Rubrika
HomilieUmělé bariéry mezi lidmi
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, můžeme říct, že dnešní první čtení a evangelium tvoří takový rámec obrazu. Také bychom to mohli přirovnat k nějakému seriálu a říct, že to první čtení je první díl a evangelium je poslední, závěrečný díl. Závěrečný díl dopadl dobře, nemocný byl uzdraven, takže bychom mohli odejít s dobrým pocitem. Když se člověk dívá na nějaký seriál, tak si nakonec řekne: „No, koneckonců, to se děje někde v té televizi, to se mě netýká,“ ale tento seriál, o které mluví dnešní texty, se nás týká, týká se každého z nás.
Ale já začnu tou nemocí a tou historií, jak to bylo. Izraelité po svém odchodu z Egypta měli velký strach. Měli velký strach, aby národ nepostihla nějaká pohroma, nějaká epidemie, a proto se snažili odstranit, eliminovat všechna rizika, snížit je na minimum, a proto tady u těchto nemocí, které neuměli vyléčit (oni nevěděli ani jak je léčit, natož potom vyléčit), tak dávali už dopředu to, čemu se říká karanténní opatření, izolace. A to opatření bylo velmi tvrdé, protože jak jsme slyšeli v prvním čtení, tak tam byly vyjmenovány tři příznaky: vřed na kůži, strup nebo světlá skvrna. Ale to nejsou všechno zdaleka příznaky malomocenství. To jsou příznaky docela obšírné, dalších různých nemocí. Ale protože tam byl ten velký strach, tak tento člověk byl izolován, okamžitě.
Tak se taky stalo samozřejmě, že izolovali lidi, kteří nebyli malomocní, a ti naopak byli ve velkém nebezpečí, že se tím malomocenstvím nakazí.
Člověk, který byl takto přiveden před velekněze nebo kněze, a ten nad ním pronesl tu formuli, tak ten člověk byl skutečně izolován. Můžeme říci, byl mrtev ve třech směrech: po té stránce zdravotní, po stránce společenské a po stránce náboženské.
Po stránce společenské tam bylo to, že se musel vystěhovat z tábora Izraelců. Když už potom žili v Palestině, ve svaté zemi, tak tito lidé museli opustit město, vesnici, a žili v nějakých jeskyních nebo v nějakých úkrytech. Museli chodit v oblečení, na kterém bylo vidět, že s tím člověkem není něco v pořádku, že je nějak divně oblečen, že se s ním něco děje. A když měli někoho potkat, tak právě museli křičet to: „Nečistý, nečistý!“
V pozdější době to ještě „vylepšili“, že pokud se pohybovali ve skupině, tak aspoň jeden z nich musel mít zvoneček a zvonit, aby se nestalo, že náhodný chodec by se k nim přiblížil. Neměli se k nim ostatní lidé přibližovat na vzdálenost menší než 10 kroků. Proč? No, protože pak sami riskovali, že by byli uvaleni do té karantény. Tak velký strach před touto nemocí existoval a byl. Ten člověk byl vyřazen ze všeho. On vlastně přežíval.
Po té stránce náboženské tam došlo k velkému omylu. Oni se domnívali, že tuto strašnou nemoc dostane ten člověk, který nějakým strašným způsobem zhřešil, provinil se proti Bohu. A v tomto se dopustili velkého omylu, že vždycky to spojovali s hříchem a s trestem za hřích. Takhle to rozhodně není. Když to takhle slyšíme, říkáme si: „Tak to bylo nelidské.“ Ano, bylo to velmi tvrdé a ti lidé, kteří byli nakažení malomocenstvím, tak ti lidé vlastně byli odsouzeni k smrti, k pomalé postupné smrti. Oni to vlastně ospravedlňovali tím, že kdyby je tam nechali, daleko víc lidí by zemřelo. Toto je otázka prevence a tady těchto věcí, ale my se na to podívejme ještě nějak jinak. Když mluvíme o malomocných, o tom, že byli izolováni a takhle, tak si zase říkáme: „To bylo kdysi, to se nás netýká.“ Ale zkusme si uvědomit, že každý ten malomocný měl nějakou rodinu – otce, matku, sourozence anebo už i manželku, děti, a pro tyto lidi, kteří zůstali v té společnosti – ten jejich bratr, manžel, manželka - to nebyl někdo cizí, ale to byl člověk, kterého měli rádi, a ten člověk naráz nemohl být s nimi.
Tak tito příbuzní se snažili jim ten život ulehčit. Nosili jim jídlo, šaty, dávali si schůzky, že se bavili na tu vzdálenost deseti kroků a takto se je snažili všelijak podporovat. Snažili se projevit jim soucit.
A teď už se dostáváme právě k tomu, co je v evangeliu, a k tomu, co se týká nás. Každá ta karanténa, izolace buduje přehrady mezi lidmi, bariéry, které, je někdy těžké překročit, které mnohdy lidé nechtějí překročit. Mnohdy se setkáváme s tím, že ty bariéry jsou uměle vystavěné a lidé nemají soucit. Ježíš tu bariéru boří – mluví s ním, jde k němu, dotýká se ho. Kdyby se ten člověk neuzdravil nebo kdyby ho Ježíš neuzdravil, tak by i Ježíš musel do karantény. Vůbec to, že se Ježíš dotknul toho malomocného, že na něho vztáhl ruku, to pro všechny ty, kteří byli kolem Ježíše, bylo něco nepředstavitelného, něco neslýchaného. Ježíš tím skutečně porušil všechny tehdejší předpisy. Udělal to proto, že měl soucit, a protože mohl pomoci a věděl jak pomoci. Ježíš nezůstává u toho soucitu, ale pomáhá.
Bratři a sestry, následkem dědičného hříchu všichni máme sklony budovat kolem sebe bariéry, chránit se. Svým způsobem, když se nad tím zamyslíme, všichni chceme žít v bezpečí, a ten prostor, ve kterém žijeme, se snažíme takhle budovat, aby byl bezpečný. To znamená, aby se v něm pohybovali lidé, které mám rád, kteří jsou mi sympatičtí, lidé, kteří mě neohrožují (aspoň tak já si to říkám), lidé, kteří mně třeba nekonkurují, s těmi kamarádím. Ty, kteří by mě nějakým způsobem podle mě mohli ohrozit, ublížit nebo mě zastínit, tak ty vytěsňuji: „To nejsou moji kamarádi. Ti ať někde zůstanou, ty nepočítám do svého světa.“ A takhle si budujeme bariéry.
Jak říkám, máme k tomu všichni sklony, to je následek toho pádu prvních lidí. Čili, dá se to lidsky vysvětlit, ale podle evangelia to není ospravedlnitelné. Evangelium po nás žádá, abychom si v první řadě toto uvědomili, že máme tyto sklony, a v druhé řadě po nás evangelium žádá, abychom se je snažili bourat. Podotkl bych, že důraz je skutečně na tom „snažili bourat“, protože ne vždycky se nám to podaří. Ale teď nemluvím o těch bariérách, které jsou, řekli bychom, celosvětové, jako nepřátelství mezi národy, bariéry mezi rasami, propast mezi bohatými a chudými, ale já mluvím o tom prostředí, ve kterém každý z nás žije. Tam to není tak vidět. My nežijeme v žádné vyhrocené situaci, v žádných vyhrocených vztazích. Je to všechno takové daleko víc „učesané“. Třeba to na první pohled není vidět, ale … Je tady to „ale“.
Bratři a sestry, každý z nás by se měl zeptat, jak to vypadá s těmi bariérami kolem mě, jestli si v tom náhodou nelibuji a jestli s tím náhodou nejsem spokojený. Ty bariéry jsou všelijaké: bariéry politických názorů, hospodářské situace, mezi mladými, mezi starými, mezi zdravými, nemocnými a já nevím, co ještě. První věc k jejich překonání: je potřeba mít soucit, vidět toho druhého, že on má tvář, že to není anonymní člověk, že to není nějaké anonymní číslo do statistiky, ale je to živý člověk. Takhle ho vidí Ježíš.
A potom další věc: ptát se Ježíše: „Pane, co bych i já mohl udělat? Jak já bych to mohl změnit, jak já bych to mohl zbořit?“ Jak říkám, ne vždycky se to podaří, ale téměř vždycky se podaří alespoň to zmírnit.
Bratři a sestry, máme si uvědomit, že církev, ve které žijeme, kterou tvoříme, tak do této církve nepatří jenom nějaká elita, nějaký vybraný spolek lidí, ale všichni ti, kteří do ní patří, jsou uzdraveni a očištěni. Od čeho? No, od svých chyb, protože Ježíš je ten, který nás neustále uzdravuje. Uzdravuje nás tím, že nám odpouští.
Bratři a sestry, můžeme říci: „Patřím k Ježíšovi, ale patřím tam proto, že On mě uzdravil.“ Ježíš je ten, který přišel, aby uzdravoval, očišťoval, aby spojoval. Toto všechno jsou základní rysy evangelia. My, jako Ježíšovi učedníci, se k tomuto máme hlásit a máme se snažit toto uplatňovat. Tak ať se nám to s jeho pomocí podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.02.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, když jsem si asi ve čtvrtek přečetl texty dnešní neděle a začal jsem k tomu hledat nějaké komentáře, našel jsem komentáře, které byly vypracovány třeba i před deseti, dvaceti lety, a srovnal jsem to s dnešní situací, tak jsem si říkal, jak se lidově říká: To je mazec. Více...
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
11.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Kněz Damian de Veuster je hrdina životopisné knihy Otec vyhoštěných. Tu knihu zřejmě mnozí z vás znají a četli ji. Dobrovolně odjel žít a kněžsky působil na ostrově Molokai, kde byly soustřeďováni v takové karanténě malomocní, aby tam byli izolováni od ostatních a aby tam žili a dožili. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Budeme se zamýšlet nad vztahem Starého a Nového zákona, nad vztahem Mojžíšova zákona a evangelia, jak se k sobě tyto dvě, nechci říct instituce, ale skutečnosti staví, jak se k sobě chovají.
V prvním čtení jsme slyšeli takový, řekli bychom, výtah předpisů, které se týkaly toho, co se má udělat, když se u někoho objeví malomocenství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, dnešní první čtení bylo ze třetí knihy Mojžíšovy, konkrétně to bylo ze 13. kapitoly, pokud byste si ji někdo chtěli někdo doma přečíst. My jsme četli první dva verše a poslední dva verše z té 13. kapitoly. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
My se, bratři a sestry, zase vrátíme k dnešnímu druhému čtení. Je to vlastně poslední odpověď apoštola Pavla na dotazy, které mu předložili Korinťané. A poslední dotaz byl takový praktický, a sice ptají se: „Když jdeme kupovat na trh maso a víme, že to maso před tím, než dorazilo na ten trh, bylo nějakou dobu položeno v nějakém pohanském chrámě, obětováno, nabídnuto nějakému pohanskému božstvu a potom teda dovezeno na ten trh, můžeme si ho koupit? Nebude to vypadat, že my se hlásíme k nějakému pohanskému božstvu?“
Byla to otázka praktická, ale velmi důležitá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.02.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;
Bratři a sestry, malomocenství bývá nazýváno metlou Orientu. Je to vlastně nejhorší nemoc, jakou oni znali, jaká tam byla. Vpodstatě nevěděli, co s tím. Ale poznali, že je to nemoc nakažlivá a že člověka uchrání před tím, aby se nakazil, to, čemu my říkáme karanténa. A tak vlastně, jestliže se u někoho objevilo něco, co by třeba i vzdáleně mohlo připomínat malomocenství, okamžitě už ho posílali pryč. Ono, že má někdo nějaký flek na kůži, to ještě nemusí být malomocenství. Ale oni už preventivně dopředu tyto lidi posílali pryč. Více...