Rubrika
HomilieNávod jak žít, aby každý z nás zůstal člověkem
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, my se dnes setkáváme s nejdůležitějším textem Starého zákona. Říkáme tomu Desatero. Slyšeli jsme ho celé, ale abychom dobře pochopili všechno to, co se tam stalo, tak bychom si museli přečíst nejméně čtyři kapitoly z Druhé knihy Mojžíšovy, ale nejlepší by bylo přečíst si to úplně všechno od začátku.
Letošní texty v době postní jsou zaměřeny na obnovu Smlouvy. Slyšeli jsme o tom, jak Bůh uzavírá smlouvu s Noemem, tam se prvně objevilo to slovíčko smlouva. Potom ji uzavřel s Abrahámem, s Izákem, s Jákobem. Potom ji uzavřel s Mojžíšem, a teď jsme slyšeli o tom, jak Bůh uzavírá smlouvu s celým izraelským lidem.
To Desatero, můžeme říci, to jsou závazky. Když to vykladatelé Písma svatého nějakým způsobem seřadili, tak řekli, že vlastně na začátku (je to v 19. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy) se mluví o obsahu té smlouvy, o povinnosti smluvních stran. Každá smlouva má nějaká práva, nějaké povinnosti. Uvědomme si, že tady Bůh dobrovolně přijímá povinnosti, Bůh sám sebe zavazuje. To je zase naprosto něco neslýchaného. Zavazuje se k tomu, že Izraelité mu budou zcela zvláštním lidem, že on o ně bude pečovat, že je bude chránit.
Potom je tam zjevení Boha, a potom zlořečení a požehnání. Taky se tam právě říká, co která ta strana má za ty práva a povinnosti. Můžeme říci, že ty povinnosti jsou ze strany Izraele vyjádřeny právě v tom, čemu říkáme Desatero. Jejich právo je v tom, že mohou potom spoléhat na Boha, že je bude chránit. No, a posledním bodem je potvrzení té smlouvy.
Proč se tomu říká Desatero? Je to z řečtiny: deset slov. Je tím vyjádřeno, že tato slova jsou slova Boží. Že tato slova (my tomu říkáme přikázání) jsou slova Boží, narozdíl od těch ostatních slov, ostatních příkazů, které řekl Mojžíš. Tato přikázání přinesl Mojžíš na deskách, které napsal sám Bůh, z hory Sinaj.
Tady toto vyjádření, tento, řekli bychom, kodex my označujeme přikázáním. Když se někomu něco přikazuje, tak už mnoho lidí se naježí a řekne: „To mi berou svobodu. To já o něco přijdu. Zase mám někoho poslouchat.“ Ale hned v úvodu se říká, proč Bůh je ten, který může přikazovat, nebo proč Bůh dává, řekli bychom, tato ponaučení: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Tím to začíná.
Když se to modlíme, jako modlitbu, říkáme: „První přikázání: v jednoho Boha věřiti budeš,“ ale nám se tam z toho ztratil ten začátek: „Proč? Protože já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví.“ Víte, to je ten klíč k tomu pochopení. Pro Izraelity nebylo potom těžké číst toto dál, protože oni si vzpomněli, co bylo v domě otroctví, od čeho byli vysvobozeni, od čeho byli vykoupeni. Byli na poušti, nebylo jim tam nějak extra dobře, ale byli svobodní. Bůh se o ně na té poušti staral a oni si uvědomovali, že všechno, co mají, mají od něho.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Víte, zase Izraelité jsou na to velmi hrdí, že Hospodin je jejich Bůh, že je Bůh jejich národa, něco osobního. Můžeme říci, je to až vlastnický vztah: „My máme svého Boha a on má nás. My patříme k němu, on patří k nám.“
To jsme u dalšího takového zajímavého momentu, kdy mnoho křesťanů je křesťany jen tak jako trošku: „Co kdyby to přece byla pravda? Je potřeba mít to zadobře na obě strany, nerozházet si to, a tak jen trošku. Hlavně to nebudu přehánět.“
Bratři a sestry, tady je to vlastně výzva k tomu, my bychom řekli, aby to přeháněli, aby to vzali naplno. Doba postní nás má vyvést ze zajetých kolejí, ze zabydleného stavu a má nás jakýmsi způsobem provokovat, burcovat. Proto ty texty jsou také takto vybrány.
Takže my bychom spíš mohli říct: Než přikázání, rady. Rady, návod jak žít, v tom komentáři to zaznělo, aby člověk byl člověkem, aby každý z nás zůstal člověkem. Tedy, když se budeme modlit Desatero, když si ho budeme říkat, máme si uvědomit, že citujeme kousíček ze smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Ta smlouva je formulována asi takto: „Já jsem tvůj Bůh, tvůj otec, tvůj ženich. Ty jsi můj lid, můj syn, moje nevěsta.“ Na těchto konceptech to stojí. On je potom taky rozvíjí v Novém zákoně Pán Ježíš a po Pánu Ježíši je rozvíjí apoštol Pavel.
Někdo by mohl říct: „To bylo dávno tady to Desatero a to už je nějak pryč,“ ale není to tak. Pán Ježíš při poslední večeři zcela záměrně navazuje tady na toto, co se stalo na Sinaji. Na Sinaji při tom požehnání a zlořečení, tam byl taky takový obřad, kdy Mojžíš vzal krev, postříkal tou krví oltář a tou krví potom také pokropil celé shromáždění Izraele. Je to obřad, který už je nám dost cizí, navíc se nám to trošku protiví. Vzpomeňme si jenom na Popeleční středu a na trochu nepříjemného popela, jak nám to vadí a jak se to snažíme hned ze sebe setřást. Natož potom ještě kdyby nás tady někdo kropil krví.
Tady se vychází z jiné myšlenky. Je to myšlenka trošičku primitivní, ale bylo to tak. Primitivní, co se týče lékařství. Víte, staří Izraelité nevěděli dobře, jak to funguje v lidském těle, a oni se ptali: „Kde sídlí život člověka?“ a nedokázali si na to dobře odpovědět. Jak říkám, neměli nějaké hluboké medicínské znalosti, ale všimli si, že když člověka kousne nějaké zvíře, když ho roztrhá nebo když spolu ti lidé bojují, jeden druhého zraní, sekne ho, bodne ho, tomu zraněnému začne vytékat krev a jestliže mu nepomohou, jestliže to nezastaví, tak ten člověk zemře. Tak oni si řekli: „Aha! V té krvi je ten život. Ta krev je to, co nosí život.“
Můžeme říct, že ta krev spolunosí život, že v člověku je to daleko složitější, ale pro ně to bylo takto. Tedy v krvi je sídlo života, život dostáváme darem od Boha, proto ta krev náleží Bohu. Takhle je celý ten myšlenkový postup, a proto krev v obětech měla tak velký význam.
Jak říkám, je to něco, co nám už dnes nic neříká, co nás dnes už nějakým způsobem neoslovuje, ale když to Mojžíš udělal (já jsem si to schválně vypsal, je to ve 24. kapitole), Mojžíš vzal krev, pokropil lid a řekl: „Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Hospodin.“ Ježíš při poslední večeři (vzal jsem to z Lukášova evengelia z 22. kapitoly) říká: „Tento kalich je nová smlouva potvrzená mou krví.“ Takže tedy i Ježíš připomíná apoštolům tu smlouvu uzavřenou na Sinaji.
Každá mše svatá nám připomíná, řekli bychom, Starou smlouvu, Starý zákon a zpřítomňuje oběť Nového zákona. Tedy, můžeme říci, ty dvě smlouvy jsou spolu spojené, víc, než my bychom čekali, víc, než bychom si mysleli. Ti Izraelité, když to všechno vlastně končilo, tak říkají: „Splníme všechno, co Bůh řekl.“ Tady tento, řekli bychom, souhlas lidu, ten závazek lidí (to jsme dnes neslyšeli), ten je nutnou podmínkou k tomu, aby ta smlouva začala platit.
Bratři a sestry, i tak můžeme říci, že když my při každé mši svaté neřekneme: „Splníme všechno, co Bůh řekl,“ když si to nějakým způsobem neodneseme v sobě, tak to, že jsme tady, bude málo. Budeme tu fyzicky, ale jde o to, aby tady byla taky naše duše.
Můžeme říci, že tady ta krev je symbolem života, oltář je symbolem Boha, Ježíše Krista. Tedy to pokropení tou krví není jenom nějaké gesto, není to jenom oběť, ale oni si tím znovu chtěli připomenout: „Bůh je ten, který nám dává život.“ V Novém zákoně je to vyjádřeno jinak. My si chodíme pro svaté přijímání, chodíme si pro chleba, který je základní potravinou, základním jídlem. A toto nám zase má připomenout to stejné, co Izraelitům připomínalo to pokropení první: „Bůh je ten, který nám dává život.“
Bratři a sestry, můžeme říci: Ta smlouva na Sinaji, to se stalo dávno, Ježíš byl ve večeřadle před dvěma tisíci lety, ale při každé mši svaté my si to všechno připomínáme. Připomínáme si všechny ty smlouvy, které Bůh uzavřel s těmi jednotlivci anebo s celým lidem, a připomínáme si a zpřítomňujeme tu smlouvu novou a věčnou, kterou uzavřel Ježíš ve večeřadle.
Ale něco by tam chybělo. Chybělo by tam to, kdybychom my neodpověděli, kdybychom my neřekli to, co řekli ti Izraelité. Nemusíme to říkat nějak nahlas, ale je potřeba, abychom to řekli ve svém srdci. Koneckonců, nahlas to říkáme, říkáme to tím slovíčkem amen. Po každé modlitbě to slovíčko amen vyjadřuje náš souhlas. Je to něco, co bychom mohli přeložit jako „ať se tak stane“, „ať to funguje“, „ať se to naplní“.
Bratři a sestry, číst o těch smlouvách – staré a nové – je hezké, je potřebné, ale ještě potřebnější a důležitější je uvádět obě tyto smlouvy do života. Takže kéž se tak stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.03.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, prožíváme třetí neděli postní a toto kázání, které slyšíte, vlastně není proneseno v rámci liturgie, ale stojím v kostele ve Veverské Bítýšce, který je prázdný. Je prázdný a čeká, až se sem věřící zase budou moci vrátit, aby navázali intenzivní vztah s Kristem, s Bohem vůbec. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, slyšeli jsme poměrně dlouhé vyprávění o setkání Ježíše a samařské ženy u studny. Příští neděli uslyšíme víceméně stejně dlouhé vyprávění o uzdravení slepého, a za čtrnáct dnů uslyšíme vyprávění o vzkříšení Lazara. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, my jsme právě vyslechli, pokud nepočítáme pašije, nejdelší evangelium, jaké se vůbec čte při liturgii. Ten text byl dlouhý téměř tři strany a vypráví o takovém docela zásadním setkání, o setkání, které se podle tehdejších měřítek vlastně nemělo vůbec uskutečnit, o rozhovoru, který se neměl stát. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, když pomineme pašije na Květnou neděli nebo na Velký pátek, tak dneska jsme slyšeli nejdelší evangelní úryvek, který se čte v neděli, a to jsem ještě teda vzal kratší verzi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, pokud si vzpomínáte, tak je to text, který jsme četli i loni na třetí neděli postní. Je to takový základní text, který se týká naší víry, hlavně křtu. Mluví se tam totiž o účincích křtu. Je to tam řečeno obrazně, že z člověka potečou proudy živé vody, že ten člověk dostává věčný život. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
03.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, dnešní postní kázání má téma pouť. Podívejme se na toto téma ze tří úhlů. Kam putovat, jak putovat a proč putovat. Nejprve kam putovat. Muslimové mají za povinnost jednou za život putovat do Mekky. Židé od dvanácti let měli za povinnost každý rok putovat do jeruzalémského chrámu. Žádnou takovou povinnost církev nežádá po svých věřících, ale přesto pouť je něco, co je vysoce ceněno. Myslím si, že každý věřící, pokud je to jenom možné, by měl aspoň jednou za život se jet podívat na pouť do Říma. Více...