Rubrika
HomilieSvědectví víry
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, v dnešním prvním čtení jsme slyšeli text, který můžeme označit jako krutý, text, ve kterém se mluví o velkém utrpení jedné celé rodiny. Smyslem celého toho vyprávění nebylo popisovat ty krutosti, ale smyslem bylo vyzdvihnout pevnost ve víře, a to svědectví víry, které ta rodina vydala. Vůbec hlavním tématem, hlavní myšlenkou dnešní neděle je zase svědectví víry.
Když se blíže podíváme na to, co jsme četli a z čeho jsme to četli. Knihy Makabejské jsou dvě, my jsme četli z druhé knihy Makabejské. Ale není to tak, jak by mnozí čekali. Často čekáme, že je první díl, ten skončí, pak je druhý díl a takhle. Ne. Knihy Makabejské napsali dva různí autoři a zřejmě se vůbec neznali. První kniha Makabejská vznikla v Izraeli, v Palestině, kdežto druhá kniha Makabejská vznikla v Egyptě. Ta první kniha Makabejská popisuje úsek asi čtyřiceti let, kdežto ta druhá kniha jenom patnácti let – od roku 175 před Kristem blíž k nám.
A co je jejím cílem nebo jaký cíl si kladl ten autor, svatopisec? On chce podat svým současníkům žijícím v Egyptě svědectví o tom, co se děje ve vlasti jejich otců. Chce vyprávět o tom, jak v zemi jejich otců propuklo velké pronásledování, jak se k tomu lidé postavili a potom následně mluví o povstání a o obnově ať už politické nezávislosti anebo o obnově náboženského života.
Ještě pro takové vysvětlení je dobře připomenout, že v Egyptě vládl jiný král než v Palestině. Palestina tenkrát patřila pod Sýrii.
Ten král tady v dnešním úryvku není jmenován, ale víme, že to byl král, který se jmenoval Antioch IV., a on si přidal ke svému jménu přídomek, příjmení Epifanes. Epifanie znamená zjevení Boha, čili tento král o sobě říkal: „Já jsem zjevení Boha.“ Je to asi nejpyšnější král v dějinách lidstva. Ani žádný římský císař, ti se také považovali za bohy, nebyl tak moc pyšný, že by si to dal i do svého jména. Tento člověk ano. A tady vidíme, že to byl člověk velmi nabubřelý, pyšný, nesnášenlivý. Chtěl, aby všechno bylo podle něho a uznával jenom ty názory, které uznával on, a chtěl, aby se všichni klaněli jemu.
Před úryvkem, který jsme slyšeli dnes, bylo vyprávění o Eleazarovi. Eleazar byl starý muž, po kterém chtěli, aby předstíral, že zachovává královo nařízení, že jí vepřové maso. Ale Eleazar říká: „Proč bych to dělal? Já jsem starý, já mám nějaké zásady a tady vzhledem ke svým šedinám a k tomu všemu já nemám důvod se zpronevěřovat svým zásadám a na něco si tu hrát, něco předstírat.“
Ten příběh Eleazara, to byl návod, jak zůstat pevný ve víře pro, řekněme, starší generaci, kdežto to vyprávění, které jsme slyšeli dnes o matce a sedmi synech, byl zase návod jak obstát ve víře pro mladší generaci, pro mladé lidi.
Když slyšíme číslo sedm, tak si říkáme na jedné straně, že to byla početná rodina, v tehdejší době to tak bylo, to nebylo nic neobvyklého, ale nesmíme zapomenout na to, že sedmička v biblickém chápání je brána jako číslo plnosti. To znamená, že my to můžeme číst také tak, že zajali matku a všechny její děti. Čili chce se tím říct, že tato zkouška postihla celou rodinu. Matka ani děti nejsou jmenovány, není tam jméno. To je záměr. To je svatopiscův záměr, protože z toho vyplývalo, že ti, kdo to budou číst, si budou vědomi toho, že on nechce popsat jenom utrpení jedné rodiny, ale chce říct: „Do té zkoušky se může dostat každý z vás. Do obtížné situace, kdy bude potřeba vyznat víru, se můžete dostat nebo spíš počítejte s tím, že se do té situace dostanete, a je nasnadě otázka, jak obstojíte.“
Tady jsou vlastně líčeny dva způsoby života. Na jedné straně je to král s jeho pýchou, s tím, že on se domnívá, že všichni jsou jeho majetkem, že jim všem může nařizovat, i to, co si mají myslet, a na druhé straně je ta matka s těmi syny, kteří mluví o tom, že dostali svůj život a berou svůj život jako dar. Mají víru, a to je vlastně všechno, co mají. Jinak nemají nic.
Při všem tom utrpení, při všem tom, co je potkalo, všimněme si, že oni tomu králi, jak se říká, nespílají. Oni se neuchýlili k nějakým nadávkám nebo k něčemu takovému. Každé slovo, které tam říkají ti, kteří trpí, má své místo. Nám to třeba tak nepřipadá, ale oni se postavili i ve svých slovech na odpor tomu králi a toho krále to muselo velmi popudit, protože říkal ten druhý: „Bereš nám přítomný život, ale král všehomíra …“ V originále je král vesmíru, král nebe a země, čili ten druhý syn mu říká: „Ty si tu na něco hraješ. Ty si tady hraješ na nějakého pána, ale ty nejsi takovým pánem. Ale já věřím a uctívám skutečného pána a věřím, že od něho získám za tuto věrnost odměnu.“
Bratři a sestry, bohudíky žijeme v době, kdy není v naší zemi takové otevřené pronásledování, ale víme, že před nějakými šedesáti lety takové pronásledování nastalo. I my si musíme položit tu otázku, kterou si měli položit v Egyptě ti, kteří četli tento spis: „Co udělám? Jak se postavím ke své víře, když bude obtížné ji vyznávat?“ Když je plný kostel, když je nějaká pouť, církevní slavnost, není těžké hlásit se k víře, ale je těžké hlásit se k víře, když člověk zůstane sám a když jsou s tím spojené nějaké obtíže, nějaké těžkosti. Co udělám? Jak se k tomu postavím?
Mluvilo se tady o matce a synech a mě v tu chvíli napadlo, jak je to třeba i ve škole, když do náboženství ze třídy chodí jeden, dva žáci, jedno, dvě děti. To je vyznání víry, to je svědectví víry. Svědectví, které je často těžce protrpěné a pro to dítě je to velmi obtížné.
Bratři a sestry, my žijeme v době, kdy je potřeba vydávat svědectví o víře, ale víc než na slova tato doba víc dá na skutky, protože slov je kolem nás spousta. Slova už vnímá málokdo, ale skutky, ty ještě svou váhu mají. A tak i my se nechme inspirovat tady tou rodinou, o které jsme četli, rodinou, která velmi vytrpěla pro svoji víru, aby i to naše vyznání víry bylo takové ryzí, pevné. Na druhé straně, abychom se neuchýlili k nějakým nadávkám, odsuzování druhých, ale abychom zůstali pevně zakotveni v tom, čemu věříme, aby i naše víra byla skutečně naší slávou.
Naše víra je naše bohatství. Hlasme se k ní, když je nám dobře, když se radujeme, ale hlasme se ke své víře také tenkrát, kdy je nám těžko a kdy je potřeba vydat svědectví.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, to hlavní, o čem ty texty mluvily a mluví, je nabídka. Je to Boží nabídka na život s Bohem po odchodu z tohoto světa. A je na každém člověku, jestli ji přijme nebo jestli ji odmítne. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.11.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, všechny texty, které jsme teď vyslechli, hledají odpověď na otázku: „A co je po smrti člověka? Co se děje s člověkem, když odejde z tohoto světa?“ Lidé si tu otázku kladou od té doby, co jsou lidmi, a bude to tak i dál, ale ty odpovědi se různí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, textům dnešní neděle rozhodně nelze upřít dramatičnost – ve Starém zákoně čtyři mrtví, v evangeliu dokonce osm, i když v tom evangeliu to byla spíš situace vykonstruovaná než skutečná událost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry, zastavíme se zase u dnešního druhého čtení. Jenom tak pro pořádek bych připomenul, proč vlastně druhý list Soluňanům vznikl.
V Soluni se rozšířila fáma, zaručená zpráva, že příchod Pána Ježíše už je blízko. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Bratři a sestry,
dnešní evangelium by se dalo shrnout do jedné věty: „Je věčný život nebo není věčný život?“ Vidíme, že ani židé, Ježíšovi současníci, v tom neměli jasno a bylo jich hodně těch, kteří v tom neměli jasno a musíme si přiznat, že my nejsme o mnoho dál. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Mak 7,1-2.9-14; ž. Žl 17; 2. čt. 2 Sol 2,16-3,5; evang. Lk 20,27-38;
Drazí v Kristu, blíží se pomalu konec církevního roku. Za čtrnáct dní už bude poslední neděle tohoto církevního roku – bude svátek Krista Krále. A bude potom pokračovat nový církevní rok. Tak jako náš život: „Smrtí život nekončí, ale se mění“. Taky ten církevní rok nekončí, ale jen se mění. A proto církev také nám na ty změny dává upozornění, té modlitby Věřím v Boha: „Věřím v těla vzkříšení a život věčný. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“ Takže na tyto pravdy se máme zaměřit, teď ke konci církevního roku. Více...