Rubrika
HomilieChci, buď čistý!
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, dnešní první čtení bylo ze třetí knihy Mojžíšovy, konkrétně to bylo ze 13. kapitoly, pokud byste si ji někdo chtěli někdo doma přečíst. My jsme četli první dva verše a poslední dva verše z té 13. kapitoly. To mezi tím byly pokyny pro Árona, eventuelně jeho syny, jak se pozná to malomocenství a co mají dělat. Tam šlo o to vlastně, že oni toho člověka poslali do nějaké karantény, která nejdříve třeba trvala týden, potom se ještě jednou mohla prodloužit, a potom buď skončila anebo ten člověk byl prohlášen za nemocného.
Ještě je potřeba říct, že ten český překlad, to malomocenství, vlastně v sobě zahrnuje celou škálu kožních nemocí. Není tím právě myšleno jenom to, čemu se česky jaksi víc odborně říká lepra. Ale pod tím malomocenstvím tady, jak je to v Bibli, je několik desítek různých vyrážek, kožních nemocí a takhle. A proto ta karanténa, která trvala nejdřív týden, potom se mohla prodloužit, aby se nestalo, že člověk, který onemocněl nějakým méně závažným kožním onemocněním, by se dostal mezi ty, kteří dostali tu lepru.
Co je tam ještě důležité, Áron, eventuelně ti jeho synové, se toho nemocného nikdy nedotkli. Oni se pouze dívali, jak ta rána vypadá, jak to vypadá kolem ní a takhle. To je důležité tam potom, když Ježíš se toho člověka dotýká.
Úkolem Árona nebylo toho člověka léčit Áron byl kněz, velekněz, a on toho člověka prohlásil za neschopného žít ve společnosti. A tam se vlastně říká, že ten člověk, ten malomocný, ten, který byl úředně prohlášen za malomocného, zemřel hned třikrát. Poprvé medicínsky, protože na tu nemoc se umírá a umíralo, potom společensky – žil mimo tábor, a potom nábožensky, protože nesměl přijít do chrámu, nesměl přijít do svatyně, nesměl se účastnit bohoslužeb.
Izraelité, lidé Starého zákona, chápou účast na bohoslužbě jako výsadu, jako nezasloužený dar, jako něco, co mohu, co mi bylo umožněno, a já za to mám být vděčný. Že jo, my si kolikrát si říkáme: „Kdybych tam nemusel.“ My to často bereme jako něco, co musíme, k čemu jsme povinováni nějakým přikázáním a zapomínáme na tu radost z toho, že tam mohu jít a že tam mohu být.
Celý Starý zákon řeší otázku nemocí: Proč? Proč to tu je? A jestli si za to člověk může nebo nemůže sám. Minulou neděli bylo první čtení z knihy Job, a Jobovi přátelé, když za ním přijdou, tak mu říkají: „Tys musel udělat něco zlého, proto tě takhle Bůh potrestal.“ Totiž ta myšlenka toho trestu má svůj základ ve vyprávění o dědičném hříchu, o tom prvotním hříchu, kdy Adam a Eva neposlechnou Boha a následkem této neposlušnosti na svět přicházejí nemoci a smrt. A z toho už je jenom krůček, aby se řeklo: „Tak, člověče, ty seš nemocný, to znamená, tys udělal něco zlého, ty ses nějak provinil a to je trest.“ Na jednu stranu to vypadá logicky, je to rychlé řešení, rychle nalezená odpověď, ale ne správná. Pán Ježíš se k tomu staví úplně jinak a říká: „V žádném případě! V žádném případě to není trest. Může to být zkouška, ale v každém případě je to spoluúčast na Kristově utrpení, na utrpení, které zachránilo svět.
V pátek budeme udělovat svátost nemocných, proto o tom teď takhle víc mluvím. Když někdo řekne nemocnému: „Ty si za to můžeš, tys udělal něco zlého,“ tak ho ještě víc zašlápneme do země, sebereme mu zbytek nějaké sebedůvěry. Ale jestliže mu řekneme: „Podívej, je to nepříjemné, je to těžké, co prožíváš, ale snaž se to přidat k tomu, co prožíval Pán Ježíš na kříži.“ Tím to utrpení, ta bolest dostane smysl a člověk už to mnohem lépe snáší, protože je tu někdo, ke komu se můžu přidat – k tomu trpícímu Kristu.
Ty starozákonní předpisy, jak jsme je slyšeli, mluví vlastně o karanténě. Mluví o člověku, který je sám a který je mrtvý pro tu společnost. Tam jsme četli o tom, že bude chodit v roztržených šatech s rozpuštěnými vlasy. To byly znaky smutku. My, když držíme smutek, tak se oblečeme do černého. Oni se neučesali a obřadně si tady na prsou roztrhli šaty asi v délce patnácti centimetrů. To bylo znamení, že jim zemřel někdo v rodině. Právě je tady myšlenka ta, že ten člověk, který je malomocný, už je vlastně mrtvý.
Má mít zakryté vousy, respektive zakrytá ústa. To je hygienický předpis. Jednak aby on nevydechoval nic nebo nevdechoval zase, protože s tím malomocenstvím se nabalovaly další a další nemoci, které toho člověka potom trápily.
Ale to jsou předpisy, předpisy o nějaké karanténě a takhle. A teď co my s tím? Proč nám to církev předkládá? Každá karanténa staví přehrady. I to, když my jdeme na infekční oddělení někoho navštívit, tak to není tak jednoduché. Jestliže je na infekčním oddělení, tak se za ním nedá jít. A teď je potřeba, abychom celé to vyprávění překlopili do duchovní roviny. Každé zlo staví přehrady. Každé zlo buduje nějakou karanténu, nějaké bariéry – někdy větší, někdy menší, ale vždycky tady jsou. A čím je toho zla víc, tím se člověk stává osamocenější.
Ježíš přichází, aby nám jednak toto řekl, ale to by nestačilo, to by bylo málo. On taky říká: „Já ti ukážu cestu, jak z toho ven, jak ven z té karantény. Ježíš, aby ukázal všem těm, kteří byli kolem něho, že on je víc než Áron, víc než Mojžíš, proto na toho člověka sahá. Nám to zní celkem samozřejmě, ale pro ně tenkrát to bylo obrovské překročení Mojžíšova zákona a Ježíš musel ukázat těm okolostojícím, že na to má jakési právo, že to má pevně v rukou. Proto ho uzdravuje.
Ten člověk, který přichází, tak říká: „Jestli budeš chtít,“ a Ježíš říká: „Já chci.“ Víte, někdy se setkáváme s Ježíšem jako s někým, kdo snad přichází trestat, kdo snad (někteří se tak domnívají) má radost z toho, že my tady prožíváme něco těžkého. Ne. U Ježíše platí vždycky to: „Chci, buď čistý.“
Ježíš tedy na jedné straně přišel ukázat ten stav, jak to je, ale potom taky ukázal možnost, ukázal cestu, jak to zlepšit. To je to důležité, to je to podstatné, protože kdo je ten malomocný? No, to je každý z nás. To jsme my všichni, protože neustále padáme do svých chyb, neustále si budujeme ty bariéry, a Ježíš přichází a říká: „Chci. Buď čistý. Chci ti pomoct ty bariéry rozbourat, rozdělat je, aby tu nebyly.“
Bratři a sestry, církev se často snaží pojmenovat sama sebe. Často ji dávají pojmenování lidé z venku. II. vatikánský koncil pojmenoval církev jako putující lid Boží. Přirovnal církev k Izraelitům, kteří jdou po poušti do zaslíbené země. Ježíš nám tady nabízí ještě jiný obraz. Je takový ještě daleko víc, řeklo by se, naturalističtější. Ježíš říká: „Kolem mě jsou uzdravení nemocní.“ Jsou to ti, kteří přišli, aby se nechali uzdravit. Ten člověk musel přijít a musel říct: „Chceš-li. Já bych chtěl, ale jestli budeš chtít ty.“ Ten člověk pro to musel taky něco udělat, a potom se to začalo hýbat.
Bratři a sestry, je to obraz takový opravdu syrový, je to obraz, který se nám možná nebude líbit, ale je to obraz pravdivý. A koneckonců, je to obraz radostný. Ano, jsme náchylní k tomu, abychom onemocněli různými chybami, různými hříchy, ale je tu někdo, kdo nám říká: „Chci. Chci ti pomoct, aby ses toho zbavil.“ Toho si buďme vědomi, z toho se radujme, za to děkujme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.02.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, když jsem si asi ve čtvrtek přečetl texty dnešní neděle a začal jsem k tomu hledat nějaké komentáře, našel jsem komentáře, které byly vypracovány třeba i před deseti, dvaceti lety, a srovnal jsem to s dnešní situací, tak jsem si říkal, jak se lidově říká: To je mazec. Více...
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
11.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Kněz Damian de Veuster je hrdina životopisné knihy Otec vyhoštěných. Tu knihu zřejmě mnozí z vás znají a četli ji. Dobrovolně odjel žít a kněžsky působil na ostrově Molokai, kde byly soustřeďováni v takové karanténě malomocní, aby tam byli izolováni od ostatních a aby tam žili a dožili. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Budeme se zamýšlet nad vztahem Starého a Nového zákona, nad vztahem Mojžíšova zákona a evangelia, jak se k sobě tyto dvě, nechci říct instituce, ale skutečnosti staví, jak se k sobě chovají.
V prvním čtení jsme slyšeli takový, řekli bychom, výtah předpisů, které se týkaly toho, co se má udělat, když se u někoho objeví malomocenství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, můžeme říct, že dnešní první čtení a evangelium tvoří takový rámec obrazu. Také bychom to mohli přirovnat k nějakému seriálu a říct, že to první čtení je první díl a evangelium je poslední, závěrečný díl. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
My se, bratři a sestry, zase vrátíme k dnešnímu druhému čtení. Je to vlastně poslední odpověď apoštola Pavla na dotazy, které mu předložili Korinťané. A poslední dotaz byl takový praktický, a sice ptají se: „Když jdeme kupovat na trh maso a víme, že to maso před tím, než dorazilo na ten trh, bylo nějakou dobu položeno v nějakém pohanském chrámě, obětováno, nabídnuto nějakému pohanskému božstvu a potom teda dovezeno na ten trh, můžeme si ho koupit? Nebude to vypadat, že my se hlásíme k nějakému pohanskému božstvu?“
Byla to otázka praktická, ale velmi důležitá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.02.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, malomocenství bývá nazýváno metlou Orientu. Je to vlastně nejhorší nemoc, jakou oni znali, jaká tam byla. Vpodstatě nevěděli, co s tím. Ale poznali, že je to nemoc nakažlivá a že člověka uchrání před tím, aby se nakazil, to, čemu my říkáme karanténa. A tak vlastně, jestliže se u někoho objevilo něco, co by třeba i vzdáleně mohlo připomínat malomocenství, okamžitě už ho posílali pryč. Ono, že má někdo nějaký flek na kůži, to ještě nemusí být malomocenství. Ale oni už preventivně dopředu tyto lidi posílali pryč. Více...