Rubrika
HomilieSíla víry a Božího slova
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.01.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;
Bratři a sestry, Ježíšovi učedníci a vůbec všichni lidé, které Bůh povolává, jsou povoláni k tomu, aby zvěstovali slovo. Jinými slovy, aby oznamovali, aby posouvali dál tu zvěst, tu zprávu, kterou Bůh, potažmo Ježíš, Boží Syn, chce zjevit nám lidem.
V evangeliu jsme slyšeli o povolání prvních čtyřech. Byl mezi nimi i tedy Jakub, patron naší farnosti, a slyšeli jsme, jak okamžitě následují. Jeden asi z důvodů, proč takhle šli okamžitě, bylo to, že předtím byli učedníky Jana Křtitele, a tak měli jakousi zkušenost.
Když se vrátíme k prvnímu čtení, a sice k proroku Jonášovi, tak vlastně to zná většina lidí, že Jonáš, když byl poprvé vyzván, aby šel do města Ninive, tak nechce. Tak nechce, protože má strach. Má strach o sebe, že ho v Ninive zabijí nebo nejméně, že ho odmítnou. Potom že mu třeba nějak ublíží, že ho zabijí, ale také má strach, že by Bůh mohl odpustit.
Člověk, když nechce se dát povolat, tak si najde vždycky nějaký důvod. Kniha proroka Jonáše je zařazena do kategorie spisů takzvaných malých proroků. Ona má tři kapitoly, je to opravdu krátká kniha, ale je výjimečná. Nejsou to nějaké výroky, ale je to příběh. Je to příběh velmi podobný příběhům, které používal Pán Ježíš, a je to opravdu podobenství.
A je to podobenství, které se odehrává 8. století před Kristem, kdy Ninive bylo opravdu veliké město, obvod jeho hradeb tvořil 13 kilometrů a Ninivané byli lidé, kteří byli velmi pyšní. Byli to dobří vojáci a domnívali se, že tedy nad ně nikdo nemá a nic nad ně není. Nicméně i Ninive bylo v roce 612 před Kristem zničeno, dobyto. A tento příběh, to podobenství vzniklo až v 5. století před Kristem. Nicméně právě to Ninive je tam použito jako symbol pýchy, jako symbol bezbožnosti, jako symbol, řekli bychom, takového nepřátelství, symbol síly, druhé si podrobit silou, bezohledností.
V proroku Jonášovi je právě zase symbolizován ten člověk, který je povolán. Jonáš znamená „holubice“. Je to jméno tady v tom případě symbolické. Tedy on přichází pouze se slovem. Nemá žádné zbraně. Přichází do tohoto místa, které bylo proslulé svou silou válečníků, ale on nemá nic jiného než to slovo. Ale je to slovo Boží. Ale on tomu má věřit. On má věřit, že to Boží slovo ho ochrání před nepřátelstvím lidí.
No, a on se vzpírá, takže začne utíkat. Utíká, tam se říká, do Taršiše. Taršiš bylo město zřejmě v dnešním Španělsku, tedy prostě nejdál vzdálené, jaké znali. Člověk, když nechce se nechat povolat od Boha, tak má ty různé důvody, proč ne, proč by to nešlo. Ale víme, že v tom podobenství, v tom příběhu je zastaven velkou bouří. Námořníci, i když nechtějí, ho nakonec hodí do vln, protože on jim to sám řekne, a pohltí ho velká ryba.
Tady není potřeba hledat v příručce zoologie, v nějakém atlase zvířat nějakou velikou rybu. O to tam vůbec nejde. Tam jde o tu myšlenku, že Bůh je schopen člověka uchránit od přírodních neštěstí. Že Bůh je pánem přírody, toho, co se tady děje.
Na jedné straně za normálních okolností by ta ryba byla hrobem Jonáše. Ale ona se stává jeho záchranou. Proto také je vlastně často zmiňován tady tento okamžik, když se mluví o Pánu Ježíši, že jako Jonáš vyšel z břicha velryby po třech dnech živý, tak Ježíš po třech dnech vyšel z hrobu živý. Je tam ta myšlenka tedy, že Bůh je ten, který obrací běh těch věcí a může ho změnit.
Potom je Jonáš osloven podruhé. To jsme dneska právě už slyšeli. Podruhé oslovil Hospodin Jonáše. Poprvé mu říká, aby šel vlastně ne úplně do Ninive, ale k Ninive, a aby volal zvenku do toho Ninive. Ale teď už je vlastně podruhé osloven: „Vstaň a jdi dovnitř, do toho Ninive. Budeš procházet, budeš říkat to, co ti ukládám.“
Jinými slovy, jestliže tedy ten první úkol se mu zdál těžký, tenhle je ještě těžší. Nicméně Jonáš má zkušenost víry, že ho Bůh neopustil, a proto ten druhý úkol, i když je těžší, přijímá a jde do Ninive.
Tam se v celé té knížečce používají slova právě veliké. Ninive bylo veliké město, Jonáše spolkla veliká ryba, přišla veliká bouře, že Ninivané byli velmi zlí. A nakonec se tam také mluví o velké radosti, o velkém odpuštění, o velkém milosrdenství.
Jonáš, který se bojí, že mu ti Ninivané ublíží (tady jsme právě zase u zla, které působí lidé, u nebezpečí, které vzniká jednomu člověku ze strany druhých lidí), tak je zde řečeno, začal procházet první den, a už ho slyšeli. Nejenom, že slyšeli ten zvuk jeho slov, ale vnímali, co jim říká, a podle toho se zařídili.
Tedy celý ten příběh je právě o tom, že Bůh člověka neopouští ani v tom, řekli bychom, vztahu k přírodě, ani ve vztahu ke zlu, které působí a tvoří druzí lidé, ale že Bůh člověka zachraňuje. Že ta síla, kterou člověk má, je síla víry a Božího slova. Tento příběh chce říct to, že Bůh je ochotný odpustit úplně všem.
Později vlastně se symbolem toho zla a té pýchy stal Babylón. Po Babylónu to byl Řím a tak dál, a tak bychom mohli pokračovat, ale ta nabídka toho Božího odpuštění tady je. Ovšem vždycky na nabídku musí reagovat odpověď. Nestačí, že je tady jenom nabídka. Musí tu být odpověď: „Pane, já to přijímám.“
Tedy ta nabídka je ve slově a čeká se odpověď našeho slova, lidského, kdy člověk si uvědomí tu chybu a řekne: „Ano, já chci, aby mi bylo odpuštěno. Já chci začít znovu a lépe.“
A Pán Ježíš, Pán Bůh, povolává nás lidi k tomu, abychom o této nabídce svědčili, abychom si to nenechali pro sebe. Abychom žili podle toho, ale také i říkali a zmiňovali to ve svém životě, že k tomu, aby na světě bylo dobře, nestačí jenom pokrok technický, ale že k tomu je potřeba taky pokrok v myslích lidí. A ten pokrok v myslích lidí spočívá v tom, že člověk bude krotit svoji pýchu, bude ochotný uznat svoje chyby, bude ochotný jich litovat a bude ochotný požádat odpuštění. A Bůh toto odpuštění dá bez jakéhokoliv odkladu.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.01.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, svatý otec František, když vyhlásil neděli Božího slova, tak v tom listu říká, že ta třetí neděle v mezidobí není vybrána náhodou. Že mu tam šlo právě o to, že je to v blízkosti týdne modliteb za jednotu křesťanů, a tedy to Boží slovo je to, co křesťany spojuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.01.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Svatý Matouš zdůrazňuje, že Pán Ježíš začal svoje veřejné působení v nejtěžším místě. To místo bylo příhodné, jak se říká, zeměpisně, geograficky. Byla to křižovatka, kde se setkávali lidé různých národů, kde byli obchodníci v návaznosti na ty karavany, s nimi cestovalo hodně lidí a takhle. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.01.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, evangelium nás zavádí na samotný začátek Ježíšova veřejného působení a to Ježíšovo veřejné působení je uvozeno větou: „Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.01.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Bratři a sestry, i když to tak na první pohled nevypadá, hlavní myšlenkou evangelia a prvního čtení je víra – víra v obtížné situaci. Ještě bychom mohli říct víra nás slabých chybujících lidí v obtížné situaci. Více...
P. Josef Fasora
27.01.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Milí farníci z Bítýšky, nechtěl bych hned navázat na to dnešní evangelium, protože považuji za rozumné, abychom si vzpomněli také na evangelium z minulé neděle. Máme přece mladé lidi učit a zvykat tomu, že naše myšlenky a náš život mají mít nějakou souvislost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.01.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Proč Ježíš začal kázat v Galileji? Někdo by to přehlédl, ale mnoho lidí si nad tím láme hlavu. Proč, když se narodil v Betlémě, žil v Nazaretě, Jan Křtitel kázal v té části Jordánu, která se nachází v Judsku, proč se Ježíš rozhodl začít kázat v Galileji? Proč se přestěhoval do Kafarnau, proč tohle všechno? Někdo může říct: „Protože to řekl prorok,“ ale to jsou spojité nádoby. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
27.01.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 8,23b-9,3; ž. Žl 27; 2. čt. 1 Kor 1,10-13.17; evang. Mt 4,12-23;
Tak dnes zase pokračujeme ve vzdělávání. Co udělat proto, aby naše vzdělávání bylo účinné. Je to, jako kdyby nějaký cizinec přijel do Veverské Bítýšky a ptal se někoho na cestu, jak se jede do Chudčic. A jistě každý občan Veverské Bítýšky by mu ukázal rád cestu, řekl by, že tam může jet buď zkratkou nebo kolem dokola po pěkné silnici, a všechno by mu pěkně vysvětlil. A když by on se vydal po té cestě, tak by dojel k cíli. To, co je důležité na vzdělávání, je, aby tam byla touha dojet k cíli. Abych chtěl jet do Chudčic. Více...