Rubrika
HomilieCo je po smrti člověka?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.11.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, všechny texty, které jsme teď vyslechli, hledají odpověď na otázku: „A co je po smrti člověka? Co se děje s člověkem, když odejde z tohoto světa?“ Lidé si tu otázku kladou od té doby, co jsou lidmi, a bude to tak i dál, ale ty odpovědi se různí.
V naší době je mnoho lidí, kteří řeknou: „Mě to nezajímá.“ Pak jsou lidé, kteří řeknou: „Ano, je po smrti další život,“ a bude se to zas různit. A pak jsou lidé, kteří řeknou: „Po smrti není nic.“ V době Pána Ježíše ta skupina těch, kteří by řekli: „Mě to nezajímá,“ nebo že na to nemají žádný názor, ta skupina byla velmi minimální. Byly ty dva názory. Buď jedni teda říkali, že je něco, těch byla většina, naprostá většina, a potom byla malá skupina nebo menší skupina, do které patřili i saduceové, kteří říkají: „Není. Nic dál už není.“
V prvním čtení jsme slyšeli vlastně vyprávění o králi, který se rozhodl, že jenom on má ten správný názor, že on bude určovat, co si lidé mají myslet, čemu mají věřit a čemu věřit nemají. Ti saduceové, i když to popírali, tak ti to řešili tedy jenom nějakými debatami, více či méně učenými. Takže mohlo dojít k nějaké, řekněme, hádce, k nějakému slovnímu napadení, ale tím to končilo. Kdežto ten král, jmenoval se Antioch IV. Epifanes, tak to byl král, který byl velmi pyšný.
Musíme vrátit se ještě trochu víc dozadu. To všechno začalo v okamžiku, kdy umírá Alexandr Veliký, který si podmanil téměř celý tehdejší známý svět, a před svou smrtí rozdělil svoji říši mezi své generály. Jeden z nich, jmenoval se Ptolemaios, dostal Egypt a Palestinu. Druhý se jmenoval Seleukos a dostal to, čemu se dnes říká Sýrie. Nicméně ti generálové, byli tam i další, začli mezi sebou bojovat a Seleukos jaksi urval to území Palestiny, připravil o ně Ptolemaia. A začali tam vládnout, říkali si, seleukovci. Pak po nich vlastně přišli králové, kteří měli to jméno Antioch, od toho je ta Antiochie, a svým způsobem nejhorší z nich byl čtvrtý, který si právě říkal Epifanes, to znamená „zjevení Boha“. On neříkal o sobě: „Já jsem člověk,“ on říkal o sobě: „Já jsem víc. Já jsem víc než vy, já jsem Bůh. A já vám budu určovat, v co máte věřit, v co věřit nemáte, co si máte myslet, jak to máte dělat.“
A tady s tímto postojem, on prosazoval řecké náboženství, velmi narazil především u Izraelitů. Musíme si uvědomit, že náboženství tak, jak bylo chápáno ve starověku, je trošku něco jiného, než jak to chápeme my. Náboženství, ať už řekněme víra třeba v Hospodina, je určována 365 příkazy, 248 zákazy. I dnes mnohá velká světová náboženství mají takové předpisy, kdy tomu věřícímu člověku je určeno, předepsáno, co má dělat 24 hodin denně 365 dnů v roce. To stejné se vlastně týkalo i toho řeckého náboženství, tedy je to něco jiného, než jak to chápeme my. My to chápeme tak, že: „Ano, člověk věřící někam přijde, zúčastní se nějakého bohoslužebného shromáždění, třeba doma vykoná nějakou modlitbu a podobně, ale potom je tady velká část dne, kdy jsem nějakou soukromou osobu a jedu si více či méně po svém.“ Toto začlo vlastně až po francouzské revoluci, ale do té doby, jestliže někdo věřil, hlásil se k nějakému náboženství, tak opravdu 24 hodin denně to náboženství určovalo, jak se bude chovat, co bude dělat a jak to má dělat. Tedy ta spjatost s náboženstvím a všedním každodenním životem, to propojení, bylo mnohem intenzivnější.
Takže právě když tady tento král chce, aby všichni přijali řecké náboženství, to znamená, aby přijali i řecké názory, filozofii a všechno to další. A jim se samozřejmě nechtělo. Oni nějakým způsobem říkají a argumentují: „Máme zradit víru našich otců, zákony našich otců.“ Tady tím vyjádřením „zákony našich otců“ se chce říct: „Jsou to pravidla, která fungují. My jsme si ověřili v životě, že to funguje, ověřily si to ty generace před námi. A my se toho teď máme vzdát proto, že tady někdo přišel a nařizuje nám to? To přece není v pořádku.“
My víceméně i tušíme, kdy se všechny tady ty události, které jsou líčené v druhé knize Makabejské, staly. Je to někdy mezi lety 170 před Kristem až 155 před Kristem. Ta kniha byla napsána řecky a byla napsána pro židy žijící v Alexandrii, tedy na místě, kde to pronásledování nebylo, kde vládli ti ptolemaiovci. A ti Izraelité z Palestiny jim píšou v tom smyslu, jako: „Nemyslete si, že když to pronásledování není mezi vámi, že se vás to netýká. Nemyslete si, že když vy žijete v klidu, že vám to může být jedno.“ Ta kniha má vzbudit solidaritu. Má vyburcovat, aby se nějakým způsobem zapojili, aby podporovali ty pronásledované ti, kteří žijí v relativním klidu.
Dál v té knize je líčeno několik osudů lidí, kteří jsou příkladem. První z nich je Eleazar. Je to starý člověk, kterému dokonce nabízejí, že může předstírat, že jí to zakázané maso a že obětuje těm bohům, jak nařídil král. A Eleazar na to říká: „A proč bych to dělal? Já jsem starý člověk. Žil jsem celý život podle nějakých zásad a teď bych je měl zradit pro nějaký krátký časový úsek, pro nějakou výhodu, která stejně brzo skončí?“
A druhým příkladem té statečnosti je matka s těmi sedmi syny. Je to právě proto, aby došlo k jakémusi vyrovnání, protože někdo by mohl říct: „Eleazar je starý, má život za sebou.“ Ale tady je mladá generace, která když se postaví proti králi, ztratí. Ztratí veškerou životní perspektivu, přijde o život, přijde o možnost uplatnit se. A ten svatopisec říká: „Ano, protože i v tom mládí tady tito lidé si uvědomili, že by získali nějakou výhodu, která by byla na velmi krátký čas, a je otázka, jestli by k něčemu byla.“ Oni nevyměnili věčnost, dlouhý úsek, nebo nekonečný úsek, za nějakou výhodu, která by pominula za nějakou krátkou dobu.
Je zajímavé, že svatopisec mluví o matce a synech. Nemluví se o otci. Je to jakýsi didaktický záměr. Celá ta kniha právě působí jako taková učebnice, která chce nadchnout pro to hrdinství. On tam líčí některé věci až velmi vypjatě. To mučení bylo v mnohém kruté, ale on i nějakým způsobem zveličuje tu pýchu, krutost krále, a aby on dal jako takový negativní příklad. A právě zase popisuje velmi přesně statečnost těch lidí, těch obětí, aby získal solidaritu posluchačů, aby nějakým způsobem pohnul ty posluchače právě k tomu, aby se do toho zapojili, aby k osudu těchto lidí nebyli lhostejní.
Ale vraťme se k tomu, proč matka. Protože matka, maminka, to je osoba, která dává základ, která předává názory. Maminka je osoba, která určuje ducha domácnosti. Maminka je osoba, která předává dětem nějaké tradice. A na ní víc než na otci záleží, jak to bude v té rodině fungovat, protože tatínek je zpravidla někde pryč, v zaměstnání, je víc orientován ven, mimo ten domov. Ale maminka, to je ta osoba, která určuje právě, jak to bude doma a co si ty děti z domova odnesou. A tady je zdůrazněno, že ta matka, jejíž jméno neznáme, položila velmi dobrý základ.
Sedmička je číslo, řekli bychom, Starého zákona. Je to číslo plnosti. Týden má sedm dnů. Znamená to naprostou dokonalost, pozemskou i nebeskou. Ten autor tím chce říct: „Ano, oni byli dokonalí.“ Nesmíme si ty lidi tam idealizovat, ale v tu chvíli, kdy od nich bylo vyžadováno to svědectví, tváří v tvář té kruté realitě, tito lidé obstáli.
Je tam zase zdůrazněna pomíjivost panování toho Antiocha IV. Není tam ani v tuto chvíli řečeno jeho jméno. Protože když bychom se někoho zeptali dneska na ulici, kdo to byl Antioch IV., tak všichni řeknou: „Já nevím.“ Neví, nikdo neví, protože on tam zapadl do jedné té řady. Byl to král, který byl tedy velmi krutý, velmi pyšný, ale jinak se o něm vlastně neví. A zapsat se do dějin tím, že jsem pyšný a krutý, to myslím není zrovna nic, co by nějakým způsobem stálo za připomínku.
Na proti němu je zmíněna postava Boha – Král všehomíra. Není to blíže specifikováno, ale je tam zmíněno a zdůrazněno to, že ten, kdo je skutečný král, nevnucuje. Nevnucuje: „Musíte věřit takhle! Musíte nějakým způsobem, jenom tato jedna cesta je správná.“ Ale nabízí.
Všimněme si, že Ježíš, který přišel nabídnout ten věčný život, nikdy za to nebojoval, ale vždycky ho jenom nabízel. A nabízel ho způsobem velmi mírným, nabízel ho způsobem pochopitelným, nabízel ho způsobem přijatelným.
Bratři a sestry, jak říkám, toto celé vyprávění je o té otázce: Co je po smrti? Jak se postavím k tomu? Jak se postavím k té nabídce?
Všechny ty texty po nás chtějí několik věcí. Za prvé, abychom byli solidární s těmi, kdo pro víru trpí. Abychom děkovali za to, že tady pronásledování není. Ještě bych měl zdůraznit to, že cílem té knihy, proč byla poslána do té Alexandrie, je pozvání. Tam je na konci dopis, kterým jsou židé do Alexandrie pozváni, aby se vrátili do Jeruzaléma a oslavili s místními znovuposvěcení jeruzalémského chrámu, když všechny ty hrůzy skončily. Takže děkovat za to, že můžeme žít v klidu, a radovat se z toho, že všechny ty těžkosti skončily.
Další, a to je asi nejdůležitější věc, uvažovat o to, co je na jak dlouho. Jestli věci, které se v tuto chvíli zdají velmi výhodné, jestli jsou opravdu tak výhodné. Jestli něco, co v tuto chvíli se zdá, že to opravdu potřebujeme, jestli to opravdu potřebujeme. Abychom i my měli tady to kritérium času v sobě, času, věčnosti. Abychom dokázali posoudit a rozhodnout se potom, co nám prospěje. Nejenom dnes, nejenom v tuto chvíli, ale co nám bude k užitku pro náš život na této zemi a pro život věčný.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, to hlavní, o čem ty texty mluvily a mluví, je nabídka. Je to Boží nabídka na život s Bohem po odchodu z tohoto světa. A je na každém člověku, jestli ji přijme nebo jestli ji odmítne. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, textům dnešní neděle rozhodně nelze upřít dramatičnost – ve Starém zákoně čtyři mrtví, v evangeliu dokonce osm, i když v tom evangeliu to byla spíš situace vykonstruovaná než skutečná událost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, v dnešním prvním čtení jsme slyšeli text, který můžeme označit jako krutý, text, ve kterém se mluví o velkém utrpení jedné celé rodiny. Smyslem celého toho vyprávění nebylo popisovat ty krutosti, ale smyslem bylo vyzdvihnout pevnost ve víře, a to svědectví víry, které ta rodina vydala. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, zastavíme se zase u dnešního druhého čtení. Jenom tak pro pořádek bych připomenul, proč vlastně druhý list Soluňanům vznikl.
V Soluni se rozšířila fáma, zaručená zpráva, že příchod Pána Ježíše už je blízko. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry,
dnešní evangelium by se dalo shrnout do jedné věty: „Je věčný život nebo není věčný život?“ Vidíme, že ani židé, Ježíšovi současníci, v tom neměli jasno a bylo jich hodně těch, kteří v tom neměli jasno a musíme si přiznat, že my nejsme o mnoho dál. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Drazí v Kristu, blíží se pomalu konec církevního roku. Za čtrnáct dní už bude poslední neděle tohoto církevního roku – bude svátek Krista Krále. A bude potom pokračovat nový církevní rok. Tak jako náš život: „Smrtí život nekončí, ale se mění“. Taky ten církevní rok nekončí, ale jen se mění. A proto církev také nám na ty změny dává upozornění, té modlitby Věřím v Boha: „Věřím v těla vzkříšení a život věčný. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“ Takže na tyto pravdy se máme zaměřit, teď ke konci církevního roku. Více...