Rubrika
HomilieŽivot jako bohoslužba
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, nedávno celý svět si připomínal výročí úmrtí Alberta Einsteina, velkého fyzika. Tento člověk byl také věřící a on řekl takovou větu: „Nemůžeme volit délku svého života, ale můžeme volit jeho kvalitu, aby se nestalo to, že člověk zemře dříve psychicky, než fyzicky.“ Jinými slovy nás vlastně Einstein vybízí k tomu, aby z nás nebyly takové pochodující mrtvolky, ale abychom svůj život skutečně prožívali. A o tom všem mluvila dnešní čtení, každé z nějakého jiného pohledu, z jiného úhlu, ale krásně se ta čtení doplňovala.
V našem životě bývají situace, kdy dojde k nějakému střetu, konfliktu. Že dojde tady k tomuto, to ještě není samo o sobě špatné. Otázka zní, jakým způsobem se nějaký střet zájmů, různost názorů a podobně, jakým způsobem to řešíme.
Slyšeli jsme o tom, co se stalo v první církvi, v jeruzalémské obci. Tam se předtím podařilo něco naprosto vyjímečného, protože tam těch křesťanů bylo málo, a když je lidí málo, malá skupina, tak se dohodnou lépe, než nějaká velká skupina. No a potom oni čekali, že Pán Ježíš podruhé přijde velmi brzo, tak do pěti let. Takže se rozhodli, že nebudou hromadit majetek, ale naopak, že ho budou prodávat a z těch peněz, které získají, budou konat dobro a budou z toho vlastně všichni žít. Ale jak jsme sami slyšeli, i to přinášelo problémy, i to se ukázalo, že je to těžké. Takže byl tam problém, konflikt, ale oni ho řešili tím, že ustanovili skupinu lidí, kterým od té doby říkáme „jáhnové“. Já tím chci podtrhnou to slovíčko, že oni hledali řešení, hledali řešení, které by bylo spravedlivé, prospěšné. A to je ta správná cesta – „hledat řešení“. Že mám já jiný názor, než ti druzí, není špatně, ale musíme společně hledat řešení, řešení, které je založené třeba na evangeliu, které je takové, aby nikomu neublížilo a aby to bylo opravdové řešení, aby to nebyla jenom nějaká náhražka. Jde o to, abychom se nechovali jako malé děti, kdy si malé dítě postaví hlavu a řekne: „A já to chci,“ dupne a nikdo s ním nepohne. To je špatně.
Další takový úhel pohledu na náš život nám nabízí svatý Petr v dnešním druhém čtení. On nás vybízí, aby náš život byl bohoslužbou. Říká, že jsme kněžími, že máme přinášet oběti. To je bohoslužba. My, když mluvíme o bohoslužbě, tak máme na mysli vždycky návštěvu kostela, nedělní bohoslužbu (nebo třeba ve středu a v pátek, ale to ani ne ?, hlavně tu neděli). Máme tím na mysli tu hodinu, kterou jsme tady v kostele, a pak se nám lehko stane to, že naše nedělní bohoslužba je odtržena od toho, co děláme jinak. A právě to je to, co ten svatý Petr nechtěl a před čím vlastně varoval. On to, co navrhuje, to, co předkládá, tak je Ježíšův život a říká: „Dívejte se na Ježíšův život. Ježíš chodil do chrámu, modlil se. S apoštoly slavil za celý svůj život, za těch třiatřicet let, jednou jedinkrát mši svatou a to stačilo. To stačilo k tomu, aby jeho život byl bohoslužbou, aby všechno, co dělal, co říkal, co konal, bylo vztaženo ať už k člověku anebo k jeho nebeskému Otci. Všimněme si, že to bylo vztaženo k těm cílům, k člověku nebo k Bohu, bez nějaké křeče. Ježíš není ten, který by neustále zdůrazňoval to, že naše mysl musí být nějak pohroužena do modlitby. Naopak Ježíš říkal: „Mysli na to, co děláš, mysli na toho, pro koho to děláš, ať už na člověka anebo na Boha, a to, co děláš, dělej pořádně. Potom bude tvoje práce bohoslužbou, potom bude tvůj odpočinek bohoslužbou, potom budou tvoje vztahy v rodině bohoslužbou, tvoje vztahy k sousedům, tvoje vztahy na pracovišti.
Bratři a sestry, a tady se nám samozřejmě vkrádá taková otázka: „Třeba to, co jsem prožíval minulý týden, byla to bohoslužba? Dokázal bych o tom s hrdostí tady povyprávět? Anebo bych musel říct: ‚Eh, stalo se mi něco, za co se třeba stydím.‘ “
Svatý Petr vlastně vybízí křesťany k tomu, aby takhle hodnotili svůj uplynulý život a naopak plánovali to, co přijde. Jinými slovy už řečeno: když jdeme na bohoslužbu do kostela, máme přemýšlet o tom, co jsme prožili od minulé návštěvy bohoslužeb v kostele, a přemýšlet o tom: „Byla to bohoslužba nebo nebyla?“ Máme svůj život vtahovat do toho dění v kostele. A zase když odcházíme, tak to, co jsme viděli, slyšeli a zažili tady, máme vynášet ven z kostela tak, aby to bylo spojené, propojené. Pak to bude bohoslužba.
A nakonec jsme slyšeli návod od Pána Ježíše: „Já jsem cesta, pravda a život. Odcházím k Otci, abych vám připravil místo. Až se vrátím, vezmu si vás k sobě.“
‚Vezmu si vás k sobě‘ – to je vyjádření plné takové něhy. Takhle mluví často maminka se svými dětmi. Vidíme, jak něžný, jemný, dokáže být Bůh k nám lidem. Ježíš, když mluví o tom, že odchází, nemá na mysli svoje nanebevstoupení, jak si mnozí lidé myslí z tohoto textu, ale tento text, toto, co Ježíš řekl, řekl před Velikonocemi. Tím odchodem, který má Ježíš na mysli, je jeho smrt na kříži, a návrat zmrtvýchvstání. On odchází proto, aby nám připravil místo.
Ve většině pohanských náboženství je myšlenka, že u boha nebo u těch božstev je málo místa, a že se tam dostanou jenom někteří. Tady z těchto pohanských náboženství to v podstatě přejali Svědkové Jehovovi, kteří donedávna tvrdili, že zachráněných bude pouze 144 tisíc. To říkali do té doby, dokud jich bylo méně, a v okamžiku, kdy překročil počet jejich členů tady toto číslo, tak to pružně změnili a řekli, že se tam dostanou i ti další, ale že už budou, my bychom řekli, v jakési druhé třídě, že prostě první třída nebeského rychlíku už je obsazena. A Ježíš říká: „Ne, nic takového. U mého Otce je místo pro vás pro všechny, pro všechny, kteří tam chtějí přijít, kteří se tam chtějí dostat. A teď je tady to, jak Ježíš říká, jak se tam dostat: „Já jsem cesta.“
Jsou křesťané, kteří říkají: „Škoda, že křesťanství není takový souhrn pouček – tohle je přikázáno, tohle je dovoleno, tohle je zakázáno. Škoda, že to není do puntíku vyjmenováno. Pak by to bylo jednoduché, našel bych si to v příručce a věděl bych, co mám dělat.“ Skutečně takoví lidé jsou. Já, když to slyším, tak mně vstávají vlasy hrůzou na hlavě a říkám si: „Vždyť křesťanství, to je úplně o něčem jiném.“ Ježíš právě přišel proto, aby nám ukázal cestu, ale ne, aby nám dal příručku a aby nám říkal: „Tohle nesmíš a tohle musíš.“
Co to je cesta? To je nějaký pruh země více nebo méně široký, pruh země, který je nějakým způsobem upravený, vhodný k tomu, aby se po něm lidé pohybovali. Někdo jde pěšky, někdo jede na kole, někdo na motorce, někdo v autě. Při troše ohleduplnosti je tam místo pro všechny. Někdo jde rychle, někdo jde pomaleji, někdo se pohybuje na kraji té cesty, někdo po prostředku, ale všichni se tam vlezou. A to je právě to krásné, protože každý z nás je trochu jiný. Někdo z nás jde rychleji, někdo jde pomaleji. Někdo to evangelium přijímá s radostí, někdo s obtížemi, ale pro všechny je tu místo. A to je to krásné, že všichni se na tu cestu vlezeme. Cesta je nějaký pruh země, který vede od někudy někam, každá cesta má cíl. A tady je další takový překvapivý moment dnešního evangelia. My čekáme, že na konci té cesty, v tom cíli, bude Bůh. Ale tak, jak o tom mluví Ježíš, tak on chce říct, že na konci té cesty, v cíli, je druhý člověk – že na té cestě potkávám druhé lidi a že ta cesta mě dovede k druhému člověku. Asi nás to velmi překvapí, ale Ježíš vlastně odmítá tu myšlenku, že je možné k němu dojít, aniž bych si všímal druhých lidí. K Bohu je možné dojít jedině tenkrát, když naopak budu vidět všechny ty kolem sebe. Ježíšův život, jeho životní cesta tady na zemi, byla plná setkávání s druhými lidmi. Ne s lidmi, kteří mu tleskali, kteří ho chválili, ale hlavně s lidmi, kteří pořád něco potřebovali, kteří ho prosili: „Ježíši, uzdrav mě, Ježíši, poraď mi, Ježíši, řekni mně, co mám dělat.“ Toto je Ježíšova cesta. Bratři a sestry a On si přeje nebo čeká od nás, že půjdeme tou stejnou cestou, cestou, na které se budeme setkávat s lidmi, které máme rádi, i s lidmi, kteří jsou pro nás obtížní. A po téhle cestě, která bude často těžká, dojdeme k nebeskému Otci. Není možné pominout ty lidi, kteří jsou kolem nás. Nepominul je Ježíš, nemáme je pominout my.
Na samý závěr bych chtěl zopakovat to, co jsem řekl na začátku: není možné volit délku života, ale je možné volit jeho kvalitu. Žijme svůj život tak, abychom ho skutečně prožili.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.05.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu prvnímu čtení, jak jsem to avizoval už na začátku mše svaté. Úryvek začíná stejnými slovy: „V těch dnech, když počet učedníků rostl.“ Na začátku a na konci bylo: „Počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl.“
Mohlo by se zdát, že ta informace je tam nadbytečná, ale není. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.05.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, jak už jsem zmínil na začátku mše svaté, Ježíš mluví ke svým učedníkům. Vidí jejich obavy. Ještě než oni cokoliv řeknou, Ježíš začíná svoji závěť slovy: „Ať se vaše srdce nechvěje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.05.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, slyšeli jsme začátek 14. kapitoly Janova evangelia. Je to začátek takzvané eschatologické řeči. Eschatologie je nauka, jak se říká, o posledních věcech tady této země, o druhém příchodu Kristově, o začátku toho, čemu říkáme věčný život. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.05.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, texty páté neděle velikonoční, které jsme právě vyslechli, se hodí k té oslavě, k tomu, co prožíváme – 100 let školy, protože jsme slyšeli o tom, jak první církevní obec se učila, jak se učili spolu žít. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.04.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, možná nás překvapí to, co jsem říkal na začátku mše svaté, přirovnávat duchovní život ke staveništi. Ani bych neřekl ke stavbě, ale ke staveništi, protože právě víme, že kolikrát na tom staveništi to vůbec nevypadá tak, že by mělo vzniknout něco krásného, něco hezkého. Více...