Pondělí 24.01.2022, sv. František Saleský, Milena
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Bohu není jedno, co prožíváme

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.02.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Bohu není jedno, co prožíváme12:34

Bratři a sestry, když jsem si asi ve čtvrtek přečetl texty dnešní neděle a začal jsem k tomu hledat nějaké komentáře, našel jsem komentáře, které byly vypracovány třeba i před deseti, dvaceti lety, a srovnal jsem to s dnešní situací, tak jsem si říkal, jak se lidově říká: To je mazec. Tady se opravdu ukazuje, že to, co jsme teď slyšeli, je slovo Boží. Za chvilečku se vás pokusím seznámit s tím, co jsem zjistil, vybádal a takhle, a co by mohlo vlastně i nám všem pomoci právě jednak v tom duchovním životě, ale i v tom, abychom zvládli tu situaci, ve které žijeme.

Ve Starém zákoně brali každou nemoc jako důsledek osobního provinění člověka. Takhle my už se na to nedíváme. Oni to vůbec nebrali třeba jako zkoušku a zapomínali na to vlastně, a my to bereme tak, že tedy každá nemoc může být zkouškou. Ale nemoc také může postihnout člověka jenom proto, že je člověk. Lidstvo po pádu do dědičné viny spolutrpí a úpí, jak to říká svatý Pavel, a očekává vykoupení. Tedy vlastně je to tak, že někdo onemocní třeba v padesáti letech, někdo v sedmdesáti a někdo se dokonce nemocný narodí. Toto nás velmi bolí. Toto nás velmi bolí a nenechává nás to chladnými a klidnými. Jak uslyšíme za chvilečku, i ta nemoc toho malomocného nenechala Ježíše chladným a klidným.

Tedy v době Starého zákona ještě nedokázali to tak nějak všechno zpracovat. Šli cestou, kterou chápali, kterou viděli. To malomocenství, čemu my vlastně říkáme lepra – vlastně český výraz malomocenství objasňuje to, že ten člověk nemá se v moci. Není schopen ovládat sám sebe. To už je v tom slovním základu slova „nemocný“, nemůže něco. A ten malomocný je na tom opravdu špatně, protože dochází k tomu, že ten člověk se rozpadá. Rozpadá se jeho tělesná schránka, ale on se také rozpadá po té stránce společenské – nikam nesmí přijít, po té stránce rodinné – je vlastně poslán do pouště, a po té stránce náboženské – nesmí se zúčastnit žádného náboženského shromáždění. Tedy je to vlastně zánik toho člověka, hrozný zánik. V té době Starého zákona se tomu dokázali bránit pouze tím, že toho člověka izolovali.

My jsme četli pouze kratičký úryvek z 3. knihy Mojžíšovy, konkrétně to bylo ze 13. kapitoly, kde je poměrně přesně popsáno, jak ten kněz má postupovat. První věc, která je tam zmíněna, je to, že ten kněz se toho člověka nedotýká. Že ho vyšetřuje jenom pohledem a udržuje si od něho odstup. Tam je popsáno vlastně, čeho si má všimnout, jestli třeba zbělely chloupky na kůži člověka, jestli to místo je propadlé nebo jestli to místo nějak mokvá a takhle.

A ten výrok toho kněze je naprosto zásadní. Kdyby poslal zdravého mezi ty nemocné, tak ho odsoudí k smrti. Kdyby nemocného nechal pobývat mezi zdravými, tak by se ta nákaza rozšířila. Tak i tam je vlastně doporučeno, aby ten kněz nespěchal, aby počkal, pokud si není jistý, a pokud si není jistý, tak toho člověka má poslat do karantény na týden až na dva týdny. A teprve potom uváženě rozhodnout, protože, jak jsem říkal, rozhoduje o bytí a nebytí toho člověka, potažmo celé té společnosti.

Tady vidíme, že vlastně izraelský národ má už ty zkušenosti s karanténou tisíce let. To, proti čemu my se vlastně bouříme a co nechápeme, tak tam v té společnosti je vlastně zažité už velmi dlouhou dobu. Ale je tam také zdůrazněna odpovědnost těch, kteří o tom rozhodují. Aby to nedělali nějak neuvážlivě a rychle.

No, a ten člověk sám, u koho se projevila ta nemoc, tak musí chodit v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy. Co to znamená?

No, vlastně ty roztržené šaty, to je tady na hrudi asi nějakých deset, patnáct centimetrů. Rozpuštěné vlasy, roztržené šaty, to bylo znamením smutku, toho, že se truchlí nad někým zemřelým. Vlastně proč to po těchto lidech chtěli? Protože ti lidé byli ve velkém ohrožení života, tak chtěli, aby si uvědomili, jak jsou na tom špatně, jak je ten jejich stav vážný, a aby tedy zpytovali svědomí, aby přemýšleli o svém životě.

A ten obrat se „zahalenými vousy“. Všimněme si, že se tady mluví o malomocném muži, ale to malomocenství postihovalo muže i ženy. Vlastně kde začínají vousy? Pod nosem. Oni měli zakrytá ústa. Oni nosili roušky na ústech, aby svým dechem někoho nepoprskali a tu nákazu nešířili. Tedy opět vůbec nic nového pod sluncem. To, co prožíváme vlastně a jak se chráníme, tak se chránili lidé už tady pomale tisíc let před narozením Pána Ježíše. Tedy zůstávalo to omezení kontaktu. Vlastně de facto odsunutí těch nemocných lidí mimo společnost a pouze rodiny je podporovaly tím, že jim třeba nosily na nějaké místo jídlo a takhle. Uvědomme si, že ani nádobí potom už si nemohli vzít zpátky. Ta karanténa, to oddělení bylo opravdu velmi přísné, protože se toho velmi báli.

A teď do toho přichází Pán Ježíš. Nebo lépe řečeno, ten člověk přichází za Ježíšem. Tedy ti lidé se měli vyhýbat všem. Měli křičet: „Nečistý,“ aby náhodou se k nim nepřiblížil někdo zdravý. Ale tento člověk, který ví, že je na tom špatně, že jde opravdu o život, o bytí a nebytí, vyhledává Ježíše. Samozřejmě všichni ti, kteří byli tam okolo, tak se zděsili. Ale tento člověk se Ježíše nedotýká, ale kleká si před ním.

Nevíme, jestli to malomocenství měl na ruce nebo na nohou. Jestli ho měl na nohou, tak to pro něho bylo velmi těžké. Ale on ví, že tady jde o všechno.

A teď se dozvídáme vlastně něco velmi překvapujícího. „Ježíš s ním měl soucit, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ‚Chci, buď čistý!‘“ Že se ho Ježíš dotkl, muselo překvapit všechny, kteří tam byli, protože to bylo něco nevídaného. Jak jsem říkal, ten kněz ho vyšetřoval pohledem a zásadně se toho, kdo byl jenom v podezření, tak se ho vůbec nedotýkal.

Většina kodexů překládá nebo používá ten výraz, že Ježíš s ním měl soucit. Soucit tedy znamená to, že ti dva jsou naladěni na stejnou vlnu, tedy že je někomu někoho líto, že se ho snaží pochopit, že se snaží nějakým způsobem se vcítit do jeho mysli.

Ale některé rukopisy tady toto místo překládají: „Ježíš se rozhněval.“ Na první pohled to zní jako, proč se Ježíš rozhněval? Na co se rozhněval? Nebo na koho se rozhněval? Nerozhněval se na toho člověka, ale, řekli bychom, rozhněval se na tu nemoc, rozhněval se na to zlo, na tu bídu, ve které ten člověk byl. Uvědomme si, že tady je Ježíš, Boží Syn, a je tady člověk jako Boží obraz, Boží dílo, Boží tvor.

Zkrátka a dobře, je jedno, jak to přeložíme, jestli tak, že měl Ježíš soucit nebo že se rozhněval, obě ty verze toho textu říkají, že Bůh, Boží Syn, není lhostejný k utrpění člověka. Bohu není jedno, jestli trpíme nebo jestli se nám vede dobře. A tady je potřeba, abychom my se zachovali jako ten nemocný, který ví, že je zde někdo, kdo může pomoci. Abychom opravdu volali, abychom volali a prosili o to uzdravení, o to vysvobození, o to ukončení tady této zkoušky.

Ten člověk, když je uzdravený, tak by rád zůstal u Pána Ježíše. Něco podobného vlastně chtěl udělat i posedlý, který byl uzdraven chvíli před ním. Ale Ježíš tohoto člověka, jehož jméno neznáme, posílá, a je to první apoštol, protože je poslaný: „Jdi do Jeruzaléma, tam se ukaž knězi, aby on tě úředně prohlásil za zdravého, aby to všichni věděli.“ Protože do té doby nikdo neuzdravil malomocného. To nikdo nedokázal.

Ježíš ho posílá, aby to svědectví o té události se dostalo k těm, kteří jsou povoláni, kteří vlastně měli nějakým způsobem na to reagovat, jim na svědectví. Jestliže tedy přijali tuto zprávu, tuto zvěst, a jestliže uvěřili, tak jim to pomůže ke spáse. Jestliže tu zprávu nepřijmou, tak jim to bude ke škodě.

My z evangelia víme, že to nepřijali, protože toto je vlastně začátek takových pěti, říkáme tomu, disputací, diskuzí, které vedou kněží a farizejové s Ježíšem, a na konci tady té páté disputace se rozhodnou, že Ježíše nechají zabít. Tedy nepřijali, nepoučili se z toho. Nějakým způsobem je to neoslovilo k jejich škodě, a vlastně můžeme říci, že tím oni nic nezískali, ale naopak ztratili.

Bratři a sestry, asi myslím, že takovou velmi důležitou myšlenkou, která by nás měla pozvednout, je právě to svědectví o tom, Bohu není jedno, co prožíváme, a Bůh k tomu nezůstává chladným a nezúčastněným pozorovatelem. Bůh nás naopak podporuje a dělá všechno pro to, abychom byli uzdraveni ze všech těžkostí, nemocí a trápení.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Někdo o mně ví

P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
11.02.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Někdo o mně ví6:38
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.37 MB]

Kněz Damian de Veuster je hrdina životopisné knihy Otec vyhoštěných. Tu knihu zřejmě mnozí z vás znají a četli ji. Dobrovolně odjel žít a kněžsky působil na ostrově Molokai, kde byly soustřeďováni v takové karanténě malomocní, aby tam byli izolováni od ostatních a aby tam žili a dožili.    Více...


Chceš-li, můžeš mě očistit

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Chceš-li, můžeš mě očistit11:50
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.34 MB]

Budeme se zamýšlet nad vztahem Starého a Nového zákona, nad vztahem Mojžíšova zákona a evangelia, jak se k sobě tyto dvě, nechci říct instituce, ale skutečnosti staví, jak se k sobě chovají.

V prvním čtení jsme slyšeli takový, řekli bychom, výtah předpisů, které se týkaly toho, co se má udělat, když se u někoho objeví malomocenství.    Více...


Chci, buď čistý!

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Chci, buď čistý!11:23
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.46 MB]

Bratři a sestry, dnešní první čtení bylo ze třetí knihy Mojžíšovy, konkrétně to bylo ze 13. kapitoly, pokud byste si ji někdo chtěli někdo doma přečíst. My jsme četli první dva verše a poslední dva verše z té 13. kapitoly.    Více...


Umělé bariéry mezi lidmi

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Umělé bariéry mezi lidmi11:58
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.80 MB]

Bratři a sestry, můžeme říct, že dnešní první čtení a evangelium tvoří takový rámec obrazu. Také bychom to mohli přirovnat k nějakému seriálu a říct, že to první čtení je první díl a evangelium je poslední, závěrečný díl.    Více...


Všecko dělejte k Boží oslavě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Všecko dělejte k Boží oslavě9:53
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.17 MB]

My se, bratři a sestry, zase vrátíme k dnešnímu druhému čtení. Je to vlastně poslední odpověď apoštola Pavla na dotazy, které mu předložili Korinťané. A poslední dotaz byl takový praktický, a sice ptají se: „Když jdeme kupovat na trh maso a víme, že to maso před tím, než dorazilo na ten trh, bylo nějakou dobu položeno v nějakém pohanském chrámě, obětováno, nabídnuto nějakému pohanskému božstvu a potom teda dovezeno na ten trh, můžeme si ho koupit? Nebude to vypadat, že my se hlásíme k nějakému pohanskému božstvu?“

Byla to otázka praktická, ale velmi důležitá.    Více...


Malomocenství

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.02.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Lv 13,1-2.44-46; 2. čtení 1 Kor 10,31-11,1; evangelium Mk 1,40-45;

Bratři a sestry, malomocenství bývá nazýváno metlou Orientu. Je to vlastně nejhorší nemoc, jakou oni znali, jaká tam byla. Vpodstatě nevěděli, co s tím. Ale poznali, že je to nemoc nakažlivá a že člověka uchrání před tím, aby se nakazil, to, čemu my říkáme karanténa. A tak vlastně, jestliže se u někoho objevilo něco, co by třeba i vzdáleně mohlo připomínat malomocenství, okamžitě už ho posílali pryč. Ono, že má někdo nějaký flek na kůži, to ještě nemusí být malomocenství. Ale oni už preventivně dopředu tyto lidi posílali pryč.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.