Rubrika
HomilieOtče, jsem tady a děkuji ti za to, že mě znáš
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,25-26.34-35.44-48; 2. čtení 1 Jan 4,7-10; evangelium Jan 15,9-17;
Bratři a sestry, slyšeli jsme v evangeliu, jak Ježíš na závěr Poslední večeře, než odejde s učedníky do Getsemanské zahrady, jak se modlí. Modlí se za učedníky, za ty, kteří jsou kolem něho, ale modlí se potom i za ty další učedníky, za ty, kteří přijdou. Modlí se, protože ví, jak je člověk slabý a kolik překážek se nám staví do cesty. Je zajímavé, že v tu chvíli Ježíš, kdy ho čeká to velké utrpení, v tuto chvíli on nemyslí na sebe, neprosí za to, aby on to zvládl, ale prosí za nás, abychom my nějakým způsobem zůstali jemu věrni, abychom ho dokázali dobře následovat.
Naši biskupové si přejí, aby vždycky šestá neděle velikonoční byla dnem, který bude zasvěcený modlitbám za pronásledované křesťany kdekoliv na světě. Existuje taková organizace, jmenuje se Křesťanská mezinárodní solidarita, a tato organizace neustále zaznamenává, jak se říká, monitoruje, tu situaci, kde žijí křesťané ve svobodě a naopak, kde jsou pronásledováni. A já vám teď přečtu pár řádek ze zprávy, kterou tato organizace vydala.
Pronásledovaní křesťané tvoří osmdesát procent všech pronásledovaných pro náboženské přesvědčení. Jestliže jsou někde pronásledovaní lidé pro svoji víru, tak ze sta pronásledovaných lidí osmdesát z nich jsou křesťané. Každý desátý křesťan kvůli své víře v Ježíše Krista je obětí diskriminace, pronásledování anebo čelí hrozbě smrti. A teď přijde údaj velmi alarmující. Ročně je zabito více než sto tisíc křesťanů pro svoji víru. Hlavními zdroji pronásledování jsou komunistické režimy, země s islámskou většinou, a také hinduistický fundamentalismus. Zvláště tragická je situace v zemích Blízkého a Středního východu, kde starobylé křesťanské komunity čelí pokusu o úplnou likvidaci.
Proto naši biskupové nás vybízejí k tomu, abychom zvlášť ocenili to, že můžeme teď, v tyto roky, vyznávat svoji víru ve svobodě, že nám nikdo nebrání, ale abychom také mysleli na ty, kteří nemají ten pokoj, kteří nemají tuto svobodu, a abychom se za ně modlili a abychom za ně obětovali i třeba, jak se říká, ty každodenní těžkosti, abychom dělali to, čemu se říká sebezápor a skutky blíženské lásky. Abychom si skutečně i uvědomovali, že ti lidé to nemají jednoduché a že to je opravdu pokus o úplnou, naprostou likvidaci.
Mimochodem z tohoto vlastně vznikly křížové výpravy, kdy sem do Evropy přicházely zprávy o tom, že křesťané na těch místech Blízkého východu nemohou vyznávat svoji víru, tak tady v Evropě si řekli: „Tak dobře, nebudeme se jenom za ně modlit, ale půjdeme a budeme je i bránit. Samozřejmě ty křížové výpravy vyvolávají vlnu emocí, někteří to schvalují, někteří to odmítají, ale byla to taková reakce, jako nezůstaneme jenom u slov, ale pojďme něco dělat.
Ale chtěl bych se teď vrátit zpátky k evangeliu a nám bych řekl, my zůstaňme také třeba u těch modliteb a u činů, ale rozhodně činů nenásilných a u činů, jak říkám, kdy třeba obětujeme ty sebezápory.
V evangeliu jsme slyšeli úryvek z takzvané velekněžské modlitby Pána Ježíše. Je to modlitba velmi dlouhá. Ti, kdo se tomu věnují, tak spočítali, že v té modlitbě je 500 slov. Z toho je stovka sloves. Každé sloveso vyjadřuje nějakou činnost a z toho jedno sloveso velmi vyčuhuje, a to sloveso „dát“. Je tam prý sedmnáctkrát, já jsem to nepočítal. Dát, někomu něco dát. To znamená, když někomu něco dávám, tak jsem s tím člověkem zpravidla v kontaktu. Samozřejmě mohu něco dát, jak se říká, na dálku, že to pošlu. Ale i to je kontakt. Ale nejčastější dávání je, že stojím tváří v tvář nějakému konkrétnímu člověku a něco si s ním vyměňuji. To „dát“ jako by znamenalo, že já se něčeho zříkám a ten druhý získává. Ale ono je to i tak, že když já dám, tak i já získám. Vždycky je tam ta výměna, něco dám a něco přijmu.
Ježíš oslovuje Boha: „Otče.“ V průběhu té modlitby ho osloví šestkrát, Otče. A svatý Jan tam má takovou touhu, takové přání, aby ten, kdo si třeba ten text bude číst, může třeba začít tím, že to bude číst jako informaci, ale že od toho čtení se dostane k jakémusi zamyšlení a od zamyšlení přejde k modlitbě. A když skončí, tak že člověk nakonec řekne: „Otče. Můj Bože, můj Otče.“
Šestka je číslo v biblickém chápání nedokonalé, něco tam schází. Sedmička je číslo plnosti. A my jsme vyzváni, abychom v tomto pokračovali, abychom to doplnili. Je to velký úkol a znamená to, že Bůh s námi opravdu počítá, že nejsme jenom těmi, kteří dostávají, jak se říká, podřadné role, ale že jsme těmi, kteří tam hrají ústřední, hlavní postavu. Samozřejmě tou nejhlavnější postavou je tam Ježíš, ale my jsme hned po něm.
Celý ten text je takový vzletný, velmi vznešený, proto svatý Jan má ve znaku orla, ale nám to působí potíže, těžkosti sledovat toho Jana, o co mu tam jde. Když se to, jak se říká, rozebere, rozklíčuje, tak to není tak složité. Každý člověk má nějaký úmysl a cíl, to jsou dvě věci. A zpravidla je to tak, že když se třeba sejdou lidé, tak člověk řekne: „Chci udělat toto a toto, chci to udělat proto a proto, abych dosáhl tady tohoto cíle. Jo? Vlastně napřed jsou úmysly, potom je cesta a nakonec je cíl. Ale tady svatý Jan nám to popisuje z hlediska toho cíle. Ježíš tady mluví o tom, já už jsem dokončil. A svatý Jan chce říct: „Všechno co Ježíš dělal, tak měl ty úmysly jasné, bylo mu to jasné.“ A svatý Jan to prohodí. On napřed nás zpravuje o tom cíli, a potom k tomu dodává ty informace nebo ty úmysly. V našem životě je to přesně naopak. Svatý Jan tím chce říct, člověk někdy hledá nebo často hledá, často se ptá. Ježíšovi to bylo jasné a všechno, co dělal, tak směřovalo tady k tomuto cíli a Ježíš neměl zapotřebí to nějakým způsobem korigovat. My ano.
Ježíš mluví o Bohu jako o Otci, a mluví o tom: „Dal jsem jim poznat tvé jméno.“ Zase tím naráží na tu scénu ze Starého zákona, kdy se Mojžíš ptá: „Jaké je tvé jméno,“ kdy se Izraelité v Egyptě Mojžíše ptají: „Kdo tě posílá?“ a takhle. Znát něčí jméno, to znamená nebo z toho vyplývá, že jsem s tím člověkem v ještě užším kontaktu, než jenom, jak jsme se o tom bavili předtím. Mohu totiž dát někomu, i na ulici, někomu něco, koho vůbec neznám. Ale jestliže znám toho člověka, znám ho jménem, tak za tím jménem se mi vybaví konkrétní podoba, konkrétní tvář, vlastnosti, osudy toho člověka, jeho situace a takhle. A Ježíš říká: „Bůh vás zná takto bezprostředně a takto k vám přistupuje, ale vy se snažte být taky jeden druhému takto velmi, velmi blízko.“
Ježíš vyzývá k jednotě. Jednota je něco, po čem my lidé toužíme. Nejednota, to jsou rozbroje. Ty nemáme rádi. Rozbroje zabíjejí, rozbroje dusí, boří. Jednota je harmonie. Ale všichni víme, jak je těžké tady toto vybudovat, jak je těžké se k tomu dopracovat. No, a jeden teolog, nevybavuje se mi teď jméno, říká, vychází z biblického citátu: Ježíš si z nás jako z živých kamenů buduje svoji církev.
Je možné použít různý stavební materiál. Dneska se nejčastěji používají ty tvárnice. Dřív se používaly cihly. Ty tvárnice jsou jedna jako druhá. Použije se na to stejná forma, namíchá se přesně stejná hmota. Dřív všechny cihly z jedné cihelny měly stejnou barvu, protože byla použita stejná hlína, a bylo to všechno jedno jako druhé. A právě ten teolog říká: „Ale Bůh nás takhle nechce mít. On nechce, abychom byli jeden jako druhý, abychom měli stejnou barvu, stejné oblečení, stejný účes, abychom stejně vypadali. Kdepak. On nás bere jako ty kameny. Každý kamen je jinak veliký, každý kamen má jinou barvu, jiný tvar, jinou tu strukturu, ale z těch kamenů, když se poskládají k sobě, tak z nich může vzniknout velmi krásná stavba, originální. Ale je tam nutné ty kameny přitesat. Je nutné, aby ty kameny dosedaly k sobě, je nutné to, co překáží, nějakým způsobem obrousit.
A Ježíš přichází jako lékař. My lidé, když vidíme nějaký problém, tak máme tendenci ho řešit jako soudce, rozdělit to: „To bude takhle, ty máš pravdu, ty nemáš pravdu, to tam, to tam.“ Ale Ježíš přichází jako lékař, tedy jako ten, který chce uzdravit. Ten lékař vždycky musí vést i toho pacienta k tomu, že ten pacient se na tom uzdravování musí podílet, ten pacient musí udělat, ten pacient se do toho musí zapojit, do té léčby. A Ježíš takto přichází a říká: „Já jsem nepřišel ani tak jako osekávat. Já jsem vám přišel ukázat, co by bylo potřeba odseknout, přitesat, a potom už by to měl udělat každý z vás, protože já respektuji vaši svobodu. Já vás respektuji, každý z vás je originál, každý z vás je jedinečná bytost.“
A tak, bratři a sestry, bychom tento úryvek mohli ještě rozebírat dál. Mluví se tam znovu o radosti. Tedy o tom jsme rozjímali minulý týden, že Bůh nám nedává jenom to, co potřebujeme, ale i taky mnohem víc, než potřebujeme. Ale já bych chtěl skončit s tím, co už jsem tady řekl. Máme si ten text vzít. Kdo by chtěl, tak ho najde v Janově evangeliu v 17. kapitole, a máme ho začít číst, ale máme pokračovat a má se to stát nakonec naší modlitbou. Máme si uvědomit, že v okamžiku, kdy Ježíš nějakým způsobem vlastně opouští apoštoly, končí jeho úloha učitele a začne to, čemu se říká pašije, začne vlastně to jeho utrpení jako Vykupitele, tak v tuto chvíli on se nedívá na sebe, ale dívá se na ně a modlí se za nás za všechny. A vybízí nás, abychom se k této modlitbě přidali a abychom ho napodobili.
Takže začněme to číst a přejděme do rozjímání, a nakonec se sjednoťme s Ježíšem v této modlitbě a nakonec řekněme: „Pane a Otče můj, jsem tady a děkuji ti za to, že mě znáš.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,25-26.34-35.44-48; 2. čtení 1 Jan 4,7-10; evangelium Jan 15,9-17;
Bratři a sestry, v dnešním prvním čtení jsme byli zpraveni o události, která měla, má a bude mít naprosto zásadní význam. A sice je to o tom, jak apoštol Petr přichází na návštěvu do Césareje Přímořské k setníku Kornéliovi.
V tom úryvku, který jsme vyslechli, který byl poměrně krátký, tak byl takový souhrn těch důležitých momentů celého toho setkání, nicméně to setkání se připravovalo delší dobu a proběhly ty události během tří dnů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.05.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,25-26.34-35.44-48; 2. čtení 1 Jan 4,7-10; evangelium Jan 15,9-17;
Bratři a sestry, úryvek prvního čtení, který jsme před chvílí vyslechli, byl vybrán ze Skutků z desáté kapitoly. My jsme četli zase jenom maličkou část, řekli bychom, jakýsi závěr celého toho příběhu.
Desátou kapitolou začíná druhá část Skutků apoštolů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.05.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,25-26.34-35.44-48; 2. čtení 1 Jan 4,7-10; evangelium Jan 15,9-17;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli nejdelší vyprávění, jaké je zachyceno ve Skutcích apoštolů. Vyprávění o křtu setníka Kornelia, pokud by se četlo celé, tak je obsaženo v šedesáti verších. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.05.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,25-26.34-35.44-48; 2. čtení 1 Jan 4,7-10; evangelium Jan 15,9-17;
Bratři a sestry, my se vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení, které je velmi důležité pro život církve. Je to text, který je nějakým způsobem zasunutý do velikonočních nedělí, a tak se může lehko stát, že si ho člověk nevšimne, že splyne, ale je to text, který mnoha lidem, jak se říká, obrátil život na ruby. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.05.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,25-26.34-35.44-48; 2. čtení 1 Jan 4,7-10; evangelium Jan 15,9-17;
Bratři a sestry, my jsme se dnes sešli, abychom Bohu děkovali za dary, které jsme dostali. O jednom z těch darů, takovém velikém, možná i největším se mluvilo ve všech třech čteních – o schopnosti mít rád. Tuhle schopnost má jenom člověk. Více...