Rubrika
HomilieŽivot je potřeba hledat
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.04.2017 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,34a.37-43; 2. čtení Kol 3,1-4; evangelium Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, svatý Jan napsal svoje evangelium jako poslední. Můžeme říci, mezi Janem a Markem je odstup nějakých skoro víc než třicet let. Mezi Matoušem a Lukášem a Janem je to o něco méně. A tak svatý Jan už má tu zkušenost první církve, čili zná otázky těch, kteří se hlásí k Ježíšovi, kteří se třeba informují nebo vůbec chtějí o tom něco vědět. A tak svatý Jan vybudoval tady v tomto okamžiku, kdy mluví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše, můžeme říci, velmi promyšlenou konstrukci. To jeho líčení se liší od toho, co jsme slyšeli třeba i v noci. Mluví se tady jenom o Marii Magdalské, pak se tam ty žen naráz objeví. Ne že by nám Jan něco tajil nebo ne že by něco měnil, ale on z toho, řekněme, posouvá kupředu některé momenty, které byly právě důležité ať pro něho, anebo pro ty, kteří k němu přicházeli a ptali se ho na Ježíše, na evangelium a tady na tyto věci.
A tak první věc, kterou on zdůrazňuje, je to, že teda šla Marie Magdalská prvního dne ještě za tmy. On se tady vědomě odkazuje na první stránky Písma svatého, kdy ve Starém zákoně se dozvídáme, že to první, co Bůh udělal, oddělil světlo od tmy. Svatý Jan používá velmi rád tyto pojmy, světlo tma, život smrt, pravda lež. A on vnímá v tuto chvíli právě to světlo jako pravdu, jako život, naopak tmu jako smrt, jako lež. A svatý Jan tady tímto chce říct: „Pravdu je potřeba hledat. Život je potřeba hledat.“
Marie Magdaléna je vzorem učedníka. Svatý Jan si tam vybral tři, Marii Magdalénu, Petra a toho jiného nebo druhého učedníka, kterému my říkáme Jan. Marie Magdaléna je typem učedníka, který je opravdu připravený, jak se říká, angažovaný, ochotný nasadit se. Ještě za tmy. Má tím na mysli dobu, kdy začíná svítat, kdy slunce osvětluje oblohu, ale na zemi je ještě tma. Je to takové zvláštní období, které trvá většinou několik málo minut. Chystá se nový den, nový začátek. Marie Magdaléna chce ten den, který je jí dán, prožít tím, že bude se svým pánem, se svým mistrem. Všimněme si, že ona o něm nemluví jako o mrtvém, ona neříká: „Ukradli mrtvolu, mrtvola Pána Ježíše je někde pryč.“ Ona říká: „Vzali mého Pána.“ Mluví o něm neustále jako o živém.
Marie Magdaléna je vzorem starozákonní Miriam nebo Mariam, Mojžíšovy sestry, která byla o něco starší než Mojžíš, a byla poslána Mojžíšovou matkou, aby dávala pozor na to, co se stane s košíkem, ve kterém je její mladší bratr. Tady tato starozákonní Miriam je symbolem péče, starostlivosti, toho že ten silnější bdí nad tím slabším. V tuto chvíli Marie Magdaléna se stará o Zachránce, o Vykupitele. Stará se jak může, tím že je ochotna jít pomazat jeho mrtvé tělo.
Druhým typem učedníka je Petr. Petr, který je nám velmi podobný. V čem? Petr zažil, že mu bylo odpuštěno, zažil, že Pán s ním počítá, i když on zklamal. Že Pán ho neposlal pryč pro jeho chyby, pro jeho pády. Písmo svaté na to říká: „Bůh je věrný, když my jsme nevěrní.“ Ale toto svatý Petr ještě v tuto chvíli neví. Včera večer jsme mluvili o čase, o tom, jak plynul komu z těch lidí v Písmu svatém. Máří Magdaléně asi tato noc ubíhala v přípravách, že už byla nedočkavá, nemohla se dočkat toho, kdy bude moci jít k tomu hrobu a pokračovat v té činnosti, kterou museli na Velký pátek přerušit. S jakými myšlenkami tam běžel Petr? Těžko říct. Víme, že doběhl druhý. Zpravidla se říká, je to proto, že ten druhý učedník Jan byl mladší, o dost, ale myslím, že tady nejde ani tak o fyzické síly, ale že tady v Petrovi v tu chvíli nějakým způsobem uvnitř se mísily myšlenky, jednak taky byl zvědavý, co se stalo, chtěl vědět, co se tam děje, to ho pohánělo kupředu, na druhou stranu zase právě ta myšlenka: „Já jsem říkal, že neuteču, kdyby utekli všichni, a já jsem třikrát zapřel. Nepošle mě pryč? Neřekne mně, že už se mnou nepočítá?“ Že toto bylo něco, co ho brzdilo.
Druhý učedník. Není tady jeho jméno. Ono někdy se také říká nebo v latině se dá zaměnit druhý za jiný. O co tady jde? Proč tento učedník je druhý nebo jiný? On je jiný hlavně. V čem je jiný? On je jiný v tom, že stál pod křížem, při poslední večeři ležel Ježíšovi na prsou, potom stál pod křížem, a viděl, kdy Ježíš zemřel. V tom je jiný. V tom je jiný oproti všem těm ostatním, kteří tam nebyli. A tady toto ho pohání k tomu, aby tam byl první, aby tam byl nejdřív.
Zkusme si představit skutečnost, že by k nám někdo přišel a řekl nám, že na našem farním hřbitově, který je tady, naráz nejsou naši drazí zemřelí, jsou pryč, a že nikdo neví jak, co se stalo. Asi první, co by nás napadlo, je to, že došlo k nějakému zneuctění těchto míst, že se někdo zachoval špatně a něco tam provedl, nějak ty hroby vyloupil nebo takhle. Rozhodně by nás to zneklidnilo, znepokojilo a nastal by velký zmatek, jak se říká, vzbouření lidu. Proč je to vzbouření tak velké? Je to paradoxem, ale hrob, to je taková jistota. A tak tuto jistotu Ježíš na velikonoční ráno ruší. Už není, už to neplatí. To je to, s nimi se zatočil svět a jim ujela půda pod nohama a teď to budou muset zpracovat, teď o tom budou muset přemýšlet. Teď se k tomu budou muset nějak postavit, protože Ježíš říká: „To není konec, to není definitivní zánik, to není jistota. To je pouze přechod.
Aby dokázali to, že nedošlo k žádnému vyloupení, tak svatý Jan zaznamenává to, co tam viděli. Většinou když někdo něco ukrade, tak to probíhá rychle ve zmatku, a v tom případě by tam buď vůbec ty roušky nebyly, ty plátna, anebo by byla nějak ta plátna zmuchlaná, smotaná, strčená někde v rohu. Ale svatý Jan si dává tu práci, aby vypodobnil, že všechno je tam v pořádku. Že ta plátna jsou na svém místě, ale rouška je stočená někde jinde. Ale stočená, sklizená, upravená.
Proč tam ta plátna zůstávají? No, protože Ježíš už je nebude potřebovat. Ta plátna jsou jediným znamením toho zmrtvýchvstání. To je jediné, na co se dá sáhnout. Jinak u toho nikdo nebyl, jinak to nikdo neviděl a zůstává na nás, jestli tomu uvěříme.
Ta rouška měla zvláštní funkci. Toto zemřelého začali ovinovat těmi plátny, spolu s těmi vonnými mastmi. Ovinuli zvlášť ruce, ovinuli zvlášť nohy, potom pruhem plátna upevnili ruce, aby získali nějaký důstojný tvar, a když toho celého člověk takhle ovinuli a dostali se od noh k hlavě, tak byla jedna otázka: „Ale jak ho poznáme, jak ho identifikujeme?“ Když byl jeden zemřelý, nebyl to takový problém, ale zpravidla těch zemřelých tam bylo víc, a tak vlastně vymysleli roušku, která měla tvar jakési kapuce, která se dala přes obličej, a pod krkem se pruhem plátna upevnila, zavázala. Ale bylo možné kdykoliv pruh té látky pod krkem uvolnit, odklopit tu roušku a identifikovat toho zemřelého. A takhle se to dělalo.
Tato rouška je na jiném místě, aby bylo jasné, že ji tam někdo položil. Že někdo se tady hýbal a někdo si dal záležet na tom, aby toto místo zůstalo důstojné, ale aby bylo jasné, už zde není. Celé to vlastně zachycuje to, že zde se pohybuje někdo živý.
Bratři a sestry, učedníci tam přiběhli, řekli bychom, v opačném pořadí. Jan byl napřed, Petr doběhl později. Jan dá Petrovi přednost. Je to symbolické gesto, ale je to i gesto, kterým Jan chce připomenout a říct: „Není důležité, jestli jste tam u toho byli. Viděli byste tam plátna, a jinak by tam ten hrob byl prázdný tak, jak je teď. Neviděli byste nic jiného. Je víceméně jedno, kdo tam byl první, kdo tam byl druhý. Důležitý je ten krok víry, ten krok vnitřní. Ten krok dovnitř do toho hrobu, fyzický, je důležitý, ale nejdůležitější je ten krok, to rozhodnutí vnitřní: „Ano, Pane, tys kvůli tomu přišel, tys to udělal pro mě, abych i já jednou získal tento věčný život. A já ti za to děkuji.“
Hledal jsem nějaký příběh, celé to říct, řekněme, lehčeji nebo tak, a našel jsem. Podle mě je takový velmi milý. Vypráví o staré paní, která je vážně nemocná a ví, že zemře. Je v nemocnici a velmi často rozmlouvá s nemocničním kaplanem. Baví se o všem možném, o životě, o tom setkání s Bohem, které přijde co nevidět, a jednoho dne paní řekne tomu kaplanovi takovou zvláštní prosbu. Říká: „Já bych si přála, abyste mi, až budu v rakvi, do rakve do ruky dali lžičku, malou dezertní lžičku.“ Kaplan trošku nevěřícně se na ni podívá a říká: „A tak většinou křížek, růženec, obrázek, ale lžičku? Zvláštní. Proč?“ Paní se usměje a říká: „Víte, já jsem v životě velmi ráda slavila a byla jsem velmi ráda, když mě pozvali na nějakou oslavu. A když jsem přišla na to místo, které mi určili, tak jsem se podívala, co je tam všechno nachystané, talíře, příbory a takhle, a hlavně jsem se dívala, jestli je tam malá lžička. Protože když tam byla, tak jsem věděla, že na konec bude zákusek nebo zmrzlina. Že na konec bude něco velmi dobrého, něco velmi chutného. A tak si myslím, že když budu ležet v té rakvi a lidé mě uvidí s tou lžičkou v ruce, tak že si třeba taky řekou: „Nakonec nás čeká něco velmi příjemného, něco velmi dobrého.“
Bratři a sestry, slavíme velikonoční neděli, která nám má říct: „Ježíš je silnější než smrt. Ježíš je silnější než jakékoliv zlo. Žije novým životem a tento život připravil i pro každého z nás. Na konci nás čeká něco velmi dobrého a krásného.“ Děkujme za to.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.04.2020 - neděle , Veverská Bítýška
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,34a.37-43; 2. čtení Kol 3,1-4; evangelium Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, když čteme jednotlivá evangelia a zprávy o Ježíšově zmrtvýchvstání nebo, lépe řečeno, s kým se zmrtvýchvstalý Ježíš setkává a za jakých okolností, tak zjišťujeme, že jsou tam některé věci společné, třeba to je ten prázdný hrob, třetí den a takhle, ale potom dál vlastně se to liší. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.04.2014 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,34a.37-43; 2. čtení Kol 3,1-4; evangelium Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, už v noci ze soboty na neděli jsme začali slavit Ježíšovo zmrtvýchvstání. Je to příběh, ale je to příběh těžko uchopitelný. Proč? Protože nás by zajímalo, jak se to stalo. Zajímalo to vždycky lidi všech generací, ale člověka 20. Více...
P. ICDr. Mgr. Karel Orlita, soudní vikář
24.04.2011 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,34a.37-43; 2. čtení Kol 3,1-4; evangelium Jan 20,1-9;
Moji drazí bratři a sestry, náš drahý otec biskup na začátku té postní doby poslal list, ve kterém nás všechny vyzývá k tomu, abychom postní dobu prožili velice dobře, plodně, abychom se připravovali opravdu na tu slavnost Velikonoc, abychom si během té doby připomněli svůj křest. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.03.2008 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,34a.37-43; 2. čtení Kol 3,1-4; evangelium Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, my jsme od Květné neděle probírali to, čemu se říká „sedm posledních slov Ježíše Krista“. Jsou to někdy jenom slova, někdy věty, které Ježíš pronesl na kříži, a uvažovali jsme o tom, co to znamená, především co to znamená pro nás. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2005 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,34a.37-43; 2. čtení Kol 3,1-4; evangelium Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, dnešní evangelium začínalo slovy, že prvního dne v týdnu ještě časně ráno za tmy přišla Marie Magdalská ke hrobu. Mě napadla taková myšlenka, kam bychom byli ochotni my jít časně ráno za tmy? Třeba já, kam bych byl já ochotný jít takhle mezi třetí a čtvrtou ráno? Asi bych si to dobře rozmyslel, než bych někam šel, a každý z nás. Více...