Rubrika
HomilieStarozákonní advent
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.12.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, my se dnes trošku blížeji podíváme na proroka Izaiáše. Kniha proroka Izaiáše, jak ji nalézáme ve Starém zákoně, je spis dosti dlouhý, má šedesát šest kapitol. Co víme o proroku Izaiášovi?
Víme, že se narodil kolem roku 765 před Kristem a že vystoupil veřejně v roce 740 před Kristem (když jsme před Kristem, tak se ty roky odpočítávají). Vystoupil v okamžiku, kdy zemřel Král Uzijách a na něho sestoupilo Hospodinovo Slovo.
Prvních třicet devět kapitol knihy mluví, řekli bychom, velmi tvrdou řečí, důrazně. Vyzývá k nápravě, vyzývá k pokání, k polepšení a těchto třicet devět kapitol říká: „Když neposlechnete, přijde trest,“ nebo spíš: „To vaše jednání, to vaše špatné jednání ve svém důsledku vám přivodí zkázu. Vy sami na sebe přivedete zkázu. Ne, že by vás někdo takhle trestal, ale vy sami si tu zkázu přivodíte.“ Tou zkázou bylo myšleno Asyrské království, které zničilo posléze severní Izrael.
Potom nastává, řekli bychom, skok. Od čtyřicáté, myslím si, že do padesáté kapitoly je skok a ty výroky nás zavádí do roku asi 540-535 před Kristem do Babylóna. Tedy poskočili jsme o nějakých dvě stě let a charakter těchto kapitol je už úplně jiný, takový utěšující. Naopak se tam slibuje návrat do jejich vlasti, návrat do Palestiny, do Izraele, návrat těm, kteří jsou v babylónském zajetí.
Poslední kapitoly knihy jsou napsány v okamžiku, kdy se Izraelité vrátili do své vlasti.
V podstatě už od nějakého sedmnáctého století biblisté říkají: „No, to není v silách, aby toto napsal jeden člověk. Zabírá to délkový úsek asi 250 let. Jeden člověk takhle dlouho na světě přece nežije.“
Některým lidem je zatěžko přijmout tu myšlenku, že tento spis nenapsal jeden člověk. Ale proč? On v tom není vůbec žádný problém. Vezměme si třeba to, čemu říkáme Knihy Mojžíšovy. Je jich pět, je to tedy pět spisů, a víme, že je nenapsal jeden člověk, že je nenapsal Mojžíš, protože to nebylo v silách tohoto člověka, aby při tom díle, které vykonal, aby ještě napsal toho tolik.
Takže, když to nějakým způsobem shrneme, tak zjistíme, že za tím, čemu říkáme Spis proroka Izaiáše, stojí nejméně tři autoři (říká se jim první, druhý a třetí Izaiáš), a potom člověk, který to dal dohromady (říká se mu redaktor), který to spojil.
Může nás napadnout otázka: „A proč to nezůstalo odděleno, třeba jako ty knihy Mojžíšovy? Proč to dali takhle dohromady?“ O těch důvodech můžeme pouze spekulovat. Jeden z těch důvodů, který nám přichází na mysl, je ten, že tento spis pojednává o určitém období ze života Izraele, o velmi důležitém období vyvoleného národa, a proto to bylo spojeno do jednoho celku. Ale to je pouze hypotéza, přesný důvod, proč to někdo takhle spojil, nenajdeme, nezjistíme. Ale on není podstatný. Podstatné je to, že je to slovo Boží. Je to slovo, které bylo adresováno konkrétním lidem v té době, kdy tyto osoby mluvili, a je to slovo, které je adresováno také nám.
My jsme dnes četli úryvek z té druhé knihy, z druhého Izaiáše. Jak jsme slyšeli také v komentáři, je to kniha útěchy, kdy babylónské zajetí už se chýlí ke konci a oni budou mít možnost vrátit se domů.
Když se řekne „vrátit se domů“, tak my řekneme: „No, to je jasné! Na to se těšíme.“ Vezměme to i tak: když jsme někde na dovolené, po těch čtrnácti dnech, tak to už se těšíme domů. Nebo vezměme to tak, když někdo musel třeba odejít do exilu, do emigrace, všichni ti lidé se těšili, že se vrátí domů. Proč by se tedy Izraelité z babylónského zajetí neměli těšit na to, že se vrátí domů? No, netěšili se. Proč? Protože to zajetí bylo dlouhé. Trvalo víc než sedmdesát let, tudíž ti, kteří byli odvedeni do toho zajetí, v tom zajetí zemřeli, a toto už je druhá generace, která nikdy nebyla v těch zemích, o kterých se mluví, která nebyla nikdy v Palestině, neznala to tam. A tak si kladli otázku: „A jak to tam vypadá? Co nás tam čeká? Vždyť víme, naši otcové nám vyprávěli, že Babylóňané zničili Jeruzalém, rozbořili chrám, celé město spálili. Vždyť my jdeme do nejistoty. Co od toho můžeme čekat?
Bratři a sestry, toto je advent. Toto je advent starozákonního Božího lidu, kdy oni mají jít a nevědí kam. Teď to srovnejme s tím naším adventem, který je opravdu takovým radostným očekáváním, radostnou přípravou na svátky, o kterých víme koneckonců, kdy přijdou, kdy budou. Ale oni si nedokázali udělat obrázek, jak bude vypadat ta cesta, jak bude dlouhá a co je čeká na jejím konci, na jejím cíli. A proto jim prorok říká: „Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu.“
Jeruzalémem se tady myslí všichni ti vyhnanci, protože Jeruzalém jako město v té době je v troskách.
„Mluvte k srdci Jeruzaléma.“ To je velmi zajímavé místo. Když my řekneme srdce, tak tím máme na mysli místo citu, nadšení, nějakého zapálení. Ve Starém zákoně srdce je považováno za sídlo rozumu – úplně naopak, než to máme my. Tedy tady se chce říct: mějte to za úplně jisté, za rozumné. Bůh vás dovede zpátky do vaší vlasti a vy se na to těšte.
„Skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost. Vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.“ Proč říká prorok toto, co říká? Protože Bůh nepovažuje jejich „případ“ (když se stane něco zlého, něco špatného, tak se tomu říká případ), když se stane něco takového, tak Bůh to nepovažuje za ukončené tím, že byli potrestáni. Když se stane mezi námi lidmi něco špatného, tak to často skončí v okamžiku, kdy řekneme: „No, my jsme se pohádali. My jsme se pohádali a my jsme teďka každý od sebe.“
Bůh považuje „případ“, situaci za ukončenou v okamžiku, kdy se obnoví ten původní vztah, kdy se obnoví ta komunikace mezi Ním a Izraelity v tuto chvíli, mezi Ním a námi. Proto je tady ten advent. To je okamžik, doba, kdy se máme snažit o obnovení komunikace – sami ze sebou, s Bohem, s druhými lidmi. Je v tom velký rozdíl mezi námi a Bohem. My často nevíme, jak to spravit, jak to dát zpátky dohromady. Pravdou je to, že když ten druhý nechce, tak je to velmi těžké. A Bůh si v tom starozákonním adventu dává tu práci, že oslovuje Izrael, vyhnance a vede je, nabádá je k tomu, aby s ním zase komunikovali.
„Připravte cestu.“ Každý ten výrok má vždycky dva rozměry – rozměr skutečně fyzický, a potom duchovní. Myslí se tím to, že Bůh jim umožní návrat domů. Víceméně zničehonic (pro ty vyhnance to bylo zničehonic, téměř ze dne na den) se změnily v Babylóně poměry, Babylónská říše přestala existovat, na její místo nastoupila Perská říše a král Kyros opravdu téměř ze dne na den dovolil vyhnancům, že se mohli vrátit domů. Pro ně to bylo velké překvapení.
Čili ta cesta byla volná, ale teď jsou tady ty obtíže. Když se řekne poušť, my si představíme Saharu, písek. Jistě, Sahara je nebezpečná. Dneska už tam jsou, ale v té době tam nebyly žádné značené cesty. Lidé, kteří se vyznali na poušti, byli velmi vážení, velmi obdivovaní pro toto své umění, že dokázali karavanu převést přes poušť, ale poušť, která čekala Izraelity, byla úplně jiná. Naopak, byla to poušť velmi kamenitá. Většina těch kamenů byly takzvané vyvřeliny s ostrými hranami, čili, když po této poušti šli, zvířatům hrozilo, že si poraní nohy a to stejné hrozilo lidem. Uvědomme si, že neměli žádné boty, nic takového jak my, že je to všechno daleko primitivnější a překonat několik tisíc kilometrů, které je dělilo od jejich vlasti, to bylo skutečně velmi obtížné.
Takže, když oni se ptají a říkají: „Jak to bude s tou cestou? Dokážeme to?“, tak je to něco, co je na místě, jsou to obavy, které jsou oprávněné. Není to nic zveličeného, není to nic přehnaného.
Bratři a sestry, a potom je tady ten duchovní rozměr, kdy my se ptáme: „A jak je to s tím životem? Mně se také do cesty staví různé těžkosti, různé ty kameny. Padá to na mě. Já si o to zraňuji svoje srdce, svůj rozum, svoje city. Často s tím těžko zápasím, těžko s tím zápolím. Často nevím jak dál, jak se přes to dostat.
A Bůh říká: „Těšte! I tebe chci potěšit v této tvé cestě, přes tuto tvoji poušť, v boji s tvými těžkostmi, v tom, co tě konkrétně trápí, v tom, s čím konkrétně zápolíš a přes co bolestně klopýtáš.“
„Těšte!“ Bůh chce potěšit, bratři a sestry, každého z nás. Bůh chce říct: „I tobě dám sílu to překonat.“ Když šli ti Izraelité z Babylóna zpátky do Palestiny, ne, že by fyzicky na té poušti nebyly ty kameny, ne, že by na té poušti nebylo vedro, ne, že by je tam čekal stánek s občerstvením, nic takového. Neměli tu cestu umetenou, upravenou, ale dostali sílu to překonat, projít to, přejít to. A stejně tak Bůh působí v našem životě.
Bratři a sestry, doba adventní je dobou, která má být primárně zaměřena právě na ten pohled dovnitř, na tu komunikaci s Bohem, sám se sebou. Je to těžké, je to obtížné, ale je to nutné. Až teprve v druhé řadě je to, čemu se říká charita a pohled na ty druhé. Ono je vždycky jednodušší jít a dělat něco pro ty druhé. Je vždycky jednodušší dát nějaké peníze, udělat nějaký dobrý skutek než si sednout, přemýšlet, rozjímat, zpytovat svědomí, ale advent nás k tomu přímo vybízí. Navíc slyšíme tady to útěšné Boží slovo.
Pokud budete mít doma chvilečku čas, vemte si knihu proroka Izaiáše, nalistujte čtyřicátou kapitolu a čtěte od té čtyřicáté kapitoly dál, pomaličku, po kouscích. Jsou to slova útěchy, jsou to slova, která nám mají vlít nový optimismus, novou sílu do našich dnů.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.12.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.12.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, právě jsme vyslechli samotný úvod, začátek Markova evangelia. Máme si uvědomit, že svatý Marek psal svoje evangelium jako první, tedy neměl žádný vzor. Neměl na koho se dívat, na koho se odvolávat. Právě už třeba potom Matouš a Lukáš, ti už se odvolávají na Marka a víceméně sledují jeho osnovu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.12.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, všechny texty, které jsme slyšeli, mají hlavní myšlenku advent, tedy nějaké očekávání - někdo přijde. To je na adventu to nejpodstatnější, očekávání. Všichni jsme to asi zažili, že jsme někam přišli, třeba jsme se i těšili, že se s někým uvidíme, a ten někdo nás nečekal, nepřipravoval se, nebyl připravený na setkání s námi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.12.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, zamysleme se nad slovy evangelia, která jsme právě slyšeli. Markovo evangelium je první, nejstarší z těch čtyř evangelií a je taky nejstručnější. Většina knih má nějakou předmluvu a předmluva, kterou napsal svatý Marek ke svému dílu, je skutečně stručná, ale každé slovo tam má nějaký význam nebo můžeme říci hluboký význam. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.12.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, vlastně v evangeliu a v prvním čtení jsme slyšeli stejný text. Svatý Marek pro svoje vyprávění o Pánu Ježíši do samého úvodu vložil slova, která nacházíme ve 40. kapitole proroka Izaiáše. Je to takzvaný druhý Izaiáš, jehož spis, jak jsme slyšeli v komentáři, je nazývaný Knihou útěchy. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.12.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 40,1-5.9-11; 2. čtení 2 Petr 3,8-14; evangelium Mk 1,1-8;
Bratři a sestry, pokud si třeba ještě trošičku vzpomínáte na to, o čem byla čtení z minulé neděle, tak tam byla taková ta myšlenka bdělosti. Evangelium bylo o hospodáři, který se chystá na cesty, rozdělí úkoly, vrátnému nařídí, aby bděl, všem rozdělí práci, a odcestuje. A Ježíš nám říká: „Bděte, protože nevíte, kdy se ten pán vrátí.“ Myšlenky dnešní neděle jsou o dost jiné. Je tam jakýsi zlom. Asi nejvýstižněji to vyjadřuje hned první věta čtení z proroka Izaiáše: „Těšte, těšte můj lid.“ Pro Židy mesiášská doba byla jakýmsi synonymem doby odpuštění, milosrdenství. Více...