Čtvrtek 19.05.2022, sv. Petr Celestýn, Ivo
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Já budu vaším Bohem a vy budete mým lidem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.03.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;

Já budu vašim Bohem a vy budete mým lidem15:19
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.24 MB]

Bratři a sestry, ta fotografie, na kterou se díváte, není moc kvalitní. Tu jsem udělal v roce 1995 a je na ní model Jeruzalémského chrámu, toho Herodova chrámu. Tady tento model stál v blízkosti jednoho hotelu v Jeruzalémě. Je to poměrně velké, ale v současné době je to nepřístupné, protože ten hotel zbořili a dochází tam k nějakým přesunům, a my teď, jak jsme byly na podzim v Izraeli, tak jsme ten model neviděli. Nicméně chtěl jsem, abyste si aspoň trošku udělali představu. Vlastně vprostřed je ta svatyně, u ní je velesvatyně a z vašeho pohledu na levé straně, odkud se přicházelo, tak bylo nádvoří pohanů a v části toho nádvoří pohanů byla tady ta opravdu chrámová tržnice, kde se prodávaly zvířata určená k oběti, kde zaručovali, že ta zvířata budou bezvadná. Kde se peníze římské, eventuelně řecké, na kterých byly hlavy těch císařů, vyměňovaly za chrámové peníze, protože ty peníze s vyobrazením císaře a takhle byly považovány za nábožensky nečisté.

Nicméně teda Ježíšovi se toto nelíbí. Bere to tak, má v tom samozřejmě pravdu, že někteří lidé z toho udělali obchod, šlo o obchod. Nešlo o nějakou službu nebo takhle, ale šlo o výdělek. A vlastně, když se zeptáme, kde bychom hledali v Desateru to přikázání, proč je Ježíš vyhání, kdybychom to chtěli spojit tady tyto dvě události, tak my bychom řekli asi tady tu větu, pro nás je to druhé přikázání: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. O toto tady jde, že oni jeho jménem, z toho, že tam lidé přicházeli, aby Bohu děkovali, chválili ho, prosili, tak si na tomto vybudovali nějakou svoji živnost.

Ale vraťme se na začátek toho, co jsme dneska slyšeli v prvním čtení. My tomu říkáme Desatero, ale je to část velkého celku, a sice Uzavření smlouvy. Všechny texty, které čteme letos v době postní, mají jednu hlavní myšlenku, a sice obnovu Smlouvy. Bůh uzavřel smlouvu s Adamem, jak bude Adam chránit Zahradu, že ji bude obdělávat. Potom uzavřel smlouvu s Noemem, že Noe bude stavět loď. Potom uzavřel smlouvu s Abrahámem, že mu dá zemi a dámu syna, dědice. Ale v momentě, kdy Mojžíš vyvedl Izraelity z Egypta, tak Bůh chce uzavřít smlouvu s celým národem, s celým tím společenstvím, s celou tou společností. Je to tedy smlouva, která je, řekli bychom, kvalitativně vyšší, týká se většího množství lidí a není to jenom smlouva, která by se týkala těch, kteří stáli pod horou Sinaj, ale bude se týkat i jejich dětí a prostě všech.

Z tohoto pohledu vlastně ta smlouva je velmi krátká. V té smlouvě se říká: „Já budu vaším Bohem a vy budete mým lidem.“ A teď ti lidé se ptají: „Dobře, a co máme dělat, abychom byli Hospodinovým lidem, jak se máme chovat?“ A odpovědí na tuto otázku je právě to, čemu my říkáme Desatero.

Desatero se netýká místa, ale týká se lidí. V tom je to zase něco nového a něco krásného. Ať ti lidé budou, kde budou, tak to Desatero je znamením té smlouvy. Tedy překračuje to místo. Protože každý pohanský bůžek je vázán na nějaké místo. Ale Hospodin, Bůh pravý, se neváže na žádné místo, ale váže se na člověka a chce být tam, kde je člověk.

A jako první, co slyšíme: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ On, než začne mluvit o budoucnosti, než začne říkat, co by měli dělat nebo neměli dělat, tak se odvolává na minulost a vlastně říká: „Vy jste doteď zažili, že na mě bylo spolehnutí, že to co jsem řekl, tak jsem splnil, to co jsem slíbil, tak jsem udělal, a proto si zasloužím vaši důvěru, vaši víru i v tom, co teprve přijde, v tom, co vy v tuto chvíli třeba nemůžete ovlivnit.

Desatero je postaveno, říká se tomu, že ten zákoník je postavený takzvaně apodikticky. Co to znamená? Všeobecně. Většina zákoníků, které měly okolní národy, byly vymezeny zcela úzce, říká se kazuisticky, jako podle příkladů, podle jednotlivých událostí. Ale to Desaterou je vymezeno takhle široce. Připomíná cestu a to Desatero jsou patníky na té cestě, nebo můžeme říci lampy na cestě. Každopádně v noci, když člověk jde po tmavé ulici, tak má strach a bojí se, aby někde nespadnul, a každá lampa se hodí. Stejně tak když jede auto po silnici a ty patníky ukazují, vymezují tu cestu a říkají: „Odsuď podsuď je silnice, a tam už je příkop.“ Je to velká pomůcka a je to pomůcka. Není to žádný diktát a člověk vždycky se má ptát: „Jak mám zachovat, jak mám uplatnit toto přikázání,“ nebo spíš a lépe řečeno, tuto radu. Ony jsou to vlastně rady. Někde, třeba u toho, čemu říkáme čtvrté přikázání: „Cti svého otce i svou matku, aby se ti dobře vedl na zemi,“ tak je přímo řečeno to zaslíbení, ten výsledek. U většiny přikázání není řečený ten výsledek nebo následek, ale všichni tušíme, že jsou to rady, kterými když se budu řídit, tak to bude k mému užitku, k mému prospěchu. Když se tím řídit nebudu, bude to k mé škodě.

Izraelité četli ve shromáždění právě tady v Jeruzalémském chrámu Desatero, text té smlouvy, vždycky na začátku nového kalendářního roku. Vždycky si připomínali, s čím začínají. Je to text, který nás má provázet, je to takový program.

Žalm, který jsme slyšeli, následoval po četbě tady toho textu Smlouvy a vlastně ten žalm jakýmsi způsobem vykládal, vysvětloval hlavní zásady a říká: „Je na to spolehnutí, je to spravedlivé, nikomu to nenadržuje,“ a tak dále, a tak dále.

Když se podíváme aspoň kratince na několik prvních přikázání nebo prvních rad, tak zase v té první větě Bůh říká: „Vyvedl jsem tě z egyptské země z domu otroctví.“ V Egyptě všechno bylo určeno vůlí faraóna. Faraón byl považován za vtělení boha Ptaha a faraón, jeho vůle, byla, jak se říká, nejvyšším zákonem. A mohlo se stát, že faraón na stejnou věc jeden den řekl ano a druhý den na stejnou věc řekl ne, a nikdo s tím nic nenadělal. V tom bylo to otroctví. A teď oni jsou vyvedeni skutečně do svobody, ale musí se s tou svobodou naučit zacházet. Musí přijmout odpovědnost.

A druhá rada nebo přikázání, velmi důležité: Nebudeš mít jiné bohy mimo mě. Ten text je velmi zajímavý, protože v tu chvíli tam Bůh nepolemizuje. Později zazní, ti bohové ostatní jsou nepraví, jsou to lidské výmysly, ale v tuto chvíli s tím Hospodin nepolemizuje a říká: „Uvědom si, co potřebuješ. Uvědom si, že já ti stačím, že nebudeš potřebovat žádnou berličku, nebudeš potřebovat nic a nikoho jiného. Já se o tebe postarám kompletně.“

Dále se říká: Neuděláš si modlu. Totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Teď jsme svědky toho, jak jsou ničeny památky staré několik tisíc let, protože se odvolávají i třeba tady na toto, že se nesmí udělat nějaká modla a takhle. Ale ono je to jinak. Každá ta socha byla vyrobena z nějakého materiálu. Ale tady v této smlouvě se říká, že Hospodin je tvůrcem. On je původcem všeho, všeho co tady vidíme, a že tedy nelze ho jenom zužovat a strkat ho do něčeho, že On by byl v tomto. Věřící Izraelita, věřící křesťan, když vyjde ven do přírody, tak má skutečně přírodu obdivovat, má žasnout nad její rozmanitostí, krásou a má si uvědomit a říci: „Bože, ty jsi původce toho všeho, ty jsi autor toho všeho. Ty stojíš za tím,“ nebo nad tím, to už je jedno jak to řekneme. Ale věřící křesťan, věřící Izraelita má vidět celou tu rozmanitost a toto má obdivovat a za toto má děkovat.

No, a pak se tady říká, že pokud někdo tady, řekněme, tento příkaz poruší, že bude stíhán za vinu na třetím až čtvrtém pokolení. Čtyři pokolení, čtyři generace, totiž tolik lidí může žít naráz nebo, řekněme, pod jednou střechou. To bude dědeček, syn, vnuk a eventuelně pravnuk. Čtyři, to už je nejvíc. Pět, to už se nikdy nepotká. Tak je to na světě zařízeno. A tady tato připomínka říká, že velmi záleží na těch, kteří mají autoritu, že velmi záleží na těch, kteří učí, kteří předávají nějaké poznatky, nějaké zásady. A Bůh říká: „Velmi záleží právě na těchto osobách a já se jich jednou budu ptát, jak to využili, jestli učili dobře, jestli předávali správné, zdravé zásady.“ Nicméně okamžitě zase Bůh říká: „Jsem ochoten odpustit.“ Tady je nerovnováha – tři, čtyři a na druhé straně té rovnice je tisíc pokolení. Vlastně je to neomezené. Je to neomezené a Bůh říká: „Jsem ochoten odpustit komukoliv cokoliv, když přijde, uzná svoji chybu a bude toho litovat.“

A poslední, u čeho bych se chtěl zastavit, je právě to jméno Hospodinovo. V některých náboženstvích jména boha jsou tajná, protože v představě orientálců, když někdo znal jméno nějaké osoby, měl nad tou osobou určitou moc. Vychází to z takové logiky, že rodiče určují jméno svým dětem a rodiče taky určují, co to dítě bude dělat, do jaké školy půjde, co bude jíst, kde se bude pohybovat a podobně. Mají moc nad svým dítětem. A z tohoto pohledu někteří byli velmi překvapeni, když Mojžíš přišel a řekl: „Bůh, kterého uctíváme, Bůh našich otců, Abrahámův, Jákobův, o sobě prohlásil a řekl: ‚Moje jméno je Jahve.‘“ Brali to jako velkou věc: „My odteď víme, jak ho máme oslovit.“

Vemte si, my jsme ale taky moc rádi, že víme, že můžeme říkat Bohu: Otče, Otče náš. Že víme, jak ho máme oslovit. A tady v tomto okamžiku tedy oni to brali tak, když my ho oslovíme jeho jménem, které známe, on nás bude slyšet. Bude navázán kontakt. Bude navázán nějaký, řekli bychom, dialog, společenství a podobně.

A toto právě Ježíšovi vadilo na všech těch prodavačích a tady na tom a říká jim: „Vy s tím svým, co tady máte, to haraburdí a tady toto všechno, které vydáváte za službu těm lidem, ničíte ten kontakt, protože oni se pak soustředí tady na tyto věci, aby koupili správnou věc, aby vyměnili správné peníze a podobně, a zapomíná se na to, proč ti lidé sem přišli: Aby děkovali, aby chválili, aby prosili.

To přikázání je postaveno: Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. Naopak jsme vyzváni k tomu, abychom používali jméno Hospodina, našeho Boha, abychom ho oslovovali, ale právě vždycky upřímně, a vždycky abychom přicházeli z jednoho z těch tří důvodů: děkovat, chválit nebo prosit.

Kéž se tak stane.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Odpovědí je Desatero

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.03.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;

Odpovědí je Desatero9:18

Bratři a sestry, když bychom nějakým způsobem chtěli spojit texty, které nám církev předkládá o letošní 3. neděli postní, tak v prvním čtení jsme slyšeli to znění Desatera. Ono je ve Starém zákoně dvakrát – v druhé knize Mojžíšově, a potom v páté knize Mojžíšově.

Tady ta verze z té druhé knihy Mojžíšovy je z období nebo z místa, z Jeruzalémského chrámu.    Více...


Boží slovo je neměnné

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;

Boží slovo je neměnné13:47
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.08 MB]

Bratři a sestry, jak už jsme si několikrát říkali, tak letošní texty všechny mluví o smlouvě mezi Bohem a člověkem, eventuelně o obnově této smlouvy. Ze začátku to byla smlouva, kterou Bůh uzavírá s jedincem – s Adamem, s Abrahámem, Izákem, Jakubem, a dnes jsme slyšeli o smlouvě, kterou uzavřel s celým izraelským lidem.    Více...


Návod jak žít, aby každý z nás zůstal člověkem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;

Návod jak žít, aby každý z nás zůstal člověkem13:60
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.09 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, my se dnes setkáváme s nejdůležitějším textem Starého zákona. Říkáme tomu Desatero. Slyšeli jsme ho celé, ale abychom dobře pochopili všechno to, co se tam stalo, tak bychom si museli přečíst nejméně čtyři kapitoly z Druhé knihy Mojžíšovy, ale nejlepší by bylo přečíst si to úplně všechno od začátku.    Více...


My kážeme Krista ukřižovaného

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.03.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;

My kážeme Krista ukřižovaného8:32
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.15 MB]

Bratři a sestry, my se společně vrátíme zase k druhému čtení na zamyslíme se hned nad první větou: „Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.

Začnu zase trošičku zeširoka.    Více...


Tržiště v chrámu ducha

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.03.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 20,1-17; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 1,22-25; evang. Jan 2,13-25;

Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli o Desateru. Desatero, to je takový návod, jak žít. Když bychom to chtěli přirovnat k něčemu z našeho života, tak můžeme říct, že Desatero se podobá patníkům u silnice. Patníky u silnice vymezují, ukazují tomu, kdo po silnici jde nebo jede, odkud kam ta silnice sahá, odkud kam je to bezpečné a kde začíná příkop, kam už se jít nedá. Je to tak schválně, Desatero není nějaký propracovaný systém doslova promyšlený, není to žádný právnický zákon, ale je to nabídka.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.