Rubrika
HomilieMalomocenství
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.02.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, malomocenství bývá nazýváno metlou Orientu. Je to vlastně nejhorší nemoc, jakou oni znali, jaká tam byla. Vpodstatě nevěděli, co s tím. Ale poznali, že je to nemoc nakažlivá a že člověka uchrání před tím, aby se nakazil, to, čemu my říkáme karanténa. A tak vlastně, jestliže se u někoho objevilo něco, co by třeba i vzdáleně mohlo připomínat malomocenství, okamžitě už ho posílali pryč. Ono, že má někdo nějaký flek na kůži, to ještě nemusí být malomocenství. Ale oni už preventivně dopředu tyto lidi posílali pryč. V prvním čtení jsme slyšeli, jak to bylo, když putovali Izraelité po poušti. Ten dotyčný musel být mimo tábor. Když byli už v Palestině, ve Svaté zemi, tak ti dotyční byli mimo město. Nikdo se k nim nesměl přiblížit. V pozdějších dobách to ještě o něco „vylepšili“, že rozdali těmto nemocným zvonky. A oni nejenže museli křičet: „Nečistý! Nečistý!“ ale ještě museli zvonit. Vpodstatě ten, kdo byl odsouzen do takovéto karantény, byl odsouzen k smrti. Ta nemoc je sama o sobě hrozná, jak víme, vlastně člověku se nakonec rozpadne celé tělo, ale k tomu přibyl ještě hrozný úděl těch, kteří jsou úplně vyřazeni ze společnosti, kteří nemají nárok na nějakou pomoc, na nějaké slitování. V okamžiku totiž, kdy se někdo dotkl toho malomocného, sám byl dán do karantény, a zase musel čekat, jak to s ním dopadne. Ta nemoc je sama o sobě hrozná, a oni, protože si to neuměli vysvětlit, tak k tomu přidali ještě něco, co je mnohem horšího. A sice: oni si řekli: „Když je ta nemoc tak hrozná, tak ten člověk určitě musel udělat něco hrozného. To musí být velký hříšník, toho určitě Pán Bůh trestá.“ Můžete namítnout: „Vždyť to není pravda.“ A my to víme. Ano, pravda to není. Nemoc je následkem prvotního hříchu a nemoci přicházejí na lidi bez jakéhokoli rozdílu, ať je člověk hříšný nebo spravedlivý, ať žije dobře nebo špatně. Nemoc tady s tímto nemá co dělat. Jsme lidé a jako na takové na nás prostě přicházejí nemoci. Ale jsme dál než tady tito starozákonní lidé, kteří považovali malomocenství za Boží trest?
Prožíváme teď chřipkovou epidemii a mnoho z nás ulehlo. A takový člověk, který naráz se musí zastavit, tak se mu honí hlavou různé myšlenky a říká si: „Proč zrovna já? Proč jsem to dostal já? Proč ne ten druhý? Co jsem udělal tak zlého, že jsem onemocněl já?“ Tahle myšlenková úvaha nevede nikam. A je dost zcestná. Dnešní evangelium nám ukazuje něco jiného. Ukazuje nám, že Bůh neopuští člověka, když je člověk nemocný. Že sám Bůh nepovažuje tu nemoc, byť by byla sebehorší, sebevážnější, za nějaký trest. Ale: že Bůh je takovému nemocnému člověku blízko. První věta je tam, že on ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s ním soucit. Tady to slovíčko, které je přeloženo jako soucit, by šlo ale v řeckém originálu přeložit trošku jinak. Tady to není, protože se zdá, jako by to vypadlo z kontextu. Tam se dokonce totiž může říct, že se Ježíš rozzlobil. Na koho? Na toho nemocného? Určitě ne, toho uzdravil. Ale Ježíš se skutečně rozzlobil na ty kolem toho nemocného. Na ty, kteří ho odsoudili, kteří ho nechali bez pomoci, kteří řekli: „Jsi v karanténě, nechoď mezi nás zdravé,“ kteří se na něho vykašlali. Na tyhle se Ježíš rozzlobil. K tomu nemocnému se zachoval skutečně velice soucitně. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci. Buď čistý.“ Dotkl se ho. Tím naprosto přestoupil Mojžíšův zákon, bylo zakázáno se jich dotýkat. On se ho dotkl, aby ukázal, že mu chce být blízko. A potom řekl: „Chci. Buď čistý.“ To slovíčko „chci“ tam má velký význam. Stačilo by říct: „Buď čistý,“ jak to Ježíš většinou říká. Ale on říká to „chci“, aby dokázal, že Bůh chce naše uzdravení, že Bůh není ten, který by měl radost z našich nemocí a z našich trápení, že Bůh je ten, který nám nabízí uzdravení.
Bratři a sestry, každá nemoc je takovou příležitostí, aby se člověk zastavil, zamyslel. Jak jsem říkal, zpravidla člověk, který onemocní, tak do té doby měl spoustu práce, spoustu starostí, chodil, běhal, sháněl, zařizoval, staral se. A naráz: nic z toho třeba nemůže dělat a musí ležet. Jak využít tenhle čas? Je potřeba si odpočnout, nabrat síly, něco pěkného si přečíst. Ale je také velice užitečné jednak zhodnotit svůj život: kudy jsem šel, jak jsem šel, ale je také velice dobré naplánovat svůj další život: co bych chtěl dělat, bude-li to možné, jak bych chtěl jít, kterou cestou, a prosit Pána, aby mi dal sílu uskutečnit to, co jsem si předsevzal. Malomocenství v našich zemích, díky Bohu, není. Ale jak napovídá název té nemoci, tak něco podobného se i u nás vyskytuje, všude mezi lidmi na celém světě. Ta nemoc říká, že ten člověk nemá něco ve své moci, nebo že je málo mocný nebo ne mocný. Prostě něco mu nefunguje. A v našem životě toho třeba taky noho nefunguje. Teď mám na mysli to, co jsme slyšeli v druhém čtení. „Nebuďte pohoršením ani Židům, ani pohanům, ani církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“ V okamžiku, kdy jsme pohoršením, jsme málo mocní. V okamžiku, kdy hledíme na svůj prospěch, jsme málo mocní. Jsme nemocní, něco tady nefunguje. V okamžiku, kdy žalujeme a donášíme na druhé, jsme málo mocní. V okamžiku, kdy prosazuji svou vůli a chci, aby bylo po mém, protože: „Já chci!“ tak jsme málo mocní. Bratři a sestry, že třeba mezi nevěřícími tpho mnoho nefunguje, to není naše omluva. Ale je skutečně pohoršení, když to nefunguje mezi námi. Protože právem se od nás čeká víc. Víc jsme dostali, víc víme. Všelijaké ty zákulisní tahy, řeči, pomlouvání, polopravdy, všechno to je pohoršení a ukazuje to, že jsme málo mocní, že se nemáme ve své moci, že tady něco není v pořádku. Bratři a sestry, pokud v tom budeme žít dál, pokud se tomu nebudeme bránit, tak nás to přemůže. Tak nás to přemůže a náš život tím bude celý poznamenán. Ono je jedno, kdy s tím skoncujeme, ale je potřeba chtít s tím skoncovat. A tak děkujme Pánu Ježíši za to, že nám ukazuje cestu, že on nám říká: „Chci, abys byl čistý, abys nebyl nemocný, aby ses měl ve své moci, abys mohl řídit svůj život.“ Říká: „Já ti k tomu pomůžu. Ale ty člověče musíš chtít.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. Petr Pavel Severin, OPraem
12.02.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 15,16-21 (řec. 15-20); ž. Žl 119; 2. čt. 1 Kor 2,6-10; evang. Mt 5,17-37;
Bratři a sestry, existují a jsou nám dnes ze všech stran doporučována pravidla, jak pečovat o svá těla. Boží slovo nás upozorňuje, že existuje i zákonitost toho, jak pečovat o krásu a zdraví svého nitra a svých vztahů, a naléhavě nám je doporučuje, neboť je moudřejší než moudrost tohoto světa a moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
16.02.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 15,16-21 (řec. 15-20); ž. Žl 119; 2. čt. 1 Kor 2,6-10; evang. Mt 5,17-37;
Člověk jak stárne, tak vzpomíná na ty, kteří ho ovlivňovali svým příkladem, svými názory, postoji. Pochopitelně jsou to vždycky na prvním místě rodiče, ale taky vzpomínám rád na učitele, na otce Cyrila Vrbíka, o kterým jsem se už několikrát tady zmiňoval, dubskýho faráře, dubskýho mučedníka, a už možná jednou jsem tady hovořil o tišnovské lékárnici, o paní magistře Svobodové, a já jsem si na ni znovu vzpomněl v souvislosti s těma dnešníma liturgickýma textama. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
My se, bratři a sestry, vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. První čtení krásně ukazuje, že v církvi se setkávají dva prvky: Božské dílo a lidské vlastnosti. Ten úryvek nám ukazuje, že Duch svatý, který dává svou milost, ponechává člověku svobodu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.05.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Já bych se chtěl vrátit zase k dnešnímu druhému čtení, a to hnedka k té úvodní větě: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“
Hlavní myšlenkou celého toho Janova listu je to, že Bůh nás má rád a že mu na nás záleží. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.05.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 4,8-12; 2. čtení 1 Jan 3,1-2; evangelium Jan 10,11-18;
Bratři a sestry, asi v celých lidských dějinách se velice výrazně objevuje myšlenka: „Starej se sám o sebe. Hlavně, aby ses ty měl dobře, a co je s těmi ostatními, to ti může být jedno.“ V Bibli se to objevuje už na prvních stránkách, kdy se Bůh ptá Kaina: „Kaine, kde je tvůj bratr?“ A Kain říká: „Copak jsem strážcem svého bratra?“ Potom to pokračuje, kdy ve Starém zákoně se mluví o pastýřích Izraele. Těmi pastýři Izraele, kteří jsou voláni k odpovědnosti a jimž proroci vytýkají, že pásli sami sebe a nestarali se o lid, který jim byl svěřený, nejsou kněží, ale jsou to političtí představitelé, kteří nechali tu zem dojít k rozkladu, k rozkladu vnitřnímu i vnějšímu. Více...