Rubrika
HomilieAdvent je nadchnout se pro ideál
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.12.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, všechny texty, které jsme slyšeli, mají hlavní myšlenku advent, tedy nějaké očekávání - někdo přijde. To je na adventu to nejpodstatnější, očekávání. Všichni jsme to asi zažili, že jsme někam přišli, třeba jsme se i těšili, že se s někým uvidíme, a ten někdo nás nečekal, nepřipravoval se, nebyl připravený na setkání s námi. A jak se lidově říká, tak to vyšumělo a samozřejmě bylo z toho zklamání, protože jsme nebyli čekáni. Náš příchod nebyl vhod. A to by byla obrovská škoda.
Svatý Petr ve svém listě mluví o životním postoji, jako advent, očekávání. Mnozí lidé v době Petra i v naší době se ptají: „A co bude na konci? Čím to vyvrcholí, čím to skončí?“ A Petr říká: „No, setkáním s Pánem.“ A říká, vlastně to není vůbec špatná perspektiva. Naopak je to krásná perspektiva, že můj život vyústí v setkání s mým zachráncem.
V prvním čtení druhý Izaiáš už říkal: „Připravte se na cestu. Brzo se budete moci vrátit domů z Babylóna do zaslíbené země, do své vlasti.“ No, a v evangeliu Marek začíná, první slovo je „začátek“, začátek evangelia. Svatý Marek tím záměrně navazuje na to, co je ve Starém zákoně. Ve Starém zákoně, když otevřeme Písmo svaté, tak jsou slova „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Tedy Marek svým dílem, svým spisem chce říct: „Ježíš, Boží Syn, navazuje na to, co bylo na začátku.“ On vlastně nepřichází „to nějak změnit“, nepřichází to postavit na hlavu, otočit to, ale chce oprášit to, na co lidé zapomněli, chce to prohloubit.
Co chce prohloubit, o co ještě tady jde? Když budeme číst dál ten Starý zákon, tak vždycky se tam dočteme, že Bůh něco udělal, a svatopisec říká: „A bylo to dobré.“ Boží činnost je dobrá. Bohužel naše lidská činnost ne vždycky je dobrá. A víme sami, že ať se snažíme třeba sebevíc, tak to nedopadne někdy. A tak Ježíš přichází, aby nám tady v tomto pomohl, abychom, jak jsem říkal na začátku mše svaté, nepropadali malomyslnosti, abychom to nevzdávali, ale abychom znovu nějakým způsobem našli ten elán, nadšení a abychom znovu usilovali o to, aby kolem mě bylo co nejvíc dobrého.
Evangelium, že to znamená radostnou zprávu a že to znamenalo radostnou zprávu o narození králova syna, tedy dědice, o tom jsme se už bavili. Ale co to je to evangelium pro nás, to pochopíme lépe, když to srovnáme. Když to srovnáme zase se Starým zákonem.
Ve Starém zákoně jsou dvě podstatné věci – smlouva a zákon, Mojžíšův zákon. Smlouva byla „Já jsem váš Bůh, vy jste můj lid. Já vás budu chránit, vy mě budete poslouchat.“ Izraelité se ptají: „A jak tě máme poslouchat? Co máme nebo nemáme dělat?“ A dostávají Desatero. To je ta podstata toho Mojžíšova zákona.
Ale když se objeví takhle nějaký zákon, nějaký předpis, tak okamžitě se objeví myšlenka: „A co se stane, když to nedodržím? Co se stane, když to poruším, když to nezvládnu?“ A člověk se začíná bát. A lidé tady řekli: „Aha. Tak Bůh tě potrestá. Bůh je ten trestající.“ To je stejně asi jako když nějaký žák se nenaučí, dostane ve škole pětku a někdo by řekl: „Ten učitel je zlý!“ Chyba není u učitele, chyba je u toho žáka, protože on se nepřipravoval. Ale my lidé nebo velká část lidí takto svalila odpovědnost na Boha. To je špatně.
Tedy když porovnáme zákon a evangelium, tak tady se dostáváme asi k takovémuto srovnání. Ve Starém zákoně bylo víc vidět tvář Boží, která se podobala Otci, který vyžaduje, který má nároky, který třeba i napomíná. Ale v Novém zákoně, v evangeliu se víc ukazuje Boží tvář, která je podobná víc matce, která je milosrdná a která odpouští. Bůh je nám otcem i matkou. V něm jsou oba tyto principy, protože on je stvořil. A tedy když dáme dohromady Starý a Nový zákon, Zákon a evangelium, tak získáme obraz Boží. V tom, že On je ten, který na jedné straně nás vede, třeba i tím, že nás napomíná, ale na druhé straně je milosrdný a odpouští.
Markovo evangelium začíná citátem. Ony jsou to vlastně dva citáty. Marek píše, že je to z proroka Izaiáše. Ten začátek je z proroka Malachiáše. Prorok Malachiáš nějakým způsobem vlastně taky mluvil v tom období babylónského zajetí a vyzýval k tomu, aby se vrátili. Aby si vrátili ke kořenům. Tady už se dostáváme právě k tomu, o čem potom bude mluvit Jan Křtitel, když říká: „Obraťte se.“ Skutečně v tom řeckém originále se myslí, obraťte se o 180 stupňů, jdete špatným směrem. Ale Jan Křtitel to myslí především v hlavě. Obraťte se, změňte to nastavení ve svých hlavách. A něco podobného už vlastně říkal Malachiáš: „Posílám svého posla před tebou. On ti připraví cestu.“
V dějinách Izraele byly dva velké momenty, kdy se vydávali na cestu. Když šli z Egypta a tím poslem byl Mojžíš. A když se potom z Babylóna měli vrátit do Zaslíbené země. Tam tím poslem byl druhý a třetí Izaiáš. Ale potom také to byl perský král Kýros, který vydal výnos, že se mohou vrátit. A pak do toho ještě musíme posčítat kněze Ezdráše a místodržitele Nehemiáše. Není to tedy jedna postava, ale je jich víc.
Když měli odejít z Egypta, tak šli celkem rádi, protože byli v otroctví. Otrok nemá nic. Jeho práce, jeho život, všechno patří jeho pánovi. A každý otrok se snaží zbavit tady tohoto. Takže šli, šli rádi. Ale než došli domů do zaslíbené země, trvalo to čtyřicet let, protože se učili používat svou svobodu. Neuměli to, v Egyptě k tomu neměli příležitost. Dnešní svět je na tom velmi podobně. A když měli jít z Babylóna zpátky, tak tady byl jiný problém. Babylóňané je přestěhovali, ale pak je víceméně nechali. Oni se mohli rozvíjet svébytně. V Babylóně vzniklo to, čemu se říká synagoga. Byli tam obchodníky, byli tam zemědělci. Vedlo se jim dobře. Navíc ta doba, po kterou byli v Babylóně, trvala tak dlouho, že ti, kteří přišli z Izraele, z Jeruzaléma, v Babylóně umřeli.
A teď ten třetí Izaiáš a ten Nehemiáš a Ezdráš mluví ke generaci, která se narodila v Babylóně, a říkají jim: „Sbalte to a pojďte do země, kam patříte.“ Mluví o vlasti, kterou ti lidé nikdy neviděli, a říkají: „To, kde jste se narodili, není vaše vlast, ale vaše kořeny jsou úplně v jiné zemi.“ A oni na to říkají, když to budu parafrázovat: „Ale my jsme se narodili tady, tam jsme nikdy nebyli. Slyšeli jsme o tom, že je to tam v rozvalinách, jak Jeruzalém, tak Chrám, že tam není příliš bezpečno a my tady máme svoje jistoty.“
A oni jim přesto říkají: „Ale vy patříte tam.“ Chtějí po nich, aby se nadchli pro nějaké ideály. To je advent, nadchnout se pro ideál, nadchnout se pro nějakou myšlenku.
Trvalo to dost dlouho, než je takhle získali, než je nadchli a přispěl k tomu i král Kýros, který nakonec dal peníze do začátku těm navrátilcům.
Proč o tom takto mluvím? Protože advent není jednoduchý. Advent nebyl jednoduchý i v době Pána Ježíše. Je tam zmínka o tom, Marek říká, celý judský kraj, celý Jeruzalém přicházel k Janu Křtiteli. Říkáme si, a co je na tom tak převratného? No, centrum bylo v Jeruzalémě, centrum bylo v Chrámu. Tam se chodilo. A naráz se chodí k řece Jordánu, k brodu, kde stojí člověk, který je velmi zvláštně oblečený a který velmi zvláštně mluví. I toto už byla ta změna. To byla ta změna, ke které vybízel Jan Křtitel.
A ještě bych chtěl říct jednu věc, jednu takovou zajímavou myšlenku. Křtil je na odpuštění hříchů. Hřích v hebrejském originálu, tam je použit termín, který znamená minout terč. Někdo střílí třeba šípem a mine. Tedy ta střela netrefí cíl, nezasáhne cíl. Je to velmi krásné vyjádření tady toho zlého jednání, protože děti často nevědí: „A co to je?“ Minout, netrefit se, nesetkat se, nepotkat se. Jít někam mimo, ztratit se. Něco vyjde naprázdno. To je zlo.
Jan Křtitel vybízí, abychom trefili, abychom se setkali, abychom očekávali.
Bratři a sestry, církev nám dává možnost prožívat advent každý rok. Právě proto, že tam kde jsme jeden rok skončili, máme další rok třeba začít. Máme to nějakým způsobem prohlubovat, máme na to navazovat. Po nás nikdo nechce, abychom se někam stěhovali, ale chce po nás, abychom se nadchli pro ideál a abychom jednali tak, abychom trefili, abychom očekávali. Abychom mohli dobře prožít letošní Vánoce, těšme se a očekávejme příchod Ježíše Krista.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.12.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.12.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, právě jsme vyslechli samotný úvod, začátek Markova evangelia. Máme si uvědomit, že svatý Marek psal svoje evangelium jako první, tedy neměl žádný vzor. Neměl na koho se dívat, na koho se odvolávat. Právě už třeba potom Matouš a Lukáš, ti už se odvolávají na Marka a víceméně sledují jeho osnovu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.12.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, zamysleme se nad slovy evangelia, která jsme právě slyšeli. Markovo evangelium je první, nejstarší z těch čtyř evangelií a je taky nejstručnější. Většina knih má nějakou předmluvu a předmluva, kterou napsal svatý Marek ke svému dílu, je skutečně stručná, ale každé slovo tam má nějaký význam nebo můžeme říci hluboký význam. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.12.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, vlastně v evangeliu a v prvním čtení jsme slyšeli stejný text. Svatý Marek pro svoje vyprávění o Pánu Ježíši do samého úvodu vložil slova, která nacházíme ve 40. kapitole proroka Izaiáše. Je to takzvaný druhý Izaiáš, jehož spis, jak jsme slyšeli v komentáři, je nazývaný Knihou útěchy. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.12.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, my se dnes trošku blížeji podíváme na proroka Izaiáše. Kniha proroka Izaiáše, jak ji nalézáme ve Starém zákoně, je spis dosti dlouhý, má šedesát šest kapitol. Co víme o proroku Izaiášovi?
Víme, že se narodil kolem roku 765 před Kristem a že vystoupil veřejně v roce 740 před Kristem (když jsme před Kristem, tak se ty roky odpočítávají). Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.12.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, pokud si třeba ještě trošičku vzpomínáte na to, o čem byla čtení z minulé neděle, tak tam byla taková ta myšlenka bdělosti. Evangelium bylo o hospodáři, který se chystá na cesty, rozdělí úkoly, vrátnému nařídí, aby bděl, všem rozdělí práci, a odcestuje. A Ježíš nám říká: „Bděte, protože nevíte, kdy se ten pán vrátí.“ Myšlenky dnešní neděle jsou o dost jiné. Je tam jakýsi zlom. Asi nejvýstižněji to vyjadřuje hned první věta čtení z proroka Izaiáše: „Těšte, těšte můj lid.“ Pro Židy mesiášská doba byla jakýmsi synonymem doby odpuštění, milosrdenství. Více...