Rubrika Homilie

Chceš-li, můžeš mě očistit

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Chceš-li, můžeš mě očistit11:50
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.34 MB]

Budeme se zamýšlet nad vztahem Starého a Nového zákona, nad vztahem Mojžíšova zákona a evangelia, jak se k sobě tyto dvě, nechci říct instituce, ale skutečnosti staví, jak se k sobě chovají.

V prvním čtení jsme slyšeli takový, řekli bychom, výtah předpisů, které se týkaly toho, co se má udělat, když se u někoho objeví malomocenství. My jsme slyšeli kratinkou část. Vlastně když se u někoho ukázala tady ta světlá skvrna, tak byl přiveden ke knězi, který byl zároveň i lékařem, a ten kněz ho dal, řekli bychom, do karantény, která byla přechodná, protože ne každá bílá skvrna nebo ne každá vyrážka bylo malomocenství, ale vlastně se čekalo. A tady po té přechodné karanténě, buď když se ten člověk uzdravil, tak se vrátil zpátky do své rodiny, anebo pokud se ta nemoc rozvinula, tak byl prohlášen za malomocného, nečistého.

Každý takový malomocný na jednu stranu sice ještě žil, ale na druhou stranu byl už vlastně mrtvý, protože musel být sám, nesměl se s nikým stýkat. Neměl víceméně žádné povinnosti. Jeho jedinou povinností bylo, když se k němu někdo blížil, zvonit na zvonek a volat to nečistý, nečistý, aby se nestalo, že by se náhodou k němu někdo dostal. Udržovala se ta vzdálenost tak zhruba plus mínus deset metrů.

Ale jinak taky neměl žádná práva. Byl sám. Na jednu stranu ještě žil, ale na druhou stranu už byl vlastně mrtvý. A být sám, prožívat takhle samotu, to říká Písmo, to je peklo. Tomu člověku se rozpadal život. Jeho tělo, ale i jeho život duchovní, duševní, vztahy, to všechno se rozpadlo. A proto často Písmo svaté používá tuto nemoc jako obraz toho, co působí zlo. Protože zlo člověka taky nějakým způsobem rozežírá, izoluje, žene ho do samoty, do pekla.

Ale teď co dál, jak z toho? Starý zákon neznal cestu jak z toho. Teoreticky ano. Když by se někdo uzdravil z té nemoci, tak existoval postup a je popsán ve třetí knize Mojžíšově, co má ten člověk udělat, aby byl zařazen zpátky zase do společnosti. Ale byla to možnost víceméně teoretická. Oni neznali lék na malomocenství. Pokud byl někdo skutečně malomocný, tak to byl jednosměrný proces.

Zákon říká, to, co je zdravé, je potřeba oddělit od toho nemocného. To co je živé, se musí chránit od toho, co je mrtvé, a musí se to oddělit. Živé, zdravé se nesmí přibližovat k nemocnému a k mrtvému. Tedy jediné, co ten zákon znal, bylo to, že zařadil každého do nějaké kategorie a řekl: „Nepřibližujte se jeden k druhému.“ Ono toto má hluboké filosofické důsledky, protože mnozí lidé se ptali: „A co nebo kdo je teda nejsilnější? Je to dobro silnější než zlo nebo je ta nemoc silnější, co je nejsilnější? Nebo spíš kdo je nejsilnější?“ A mnohým lidem se zdálo, že nejsilnější je ten Zlý, se vším všudy. A do toho přichází Ježíš, nebo spíš k němu přichází tady na tu dovolenou vzdálenost člověk, který si tam klekne a volá, prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Je zajímavé, že ten člověk ví, že Ježíš to může, ale neví ještě, jestli Ježíš je ochotný. Jestli je ochotný se s ním zastavit, jestli je ochotný mu věnovat svoji energii, svoje přátelství.

Bratři a sestry, tato věta: „Chceš-li, můžeš mě očistit,“ to je první modlitba, která je adresována k Ježíšovi. Markovo evangelium je nejstarší. Je to první zapsaná modlitba, která směřuje k Ježíši Kristu, hned na začátku jeho působení, jeho vystoupení. I my často přednášíme různé modlitby. Jsou často dlouhé. Tato je velmi stručná, je v ní řečeno všechno podstatné, všechno důležité a je v ní to očekávání. My už jsme o něco dál a víme, že Pán chce. A toto by nás mělo taky povzbudit.

Je jasné, že ten malomocný nemohl přijít k Ježíšovi úplně na dotek. Kdyby to udělal, tak by ho ti ostatní zahnali, třeba kamením nebo takhle. Ale on si klekl a teď čeká. On došel, kam až mohl. A Ježíš přijde těch zbývajících osm, deset metrů. Ježíš překoná, přiblíží se tam, kam my už nemůžeme. To je opět takový krásný moment tady z toho celého setkání.

„Vztáhl ruku a dotkl se ho.“ Vztažená ruka je brána jako takové rozhodné gesto, jako gesto moci, jako gesto činnosti, jako gesto někoho, kdo vládne, kdo rozhoduje. Je to chápáno i z praktického života. Nějaký tesař, truhlář vezme strom, udělá z něho prkna a z těch prken udělá svýma rukama desky, stůl nebo podobně něco jiného, něco užitečného. Když vidíme často obrazy, na kterých je znázorněno stvoření světa, nejznámější je asi strop Sixtinské kaple od Michelangela, tak ten Bůh Otec tam má vztaženou ruku, je to takové rozhodné gesto. Když Izraelité odcházejí z Egypta, Bůh Hospodin říká Mojžíšovi: „Vztáhni svou ruku s tou holí nad moře.“ A všechna tato gesta vztažených rukou jsou předobrazem toho gesta, kdy Kristus roztáhne svoje ruce na kříži a tím nás zachrání. Jakkoliv on v tuto chvíli bude vypadat jako slabý, je to jeho rozhodné gesto, kterým nám dává nový život.

„Malomocenství odešlo a byl očištěn.“ Jsou to stejná slova jako u té Petrovy tchýně. Horečka odešla. Ježíš se chová jinak, než se chovali učedníci Mojžíšova zákona. Ježíš tady jasně ukazuje a říká, kdo má navrch. Už nejde jenom o to roztřídit ty lidi, ale jde o to taky účinně bojovat především se zlem, protože musíme mít na paměti, že to malomocenství je obrazem hříchu, zla.

A tento uzdravený člověk dostává okamžitě poslání. On by rád zůstal, ale to Ježíš nechce. To by bylo takové laciné gesto, kdyby jako chodil kolem Ježíše a všem by říkal: „On mě uzdravil!“ Vypadalo by to, jako že si Ježíš shání příznivce, že si buduje ten svůj, jak se dnes říká, fanklub, kroužek těch příznivců.

Ježíš ho posílá do Jeruzaléma. Jedině tam mohla být podána ta oběť na očištění. A ten člověk se tedy stává apoštolem. Apoštol znamená poslaný. Nevíme jeho jméno, nevíme, ke komu tam šel. Ke knězi. Co je zajímavé, tak ani on v tu chvíli nevěděl, s kým se v tom Jeruzalémě setká. Ale byl poslaný, měl úkol a má svědčit o tom, co zažil, co s ním Ježíš udělal, co se na jeho těle a na jeho duši stalo. Má svědčit o tom uzdravení. A ti, kterým to bude vyprávět, se mají zamyslet a mají se ptát sami sebe: „A jak se to tak stalo?“ Protože samozřejmě nikdo z těch kněží v Jeruzalémském chrámu nezažil, že by přišel někdo a řekl: „Já jsem byl malomocný, teď jsem zdravý a chci naplnit tu oběť, která je popsána na té druhé straně, když se teda někdo vrací mezi ty živé, zdravé. To byl pro ně šok, a tento šok je měl dovést k tomu, aby se ptali: „Kdo to udělal? Kdo je ten, kdo to udělal? Co to znamená? Co to znamená pro nás národ, co to znamená pro každého z nás, co to znamená pro mě?“ Tady to je to „jim na svědectví“.

Bratři a sestry, abych to celé nějak zakončil. Každý z nás si v sobě nese určité těžkosti, určité slabosti, momenty, s kterými se třeba moc nechlubíme a které se podobají tomu malomocenství. I my máme v sobě najít odvahu, abychom se takhle postavili před Ježíše a řekli: „Pane, jestli chceš, ty mě toho můžeš zbavit, ty mně můžeš pomoci, ty mně, Pane, můžeš dát nový život.“ Udělejme to. My jsme už o něco dál a víme, že Ježíš chce, že Ježíše není potřeba přemlouvat, ale naopak že on čeká na to, až my přijdeme, aby se nás takhle dotkl a aby nás mohl uzdravit.

Kéž se tak stane.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Bohu není jedno, co prožíváme

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.02.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Bohu není jedno, co prožíváme12:34

Bratři a sestry, když jsem si asi ve čtvrtek přečetl texty dnešní neděle a začal jsem k tomu hledat nějaké komentáře, našel jsem komentáře, které byly vypracovány třeba i před deseti, dvaceti lety, a srovnal jsem to s dnešní situací, tak jsem si říkal, jak se lidově říká: To je mazec.    Více...


Někdo o mně ví

P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
11.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Někdo o mně ví6:38
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.37 MB]

Kněz Damian de Veuster je hrdina životopisné knihy Otec vyhoštěných. Tu knihu zřejmě mnozí z vás znají a četli ji. Dobrovolně odjel žít a kněžsky působil na ostrově Molokai, kde byly soustřeďováni v takové karanténě malomocní, aby tam byli izolováni od ostatních a aby tam žili a dožili.    Více...


Chci, buď čistý!

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Chci, buď čistý!11:23
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.46 MB]

Bratři a sestry, dnešní první čtení bylo ze třetí knihy Mojžíšovy, konkrétně to bylo ze 13. kapitoly, pokud byste si ji někdo chtěli někdo doma přečíst. My jsme četli první dva verše a poslední dva verše z té 13. kapitoly.    Více...


Umělé bariéry mezi lidmi

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Umělé bariéry mezi lidmi11:58
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.80 MB]

Bratři a sestry, můžeme říct, že dnešní první čtení a evangelium tvoří takový rámec obrazu. Také bychom to mohli přirovnat k nějakému seriálu a říct, že to první čtení je první díl a evangelium je poslední, závěrečný díl.    Více...


Všecko dělejte k Boží oslavě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Všecko dělejte k Boží oslavě9:53
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.17 MB]

My se, bratři a sestry, zase vrátíme k dnešnímu druhému čtení. Je to vlastně poslední odpověď apoštola Pavla na dotazy, které mu předložili Korinťané. A poslední dotaz byl takový praktický, a sice ptají se: „Když jdeme kupovat na trh maso a víme, že to maso před tím, než dorazilo na ten trh, bylo nějakou dobu položeno v nějakém pohanském chrámě, obětováno, nabídnuto nějakému pohanskému božstvu a potom teda dovezeno na ten trh, můžeme si ho koupit? Nebude to vypadat, že my se hlásíme k nějakému pohanskému božstvu?“

Byla to otázka praktická, ale velmi důležitá.    Více...


Malomocenství

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.02.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Bratři a sestry, malomocenství bývá nazýváno metlou Orientu. Je to vlastně nejhorší nemoc, jakou oni znali, jaká tam byla. Vpodstatě nevěděli, co s tím. Ale poznali, že je to nemoc nakažlivá a že člověka uchrání před tím, aby se nakazil, to, čemu my říkáme karanténa. A tak vlastně, jestliže se u někoho objevilo něco, co by třeba i vzdáleně mohlo připomínat malomocenství, okamžitě už ho posílali pryč. Ono, že má někdo nějaký flek na kůži, to ještě nemusí být malomocenství. Ale oni už preventivně dopředu tyto lidi posílali pryč.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.