Rubrika
HomilieČas, který dostáváš, je velký dar, který můžeš naplnit něčím dobrým
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.01.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;
Bratři a sestry, první čtení, Kniha proroka Jonáše, je podobenství. Je to podobenství o velmi zlých lidech, kteří nejsou jmenováni. Je řečeno, kde bydleli – v Ninive. Ninive bylo hlavní město Asýrie a bylo symbolem všeho zla. Ve své době bylo skutečně veliké. Historické prameny uvádějí, že obvod jeho hradeb měl třináct kilometrů. Ti obyvatelé byli opravdu velmi pyšní, sebevědomí, zahledění do sebe. Nicméně každé i tady to sebevětší město nebo sebepyšnější město má vždycky začátek a konec. Asyrská říše měla taky konec, ale pro obyvatele Středního východu Asyřan rovnalo se zlý člověk.
A my když slyšíme o někom takovém zlém nebo někoho považujeme za zlého, tak si říkáme: „A kdy na něho dojde? Kdy bude ten čas, kdy on bude potrestán za své chyby, za své hříchy,“ a říkáme si: „Už aby to bylo.“
Kniha proroka Jonáše vypráví o tom, že Bůh nechce trestat, ale chce zachránit. Když bychom to četli celé, všichni to známe, Jonášovi se tam nechce. Nechce, protože cítí tady toto, že Bůh by mohl odpustit, ale Jonáš by chtěl zažít čas pomsty, čas odplaty.
Ta kniha chce říct především to, že ať by byl člověk jakkoliv zlý, jakkoliv vzdálený od Boha, jestliže se bude chtít vrátit, Bůh mu tuto možnost dá. Pro Boha nikdo není ztraceným případem. Bůh chce zachránit a nabízí toto. Ale je tam nutná odpověď člověka.
O té odpovědi jsme slyšeli jak v tom prvním čtení, tak v evangeliu. Ale ještě chvíli zůstaňme u té myšlenky času. Protože i třeba právě ti obyvatelé Asýrie anebo vůbec obyvatelé Středního východu – pohané, chápali čas jinak než my. V těch různých pohanských náboženstvích se čas točí do kolečka. Začíná to na jaře, kdy se všechno probouzí k životu, „znovu rodí“, přes léto, kdy to dozrává, vydává plody, na podzim zaniká, usychá a v zimě pomyslně umírá, aby se to znovu zase narodilo. Je to koloběh. Pohanská náboženství chápou čas jako kruh.
Různí filozofové mají pro to takovou značku hada, který požírá svůj ocas. Obyčejní lidé to vnímají jinak. Je to vyjádřeno v řeckých bájích, kdy Sysifos koulí do kopce před sebou svůj kámen, a až ho dokutálí vlastně, těžce ho vytáhne až na samotný vršek, kámen mu vyklouzne, skutálí se znovu do údolí a Sysifos začíná znovu. Obyčejní lidé vnímají často právě ten čas jako dřinu, jako námahu a říkají si: „A k čemu to je? Od rána do večera, každý den pořád stejná námaha, stejná práce. Není vidět nikde žádný výsledek.“ Pro mnoho lidí čas je stresem. Pouze kolik toho musím dnes udělat. Pro Izraelity byl čas něčím úplně jiným. Izraelité chápali čas v přímce, na začátku byl nějaký Boží příslib, něco co Bůh nabízí, a na konci bylo naplnění, splnění tohoto Božího slibu.
Můžeme to vzít třeba už od toho okamžiku, kdy Mojžíš vyvádí Izraelity z Egypta a říká: „Bůh vám dá zemi. Jste na cestě do země.“ Trvalo to čtyřicet let, než se tam dostali, ale každým dnem se tam přibližovali. Nejenom fyzicky, ale hlavně duševně, psychicky a duchovně. A takto Izraelité chápali svůj život, jako cestu, jako cestu k Bohu. A z tohoto vychází Pán Ježíš a podle toho taky začíná svoje veřejné působení.
Mimochodem, když čteme Markovo evangelium, tak ty první dvě věty: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ Řekli bychom, s touto optikou, s tímto vědomím je potřeba číst další řádky evangelia. Vlastně Marek tady dopředu říká, jaký má být výsledek, o co Ježíšovi půjde. A kde tedy Ježíš začal, kde řekl tyto zásadní věty? Slyšíme, že v Galileji.
Jan Křtitel kázal a křtil v Judsku. Tam pokřtil i Ježíše na břehu Jordánu. Ježíš tam nějakou chvíli zůstal, ale pak se vrací. Vrací se domů, do Galileje. Tam, kde žil třicet let, kde žil každodenní život, kde žil to „od rána do večera“, každý den to stejné, každý den práce, kde prožíval to, čemu říkáme radosti a starosti všedního dne. To co nás tolikrát tíží, stresuje, to čeho bychom se třeba i chtěli zbavit.
Ježíš začíná svoje působení někde na břehu Genezaretského jezera v místech, kde se potkávají lidé. Někteří z nich jdou z práce, to jsou ti rybáři, kteří lovili celou noc, někteří jdou do práce. Ale začíná svoje působení na místě, kde vládne, kde funguje to, čemu říkáme všední den, všední život. Ježíš nezačal v chrámu, nezačal v synagóze, nezačal na žádném místě, které bychom označili jako svaté, význačné. Ani tady není řečeno kde, protože to místo nebylo ničím zvláštní. Zvláštní bylo tím, že tam byli lidé, které Ježíš oslovil.
A Ježíš říká i nám: „Já za tebou chci přijít a chci vstoupit do tvé všednodennosti, do tvé každodennosti, do tvého času. Chci vstoupit do toho dne, který právě prožíváš, protože ten den má ve svých rukou.“ Na minulost můžeme vzpomínat, budoucnost můžeme plánovat, ale to co držíme v našich rukou, je dnešek, přítomný okamžik. Ten můžeme a máme naplnit něčím dobrým a něčím krásným. Ježíš říká: „Já ti v tom pomůžu.“ Každý den je vhodný pro to dobro, pro tu krásu, každý den je příhodný, čas se naplnil. V přítomnosti totiž sbíráme plody toho, co jsme zaseli v minulosti, a v přítomnosti zaséváme, abychom v budoucnu mohli sklidit. Bylo by chybou, bohužel se s tím teda setkáváme, že spousta lidí buď nějakým způsobem brble, zoufá si, anebo jsou pořád nespokojeni, ať už s tím, co bylo, nebo se bojí toho, co přijde. Zapomínáme na to, že to co můžeme změnit a co máme v našich rukou, je právě ten přítomný okamžik, dnešek.
Ježíš tedy říká: „Čas, který dostáváš, člověče, je dar, velký dar, který můžeš naplnit něčím dobrým a krásným.“
„Přiblížilo se Boží království.“ To je druhá část toho oznámení, které nám Ježíš sděluje. Boží království je v kontrastu s lidským královstvím, s lidským zřízením. Je jedno, jestli použijeme termín království, republika nebo cokoliv jiného. Lidské zřízení často bývá nespravedlivé a často ten, kdo je nahoře, používá svoji moc k tomu, aby utlačoval, aby okrádal, aby nějakým způsobem přilepšil sám sobě. To je lidské království. Boží království je úplně jiné. Bůh používá svoji moc, aby zachránil. Aby zachránil, aby pomohl, aby se setkal v té všednodennosti, v té každodennosti.
Řekněme, tady tato první věta: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království,“ to je Ježíšovo konstatování. To je konstatování o tom, co dělá Bůh. A teď je výzva k nám: „Obraťte se a věřte evangeliu.“ A o tom už mluví, vypráví to pokračování. Ale o tom já už bych dneska nechtěl mluvit. To první, že se naplnil čas a přiblížilo se Boží království, to se stalo bez nás. Ale to druhé záleží na nás: „Obraťte se a věřte evangeliu.“
Ježíš má na mysli doslova obrátit své kroky jiným směrem, podívat se jinam, jít někam jinam. Jít k věcem, které mají význam, které vydrží, které nejsou omezeny časem. Tak jak o tom mluvil apoštol Pavel v listě Korinťanům.
A říká: „Věřte evangeliu.“ Co to znamená věřit evangeliu? Znamená to vědět, že Bůh posílá svého Syna, své Slovo, které chce zachránit, které přichází s tou výzvou, která už zazněla v tom vyprávění o proroku Jonášovi. Ale je potřeba odpověď každého z nás. Ta výzva přichází k nám s velkorysou nabídkou. Jak odpovíme, to už je na nás.
Obyvatelé Ninive v tom podobenství byli vlastně vzorem, jak by to mělo proběhnout. Vzorem nám také mohou být ti apoštolové, kteří šli za Ježíšem. Z toho všeho čerpejme a snažme se zachovat se podobně.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.01.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.01.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;
Bratři a sestry, Ježíšovi učedníci a vůbec všichni lidé, které Bůh povolává, jsou povoláni k tomu, aby zvěstovali slovo. Jinými slovy, aby oznamovali, aby posouvali dál tu zvěst, tu zprávu, kterou Bůh, potažmo Ježíš, Boží Syn, chce zjevit nám lidem.
V evangeliu jsme slyšeli o povolání prvních čtyřech. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.01.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;
Bratři a sestry, my jsme slyšeli o povolání prvních učedníků už minulou neděli, bylo to z evangelia, které napsal svatý Jan. Slyšeli jsme tak taky první Ježíšova slova a vlastně se to liší a někdo by mohl říct: „Jak to? Jak je to možné, že se to liší?“ On každý z těch evangelistů klade důraz na něco jiného, a proto se to liší. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.01.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;
Bratři a sestry, spis proroka Jonáše je zařazen mezi takzvaných dvanáct malých proroků a je úplně jiný než ostatní prorocké spisy, ale je to proroctví. Když čteme výroky proroků, tak často jsou to právě řazené jednotlivé výroky bez udání třeba nějakého data, bez udání kdy a kde byly proneseny. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.01.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;
 |
Carpe Diem | 10:35 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.08 MB] |
Bratři a sestry, zamyslíme se zase nad dnešním druhým čtením. Jsou to dva verše z listu apoštola Pavla Korinťanům. Jenom pro takové jakési oživení toho, co už jsme si říkali: Korint v té době svatého Pavla bylo město, kde Julius Caesar ubytoval vysloužilé římské vojáky, takže ti obyvatelé byli takoví drsní. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.01.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;
Bratři a sestry, Markovo evangelium má dvě takové části. V té první části Pán Ježíš působí, káže, mluví, uzdravuje v Galileji. V druhé části se přesouvá do Judska, hlavně do Jeruzaléma a do jeho okolí. Nejde jenom o to, že je to rozděleno na dvě nějaká místa, ale je to vlastně také myšlenková koncepce. Ježíš začíná kázat v území, které je označováno jako Galilea pohanů. Judsko, Jeruzalém, to má takový posvátný nádech. V Jeruzalémě stál chrám, v něm byla archa úmluvy. Do Jeruzaléma, do chrámu, měl každý zbožný Žid přijít nejméně třikrát za rok. Více...