Rubrika
HomilieAť Bůh utvrdí vaše srdce v každém dobrém činu i slovu
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, zastavíme se zase u dnešního druhého čtení. Jenom tak pro pořádek bych připomenul, proč vlastně druhý list Soluňanům vznikl.
V Soluni se rozšířila fáma, zaručená zpráva, že příchod Pána Ježíše už je blízko. Skutečně je to záležitost dnů, maximálně několika málo týdnů, proto už nemá smysl cokoliv dělat. Stačí sednout si s rukama složenýma v klín a čekat. A dokonce prý o tom píše Pavel, že ten příchod Pána je takhle za dveřmi. Když se to svatý Pavel dověděl, že je tam nějaký „jeho zaručený list“, tak opravdu napsal. Napsal list, ve kterém uklidňuje situaci, ve kterém uvádí věci na pravou míru.
V tom dnešním úryvku, který nám předkládá církev, můžeme najít dvě takové velmi výrazné myšlenky. První myšlenka byla hned na začátku. Byl to jakýsi chvalozpěv na Ježíše Krista, na Boha Otce, ve kterém se mluví o tom, že Bůh je ten, který nám dává útěchu, naději, že Bůh je ten, který nám dává to, co člověk hledá. Lidé hledají v životě hodně věcí, ale dá se to nějak shrnout: člověk chce mít úspěch ve svém snažení, ve svém podnikání, v tom, čím se zabývá tady na světě, chce mít „životní štěstí“, chce, aby ho druzí měli rádi. A často se stává to, že se vyskytne nějaký druhý člověk, který „slibuje hory doly“, který slibuje ráj na zemi, nebe na zemi.
Každá doba má takovéto své svůdce, nebo jak čeština má proto správný pojem: „slibotechna“. Slibuje něco, co nemůže splnit. Pavel varuje před těmito lidi a říká: „Nevěřte jim. Kdo může splnit vaše přání, kdo vám dá to štěstí, tak do je Bůh, nikdo jiný. Žádný člověk vám nemůže dát ráj na zemi.“
Potom Pavel úplně obrací list a prosí Soluňany, aby se za něho a jeho spolupracovníky modlili: „A tak bratři, modlete se za nás, aby se slovo Páně dále šířilo.“ Zase neříká tam, abychom byli zdraví, aby nám se dobře dařilo, ale aby se ‚slovo Páně šířilo‘, aby co nejvíc lidí se seznámilo s evangeliem, s radostnou zvěstí. Je to, můžeme říct, jedna z prvních modliteb za misie a za misionáře.
V církvi to funguje tak, že někdo, kdo takhle pracuje, kdo je ‚v akci‘, namáhá se, tak někdo jiný mu zase pomáhá tím, že se za něho modlí. Když jsem byl ještě bohoslovec a měli jsme jednou duchovní cvičení, tak kněz nám vykládal, jak on za svých studií, ještě před 2. světovou válkou, byl v Belgii a tam navštívili jeden klášter, který byl klauzurovaný, to znamená byl uzavřený. Byly to sestry, které žily skutečně ve velké odloučenosti od světa, a ten klášter slavil výročí od svého založení. Byla to velká sláva, a tak několik kněží, biskup a tady ti bohoslovci, dostali dovolení, že mohou navštívit ty sestry. A teď ty sestry jim vykládali různé svoje zážitky a zkušenosti z toho života v klášteře.
Byla tam jedna sestra, která (je to v období mezi 1. a 2. světovou válkou) neviděla automobil, protože když vstoupila do kláštera, auta ještě nebyly, ale viděla letadlo, protože to letělo nad klášterem :) . Potom oni vykládali věci daleko důležitější nebo závažnější. Byla tam sestra, která před nějakou dobou se seznámila s knězem, který šel do misií. A když ten kněz šel do misií, ona mu slíbila, že se za něho bude modlit a že i to utrpení, které třeba přijde, obětuje za něho.
On odjel do misií a ona za týden onemocněla. V podstatě se tam lékaři střídali, nikdo nedokázal říct, co té sestře je, a ona sama říkala: „To je za ty misie. Ten kněz to potřebuje pro to, aby mohl dobře působit v těch misiích. Já jsem mu to slíbila. To je můj příspěvek pro misie, pro to, aby se šířilo evangelium.“
Takže apoštol Pavel prosí Soluňany, aby se modlili za něho, za jeho spolupracovníky. A potom hned přidává jakýsi druhý úmysl, na jaký se mají modlit: „Abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem.“ V tomto už je jakási odezva prvních pronásledování. Jak všichni víme, křesťané se neprotivili proti politické moci, křesťané nedělali žádná povstání, křesťané se neprovinili žádným proviněním, které bychom označili jako kriminální zločin, a přesto byli a jsou pronásledováni.
Křesťané se ptají: „Proč? Proč nás ty vlády pronásledují? Proč se proti nám takhle staví? Co jsme jim udělali zlého?“ A skutečně protivníci církve nedokáží dát nějakou rozumnou odpověď, proč. Ty odpovědi bývají zpravidla nějaké ideologické, ale postrádá to logiku.
A už první křesťané se tedy ptali: „Co máme dělat? Jak se máme stavět k této autoritě? Jaký k ní máme zaujmout postoj?“ Apoštol Pavel říká: „Bůh je dárce dobra, Bůh je dárce svobody. To znamená, že dává člověku možnost říct ano, ale taky ne. A tuto možnost mají všichni lidé – ti, kteří jsou ve společnosti dole, ale taky ti, kteří jsou ve společnosti nahoře. Mají možnost se rozhodnout. Mají taky odpovědnost. Bůh si přeje, aby se tady na světě šířilo dobro, ale Bůh ve své dobrotě připouští, dává člověku možnost, aby člověk řekl „ne“, aby člověk odmítl.
Včera byl svátek svatého Lva Velikého, papeže, a na jeho životě bych chtěl vysvětlit to, co tady píše svatý Pavel. Je známá epizoda ze života tohoto papeže, kdy zastavil vpád Hunů, kdy barbarský a pohanský kmen Hunů vedený vůdcem Atilou porazil všechny protivníky v Itálii a v podstatě nezadržitelně se valil tento kmen na Řím. Už nebyla armáda, nebylo jak je zastavit. Lev, několik dalších biskupů a kněží, šli tedy, aby vyjednávali. Není z toho žádný záznam, nevíme, co řekli Atilovi, jak ho přesvědčili, ale přesvědčili ho. Atila zastavil svoje lidi, otočili se a vrátili se tady do střední Evropy, do povodí Dunaje. Atila tam potom a si za rok zemřel.
Toto je velmi opěvováno, o tomto se velmi mluví, často se o tom mluví, ale už daleko méně se ví, že za několik let se Řím a papež Lev dostali do velmi podobné situace. Tentokrát táhli na Řím Vandalové a vedl je nějaký Genserich. Zase nebyla vojenská síla, která by je zastavila, papež Lev šel vyjednávat a papež Lev nebyl úspěšný. Vandalové vyplenili Řím. Jediné, co tedy dosáhl, bylo to, že mu Genserich slíbil, a to taky splnili, že Řím nezapálili.
Bratři a sestry, v životě svatého Pavla, v životě papeže Lva Velikého, jsou momenty, kdy Bůh si to vede svými cestami, ale vždycky tam platí to, že když člověk napře svoje síly, jak jsme to tam četli: „Ať Bůh utvrdí vaše srdce v každém dobrém činu i slovu,“ jestliže člověk napře svoje síly, tak vždycky to zlo je menší. To dobro je vždycky potom větší. Není to vždycky stoprocentní, proč si to takhle Bůh vede, to se dozvíme na věčnosti, ale naším úkolem je, abychom ukazovali ve světě: „Toto je dobré, toto je špatné. Toto je dobré a tohoto se člověče drž. Toto je špatné a tomu se vyhni,“ protože i kolem nás je mnoho lidí, kteří v tomto nemají jasno, kteří nevědí, kteří to nedokáží poznat.
Modleme se sami za sebe, abychom my to dokázali, modleme se za lidi kolem nás, modleme se především za ty, kteří mají jakoukoliv odpovědnost, aby dokázali a byli vždycky ochotni ukazovat dobro, ukazovat zlo. To dobro v tom smyslu, aby řekli: „Tohle následujte,“ a to zlo v tom smyslu, aby řekli: „Tomuhle se obloukem vyhněte.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, to hlavní, o čem ty texty mluvily a mluví, je nabídka. Je to Boží nabídka na život s Bohem po odchodu z tohoto světa. A je na každém člověku, jestli ji přijme nebo jestli ji odmítne. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.11.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, všechny texty, které jsme teď vyslechli, hledají odpověď na otázku: „A co je po smrti člověka? Co se děje s člověkem, když odejde z tohoto světa?“ Lidé si tu otázku kladou od té doby, co jsou lidmi, a bude to tak i dál, ale ty odpovědi se různí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, textům dnešní neděle rozhodně nelze upřít dramatičnost – ve Starém zákoně čtyři mrtví, v evangeliu dokonce osm, i když v tom evangeliu to byla spíš situace vykonstruovaná než skutečná událost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, v dnešním prvním čtení jsme slyšeli text, který můžeme označit jako krutý, text, ve kterém se mluví o velkém utrpení jedné celé rodiny. Smyslem celého toho vyprávění nebylo popisovat ty krutosti, ale smyslem bylo vyzdvihnout pevnost ve víře, a to svědectví víry, které ta rodina vydala. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry,
dnešní evangelium by se dalo shrnout do jedné věty: „Je věčný život nebo není věčný život?“ Vidíme, že ani židé, Ježíšovi současníci, v tom neměli jasno a bylo jich hodně těch, kteří v tom neměli jasno a musíme si přiznat, že my nejsme o mnoho dál. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Drazí v Kristu, blíží se pomalu konec církevního roku. Za čtrnáct dní už bude poslední neděle tohoto církevního roku – bude svátek Krista Krále. A bude potom pokračovat nový církevní rok. Tak jako náš život: „Smrtí život nekončí, ale se mění“. Taky ten církevní rok nekončí, ale jen se mění. A proto církev také nám na ty změny dává upozornění, té modlitby Věřím v Boha: „Věřím v těla vzkříšení a život věčný. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“ Takže na tyto pravdy se máme zaměřit, teď ke konci církevního roku. Více...