Rubrika
HomiliePosílal k nim své služebníky
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.10.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 5,1-7; ž. Žl 80; 2. čt. Flp 4,6-9; evang. Mt 21,33-43;
Oslava 235. výročí založení kostela.
Bratři a sestry, církev nám předkládá v této době vlastně několik textů postupně, každou neděli, týká se to úrody, vinice. Ono se to hodí do toho přírodního roku, protože sklízíme úrodu, sklízí se vlastně opravdu teďka vinice, na jižní Moravě probíhá vinobraní. Ale konkrétně podobenství, které jsme teď vyslechli, bylo řečeno úplně v jiných souvislostech, a sice Ježíš ho vyslovil ve Svatém týdnu.
Badatelé, kteří zkoumají Písmo, říkají, že toto se stalo v úterý Svatého týdne, tedy dva dny předtím, než Ježíše zatkli. A byl to jeden z pokusů Pána Ježíše, jak získat jeho protivníky, jak jim vysvětlit, co on dělá. On vlastně dopředu říká, co se stane. On v tu chvíli mluví jako prorok, v obrazech, ve znameních, a říká: „Já se stanu tím kamenem, který vy odhodíte, ale bude použit Bohem na jiném místě té stavby, na místě velmi důležitém, na tom rohu. Tam, kde ta stavba potřebuje mít tu největší podporu.“
Když Ježíš použil tady toto podobenství, tak jednak mluvil o situaci, o tom co oni znali, co viděli. Každý Izraelita si přál mít u svého domu alespoň několik keřů vinné révy, protože vinná réva na jednu stranu, to je planá plodina, vyšlechtěná. Ale je to plodina, jejíž plody nejsou nutné, ale to je znakem oslavy. Víno není nutnost, není nutné pro obživu, pro udržení života, ale používá se v okamžicích, kdy je lidem dobře, kdy jsou spolu, chtějí něco oslavit, chtějí poděkovat, chtějí se bavit, chtějí se radovat. Takže každý Izraelita už v době Starého zákona byl rád, když mohl mít u svého domu alespoň malý vinohrad.
Vinicí v tom podobenství je myšlen celý svět. Celý svět, který dává Bůh lidem do péče. Tou zdí, která má chránit, jsou myšlena Boží přikázání. Když se řekne přikázání, tak se člověk otřepe a říká si, toho se chci zbavit. Spíše bychom měli říct rady, návod, jak to dělat, aby nám bylo dobře.
Potom tou věží a tady tím je myšlen Chrám, ten starověký, místo setkání, setkání člověka a Boha.
No, a v tom podobenství je velmi důležitá a velmi podstatná ta zmínka, že pán pronajal a odcestoval. Když odcestoval, tak nad tím ztratil kontrolu. Nezůstal stát někde v povzdáli a neříkal: „Tak já se budu každý den chodit dívat, jak teda se o to staráte, a když ne, tak ty, ty ty, vy, vy, vy.“ On to přenechal.
Vlastně Ježíš tady opakuje to, co známe ze Starého zákona, kdy Bůh říká Adamovi a Evě: „Starejte se, pečujte, podmaňte si zemi, naplňte ji.“ Dává svobodu, přenechává tady toto, počítá s člověkem. Dává člověku vlastně jakousi autonomii, přitom teda dává i ten návod, jak, řekli bychom, tu zahradu světa spravovat, jak se o ni starat. Ale počítá s člověkem. Není to tak, jak v některých náboženstvích, kde se mluví o tom, že člověk to má nalinkováno, že to je určeno osudem, a že člověk nemůže vlastně ni změnit. Naopak, je zde dána svoboda, velká svoboda.
A potom to podobenství postupuje. Říká, začal k nim posílat své služebníky. V originále je napsáno otroky. Otrok je někdo, kdo patří svému pánu, kdo je s ním spojený. Ten otrok vlastně nemá svou existenci, ale on žije z vůle svého pána. Ježíš myslí těmi služebníky proroky, především Eliáše, Jeremiáše, Izaiáše a Jana Křtitele. Víme, že tito lidé, můžeme myslet na Jana Křtitele nebo i na Jeremiáše, to byli lidé, kteří to dělali na sto procent. Byli naprosto nasazeni v těch Božích službách a byli s tím sjednoceni. Ovlivnilo to život Jana Křtitele, Jeremiáše, ale i všech těch proroků. Jeremiáš se kvůli tomu neoženil. Jan Křtitel, víme, žil kvůli tomu na poušti. Prostě oni se zřekli své existence a na první místo dali tu zvěst, to slovo, které měli hlásat. A všechno to ostatní bylo až za tím. Byli to služebníci, kteří byli poslaní, řekli bychom, něco vyřídit. Oni měli za úkol vlastně upozornit na to: „Ano, vy jste něco slíbili. Vy jste dostali darem tu zahradu, ale očekává se od vás nějaký výtěžek.“ Jde vlastně o to, řekněme, správné vyvážení těch vztahů.
Ale teďka já bych se chtěl zastavit právě u té mise. Ta mise pokračuje i v novém zákoně. My si připomínáme těch 235 let od postavení tady našeho farního kostela, a já bych chtěl připomenout několik kněží, kteří vlastně taky byli takovými lidmi, kteří na sto procent pracovali tady pro tuto farní vinici. Budou to kněží, kteří se vlastně pohybovali v té době, kdy se to stavělo. Ten první asi, kdo začal s obnovou, byl Valentin Jestřabský, který vlastně to zdědil po švédských válkách a začali opravovat tak, jak jim na to síly stačily.
Po té třicetileté válce, kdy tady to všechno bylo v ruinách, protože ta armáda švédská si vylila vztek za to, že nedobyli Brno a nedobyli Veveří, tak tady opravdu se začínalo od začátku. A určitě byli hlasy, které říkaly: „A má to vůbec cenu?“ Po třicetileté válce mnoho obcí zaniklo. A ten Jestřabský tady postavil věž. Víme všichni, že Jestřabský, to by l spisovatel, ale na druhou stranu vidíme, že to byl i člověk praktický. Ta věž, to je ta, kterou tady vidíme. Ten kostel, co tu byl, z velké části ho obnovili a byl dřevěný. Ta věž byla tak vysoká, jak je teď, neměla teda tu cibulku, ale ten kostel byl menší. Takže ona trčela jako takový prst k tomu nebi. Byl to takový ten zvednutý prst, ale byl to také prst, který připomíná, můžeme říci, třeba i varuje, napomíná, ale na druhou stranu také je to ta strážní věž, odkud se hlásilo jakékoliv nebezpečí. Tedy místo, které vlastně všichni viděli a k němu se otáčeli, když nějaké nebezpečí hrozilo.
Druhým farářem, kterého bych chtěl připomenout, je farář Wolf, který postavil kostel v Říčanech. Ten kostel v Říčanech, když se na něj dobře podíváte, tak on má mnoho těch stavebních prvků podobných, jako tady náš kostel. Trošku to připomíná, že si říkali, tak si to vyzkoušíme. Když to dostavěl, když to celé udělal, tak si to zařídili Augustiniáni v Brně a tu farnost převzali. To byla rána do zad jak hrom. A já jsem si na to vzpomněl, když tady biskup Pavel říkal ten citát v pátek, přede mnou stres, otočím se dozadu, a tam frustrace. A farář Wolf by si mohl říct: „Co já tady stavím, proč to tady dělám.“ Pokračoval tím, že zvednul tu faru do patra a začal stavět tento farní kostel s tím, že mu bylo jasné, že se nedožije konce, protože už byl tak starý, že to není možné. A přesto do toho šel. Neřekl: „Já to nechám, ať někdo po mně. Já jdu na důchod. Co já si tady budu honit triko na starý kolena.“ Začal. To byl obrovský počin, jako takový hlavně morální, takové svědectví.
No, a potom farář Kubečka, který těch jedenáct let to teda nějakým způsobem táhl. A zase, přede mnou stres, za mnou frustrace. Víme, že se ta stavba v určitém momentu zastavila, nebyly peníze. Dělala se sbírka vlastně po celé moravské zemi, a vybralo se hrozně málo. V tu chvíli oni si museli uvědomit, že nikoho nezajímají, že budou mít to, co si udělají. A tady tento krizový moment nebo kritický moment zase společně překonali.
A v okamžiku, kdy ten kostel dostavěli, po těch jedenácti letech – v té době to bylo tak, že nebylo možné sloužit mši v nějakém sále nebo takhle. Výjimečně třeba venku, ale jinak museli do nějakého prostoru, který byl k tomu určený. S největší pravděpodobností chodili tedy na kapli na Veveří.
Když tedy toho 6. října před těmi 235 lety sem přišli, tak jak to vypadalo? Tak z venku to nebylo omítnuté. Zevnitř byly jenom omítky nahrubo, tak žádné tady ty kudrliny, žádné ty ozdoby. A přirozeně teda žádné obrazy. Nestál kůr a ti lidé stáli na hlíně. Stála jedna sakristie, nevím která z těch dvou, ale jenom jedna. Tady vepředu to vydláždili cihlami a postavili provizorní oltář, aby byl aspoň ten na těch cihlách. A v kronice se píše, že s velikou radostí slavili ty bohoslužby.
Těch mší za ten den bylo několik. První měl farář Kubečka, a potom vlastně faráři z okolních farností. V té době to bylo dopoledne. Nebylo možné mít mši svatou večer, ale ráno a dopoledne. A ti lidé tady vlastně strávili celé to dopoledne a společně se radovali.
Ti faráři, kteří sem přišli, by si mohli říct: „Je to těžký, že jo? Konec v nedohlednu.“ Vlastně víme, že ten kostel byl dokončen v roce 1903. Myslím, co se týče toho interiéru, kdy postavili tady ten hlavní oltář, který je za mnou, a kostel byl slavnostně vysvěcený. Takže od 1772 až do 1903 ještě pořád potom pokračovala ta stavba.
Krásně tedy, bratři a sestry, do toho sedí tady ta druhá pasáž z toho podobenství, ten druhý úsek: „Posílal k nim své služebníky.“ Posílal lidi na misii a posílá Bůh lidi na misii stále. A tito lidé, kteří tady byli, já jsem zmínil pár, několik, vlastně jenom z té doby toho stavění. Mohl bych pokračovat, ale už je dost hodin, budu končit. Příklad těchto lidí nás má inspirovat, že i nás posílá Bůh, abychom pokračovali v té misi.
Co máme říct? To je to podstatné. V tom podobenství jde o to, že Ježíšovi nepřátelé zapomínají, že všichni jsme dostali od Boha dar. V tom podobenství ti vinaři, kteří odmítají odvádět ten výtěžek, se chtějí toho daru zmocnit násilím. Zapomněli, nevšimli si, uniklo jim, že už ho dostali, že to je všechno zbytečné. Oni se domnívají, Ježíšovi nepřátelé to řeknou, když jim Ježíš položí otázku, co s těmi vinaři udělá Pán, oni řeknou: „Krutě je zahubí.“ Oni mají násilnickou povahu, chtějí to řešit násilím, a domnívají se, že Bůh bude ještě horší. Ale to není vůbec pravda.
Bratři a sestry, smyslem tohoto podobenství, kterým Ježíš na poslední chvíli ve Svatém týdnu chtěl, aby se jeho protivníci zamysleli, je ta myšlenka: „Všechno, co máte, dostáváte jako dar.“ A není potřeba o ten dar nějakým způsobem zápasit, není potřeba si ho vymoci silou. Je potřeba ho přijmout, je potřeba ho ocenit a je potřeba zvěstovat těm, kteří si toho ještě nevšimli, kteří to přehlédli, tady tuto pravdu, tuto skutečnost. Bůh jako otec nás každý den obdarovává. Buďme si toho vědomi, buďme za to vděčni a jeho dary s velkým vděkem používejme a ukazujme na ně i jiným lidem.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.10.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 5,1-7; ž. Žl 80; 2. čt. Flp 4,6-9; evang. Mt 21,33-43;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.10.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 5,1-7; ž. Žl 80; 2. čt. Flp 4,6-9; evang. Mt 21,33-43;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, slyšeli jsme dnes dvě podobenství. Obě ta podobenství mají stejný význam a liší se v některých detailech. Jde vlastně o to, co ať už prorok nebo Pán Ježíš považoval za důležité, na co položil důraz.
Vlastně obě ta podobenství jsou v určitém protikladu ke zprávě o stvoření. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.10.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 5,1-7; ž. Žl 80; 2. čt. Flp 4,6-9; evang. Mt 21,33-43;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, třikrát jsme vyslechli podobenství o vinici. Třikrát jsme slyšeli vlastně stejné téma, ale pokaždé to bylo jinak důrazné. Asi nejdůraznější bylo to třetí, z evangelia. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.10.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 5,1-7; ž. Žl 80; 2. čt. Flp 4,6-9; evang. Mt 21,33-43;
Bratři a sestry, zeptám se vás, nestalo se vám někdy, že jste byli třeba na nějaké oslavě, všichni byli svátečně oblečeni, bylo to něco důležitého, něco významného, a teď si tam někdo nedal pozor na ústa a pronesl něco, co tu oslavu úplně zničilo, zkazilo, rozvrátilo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.10.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 5,1-7; ž. Žl 80; 2. čt. Flp 4,6-9; evang. Mt 21,33-43;
My se, bratři a sestry, vrátíme zase k druhému čtení, k listu Filipanům.
„O nic nemějte starost.“ Když to člověk slyší (byla to hned první věta dnešního úryvku), tak si řekne: „No, kde to ten svatý Pavel žije? Jak je to možné, nemít starosti! Vždyť každý den se na nás hrne tolik všelijakých starostí, tolik věcí musíme zařídit, vyřídit. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.10.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 5,1-7; ž. Žl 80; 2. čt. Flp 4,6-9; evang. Mt 21,33-43;
My se bratři a sestry ještě dnes naposledy v takové té sérii zamyslíme nad průběhem mše svaté. Pokud si trošku vzpomínáte, tak posledně jsme se dostali k otčenáši.
Otčenáš, to je takové shrnutí evangelia, evangelium v malém. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.10.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 5,1-7; ž. Žl 80; 2. čt. Flp 4,6-9; evang. Mt 21,33-43;
Bratři a sestry, v tyto dny u nás, hlavně na jižní Moravě, probíhá vinobraní, sklizeň hroznů. A tak ti jednotliví vinaři, když se potkávají, tak se ptají jeden druhého: „Tak, jaká je letos úroda? Kolik toho máš? Je to dobré nebo je to slabé?“ Nevím, jakou vy máte zkušenost s vinohradem. Vinohrad, to je kus země, který vyžaduje práci celý rok. Dost tvrdou práci. Ale potom je tu odměna. Protože vinná réva, to je plodina, kterou všichni lidé pěstují navíc. Třeba obilí, pšenice, se pěstuje pro chleba, to je jaksi nutná podmínka, abychom měli co jíst. Více...