Rubrika
HomilieMoje kroky setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, textům dnešní neděle rozhodně nelze upřít dramatičnost – ve Starém zákoně čtyři mrtví, v evangeliu dokonce osm, i když v tom evangeliu to byla spíš situace vykonstruovaná než skutečná událost. Ale ve všech těch textech nalezneme společnou myšlenku, a sice věřící člověk se setkává s odporem, s nepřátelstvím, s nepochopením. V evangeliu Ježíš vlastně naráží na nepochopení. V evangeliu je ještě ten rozpor projeven slovy, v tom, že se vede nějaká disputace, diskuze. V druhém čtení z listu Soluňanům, tam už ten svatý Pavel a věřící zažili tu skutečnost, že se dostali pod pravomoc, pod vládu nějakého člověka, který nebyl zrovna vzorem, a svatý Pavel teda říká: „Prosme za to, abychom tohoto byli uchráněni.“
Žalm má číslo 17 a patří mezi takzvané modlitby anebo žalozpěvy. Ten žalm vznikl v Jeruzalémském chrámu a byla to modlitba někoho, nevíme koho, ale z těch souvislostí vyplývá, že tento člověk byl z něčeho nespravedlivě obviněn, lživě obviněn, ale nebylo v jeho silách dokázat opak, dokázat svoji nevinu. A tak stojí nebo klečí v chrámu a modlí se a prosí, aby když už lidé ho nechtějí slyšet, když se nezajímají o to, co on by mohl uvést na svoji obhajobu, tak prosí a říká: „Aspoň ty, Hospodine, ty mě vyslyš. Vyslyš tu moji žádost, která spravedlivá, protože ty víš, jak to skutečně bylo, a když se mě nechce zastat žádný člověk, tak se mě zastaň ty.
My jsme z toho žalmu zase slyšeli kratičký výsek, ten žalm je mnohem delší, ale v tom, co jsme slyšeli, tak ten žalmista nebo tady ten člověk, který je takhle nespravedlivě odsuzován, říká dál: „Moje kroky setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy.“ On to nebere jako sebechválu, nebere to tak, že by se chtěl před Bohem vychloubat, ale bere to tak, že: „Bože, tys mi to dopřál. Tys mě chránil, ty ses mě ujal a tys mi to vlastně daroval, to že moje nohy nekolísaly, obrazně řečeno, že jsem se s tvou pomocí rozhodoval správně, že jsem s tvou pomocí následoval dobro.“ A znovu říká: „A volám k tobě znovu. Věřím, že mě znovu vyslyšíš i v tuto těžkou chvíli, kdy mě nechce slyšet žádný člověk, kdy nikdo se mnou, když jsem ztratil přátele, nechce mluvit.“
A teď dochází k takovému přirovnání (jsou tam ta přirovnání dvě). Prosí, aby ho opatroval jako zřítelnici oka a aby ho ukryl do stínu svých perutí. Je to velice zajímavé, ale v okamžiku, kdy na nás něco padá nebo když my někam padáme, ale zpravidla když na nás něco padá, tak co uděláme? Zakryjeme si oči. V tu chvíli, kdy se cítíme nějak ohroženi, tak považujeme za nejdůležitější chránit svůj zrak. A tady ten žalmista nějak si toho byl vědom, zakomponoval to do té své modlitby a říká: „To nejcennější pro mě, co mám, je tvoje přátelství, Bože. A to mi nikdo nemůže vzít, ani ta zloba, ani to co se děje kolem mě, i to že jsem ztratil lidské přátele. To nejcennější co mám, je tvoje přátelství, a to nechci ztratit a ty mi ho, Bože, neber.
No, a ten druhý příklad je právě z Jeruzalémského chrámu, kde ve svatyni stála archa úmluvy a vedle archy úmluvy stály sochy dvou andělů, cherubů, kteří svými křídly tvořili takovou stříšku nad tou archou. A bylo to také místo, kterému se říkalo místo utočištné v těch nejstarších dobách, tedy bylo tam právo azylu. A bylo to zároveň také jakési nejsvětější místo Izraelitů, pokud šlo o náboženství. A tak on říká: „Chtěl bych být v duchu na tomto místě. Když prožívám to nepřátelství a tyto těžkosti, tak v duchu se stavím na tuto pozici, na toto místo a věřím, že ty se mě ujmeš a že mně pomůžeš překonat tady tuto těžkou chvíli a překonám ji především proto, že ty mi neodejmeš svoji přízeň a svoje přátelství.“
Bratři a sestry, když se zastavíme ještě i u prvního čtení z 2. knihy Makabejské, tak tady už se mluví vlastně přímo o krutém pronásledování, které bylo vlastně v Izraeli, v Palestině, po smrti Alexandra Velikého, kdy on, než umřel, rozdělil svoji říši generálům. Ty knihy Makabejské jsou dvě a popisují události především z doby dvou králů – krále jednoho, který se jmenoval Seleukos, a potom druhého, který se jmenoval Antioch IV. Epifanes, který o sobě říkal, že je zjevení boha, že je bůh. A tito králové, byli to pohané, nutili Izraelity k tomu, aby odpadli od své víry. A II. kniha Makabejská popisuje asi 15 let doby tady toho pronásledování a následného povstání, které vedl člověk, který se jmenoval Juda Makabejský, a potom jeho další dva bratři. Makabi znamená česky kladivo, takže vyjadřovalo tady to přízvisko, jak vlastně Juda byl bojovný.
Ještě bych možná měl říct, že každou tu knihu napsal někdo jiný, a ty knihy nepopisují události jednu po druhé, že by napřed byla první, a potom druhá, ale souběžně. První kniha Makabejská popisuje události v úseku asi 40 let a tady ta druhá pouze prvních 15 let. A tady tu druhou knihu Makabejskou napsal kazatel. Nejsou tam tak přesně zachyceny dějepisné události, není tam zachycená historie, ale jde mu o příklad, o svědectví o vytrvalosti lidí.
Začíná tím, jak nutili nějakého starce Eleazara, aby jedl to vepřové maso. Dokonce mu říkali: Jez si co chceš, uvař si, co chceš, ale předstírej, že jíš tady to, co se protiví židovské víře. A on na to říká: „Jsem dost starý na snad i dost moudrý na to, abych něco takového neudělal.“ A teď jako protiváhu proti tomu Eleazarovi, který ve své moudrosti a ve svém stáří zůstává věrný víře, staví ten svatopisec rodinu – matku, sedm bratří. Není důležité, jestli jich bylo skutečně sedm. Sedmička je číslo plnosti a chce říct, že jich bylo hodně, že to byla velká rodina. A byli v ní mladí lidé. My se často setkáváme s tím, jak se o mladých lidech píše v tom smyslu, že se jim nechce pracovat, že neuznávají to, co tady vybudovaly generace před nimi, že se o nic nestarají a že kdoví jak to bude a že ten svět asi se řítí do nějaké zkázy, až to ti mladí vezmou do ruky. Tato kniha je chválí. Chválí je a chválí jejich matku.
Nemluví se tady vůbec o otci, ta rodina zřejmě neměla otce. A musíme si uvědomit, že to bylo napsáno v době takzvaně patriarchální, kdy muž znamenal všechno, žena nic. A svatopisec tady vyzdvihuje úlohu matky a říká: „Ona jim vštípila ty zásady, které oni potom zachovali. Ona jim dala ty základy, na kterých oni dokázali potom vystavět až takovéto hrdinství.“ To hlavní není to mučení nebo takhle, nechce nějakým způsobem dávat do popředí toto, ale chce zdůraznit ten základ, na kterém se staví potom po celý život, že se klade v rodině, že ho kladou rodiče. A chce vlastně říci: „Tady tyto vlastnosti, jako ta stálost, ty mravní zásady, to aby se člověk netočil jak korouhvička na té střeše, to nelze nikomu nařídit. To lze vybudovat a buduje se to v rodině.“ On tady chtěl dát příklad obyčejné rodiny, která zůstala věrná své víře. Proto se tady neříká ani žádné jméno, příjmení, ani se tady dokonce neříká, kde k tomu došlo. Ti vykladatelé řeší, jestli se to stalo v Jeruzalémě, kde ten Antioch byl dvakrát, anebo jestli je odvedli do Antiochie v Sýrii, kde on vládl, ale to je vedlejší.
Dál popisuje to, jak funguje zlo. Chce říct, že zlo je vynalézavé. Lidé bohužel si často dají dost práce s tím, aby vymysleli, jak druhému škodit, jak druhého trápit ať už fyzicky nebo duševně. A svatopisec chce zdůraznit a chce říci: „Nebuďte líní a také namáhejte se, jak zase do světa dostat dobro. Buďte vynalézaví v dobrém. Postavte tomu zlu hráz tímto směrem. To zlo má hodně podob, ale dobro může mít ještě víc, když vy budete chtít. Samo se to neudělá, musíte se o to zasadit.“
Mluví tam potom dál o tom, jak funguje každá totalita. Je to zajímavé. Ta kniha byla napsána někdy kolem roku 130 před Kristem, ale zkušenosti těch, kteří zažili vězení ať už za nacistů, anebo za komunistů, jsou velice podobné tomu, co se tady říká. Jestli jste si všimli, tak první co bylo, král je dal mrskat biči a volskými řemeny. Nejdřív násilí, nejdřív hrubá síla, než se jich vůbec na něco zeptá. Mnoho těch vězňů tady z těch totalitních táborů a vězení říká: „Než se mě někdo na cokoliv zeptal, tak mě nejdřív zbili. Ta totalita chce dokázat, že má nad člověkem absolutní moc, že mu může vzít úplně všechno, že si může dovolit všechno. A proti tomu ten svatopisec staví víru a naději. To je vlastně to hlavní, o co tu běží. Tady v tomto úryvku je velmi jasně vyjádřena víra a naděje ve věčný život v tom smyslu, jak ji chápeme my – jako setkání s Bohem, jako to, že člověk získá odměnu od Boha za dobro, které vykonal, anebo také teda potom pokud nějakým způsobem šlapal po těch mravních hodnotách, tak bude potrestán.
My to bereme jako samozřejmost, ale ve Starém zákoně takto o věčném životě se nemluví nikde jinde než právě tady v těch knihách Makabejských. Izraelité v tom dost dlouho neměli jasno. Sice věřili ve věčný život, věří v něho stále, ale židovští rabíni tuto otázku nějak dopodrobna nezkoumají nebo nerozebírají. Tady vlastně vidíme, jak ty knihy Makabejské, obě dvě, už jsou takovou spojnicí mezi Starým a Novým zákonem.
A nakonec bych chtěl říct ještě jednu myšlenku. Jak jsem říkal, napsal to kazatel, člověk který spíš byl zvyklý mluvit než psát, ale sepsal to celé a poslal tuto knihu do Egypta, do Alexandrie, kde žilo mnoho Izraelitů, dařilo se jim dobře a žili v relativním pokoji, protože v tu dobu to bylo jiné království. V Egyptě byl jiný král než v Palestině. A ten svatopisec chce vyzvat ty židy žijící v Egyptě v Alexandrii k určité solidaritě. Chce jim připomenout a chce jim říct: „Teď vám se sice daří relativně dobře, netrpíte tak hrozné pronásledování jako je tady, v Palestině, ale uvědomte si, že vycházíme ze stejných kořenů. Patříme k sobě jako národ a patříme k sobě jako věřící.“ A chce je vyzvat k jakési solidaritě a k tomu, aby nebyli lhostejní k tomu utrpení pro víru, k tomu pronásledování pro víru, které probíhá v Palestině.
Bratři a sestry, tyto myšlenky platí i dnes. I my máme být solidární s těmi, kteří o svou víru zápasí, kteří ji hledají, a s těmi, kteří pro svoji víru trpí. Takže tedy snažme se splnit ty požadavky, které i na nás klade ten svatopisec v tom úryvku, jak jsme ho slyšeli.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, to hlavní, o čem ty texty mluvily a mluví, je nabídka. Je to Boží nabídka na život s Bohem po odchodu z tohoto světa. A je na každém člověku, jestli ji přijme nebo jestli ji odmítne. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.11.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, všechny texty, které jsme teď vyslechli, hledají odpověď na otázku: „A co je po smrti člověka? Co se děje s člověkem, když odejde z tohoto světa?“ Lidé si tu otázku kladou od té doby, co jsou lidmi, a bude to tak i dál, ale ty odpovědi se různí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, v dnešním prvním čtení jsme slyšeli text, který můžeme označit jako krutý, text, ve kterém se mluví o velkém utrpení jedné celé rodiny. Smyslem celého toho vyprávění nebylo popisovat ty krutosti, ale smyslem bylo vyzdvihnout pevnost ve víře, a to svědectví víry, které ta rodina vydala. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, zastavíme se zase u dnešního druhého čtení. Jenom tak pro pořádek bych připomenul, proč vlastně druhý list Soluňanům vznikl.
V Soluni se rozšířila fáma, zaručená zpráva, že příchod Pána Ježíše už je blízko. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry,
dnešní evangelium by se dalo shrnout do jedné věty: „Je věčný život nebo není věčný život?“ Vidíme, že ani židé, Ježíšovi současníci, v tom neměli jasno a bylo jich hodně těch, kteří v tom neměli jasno a musíme si přiznat, že my nejsme o mnoho dál. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Drazí v Kristu, blíží se pomalu konec církevního roku. Za čtrnáct dní už bude poslední neděle tohoto církevního roku – bude svátek Krista Krále. A bude potom pokračovat nový církevní rok. Tak jako náš život: „Smrtí život nekončí, ale se mění“. Taky ten církevní rok nekončí, ale jen se mění. A proto církev také nám na ty změny dává upozornění, té modlitby Věřím v Boha: „Věřím v těla vzkříšení a život věčný. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“ Takže na tyto pravdy se máme zaměřit, teď ke konci církevního roku. Více...