Rubrika
HomilieTěšte, těšte můj národ!
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.12.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, vlastně v evangeliu a v prvním čtení jsme slyšeli stejný text. Svatý Marek pro svoje vyprávění o Pánu Ježíši do samého úvodu vložil slova, která nacházíme ve 40. kapitole proroka Izaiáše. Je to takzvaný druhý Izaiáš, jehož spis, jak jsme slyšeli v komentáři, je nazývaný Knihou útěchy. Bylo to na konci, na sklonku babylonského zajetí a prorok už oznamoval, že brzy se vrátí domů, a to byla jistě radostná zpráva. Všichni se z toho radovali a proniklo to do podvědomí celé té izraelské pospolitosti, která byla v Babylóně. A evangelista říká: „To, že Bůh poslal svého Syna, to je ještě mnohem radostnější zpráva.“ A právě přirovnává to tady k tomu, co Izraelité zažili. Ne, že by si to pamatovali, to se stalo víc než 500 let před narozením Pána Ježíše, ale tradovalo se to, vyprávělo se o tom, jaká to byla velká radost, že se mohli vrátit domů.
A teď víc k tomu, co říká ten prorok Izaiáš. Celá ta Kniha útěchy má takový zajímavý přístup, takový zajímavý postup. Je založena na hlase, na volání. Často se tam mluví právě o tom: „Říkej, mluv, volej, křič!“ Je to kniha, která je taková velmi hlasitá. Vybízí k hlasitým projevům radosti a víry. Tady v tom je trošku zvláštní ta kniha na rozdíl od těch ostatních, které jsou v Písmu.
Dokonce i my jsme dneska slyšeli v tom úryvku, tam byly tři hlasy, tři výzvy. První byla: „Těšte můj národ, mluvte k srdci Jeruzaléma,“ pak už bylo: „Hlas volá,“ a třetí bylo: „Vystup na vysokou horu, který hlásáš pro Syna radostnou věc, pozdvihni mocně svůj hlas!“ Asi jim bylo hloupé tam napsat: „Zakřič!“ Čili se to stupňuje tady to volání.
Ten prorok chce říct: „Nesdělujte si svou radost jenom tak jaksi pokoutně, nešeptejte to, ale chlubte se se svou radostí, a také se svou vírou. Ne, že se to bude vykládat někde v koutku na tajno, ale opravdu mluvte o tom tak, aby to slyšeli všichni.“ Když se stane nějaké neštěstí, tak se to šíří velmi nahlas, velmi rychle, hlasitě, všichni jsou do toho vtaženi. Ale když se stane nějaká radostná událost? Někdy je to taky nahlas, ale většinou je to tak nějak jenom bokem. A to je škoda, protože radost zasáhne i toho člověka, který o ní slyší, a i ten člověk, který o tom slyší, potom na tom má účast a nějakým způsobem ho to rozradostňuje, potěší, zlepší to jeho náladu.
„Těšte můj národ, praví Pán, praví váš Bůh.“ Měli ho těšit tím, že se budou moci brzo vrátit domů. To byla zpráva jistě radostná, že se obnoví jejich život. Že se ten život obnoví po stránce hospodářské, politické, náboženské. Že se budou moci moct vrátit ke svým kořenům, ke svým tradicím.
Bratři a sestry, ta výzva: „Těšte, těšte můj národ!“ platí i dnes, platí pro každého z nás a může být adventním programem. Kdo má těšit? To se tam neříká, kdo má těšit. Někteří rabíni říkali: „No, to byla záležitost kněží, to byl jejich úkol.“ Jiní říkají: „Ne, to je úkol proroků,“ ale většina rabínů říká: „To je úkol všech.“ A církev se přidržuje tohoto výkladu. Těšit jeden druhého je náš úkol, naše poslání.
Jak to bývá často mezi lidmi? No, když se lidé doslechnou o tom, že se někomu stalo nějaké neštěstí, velmi často se z toho radují. Velmi často si říkají (oni si to říkají pro sebe, neřeknou to nahlas): „A dobře ti tak. A jen houšť ještě. A jen se v tom vykoupej.“ A tady prorok říká něco úplně jiného: „Neštěstí potká každého, každý prožívá nějakou svízel, ale vaším úkolem je jeden druhého těšit. Jeden druhému, jak se říká, podepřít kolena a pomoci mu, aby to překonal, protože ty sám, člověče, si buď vědom toho, že za nějakou dobu tady tu útěchu budeš sám potřebovat.“
„Těšte, těšte můj národ!“ Je to veliká výzva vlastně do našich vztahů, je to veliká výzva do našich návštěv, do našich rozhovorů, do toho, jak jeden přistupujeme k druhému.
„Hlas volá: ‚Na poušti připravte Hospodinovi cestu.‘“ Už je to ten mocnější hlas. „Na pustině urovnejte stezky, každé údolí ať se zvýší, každá hora a pahorek ať se sníží.“ Nejde tady o nějaké stavební dílo obřích rozměrů, to celé je myšleno v duchovním slova smyslu. Ale přece je tady jeden ten příklad: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu.“ Izraelité, jak byly v tom Babylóně, tak zažívali něco, co bychom my mohli přirovnat k našim manifestacím na prvního máje. Babylóňané velmi si potrpěli na to, že když dělali procesí k poctě svého boha Marduka, zdobili cesty, kudy procházeli s tou modlou, s tou sochou. A prorok jim tady říká: „Vy si vyzdobte cestu, ale ne nějaké modle, ale svému Pánu. A po té cestě půjdete vy.“
Izraelité, když se vraceli z Babylónie do Palestiny, tak víceméně šli po té stejné cestě, po které šel Abrahám. Abrahám ale to prožíval jinak. Abrahám dostal od Boha pokyn: „Vezmi všechno, co máš, věci, lidi, celou rodinu, a přestěhuj se do země, kterou ti ukážu.“ Abrahám nevěděl, kam jde, ale protože šel, tak je nazýván otcem víry. Izraelité věděli, kudy půjdou, kam mají dojít, kde je cíl jejich cesty, ale oni měli vyzdobit tu cestu. Čím? No, svojí pevnou vírou a radostnou nadějí.
A teď ty obraty o tom zarovnávání údolí a snižování pahorků. Obojí symbolizuje těžkosti, se kterými se člověk v životě setkává. Ta údolí, to jsou zlí lidé. V té době v různých údolích a stržích se schovávali všelijací lupiči, zbojníci, lidé, kteří přepadali pocestné a obírali je o majetek. Tedy lidé zlí. Prorok připomíná a říká: „Ani vám se to nevyhne. I vy se ve svém životě setkáte s lidmi, kteří nebudou jednat čestně, nebudou to s vámi myslet dobře. Tedy setkání se špatnými lidmi, to je ta jedna obtíž našeho života. Druhá obtíž, to jsou ty výšiny. Na těch pahorcích byly postaveny obětní oltáře různým modlám, různým bůžkům. Bylo to nahoře, na kopci, aby to bylo vidět. Vlastně všichni se tak chlubili a říkali: „My ctíme tohoto bůžka.“ A toto je jiná svízel v našem životě. Nám se staví do cesty takové klamné cíle. Ti říkají: „My ho tady uctíváme. Pojďte ho uctívat s námi. Přidejte se k nám.“ I my slýcháme různé nabídky: „Tomuhle nevěř, tomu věř, toto stojí za to, to je špatně, to je dobře…“ Orientovat se v tom a neztratit ten hlavní cíl a smysl našeho života, to není vůbec jednoduché.
Prorok má na mysli, a chce jim říct: „Vy při té své cestě, jak se budete vracet do Jeruzaléma, tak nesmíte zapomenout, že v Jeruzalémě je ten chrám, ke kterému vy směřujete. Tam je to centrum, tam je to místo setkání.“
Bratři a sestry, tady to přirovnání o tom, že se mají urovnat stezky, zvýšit údolí a pahorky a hory snížit, chtějí nám připomenout, že my ve svém životě nesmíme ztratit ten jediný skutečný cíl našeho života, že se nesmíme nechat zlákat těmi klamnými cíli, tím, co vydrží na chvíli, ale že máme jít za tím trvalým.
A konečně, na té cestě domů Izraelité měli upevnit svoji víru, měla se stát osobnější. Když mluví Abrahám, Izák, Jákob, když mluví o Bohu a o své víře v něho, tak ho všichni označují jako můj Bůh, Bůh mé rodiny. Třeba Jákob říká: „Bůh mého otce Izáka a mého děda Abraháma.“ Je tam vidět ten osobní vztah. Izraelitům se stalo taky to, že to prostě byl „Bůh našeho národa“. To je Bůh sice všech, ale taky třeba Bůh nikoho. A mnoho lidí v dnešním světě takhle prožívá svoji víru: „Ale je tady Bůh, jako on je Bůh celého světa, sice všech, ale nějak osobně to moc neberu.“
Taky ten dnešní text ke konci, tam byla ta výzva už s tím mocným hlasem, tedy to nejdůležitější: „Pozdvihni svůj hlas, neboj se! Řekni judským městům: ‚Hle, váš Bůh, hle tvůj Bůh!‘“ To je další poselství, se kterým se k nám obrací doba adventní, aby se naše víra stala víc osobní. Aby to nebyla jenom jako víra náš všech, to, že patřím do církve, ale aby to byla moje víra, víra, kterou já budu prožívat jako osobní setkání s Bohem.
Bratři a sestry, na konci doby adventní jsou Vánoce a na Vánoce se dávají dárky a všichni jsme asi někdy zažili, že jsme viděli nějaké dítě, které se těšilo. Těšilo se na Vánoce, protože tušilo, že dostane nějaký dárek, který si už dlouho přálo, po čem toužilo. A tak já bych chtěl, abychom si postavili před oči příklad tady tohoto dítěte, které se těší, které s radostí očekává to, co přijde, a prožívá to velmi osobně. Ať je pro nás advent takovou dobou radostného očekávání a prožívání osobní víry.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.12.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.12.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, právě jsme vyslechli samotný úvod, začátek Markova evangelia. Máme si uvědomit, že svatý Marek psal svoje evangelium jako první, tedy neměl žádný vzor. Neměl na koho se dívat, na koho se odvolávat. Právě už třeba potom Matouš a Lukáš, ti už se odvolávají na Marka a víceméně sledují jeho osnovu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.12.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, všechny texty, které jsme slyšeli, mají hlavní myšlenku advent, tedy nějaké očekávání - někdo přijde. To je na adventu to nejpodstatnější, očekávání. Všichni jsme to asi zažili, že jsme někam přišli, třeba jsme se i těšili, že se s někým uvidíme, a ten někdo nás nečekal, nepřipravoval se, nebyl připravený na setkání s námi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.12.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, zamysleme se nad slovy evangelia, která jsme právě slyšeli. Markovo evangelium je první, nejstarší z těch čtyř evangelií a je taky nejstručnější. Většina knih má nějakou předmluvu a předmluva, kterou napsal svatý Marek ke svému dílu, je skutečně stručná, ale každé slovo tam má nějaký význam nebo můžeme říci hluboký význam. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.12.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, my se dnes trošku blížeji podíváme na proroka Izaiáše. Kniha proroka Izaiáše, jak ji nalézáme ve Starém zákoně, je spis dosti dlouhý, má šedesát šest kapitol. Co víme o proroku Izaiášovi?
Víme, že se narodil kolem roku 765 před Kristem a že vystoupil veřejně v roce 740 před Kristem (když jsme před Kristem, tak se ty roky odpočítávají). Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.12.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, pokud si třeba ještě trošičku vzpomínáte na to, o čem byla čtení z minulé neděle, tak tam byla taková ta myšlenka bdělosti. Evangelium bylo o hospodáři, který se chystá na cesty, rozdělí úkoly, vrátnému nařídí, aby bděl, všem rozdělí práci, a odcestuje. A Ježíš nám říká: „Bděte, protože nevíte, kdy se ten pán vrátí.“ Myšlenky dnešní neděle jsou o dost jiné. Je tam jakýsi zlom. Asi nejvýstižněji to vyjadřuje hned první věta čtení z proroka Izaiáše: „Těšte, těšte můj lid.“ Pro Židy mesiášská doba byla jakýmsi synonymem doby odpuštění, milosrdenství. Více...