Rubrika Homilie

Každý z nás je někdy Jonášem, i obyvatelem Ninive

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.01.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;

Každý z nás je někdy Jonášem, i obyvatelem Ninive15:32
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.32 MB]

Bratři a sestry, spis proroka Jonáše je zařazen mezi takzvaných dvanáct malých proroků a je úplně jiný než ostatní prorocké spisy, ale je to proroctví. Když čteme výroky proroků, tak často jsou to právě řazené jednotlivé výroky bez udání třeba nějakého data, bez udání kdy a kde byly proneseny. Někdy je tam nějaký adresát a někdy je to jenom všeobecné. A musíme si přiznat, že ty výroky proroků jsou pro nás někdy těžko pochopitelné.

Kniha proroka Jonáše je vyprávění. Je to vyprávění, které je velmi poutavé, velmi čtivé. Dokáže si získat toho, kdo to čte nebo kdo to slyší, a vede ho to k tomu, aby to dočetl. Jak jsem říkal, je to proroctví. Je to proroctví, které teda úplně jinou formou zvěstuje ve Starém zákoně někdy v 5. století před narozením Pána Ježíše tu větu, kterou jsme slyšeli v evangeliu. Ježíš říká: „Přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“

V tom Ježíšově kázání i v tom, co kázal Jonáš, v tom, co čteme u proroka Jonáše, je nabídka té podané Boží ruky. To první, co tam je, je nabídka ke smíru. Pořád jsme bohužel svědky toho, že často i v náboženství se straší, vyhrožuje něčím. Ale ono to tak není. V první řadě Ježíš říká: „Já jsem přišel, abyste se mohli usmířit, aby se ty vztahy narovnaly. Ale máte svobodnou volbu – ano nebo ne – a ať odpovíte cokoliv, musíte odpovědět, tak něco z toho bude vyplývat, a to už je na vás. Ale rozhodně Ježíš nepřišel nikoho strašit, nepřišel nikomu vyhrožovat, ale, jak říkám, přišel získat, přišel nabídnout otevřenou Boží ruku.

To, co jsme slyšeli v evangeliu, mělo jakési dvě části: tady to Ježíšovo kázání a povolání prvních učedníků. Všichni asi víme, že to se stalo a stalo se to tak, jak to tady Marek líčí. Apoštolové Šimon, Ondřej, potom Jakub, Jan poslechli, zareagovali na tu první výzvu. To je jakýsi ideál, tak by to být mělo. Ale mnohem častěji je to tak, jak to můžeme číst právě v knize proroka Jonáše, kdy Jonáš na první výzvu, kdy mu Bůh říká: „Půjdeš do Ninive,“ tak se sbalí, sedne na loď, která jede přesně na druhou stranu, a nechce tam jít.

To, o čem jsme četli v prvním čtení, to už byl jakýsi druhý pokus, kdy Bůh mu říká: „Tak tam pudeš.“ Když to budeme číst pozorně, tak zjistíme, že jednak Bůh to s Jonášem nevzdal. My bychom to vzdali, my bychom řekli: „Dobře, nechceš, tak s tebou nepočítám,“ ale naopak Bůh mu v tom druhém kole ten úkol ještě rozšiřuje, dává mu ho větší. Poprvé měl Jonáš jít do Ninive a jednou říct: „Bůh se na vás hněvá.“ Teď podruhé už mu říká: „Budeš procházet tím městem. Budeš s nimi mluvit. Nebude stačit, že jenom přijdeš jaksi k tomu městu nebo že se postavíš na to náměstí a řekneš to, ale ty to město projdeš.“ Tedy rozšiřuje, prohlubuje úkol.

Potom, jak víme, když stručně převyprávím ten obsah, oni uvěří, poslechnou, začnou konat pokání, Jonáš se utáboří, aby viděl dobře na město, a čeká. Čeká takové divadlo, jak Ninive zanikne, a je velmi zklamán, když se toto nenaplní. Aby to Jonáš pochopil, tak Bůh dává vzrůst ricinovému keři, který rychle vzroste, rychle zase uhyne a na tomto má Jonáš pochopit, jak Bůh má zármutek z toho, když by měl něco zničit, někoho zahubit.

To je obsah knihy proroka Jonáše, a teď je k tomu potřeba říct velmi důležitou věc: historicky to se nikdy neodehrálo. To není historické vyprávění, to je podobenství. Všichni známe podobenství z Nového zákona, kdy Ježíš, když chce vysvětlit třeba i něco dost komplikovaného, použije příklad, který je blízký jeho posluchačům, je srozumitelný, stravitelný, aby oni to mohli přijmout. A celá kniha proroka Jonáše je podobenství. Ale, jak říkám, to nic neubírá na její důležitosti.

V té knize je nám téměř všechno sympatické. Jsou sympatičtí ti námořníci, kteří jsou v tísni, vyhodí Jonáše z lodi, jsou nám dokonce sympatičtí obyvatelé Ninive, král a dokonce i zvířata v Ninive, která nepijí a nežerou, konají pokání, ale jediný, kdo nám není tak nějak sympatický, je ten prorok. Proč? Je to tak schválně koncipované.

Teď bude asi potřeba udělat takovou dějepisnou vsuvku, dějepisné okénko. Ninive bylo hlavním městem Asyrské říše. Asyřané v roce 721 před Kristem dobyli to, čemu se říkalo Severní izraelské království, a odvedli do zajetí deset kmenů. Těch deset kmenů už se nikdy nevrátilo. Postupem času Asýrie upadala a byla zničena právě Babylónsou říší, a Babylóňané na začátku 6. století před Kristem odvedli Izraelity do Babylónského zajetí. Tedy do jiné země, do jiného místa, ale zase do zajetí. Izraelité, to jsou dva kmeny, které odvedli ti Babylóňané, ty dva kmeny se vrátili po nějakých zhruba sedmdesáti letech. Vrátili se, ale bylo v nich pořád nepřátelství vůči těm, kteří je do toho zajetí odvedli, to na jedné straně, a na druhé straně v nich byl pocit, že jenom oni jsou ti praví, že jenom oni jsou ti správní, a začali si budovat to, čemu se říká gheto, tedy nějaký ohrazený prostor, kde žijí ti spravedliví, a tam venku je nebezpečí, a tam venku je to všechno špatně. Uvnitř je to všechno v pořádku a venku je to špatně. A tady do této atmosféry Bůh posílá někoho, my vůbec nevíme, kdo to byl, kdo si vypůjčil jméno kněze a proroka Jonáše, který mimochodem žil v 8. století před Kristem, aby vyprávěl tady ten obrazný příběh o každém z nás.

Jak to zaznělo v komentáři: Každý z nás je Jonáš. Každý z nás někdy nechce udělat to, co chce Bůh. Říkáme si „Proč tomu Jonášovi to bylo tak zatěžko jít do Ninive v tom příběhu?“ Protože pro Izraelity Ninive bylo a je pořád takovým zobrazením, ztotožněním zla, všeho zlého. Ninivané nebo Asyřané pro Izraelity byli nepřátelé číslo jedna, jak se říká, nepřátelé na život a na smrt. Když my čteme, že Bůh řekl Jonášovi: „Jdi do Ninive,“ tak s nama to ani nehne, my to nechápeme. Ale když to četl Izraelita, tak ho to pěkně nadzvedlo, začlo to v něm vřít: „K takovým největším nepřátelům, Bože, posíláš svého proroka?“

Zkusme si to představit, že Bůh pošle svého proroka k někomu, koho já nemám rád, koho bytostně nesnáším, kdo mě obtěžuje, kdo je můj nepřítel číslo jedna. K takovému člověku, Bože, ty pošleš proroka s nabídkou odpuštění a usmíření! No tak to teda ne!

V každém z nás se čas od času objeví ten Jonáš, který se utáboří, aby měl pěkný výhled, a čeká a říká si: „Tak to si vychutnám. To si vychutnám, jak se v tom teď teda vykoupeš, v těch svých chybách, v tom, co sis navařil, do čeho ses dostal. A já se na to budu pěkně dívat tady z bezpečné vzdálenosti.“ V každém z nás se čas od času objeví ta škodolibost, kdy si říkáme: „Dobře ti tak.“ A toto, to jsou ty myšlenky, které Bůh nějak kritizuje.

V tom vyprávění, i když Ninivané mají třeba naše sympatie, tak je svatopisec líčí jako lidi, kteří skutečně se provinili. Tam je spousty narážek. Jednak v té knize je všechno velké. Přišla velká bouře, Jonáše spolkla velká ryba, musel přijít do velkého města Ninive a mnohem víc toho tam je. Slyšeli jsme to, Ninive bylo velké město před Hospodinem, tři dny se jím muselo procházet.

Skutečně to historické Ninive bylo na svou dobu obrovské město, jeho obvod hradeb měřil asi 12 km. To na tehdejší dobu bylo něco velkolepého. O Ninive je zmínka už v první knize Mojžíšově. V biblickém podání ho založil člověk, který se jmenuje Nimrod, tedy patron všech lovců a myslivců. A už se tam říká, o tom Nimrodovi, že byl velký lovec před Hospodinem. Ninive, velké město, je to narážka na toho velkého Nimroda. Na jedné straně to, že je tam všechno velké, chce říct: když Bůh tvoří svět, tak ho dělá ve velkém stylu, ve stylu jakési dokonalosti, barevnosti. Bůh nedělá nic napolovic, ale Bůh všechno, co dělá, dělá pořádně. To na jedné straně symbolizuje to slovo „velké“. Na druhé straně to „Ninive je velké město“ připomíná právě pýchu těch obyvatel v tom vyprávění, že si velmi zakládali na svém městě, na svém postavení, na tom, že on jsou něco: „My jsme z města, vy jste z dědiny. My jsme z velkoměsta, vy jste támhle z nějakého lontu.“ Takhle to tam opravdu fungovalo. A svatopisec chce říct: „Přesto, že vy ze sebe takhle děláte něco velkého, tak přesto ten největší a ten, kdo to má v ruce, je Bůh. A k vašemu velkému překvapení On posílá nějakého Jonáše, aby vám ten Jonáš řekl: ‚Bůh se s vámi chce smířit.‘“

Na konci toho úryvku, který jsme slyšeli, byla věta o tom, že Bůh upustil, smiloval se a nepřivedl zkázu, kterou Ninive hrozil. My si často říkáme, když něco řeknu, třeba i nějakou výhružku: „Počkej, já ti dám,“ nebo: „Jestli mě neposlechneš, já tě potrestám!“ Jestliže pronesu nějakou výhružku, musím to splnit. Svatopisec nám tady ukazuje, že Bohu nejde o to, aby naplnil své hrozby, ale naplnil své slitování. V tom je zase velký rozdíl mezi námi a Bohem.

Bratři a sestry, když to celé nějak shrnu, co si z toho odnést? Nemáme budovat žádné gheto. Nemáme si myslet, že my jsme ti jediní spravedliví, že u nás je všechno v pořádku a tam venku je všechno špatně. Když mluvíme o Bohu, máme ho prezentovat jako toho, kdo nabízí ruku k usmíření, k urovnání vztahů. A nakonec si máme uvědomit, že i v tomto příběhu hrajeme dvojroli. Každý z nás je někdy Jonášem, kterému se nechce, ale který je poslán, aby zvěstoval tu radostnou zprávu. Každý z nás je někdy tedy tím, koho Bůh vyzývá a říká: „Běž tam a snaž se tam přinést pokoj, usmíření.“ Ale na druhou stranu jsme i my zároveň obyvateli Ninive a záleží, jak moc máme vnímavé uši, abychom slyšeli tu nabídku, která k nám přichází.

Prožíváme zimní období, možná zas bude sněžit, možná bude škaredě, využijme to. Nalistujte si v Písmu svatém, to je prosba, rada, knihu proroka Jonáše a přečtěte si ji. Jednou, dvakrát, možná i třikrát. Je to dobrý návod k tomu, čeho se držet a čemu se vyhnout. A prosme za to, aby náš život se co nejvíc podobal tomu, co jsme slyšeli v evangeliu, tomu ideálu, kdy Ježíš říká zase těm obyčejným lidem: „Pojď se mnou,“ a oni jdou.

Kéž se nám to s Boží pomocí daří co nejlépe.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Boží slovo máme vždycky s sebou

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.01.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;

Boží slovo máme vždycky s sebou6:34


Síla víry a Božího slova

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.01.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;

Síla víry a Božího slova9:08

Bratři a sestry, Ježíšovi učedníci a vůbec všichni lidé, které Bůh povolává, jsou povoláni k tomu, aby zvěstovali slovo. Jinými slovy, aby oznamovali, aby posouvali dál tu zvěst, tu zprávu, kterou Bůh, potažmo Ježíš, Boží Syn, chce zjevit nám lidem.

V evangeliu jsme slyšeli o povolání prvních čtyřech.    Více...


Čas, který dostáváš, je velký dar, který můžeš naplnit něčím dobrým

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.01.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;

Čas, který dostáváš, je velký dar, který můžeš naplnit něčím dobrým11:19
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.52 MB]

Bratři a sestry, první čtení, Kniha proroka Jonáše, je podobenství. Je to podobenství o velmi zlých lidech, kteří nejsou jmenováni. Je řečeno, kde bydleli – v Ninive.    Více...


Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.01.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;

Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království14:04
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.88 MB]

Bratři a sestry, my jsme slyšeli o povolání prvních učedníků už minulou neděli, bylo to z evangelia, které napsal svatý Jan. Slyšeli jsme tak taky první Ježíšova slova a vlastně se to liší a někdo by mohl říct: „Jak to? Jak je to možné, že se to liší?“ On každý z těch evangelistů klade důraz na něco jiného, a proto se to liší.    Více...


Carpe Diem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.01.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;

Carpe Diem10:35
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.08 MB]

Bratři a sestry, zamyslíme se zase nad dnešním druhým čtením. Jsou to dva verše z listu apoštola Pavla Korinťanům. Jenom pro takové jakési oživení toho, co už jsme si říkali: Korint v té době svatého Pavla bylo město, kde Julius Caesar ubytoval vysloužilé římské vojáky, takže ti obyvatelé byli takoví drsní.    Více...


Jak moc počítáme s Ježíšem?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.01.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jon 3,1-5.10; 2. čtení 1 Kor 7,29-31; evangelium Mk 1,14-20;

Bratři a sestry, Markovo evangelium má dvě takové části. V té první části Pán Ježíš působí, káže, mluví, uzdravuje v Galileji. V druhé části se přesouvá do Judska, hlavně do Jeruzaléma a do jeho okolí. Nejde jenom o to, že je to rozděleno na dvě nějaká místa, ale je to vlastně také myšlenková koncepce. Ježíš začíná kázat v území, které je označováno jako Galilea pohanů. Judsko, Jeruzalém, to má takový posvátný nádech. V Jeruzalémě stál chrám, v něm byla archa úmluvy. Do Jeruzaléma, do chrámu, měl každý zbožný Žid přijít nejméně třikrát za rok.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.