Rubrika
HomilieAť se vaše srdce nechvěje
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.05.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, slyšeli jsme začátek 14. kapitoly Janova evangelia. Je to začátek takzvané eschatologické řeči. Eschatologie je nauka, jak se říká, o posledních věcech tady této země, o druhém příchodu Kristově, o začátku toho, čemu říkáme věčný život. Lidé to často mají spojené s nějakými katastrofami nebo takhle, ale Ježíš mluví o tom jinak. Lidé by rádi slyšeli nějaké datum, ale Ježíš se tomuto zásadně vyhýbá a říká: „To není vaše věc. Vaše věc je to, abyste na to setkání, protože v první řadě to bude setkání, abyste na toto setkání byli připraveni.“ A Ježíš vlastně sděluje apoštolům: „Já od vás odejdu,“ a slyšíme jejich reakci. Je zaznamenána reakce dvou z nich, Tomáše a Filipa, ale všichni z toho dostali strach: „Co teď budeme dělat? On nás tu nechává samotné!“ A apoštolové mají strach z prázdnoty, z nejistoty. A to stejné se týká nás. Je to úplně stejné, jsme stejní lidé. A Ježíš začíná tím, že říká: „Ať se vaše srdce nechvěje.“ Když skončí celou tu řeč, tak znovu zopakuje tuto zásadu, ať se vaše srdce nechvěje, a dokonce tam řekne, neděsí.
My bychom čekali, že Ježíš nám řekne, co máme dělat, než on přijde, čím máme vyplnit svůj život. A on nám říká, co v první řadě dělat nemáme. Nemáme se nechat spoutat strachem, nemáme se nechat spoutat nejistotou, nesmíme si nechat vzít svobodu. Ti apoštolové pořád ho tlačí k tomu, jestli by to třeba nezměnil, že by třeba zůstal. A Ježíš se jim snaží vysvětlit, že je nutné, aby odešel.
Celý ten úryvek, který jsme slyšeli, je o víře, o víře člověka k Bohu, ale svým způsobem také o důvěře, kterou má Bůh v člověka. I když se tam mluvilo potom o lásce, tak hlavní myšlenkou je víra.
Proč je nutné, aby Ježíš odešel? Když má dítě dospět, tak mu rodiče musí dát větší prostor, říkáme zpravidla, svobodu. Teď nemám na mysli tím slovem „dospět“ ani tak do nějaké výšky v centimetrech, spíš jako do toho, čím rozumíme v tom vnitřním slova smyslu „vzít svůj život do svých rukou“. Musí rodiče ustoupit a nechat to dítě projevit. Začíná to tím, že se dítě naučí zavázat si boty, obléct se, ale jednoho dne to taky pokračuje tím, že to dítě samo nastoupí do autobusu, který ho někam odveze, a celkem asi často rodiče trnou, možná to někde z povzdálí pozorují, jestli všechno probíhá tak, jak probíhat má, ale ti rodiče dobře cítí, že pokud to dítě má dorůst, dospět, vzít svůj život do svých rukou, musí mu dát tu svobodu, musí mu dát prostor, musí ho nechat rozhodnout, projevit se. I třeba za tu cenu, když zůstaneme u toho příkladu s tím autobusem, že mu ten autobus třeba několikrát ujede.
A tak Ježíš říká apoštolům: „Odcházím proto, že vás mám rád a že vám důvěřuji.“ Oni říkají: „Jestli nás máš rád, tak zůstaň.“ A on říká: „Ne. Já vás mám skutečně rád, a proto odejdu. Proto odejdu, abych vás nechal projevit se.“ Je to zvláštní myšlenkový pochod, ale je pravdivý a je v něm velká důvěra v člověka, je v něm velký respekt ke každému z nás, který Ježíš k nám chová.
Celý ten text svatý Jan napsal jako poslední z evangelistů. Ta eschatologická řeč je ve všech čtyřech evangeliích, ale v těch prvních třech jsou ty výrazové prostředky trošku jiné. Svatý Jan psal s větším odstupem a už zažil to, čemu se říká „život první církve“, kdy první křesťané čekali, že Kristus přijde velmi brzo, a když nešel, tak se museli zamyslet nad tím, co slyšeli, a uvědomit si, že neposlouchali dobře, že nepochopili dobře, co jim Ježíš chtěl říct. A stalo se taky to, že ze svého života z víry byli unaveni a ptali se, jak ten život z víry, jak by to mělo vypadat. A svatý Jan veden Duchem svatým si rozpomněl na všechno to, co jim Ježíš řekl, a veden Duchem svatým vlastně zaznamenal tady ty myšlenky, co se týkají, řekli bychom, třeba i druhého příchodu Kristova, ale jsou tam vlastně i rady pro to, jak má žít ta první křesťanská obec, jak má vypadat náš život z víry.
A vystavěl tady svatý Jan takovou docela složitou konstrukci. Ježíš se ve své řeči odvolává na některé svoje výroky, které už pronesl, odvolává se na Starý zákon a dokonce prorokuje ještě i dopředu k tomu, co se teprve stane. Zastavíme se nad některými těmi momenty.
„Jdu, abych vám připravil místo v domě mého Otce.“ To je velice složitá teologická myšlenková konstrukce. Co je pro Ježíše domem Otce? To je chrám. Když dvanáctiletého Ježíše Josef s Marií najdou v chrámu, tak když se Maria ptá: „Co jsi nám to, dítě, udělalo?“ tak Ježíš říká: „Copak jste nevěděli, že musím být v domě svého Otce, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Tedy dům Otce je chrám. Na druhou stranu Ježíš říká svým odpůrcům: „Zbořte tento chrám, který jste stavěli 46 let a já ho za tři dny postavím znovu, jinak.
Když Ježíš mluví o tom, že odchází, aby připravil místo, a že se zase brzy vrátí, tím nemyslí svůj druhý příchod, jak říkáme, na konci času, ale myslí tím Velikonoce, to rozpětí mezi Velkým pátkem a nedělí Zmrtvýchvstání. „Brzy zase přijdu,“ ale: „To, co dělám, dělám proto, abych vám připravil místo v domě svého Otce. My známe tu větu: „Ježíš umřel, vstal z mrtvých, aby nás spasil, aby nás zachránil,“ ale tady svatý Jan používá jiný obrat. Dům otce, to je místo, kde jsme doma, kam trvale patříme, kde se s každým z nás počítá. Je to řečeno tak nějak důvěrně, osobně. Ta věta: „Kristus umřel, vstal z mrtvých pro spásu každého z nás“ zní trošku šablonovitě a cize, neosobně, ale když tady Jan říká: „Ježíš odešel na Velký pátek, aby nám připravil místo v domě Otce a v neděli se vrátil, aby nám řekl, že to místo je připravené, tak je to úplně něco jiného. Je to místo pro mě, místo pro tebe, pro každého z nás. Je v tom velice osobní rozměr.
A potom pokračuje dál: „Já jsem cesta, pravda a život.“ „Já jsem“, to je odpověď na otázku Mojžíšovu. Bůh posílá Mojžíše do Egypta, zjevuje se mu v hořícím keři a Mojžíš se ptá: „Já tam přijdu, a oni se zeptají: ‚Kdo tě posílá?‘ Co mám říct?“ A Bůh mu z toho hořícího keře říká: „Já jsem, který jsem.“ A Ježíš říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“
Pro věřícího Izraelitu cestou, jak dosáhnout společenství s Bohem, jak dosáhnout věčný život, byl Zákon, pět knih Mojžíšova zákona, řekli bychom, soupis toho, co má dělat, toho co dělat nemá. Izraelští rabíni tento soupis dovedli téměř k dokonalosti, ale k takové tabulkové dokonalosti, a vypočítali 365 příkazů, 248 zákazů. To byla cesta. Ale Ježíš teď tady posouvá víru svých apoštolů úplně někam jinam a říká: „Pro vás nebude měřítkem kniha. Vy nemáte následovat poučky, vy nemáte následovat pravidla, vy máte následovat osobu, mě.“ A proto taky říkáme, že máme číst evangelia, abychom se seznámili s Ježíšem a jeho následovali. Zdůrazňuje se tam ta osoba Ježíše Krista, ne právě nějaká pravidla, ne poučky, ale živého Ježíše.
On je cesta, on je pravda. Jaká pravda? My se setkáváme s různými pravdami. Já jsem nedávno slyšel taky o tom, že pravda může být nadbytečná. Je to úplná hloupost. Ale Ježíš nám přišel říct pravdu o nás a o Bohu. My často máme zkreslený obraz o Bohu a zkreslený obraz o sobě. Často lidé říkají: „Bůh se zlobí. Bůh se hněvá a je potřeba si ho udobřit. Je potřeba si ho naklonit.“ Ale to udělal Ježíš, on Boha udobřil a Bůh se rozhodně nezlobí, ale co Bůh čeká, je že my přijmeme jeho podanou ruku, jeho nabídku k tomu společenství, že my se vrátíme domů. Lidé totiž často v té své pokřivené pravdě se snaží hodit ten problém na Boha, že Bůh je ten problém. Ne, problém je člověk – člověk, který často nechce uznat, nechce přijmout, nechce se vrátit domů.
A nakonec právě Ježíš říká: „Já jsem život,“ tedy to co člověk žije s plným vědomím, to kde nepřežívá, ale kde se naplno raduje, kde je naplno s druhými, kde je mu dobře, v plnosti.
Potom dál pokračuje Ježíš zase v takové velmi zvláštní konstrukci, pro nás dost těžko pochopitelné, a já bych z toho chtěl vypíchnout jednu jedinou myšlenku. Mluví se tam o motivech. Ježíš zdůrazňuje, že hodnotu našemu jednání dávají motivy, proč to dělám. Zdůrazňuje a připomíná a říká: „Bůh všechno, co udělal, udělal proto, že vás má rád, každého z vás.“ Bohužel nám to zní jako fráze, už jsme to slyšeli mockrát, ale tady je to na místě. To je motiv Božího jednání – starost, zájem, péče. A my víme, že člověk může udělat i velké dílo, velkou věc, ale v okamžiku, kdy je tam nějaký špatný motiv, jak říkáme, něco zištného, nějaká vypočítavost nebo něco podobného, tak celé to velké dílo je tím zmenšeno, zničeno, jeho hodnota je prakticky nulová. Naopak i třeba malé skutky, které se každý den opakují, které považujeme za nic mimořádného, pokud je v nich ryzí úmysl, pokud je v nich ta touha, zájem, starost, péče o toho druhého, tak potom tyto skutky, které se zdají nepatrné, mají svou velkou hodnotu.
Bratři a sestry, abych to celé nějak shrnul, zakončil. Ježíš tím, že odchází, nenechává prázdný prostor, ale naopak přenechává ten prostor nám a říká: „Já ti věřím, já ti důvěřuji. Já potřebuji, abys dospěl, aby dospěla tvoje víra.“ Když ti bude dobře, děkuj za svoji víru. Když ti bude zle, opři se o svoji víru a vzpomeň si na tu větu: „Ať se tvoje srdce neděsí, ať se tvoje srdce nechvěje.“ Teď Ježíše sice nevidíme, ale jeho zájem o nás, jeho péče o nás v žádném případě nekončí.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.05.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu prvnímu čtení, jak jsem to avizoval už na začátku mše svaté. Úryvek začíná stejnými slovy: „V těch dnech, když počet učedníků rostl.“ Na začátku a na konci bylo: „Počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl.“
Mohlo by se zdát, že ta informace je tam nadbytečná, ale není. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.05.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, jak už jsem zmínil na začátku mše svaté, Ježíš mluví ke svým učedníkům. Vidí jejich obavy. Ještě než oni cokoliv řeknou, Ježíš začíná svoji závěť slovy: „Ať se vaše srdce nechvěje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.05.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, texty páté neděle velikonoční, které jsme právě vyslechli, se hodí k té oslavě, k tomu, co prožíváme – 100 let školy, protože jsme slyšeli o tom, jak první církevní obec se učila, jak se učili spolu žít. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.04.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, možná nás překvapí to, co jsem říkal na začátku mše svaté, přirovnávat duchovní život ke staveništi. Ani bych neřekl ke stavbě, ale ke staveništi, protože právě víme, že kolikrát na tom staveništi to vůbec nevypadá tak, že by mělo vzniknout něco krásného, něco hezkého. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 6,1-7; 2. čtení 1 Petr 2,4-9; evangelium Jan 14,1-12;
Bratři a sestry, nedávno celý svět si připomínal výročí úmrtí Alberta Einsteina, velkého fyzika. Tento člověk byl také věřící a on řekl takovou větu: „Nemůžeme volit délku svého života, ale můžeme volit jeho kvalitu, aby se nestalo to, že člověk zemře dříve psychicky, než fyzicky. Více...