, a půjdu a pomůžu někomu, kdo to potřebuje.

Přinášeli je ke dveřím. Samozřejmě do toho domu by se nedostali, tam by se nevešli, on to byl spíš domek, ale ty dveře, to je takové rozhraní, symbolické rozhraní. Uvnitř je moje soukromí, ven je veřejný život. A přesně toto odpovídá rčení, které vy starší znáte: Člověče, přičiň se, a Pán Bůh ti požehná.

Co oni udělali? Došli, kam dojít mohli, k těm dveřím. Dál to nešlo. A potom už přichází Ježíš, aby se dotkl těch nemocných. Oni došli, kam to bylo v jejich silách. My často říkáme a často prosíme: „Pane Bože, udělej prosím, postarej se,“ a podobně, a otázka zní: Došel jsem až k těm dveřím? Došel jsem s tou svou nemocí, s tím svým problémem až tam, kam to šlo? Protože kam já nemůžu, tak on mi přijde naproti, ale čeká ode mě, že i já udělám ten svůj díl.

Svatý Marek, když mluví o večerech, tak večerům věnuje zvláštní pozornost. Zmiňuje tento večer, zmiňuje večer právě po nasycení těch pěti tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami. Zmiňuje večer poslední večeře. Zmiňuje večer Velkého pátku, kdy Josef z Arimatie si vyžádá Ježíšovo mrtvé tělo. A všechno to směřuje k tomu poslednímu večeru o neděli zmrtvýchvstání, kdy se Ježíš vzkříšený, živý, zase setká s učedníky. Toto není náhodou, to svatý Marek má takto promyšlené a vede to k tomuto závěru.

No, a co nakonec? „Ještě ráno za tmy vstal a vyšel ven, aby se modlil. Šel na opuštěné místo.“ Tyto dvě věty připomínají Izraelitům odchod z Egypta, pobyt na poušti v tichu, kdy oni se učili používat svoji svobodu. V našem životě naše činnosti produkují hluk, různé zvuky. Je zajímavé, když nejde proud, jak to naráz všechno ztichne. Ale i tak se pořád ozývají nějaké zvuky. A my potřebujeme čas od času být v tichu, abychom obnovili svoje síly. Ježíš na tom opuštěném místě ze setkání s Otcem čerpá sílu, čerpá energii k tomu, aby byl Vykupitelem, aby byl věrný té misi, kterou ho pověřil Otec. I my musíme čas od času takhle dočerpávat energii, jak se říká, dobíjet, ať tu tělesnou nebo duchovní, ani na jedno bychom neměli zapomínat. No, a potom, když takhle člověk si uvědomí, co všechno zažil, s kým se setkal, tak potom si to nemá nechat pro sebe.

Petr a ti další tři hledají Ježíše. Je zajímavé, že už mluví Petr. Už se nějak dostal do té role, řekli bychom, Ježíšova sekretáře, toho, který bude mluvit za ten sbor těch učedníků. Asi Petr byl člověk rozhodný, rázný a vyplývá to z toho, co tady čteme. A asi ti, kteří byli kolem, tak říkali: „Tys ho měl na návštěvě včera, tak pojď, veď nás, jdeme za ním.“ A je z toho tak trošku vidět, že Petr je rád v této roli, že se mu to líbí a chtěl by z toho ještě něco vytěžit.

Petr se stal Ježíšovým učedníkem, ale ještě neví, že nebude stačit, aby byl s Ježíšem jenom tenkrát, když budou všichni tleskat a budou Ježíše obdivovat, ale že bude potřeba, aby byl s Ježíšem i tenkrát, když bude zle, když půjde do tuhého a Ježíše budou odsuzovat. A jak víme, tak se to Petr učil dlouho a velmi bolestně. Ale pro tuto chvíli to Ježíšovi nevadí. Ježíš to v tom vidí, cítí to z toho, a říká: „Pojďte. Já budu učit a vy se budete učit.“

Ježíš od nás nečeká, že všechno bude hotovo za jeden den, že všechno bude hotovo hned, že i my budeme ideální učedníci. Ale zve nás a říká: „Pojďte i vy se mnou.“ Anebo to můžeme říct i naopak tak, jak to řekl ten Šimon a Ondřej: „Mistře, rabi, pojď k nám, pojď do našeho domu.“

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Společenství v plnosti

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.02.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

Společenství v plnosti

10:27

---

Job jako vzor člověka v době zkoušky

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.02.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

Job jako vzor člověka v době zkoušky

13:07

Bratři a sestry, opět, když slyšíme texty, které nám církev předkládá, tak musíme opravdu za ty texty děkovat a svým způsobem žasnout. Protože je to Boží slovo, které je stále platné a které je stále, řekli bychom, inspirující. V evangeliu je především inspirující právě ta věta: „Hned mu o ní řekli.    Více...

---

O utrpení

P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
04.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

	O utrpení	8:01
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.53 MB]

Přátelé Boží, kniha Job je jedna z nečtenějších knih Starého zákona a čtou a uvažují o jejích myšlenkách nejen křesťané, ale i přemýšliví nevěřící. Hlavní téma této knihy je totiž utrpení a toto téma nikomu nedá spát, jelikož se utrpení nikdo nevyhne.    Více...

---

Trojí význam uzdravení

P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
05.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

	Trojí význam uzdravení	5:16
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.22 MB]

Milí přátelé, dnešní evangelium nás přivádí do městečka Kafarnau, které Ježíš na počátku svého působení učinil východiskem své práce. Městečko leží asi čtyři kilometry západně od ústí Jordánu do Galilejského jezera.    Více...

---

Je rozdíl o utrpení číst a utrpení žít

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

	Je rozdíl o utrpení číst a utrpení žít	15:12
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.22 MB]

Bratři a sestry, my se dnes v prvním čtení setkáváme s knihou Job. Je to kniha, která je, řekli bychom, někde vprostřed Starého zákona, a mohli bychom říct, že je tam „dobře schována“. Mnoho lidí ji nečte, mnoho lidí neví o čem to ani tak je.    Více...

---

Čeho jsme ochotni se zřeknout?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Job 7,1-4.6-7; 2. čtení 1 Kor 9,16-19.22-23; evangelium Mk 1,29-39;

	Čeho jsme ochotni se zřeknout?	9:25
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.01 MB]

Zamyslíme se nad druhým čtením, nad Listem apoštola Pavla do Korinta. Už takové staré antické přísloví říká, že nejvyšší nespravedlnost na světě je to, když někdo stoprocentně vymáhá svoje právo. Když se to říká latinsky, tak se to rýmuje.    Více...