Rubrika
HomilieBoží slovo je neměnné
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;
Bratři a sestry, jak už jsme si několikrát říkali, tak letošní texty všechny mluví o smlouvě mezi Bohem a člověkem, eventuelně o obnově této smlouvy. Ze začátku to byla smlouva, kterou Bůh uzavírá s jedincem – s Adamem, s Abrahámem, Izákem, Jakubem, a dnes jsme slyšeli o smlouvě, kterou uzavřel s celým izraelským lidem. Řečeno dnešní terminologií, Desatero je pro prováděcí předpis té smlouvy. Izraelité se ptali: „A jak máme tu smlouvu dodržovat, co máme dělat a co dělat nemáme?“ A takovým vodítkem je právě to, čemu říkáme Desatero. Ve Starém zákoně se také používá pro celý tady tento úsek označení Deset Božích slov na dvou deskách.
My jsme slyšeli úryvek, který se týkal té takzvané první desky. I když tady je potřeba říci, že to jak známe Desatero my, tak to je dílo svatého Augustýna. V jeho době bylo mnoho lidí, kteří neuměli číst a psát, a tak svatý Augustýn ho, řekněme, zestručnil tak, aby i lidé, kteří neuměli číst a psát, aby si to dokázali odvodit na svých prstech, aby se z toho stala, řekněme, modlitba nebo aby se z toho stalo něco, co by se dalo zapamatovat a co by člověk měl stále u sebe, při sobě.
Takže ten text, který je v Písmu svatém, třeba i v té druhé knize Mojžíšově, on je potom znovu ještě v páté, tak je značně delší. Je to text, který se opravdu vymyká všemu ostatnímu, co tam bylo předtím. Je to také text, který je úplně jiný, než třeba měli zákonodárství v těch okolních národech. Tam se řešily jednotlivé případy, latinky případ se řekne casus, tedy případy, kdy někdo něco porušil a bylo tam u toho napsáno, jaká je za to „sazba“, jaký je za to trest.
Desatero je úplně jiné, je všeobecné. Podává jakýsi všeobecný návod, jakým směrem se má člověk ubírat. Tam se neřeší jednotlivosti, ale jde o celkové nasměrování. Desatero má slavnostní úvod. Opravdu připomíná smlouvu – smlouvu, kterou uzavíral, my bychom řekli, nějaký císař s poddanými šlechtici nebo králi. Obě ty strany tam mají velkou důstojnost.
A je to ale také text, který si Izraelité připomínali nebo spíš četli při každé velké slavnosti, několikrát za rok, a ti kdo to slyšeli, si měli uvědomit jednu důležitou věc – Boží slovo je neměnné. Všichni to známe, ty lidské zákony. Dneska něco platí a zítra to platit nebude. Změní se to, velmi rychle. A bylo to i v době, kdy dostali Izraelité Desatero. Lidská vrchnost má tendenci jeden den něco ustanovit, druhý den to popřít a třetí den nařídit přesný opak. A potom si člověk říká: „Kdo se v tom má vyznat, a hlavně jak to mám třeba zachovávat?“ Ale právě tento text připomíná a říká: „To co ti Bůh předkládá, člověče, se nemění.“ Bůh není nějaký vrtošivý, který by měnil svoje rozhodnutí, ale jeho slovo platilo včera, platí dnes a bude platit zítra. Můžeš s tím počítat, můžeš na tom stavět. Protože když se ta lidská rozhodnutí, nařízení mění, člověk je v nejistotě a neví, na co má spoléhat. S Bohem to takto není.
Úvod do celého toho textu je velmi slavnostní: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Je to vlastně opakování toho, co uslyšel Mojžíš v hořícím keři: „Já jsem Jahve, Bůh s vámi, Bůh pro vás.“ Ne že by nebyl Bohem jiných lidí. To „já jsem tvůj Bůh“ neznamená, že by nebyl Bohem naším, že by byl jenom Bohem Izraelitů, ale je Bohem především Izraelitů, protože si je vybral.
Jsem tvůj Bůh, protože jsem si tě zvolil. Ne že bys byl tak silný, tak dobrý, ale právě proto, že jsi slabý, právě proto, že potřebuješ pomoc. Proto jsem tvůj Bůh. Toto platí i pro nás.
Já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví. Všichni ten příběh známe, o Velikonocích si ho budeme znovu připomínat, znovu ho budeme číst. A my při tom myslíme na to, jak dělali ty cihly, jak byli otroky po té stránce, řekněme, fyzické, jak to byla těžká práce. Ale oni byli také otroky, nevolníky po té stránce duchovní. My si to vůbec neuvědomujeme, ale Egypt byl zemí, kde náboženské předpisy prostupovaly každý okamžik, každou minutu všedního dne, kdy nebylo rozdělené, že by někdo byl občanem v jednu chvíli, a v druhou chvíli by třeba byl účastníkem nějakého shromáždění. Tam to bylo velmi těsně spojené, velmi komplikované, nepřehledné, ale hlavně to bylo i velmi pesimistické a bylo to zaměřeno na smrt člověka.
My třeba té zemi říkáme Egypt, ale to je pojmenování, které dali až později, vlastně Římané. Oni sami, ti kterým říkáme Egypťané, nazývali svou vlast „Chrám boha Ptahova“. Ptah, to bylo božstvo pohanské, a považovali to celé jako za chrám tady tohoto božstva. Faraón byl vtělením boha, co faraón řekl, bylo boží, bylo to neměnné, bylo to nepřekonatelné a muselo se s tím počítat. Bylo to velmi nesvobodné po té stránce duchovní. A tady teď Hospodin říká: „Já jsem vás vyvedl. Vyvedl jsem vás právě do svobody. Jednak fyzické, nebudete muset dělat cihly, ale také do té svobody duchovní, kdy to náboženství bude radostné. Budete si moci sami zvolit. Já vám předkládám cestu, ale nebudu vás do ní nutit. Dostáváte svobodu i v tom duchovním rozhodování.“
Celý tento úvod je ještě důležitý z jiného momentu. Bůh dříve než řekne svoje požadavky, přání, než nabídne svoji cestu člověku, tak říká, člověče, já jsem pro tebe udělal toto a toto. Já jsem tě vysvobodil. To platí zase pro každého z nás. Uvědom si, co jsem pro tebe udělal, a když to všechno zvážíš, tak snad mi dopřeješ sluchu. Snad mi dovolíš, abych ti předložil tady tuto cestu, tuto nabídku. My mluvíme o příkazech, ale spíš je to opravdu nabídka, spíše je to cesta, spíše je to možnost kudy jít.
A říká se tedy, nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu. Bůh nemá problém se svým stvořením, Bůh se zná ke svému stvoření. Vždyť on je tvůrcem. A o toto tady právě běží. Bůh, když je potřeba, tak se přibližuje k nám lidem tak, že ho vidíme, vnímáme ho nějak hmatatelně. Mojžíš ho viděl v hořícím keři. Před Izraelity šel při východu z Egypta v ohnivém a oblačném sloupu. Znamením Boží přítomnosti byla Archa úmluvy. A tím největším znamením Boží přítomnosti byl Ježíš Kristus. To všechno je hmota, ale jde o to, abychom si uvědomili a nezapomněli, že on je Tvůrce. Tedy všechno to, co tady je, On stvořil a není možné ho natlačit do nějaké hmoty. Není možné Tvůrce vměstnat do toho, co on stvořil.
Říká: „Já jsem tvůj Bůh. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.“ Ta pohanská božstva byla vždycky vázána na nějaké místo. Ale Hospodin tady říká: „Já jsem tvůj Bůh.“ Tedy nevážu se na místo, ale vážu se na osoby. Tam, kde vy budete, já budu s vámi. Já budu s vámi, když vám bude dobře. Já budu s vámi, když budete trpět, když budete procházet zkouškou, když budete prožívat nějakou nejistotu, když se budete radovat. Já se vážu na vás. To je velmi krásná myšlenka a je to myšlenka, kterou bychom si měli častěji připomínat.
Potom dál se tady mluví, už bych chtěl připomenout jenom dvě myšlenky, stíhám vinu otců na synech do třetího, čtvrtého pokolení, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení. Proč je tady zmiňováno to třetí, čtvrté pokolení? Je to otec, syn, vnuk a pravnuk. Tyto čtyři generace se mohou sejít v jednom domě. Víc prostě lidský život neobsáhne. A zde se říká, hlavně těm nejstarším, těm otcům i matkám: „Ovlivníte svým příkladem, svými myšlenkami, svým chováním, můžete ovlivnit tři až čtyři generace. A buď je ovlivníte v dobrém, anebo je ovlivníte ve špatném. Ale buďte si toho vědomi, že to co budete dělat, to co budete říkat, jak se budete chovat, má dopad nejednom na vás, ale ovlivňuje i ty další. Až dokonce tři další generace.
Je zde zmíněno také to, že Bůh a jeho milosrdenství, jeho pomoc je mnohem větší, než schopnost člověka něco zničit, než něco kazit. Bůh svou dobrotou to vyvažuje mnohem více, než my nějakým způsobem to kazíme.
Poslední myšlenka se týká toho, čemu říkáme třetí přikázání, tedy toho dne sobotního, dne svátečního. Původně tyto nějaké dny volna vznikly v Babylónu. Ale proč. Babylóňané, jak studovali hvězdy a tak, tak „zjistili“, že v některé dny má člověk takzvaně smůlu. V některé dny přijde neštěstí a člověk toho může podle Babylóňanů hodně pokazit, a tak tady ti mudrci doporučili, aby v tyto dny nikdo nic nedělal. Ale nebyly to dny radostného volna a radostného odpočinku. Byly to dny, kdy opravdu s třesením očekávali, jestli náhodou nepřijde nějaké neštěstí. Byly to dny strachu, i když to byly dny volna. Byly to dny strachu, byly to dny obav.
V Desateru je to radikálně změněno: „Člověče, máš možnost se zastavit.“ Máš možnost podívat se, co bylo za tebou, a naplánovat si svou budoucnost. Máš možnost tu budoucnost třeba poopravit, když zjistíš, že jsi šel špatně. Máš možnost nabrat síly. A toto je zaručeno nejenom Izraelitům, ale to je zaručeno všem, kteří s nimi budou, tedy i jejich služebníkům, služebnicím, otrokům. I tedy těm, kteří vyznávají třeba jinou víru. V tomto je zase to přikázání velmi krásné a říká: „Toto se netýká jenom těch, kteří mě uctívají, kteří se ke mně hlásí, ale toto se týká všech.“
Bratři a sestry, Bůh nám nabízí cestu, nabízí nám smlouvu a říká: „Já jsem s tebou. Já jsem se přivázal k tobě, já jsem se připojil k tobě a chci s tebou být vždycky.“ Bratři a sestry, buďme si toho vědomi a děkujme za to.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.03.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.03.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;
Bratři a sestry, když bychom nějakým způsobem chtěli spojit texty, které nám církev předkládá o letošní 3. neděli postní, tak v prvním čtení jsme slyšeli to znění Desatera. Ono je ve Starém zákoně dvakrát – v druhé knize Mojžíšově, a potom v páté knize Mojžíšově.
Tady ta verze z té druhé knihy Mojžíšovy je z období nebo z místa, z Jeruzalémského chrámu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;
Bratři a sestry, ta fotografie, na kterou se díváte, není moc kvalitní. Tu jsem udělal v roce 1995 a je na ní model Jeruzalémského chrámu, toho Herodova chrámu. Tady tento model stál v blízkosti jednoho hotelu v Jeruzalémě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, my se dnes setkáváme s nejdůležitějším textem Starého zákona. Říkáme tomu Desatero. Slyšeli jsme ho celé, ale abychom dobře pochopili všechno to, co se tam stalo, tak bychom si museli přečíst nejméně čtyři kapitoly z Druhé knihy Mojžíšovy, ale nejlepší by bylo přečíst si to úplně všechno od začátku. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;
Bratři a sestry, my se společně vrátíme zase k druhému čtení na zamyslíme se hned nad první větou: „Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.
Začnu zase trošičku zeširoka. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli o Desateru. Desatero, to je takový návod, jak žít. Když bychom to chtěli přirovnat k něčemu z našeho života, tak můžeme říct, že Desatero se podobá patníkům u silnice. Patníky u silnice vymezují, ukazují tomu, kdo po silnici jde nebo jede, odkud kam ta silnice sahá, odkud kam je to bezpečné a kde začíná příkop, kam už se jít nedá. Je to tak schválně, Desatero není nějaký propracovaný systém doslova promyšlený, není to žádný právnický zákon, ale je to nabídka. Více...