Rubrika
HomilieA co víc přináší církev?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu prvnímu čtení, jak jsem to avizoval už na začátku mše svaté. Úryvek začíná stejnými slovy: „V těch dnech, když počet učedníků rostl.“ Na začátku a na konci bylo: „Počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl.“
Mohlo by se zdát, že ta informace je tam nadbytečná, ale není. A uvidíme, že je dobře, že to tam takhle svatý Lukáš mohl dvakrát po sobě napsat. Protože to poprvé je konstatování toho, že tedy rostla ta rodina křesťanů, tenkrát to společenství bylo jediné, jenom v Jeruzalémě, a čítalo víc než pět tisíc lidí. To je velmi silná skupina pro takové město, jaký byl Jeruzalém. A tedy všechno, co roste, tak jsou s tím starosti. Někdy se mluví o krizi růstu, já bych spíš mluvil o starostech. Je potřeba o to pečovat, ať už o rostlinu nebo o člověka, o živého tvora, ale koneckonců i o zvíře. A jde o to, aby rodina, která se rozrůstá, aby správně fungovala, aby ti, kteří do té rodiny patří, se tam cítili dobře. A to se právě v tom Jeruzalémě v jednom momentě jaksi nedařilo.
Počet učedníků rostl, začali helénisté proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy… Český překlad je velmi shovívavý. Řecký originál říká, že tedy helénisté začali reptat. A že ty vdovy jsou zanedbávány, tak ten řecký originál má prostě pravdu. Došlo tady ke zjevné nespravedlnosti. K tomu se ještě dostaneme.
Ale svatý Lukáš tím, že zdvojí to slovo „reptat“, to známe ze Starého zákona. Když Izraelité vyšli z Egypta, tak napřed byli nadšení z toho, že jsou svobodní, ale potom když nebylo jídlo, už jsme zase u jídla – jídlo, voda, chleba – tak člověk má tendence reptat. To znamená napřed potichu, takové to brblání, a potom to začne přerůstat v otevřený odpor. Tedy svatý Lukáš chce říct to, že to společenství církve je ve stejném nebezpečí jako jakékoliv jiné lidské společenství a že si musí dát pozor, aby nesklouzlo na špatnou cestu. Že to vedení Ducha svatého neneguje, nevypíná lidský rozum, a že tam musí být vždycky i ta dobrá vůle těch lidí všechny ty otázky nebo problémy, starosti chtít řešit a hledat ten způsob, jak to řešit.
Ještě na vysvětlenou toho vlastně, co se tam stalo. Tak většina Židů, Izraelitů, kteří třeba žili celý život mimo Izrael, mimo Zaslíbenou zemi, měla takovou touhu být pohřbeni v zemi svých otců. A tak takzvaně na stará kolena se vraceli právě tady do té Palestiny, nejlépe do Jeruzaléma. Buď si našetřili nebo je vydržovaly jejich děti eventuelně jejich vnuci. No, a jak to tak víme a prostě na světě to tak je, tak muži umírají dříve než ženy, takže v Jeruzalémě bylo velké množství vdov. A velká část tady těch vdov přijala evangelium, staly se křesťankami. A už neměly buď prostředky nebo děti, vnuci třeba zapomněli nebo tak, takže o jejich výživu nebo obživu se starala církev. A církev tady řeší jednak tu záležitost, kde sehnat pořád to jídlo pro tolik lidí, ale církev tady naráz řeší problém imigrace. Protože někdo začal rozlišovat: „To jsou ty naše vdovy, co se tady v Jeruzalémě narodily, celou dobu tady žily. A pak jsou tady ty, co přišly, ty cizí.“ Tady je to označení jako helénisté. Ony mohly přijít z Řecka, z dnešního Turecka, z Egypta, z Říma, ze Španělska, prostě z celého Středomoří. Ale začlo se tady rozlišovat a vznikala tady opravdu zjevná nespravedlnost.
A teď co s tím? Apoštolové to nechtějí vyřešit sami. Chtějí, aby to bylo řešení celé té komunity, a proto je svolávají a říkají vlastně: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole.“ Z té formulace vyplývá, že doteď to dělali. Že doteď vlastně apoštolové dělali všechno. Ale v tuto chvíli už to není možné. Už je jich tolik, že to nejde.
A jak je to správné řešení? Je to to, že se to rozdělí, a při tom se ukáže, že každý člověk má nějaké dary. A při tom rozdělní ty dary budou moci vyniknout – řecky charismata. Každý má nějaké charisma. Nemáme stejná charismata. Kdybychom měli všichni stejné dary, kdybychom všichni uměli to stejné, byla by to nuda. Ale právě proto, že každý umí něco, tak je to na světě tak pestré. A to správné řešení spočívá v tom, že budou moci vyniknout charismata, dary jednotlivých členů toho společenství.
A už se tady rýsuje vlastně, řekněme, o co se bude opírat nebo na čem bude spočívat život církve. Nechci říct jenom činnost, ale život církve. A sice jsou to tři body. První je modlitba, společná modlitba. Tady do této kategorie patří třeba i mše svatá, protože je to společné díkůvzdání církevní obce nebeskému Otci.
Druhým tím, řekněme, pilířem bude vyučování, kázání, hlásání Božího slova, vysvětlování, výuka prostě.
A třetím tím pilířem, tady je to nazýváno služba při stole, my tomu dnes říkáme charita.
Žijeme, bratři a sestry, ve světě, kde když se mluví o církvi, tak je ta církev spojována především s tou charitou. Především nevěřící si vybavují tuto stránku: „Aha! To oni se starají o ty bezdomovce, o ty starý, nemocný,“ ale když by se někdo zeptal: „A co víc přináší církev?“ Tak začnou vzpomínat na nějaké skandály. Ale církev chce přinášet kompletní, řekli bychom, péči o člověka – o jeho tělo, ale především o jeho duši. To je to hlavní poslání. Tedy musí tam být ty tři sloupy.
Když má židle tři nohy, židle, která je tak konstruovaná, tak ta se neviklá. Pokud je některá z těch noh kratší, tak se ta židle trošičku nakloní, ale bude stát a bude stabilní. Právě to, co stojí na třech oporách, je stabilní. A je potřeba, aby v životě církve, i té dnešní, to takto fungovalo. Aby to byla komplexní péče o celého člověka, nejenom o jeho část. A je na nás, bratři a sestry, abychom my, když třeba se mluví o církvi, abychom řekli: „Ale podívejte, to že církev dělá toto, to je jedna část. Ale církvi jde o to, aby třeba pomohla lidem žít důstojně na této zemi, ale to hlavní a především, o co tady jde, je to, že církev zvěstuje evangelium a evangelium nám otvírá bránu do života věčného. Tedy církev vlastně pomáhá lidem získat život věčný, a to je ten hlavní cíl.
Že se to podařilo v té první církvi takto zvládnout, právě vyplývá z toho, že na konci může zase Lukáš říct: „Počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl.“ Znovu rostl, protože to společenství, ta obec našla recept na to, jak to udělat, aby všichni, kteří přijdou, se tam cítili dobře, aby se tam cítili přijati.
Kéž je ten příklad ze Skutků apoštolů a to řešení, které vlastně ta první obec našla a potom realizovala, kéž je to povzbuzení pro nás, pro náš život a pro to, jak my máme postupovat, když se objeví nějaká těžkost, nějaká starost.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.05.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.05.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, jak už jsem zmínil na začátku mše svaté, Ježíš mluví ke svým učedníkům. Vidí jejich obavy. Ještě než oni cokoliv řeknou, Ježíš začíná svoji závěť slovy: „Ať se vaše srdce nechvěje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.05.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, slyšeli jsme začátek 14. kapitoly Janova evangelia. Je to začátek takzvané eschatologické řeči. Eschatologie je nauka, jak se říká, o posledních věcech tady této země, o druhém příchodu Kristově, o začátku toho, čemu říkáme věčný život. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.05.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, texty páté neděle velikonoční, které jsme právě vyslechli, se hodí k té oslavě, k tomu, co prožíváme – 100 let školy, protože jsme slyšeli o tom, jak první církevní obec se učila, jak se učili spolu žít. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.04.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, možná nás překvapí to, co jsem říkal na začátku mše svaté, přirovnávat duchovní život ke staveništi. Ani bych neřekl ke stavbě, ale ke staveništi, protože právě víme, že kolikrát na tom staveništi to vůbec nevypadá tak, že by mělo vzniknout něco krásného, něco hezkého. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, nedávno celý svět si připomínal výročí úmrtí Alberta Einsteina, velkého fyzika. Tento člověk byl také věřící a on řekl takovou větu: „Nemůžeme volit délku svého života, ale můžeme volit jeho kvalitu, aby se nestalo to, že člověk zemře dříve psychicky, než fyzicky. Více...