Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Všecko dělejte k Boží oslavě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Všecko dělejte k Boží oslavě9:53
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.17 MB]

My se, bratři a sestry, zase vrátíme k dnešnímu druhému čtení. Je to vlastně poslední odpověď apoštola Pavla na dotazy, které mu předložili Korinťané. A poslední dotaz byl takový praktický, a sice ptají se: „Když jdeme kupovat na trh maso a víme, že to maso před tím, než dorazilo na ten trh, bylo nějakou dobu položeno v nějakém pohanském chrámě, obětováno, nabídnuto nějakému pohanskému božstvu a potom teda dovezeno na ten trh, můžeme si ho koupit? Nebude to vypadat, že my se hlásíme k nějakému pohanskému božstvu?“

Byla to otázka praktická, ale velmi důležitá. A apoštol Pavel v řádcích, které jsme dnes nečetli, se snaží odpovědět tady na tento dotaz, a nakonec té své odpovědi on říká: „Ať jíte, ať pijete nebo cokoliv jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. On to převádí potom nakonec úplně do jiné roviny, protože říká: „Na jednu stranu je důležité, co člověk dělá, ale ještě mnohem důležitější je, jak to dělá.“

Znáte přísloví, které říká: když dva dělají totéž, není to totéž. Někdo to dělá s nadšením, někdo to dělá, aby to měl hotové. A apoštol Pavel říká: „Žijte svůj život s nadšením, žijte ho v upřímnosti.“ Ale je potřeba, abych to trošku víc vysvětlil.

Ještě na úvod takovou praktickou poznámku k situaci adresátů: je potřeba si uvědomit, že oni měli mnohem víc práce se svojí obživou, že to bylo zpravidla tak, že to, co za ten den vydělali, tak za to si večer koupili jídlo na další den. Takže oni nevydělávali na to, aby si mohli koupit nové auto nebo zaplatit dovolenou. Oni pracovali pro to, aby si koupili jídlo, šaty a všechno, co bezprostředně potřebovali k svému životu. Oni neměli nějaké volno, neměli čas na své záliby, na své koníčky. To živobytí bylo skutečně mnohem tvrdší.

A z toho potom taky vyplývalo, jak se ti lidé chovali k sobě, že právě mnohdy nebyli k sobě nějak ohleduplní, že byli skutečně takoví draví. A apoštol Pavel právě tady do této situace, do té jejich těžké situace, píše: „Ať jíte, ať pijete, cokoliv děláte, všechno dělejte k Boží oslavě.“ Tedy říká: podívejte se na to, jak to děláte, to je taky důležité. Je to hodně důležité, jak to děláte.

Bratři a sestry, to slovo platilo Korinťanům, to slovo platí i nám. My nemáme tolik práce se svým živobytím. Máme třeba zas jiné starosti, ne že bychom je neměli, ale i pro nás platí tady tato výzva: cokoliv děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Apoštol Pavel chce zabránit rozdělení našeho života. Chce zabránit tomu, abychom nedělili svůj život na okamžiky, kdy jsem v kostele, kdy jsem tady třeba před svatostánkem, kdy o něco prosím nebo za něco děkuji, a potom na ty chvíle, kdy jsem venku. Ale říká: „Jsi křesťan, jsi věřící v Ježíše Krista. Nerozděluj to takhle, ten Ježíš je s tebou vždycky.“

Víte, na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století se prosazovaly takové názory, které říkaly: když jde člověk do kostela, tak by měl před kostelními dveřmi nechat ty takzvaně světské starosti. Měl by nechat venku to, že přemýšlí o tom, co třeba hospodyně bude vařit. Nebo měl bych nechat venku to, že jsem se třeba pohádal s nějakým člověkem, třeba s tchýní někdo nebo já nevím co. Prostě to jsou světské starosti a ty do kostela nepatří.

Apoštol Pavel říká dneska něco úplně jiného. Říká: „Člověče, neboj se to všechno přednést Bohu, svoje starosti i svoje bolesti.“ Proto jsem tu mši svatou začal dnes tak, jak jsem začal.

Ježíš Kristus má pochopení pro všechno to, co prožíváme, a apoštol Pavel říká: „Je potřeba propojovat život s bohoslužbou a bohoslužbu s životem.“

Někdo říká: „Nemusím chodit na bohoslužbu. Vždyť pánbůh je všude. Když půjdu do přírody, na procházku, tam se krásně soustředím, tak to úplně stačí.“ Takový člověk se velmi mýlí. To nestačí k udržení vztahu. Jak by to vypadalo, když by třeba nějaký chlapec, který chodí s dívkou, tak by jí zavolal a řekl: „Já dneska nepůjdu na schůzku s tebou, já půjdu sám na procházku.“ Co by mu to děvče řeklo? „Tak už nemusíš chodit vůbec.“

A takhle je to, bratři a sestry, i s naším vztahem k Bohu. My ho musíme oživovat, živit. „Cokoliv děláte, dělejte k Boží oslavě.“ Co to bude, to co děláme, o tom musí každý z nás přemýšlet sám, protože každý z nás je trošku v jiné situaci, ale ta výzva je pořád stejná: cokoliv děláte...

Platí tady některá taková základní pravidla. Jedno z těch pravidel je třeba, že nemáme do těch druhých, jak se říká, rýpat. Nemáme zkoušet jejich trpělivost, kolik oni vydrží. Víte, záměrně teď jenom naznačuji, nechci se pouštět do nějakých politických úvah, protože mám strach, že bych se do toho zamotal. To, čeho jsme teď svědky při střetu jednotlivých kultur východu a západu, tak je takové popichování, šťourání: kam až můžeme zajít, co si ti druzí nechají líbit?

To je špatně na obou stranách, tenhle přístup. Akorát my křesťané s pokorou musíme říct: my se toho taky účastníme, a to bychom přece neměli, takových těch šťouchanců.

Další takové kritérium, které ten Pavel říká, co by člověk neměl dělat, aby s těmi druhými vycházel, tak říká: „To, co člověk dělá, by měl dělat upřímně, bez sledování takzvaných postranních úmyslů.“ Všichni to známe a protože se s tím setkáváme často, velmi často, tak když někdo něco udělá, tak už si říkáme: „A co tím sleduje? Proč to dělá? To nebude jen tak.“ A je nám těžko uvěřit, že někdo dělá něco upřímně, jen tak, opravdu z čisté lásky, z čisté náklonnosti, a stáváme se podezřívaví. A Pavel říká: „To je obrovská škoda, když se do vašich vztahů vloudí tahle podezřívavost, tahle nedůvěra jednoho k druhému.

Takže apoštol Pavel nás vyzývá a říká nám: „Člověče, žij svůj život. I třeba v těžkých okamžicích, v těžkých situacích, žij ho naplno. Žij ho upřímně. Neboj se s jakoukoliv těžkostí, s jakýmkoliv problémem předstoupit před svého pána, a potom už na to nebudeš sám.“

V závěru apoštol Pavel říká: „Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista.“ Na jednu stranu to vypadá jako velká troufalost. Někdo by mohl říct: „Tak teda ten Pavel má o sobě hodně velké mínění.“ Ne, Pavel to nedělá z nějaké vychloubačnosti, ale Pavel ví jednu věc: že každý člověk chce mít před sebou nějaký vzor, viditelný vzor. A Korinťané se nesetkali s Ježíšem Kristem v jeho viditelné podobě, a tak Pavel si předsevzal takový hodně těžký úkol: že on bude ten, který jim toho Ježíše zprostředkuje. Především pro Pavla tohle byl velký závazek, aby je nezklamal, a on dělal, co uměl.

Bratři a sestry, přijměme i třeba to riziko, které pramení z naší víry: že ti druzí se na nás budou dívat, že nás budou i posuzovat. Nebojme se toho, ale my sami dělejme to, k čemu nás Pavel vyzývá: „Ať jíte, ať pijete, ať cokoliv jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě.“



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Bohu není jedno, co prožíváme

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.02.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Bohu není jedno, co prožíváme12:34

Bratři a sestry, když jsem si asi ve čtvrtek přečetl texty dnešní neděle a začal jsem k tomu hledat nějaké komentáře, našel jsem komentáře, které byly vypracovány třeba i před deseti, dvaceti lety, a srovnal jsem to s dnešní situací, tak jsem si říkal, jak se lidově říká: To je mazec.    Více...


Někdo o mně ví

P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
11.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Někdo o mně ví6:38
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.37 MB]

Kněz Damian de Veuster je hrdina životopisné knihy Otec vyhoštěných. Tu knihu zřejmě mnozí z vás znají a četli ji. Dobrovolně odjel žít a kněžsky působil na ostrově Molokai, kde byly soustřeďováni v takové karanténě malomocní, aby tam byli izolováni od ostatních a aby tam žili a dožili.    Více...


Chceš-li, můžeš mě očistit

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Chceš-li, můžeš mě očistit11:50
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.34 MB]

Budeme se zamýšlet nad vztahem Starého a Nového zákona, nad vztahem Mojžíšova zákona a evangelia, jak se k sobě tyto dvě, nechci říct instituce, ale skutečnosti staví, jak se k sobě chovají.

V prvním čtení jsme slyšeli takový, řekli bychom, výtah předpisů, které se týkaly toho, co se má udělat, když se u někoho objeví malomocenství.    Více...


Chci, buď čistý!

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Chci, buď čistý!11:23
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.46 MB]

Bratři a sestry, dnešní první čtení bylo ze třetí knihy Mojžíšovy, konkrétně to bylo ze 13. kapitoly, pokud byste si ji někdo chtěli někdo doma přečíst. My jsme četli první dva verše a poslední dva verše z té 13. kapitoly.    Více...


Umělé bariéry mezi lidmi

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Umělé bariéry mezi lidmi11:58
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.80 MB]

Bratři a sestry, můžeme říct, že dnešní první čtení a evangelium tvoří takový rámec obrazu. Také bychom to mohli přirovnat k nějakému seriálu a říct, že to první čtení je první díl a evangelium je poslední, závěrečný díl.    Více...


Malomocenství

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.02.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Bratři a sestry, malomocenství bývá nazýváno metlou Orientu. Je to vlastně nejhorší nemoc, jakou oni znali, jaká tam byla. Vpodstatě nevěděli, co s tím. Ale poznali, že je to nemoc nakažlivá a že člověka uchrání před tím, aby se nakazil, to, čemu my říkáme karanténa. A tak vlastně, jestliže se u někoho objevilo něco, co by třeba i vzdáleně mohlo připomínat malomocenství, okamžitě už ho posílali pryč. Ono, že má někdo nějaký flek na kůži, to ještě nemusí být malomocenství. Ale oni už preventivně dopředu tyto lidi posílali pryč.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.