Pátek 30.09.2022, sv. Jeroným, Jeroným
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Uzdravený slepec nakonec uviděl svého Boha

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;

Uzdravený slepec nakonec uviděl svého Boha15:26
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.95 MB]

Bratři a sestry, minulou neděli jsme se zamýšleli nad tím, jak Ježíš mluví se samařskou ženou u Jakubovy studny. Bylo to opravdu vyučování, kázání. A dnes Ježíš opět učí, ale můžeme říci, že je to praktické vyučování, jednání, konání, znamení.

Bude dobré si celou tu událost zasadit do kontextu, kdy a kde se to stalo. Stalo se to někde na kraji Jeruzaléma, stalo se to o Slavnosti stánků. Jsou to týdenní svátky, kdy si Izraelité připomínají putování pouští, to čtyřicetileté cestování z Egypta do zaslíbené země. V době Pána Ježíše všichni ti, kteří mohli, tak si postavili za Jeruzalémem stany a, jak jsem říkal, ty svátky slavili týden a svátky vyvrcholily potom takovým slavnostním procesím a vstupem do Jeruzalémského chrámu.

Všichni ti lidé, kteří slavili ty svátky, tak si chodili nabírat vodu do nádrže, tady se říká do rybníka, spíš bychom si to měli představit jako takovou nádrž s vyzděnými břehy, do té nádrže Siloe. Bylo tam tedy hodně lidí a Ježíš je ten, který přejímá iniciativu. Na rozdíl od jiných nemocných slepý, o kterém jsme dnes slyšeli, nevolá. Třeba slepec v Jerichu volal: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Tento slepec neříká nic. Nějak tam tak odevzdaně asi seděl, asi vůbec netušil, kdo jde kolem, že by mu někdo mohl pomoci, že by pomoc byla tak blízko. A je to Ježíš, který se zastavuje a začíná konat. Ukazuje zájem o tohoto člověka.

Svatý Jan tady v tomto příběhu o uzdravení slepého spojil všechna svoje oblíbená témata: světlo, tma, život, smrt, ale také jména, pojmenování. Ježíš znamená „Bůh je spása“, farizej znamená „oddělený“. A toto staví právě svatý Jan do kontrastu, že ukazuje, jak Ježíš není oddělený. Ježíš je ten, který přímo přistupuje k tomuto člověku, o kterém všichni kdo tam byli, i Ježíšovi učedníci, se domnívají, že tento člověk musel udělat něco velmi zlého, velmi hříšného, a jestli ne on, tak jeho rodiče. I v nás je taková představa, velmi častá, že ten, kdo je zdravý, eventuelně bohatý, daří se mu dobře, že toho člověka má Bůh rád, že ho nějakým způsobem preferuje, že mu žehná. A naopak zase jestliže je někdo nemocný a ještě k tomu třeba chudý, tak že tento člověk v Božích očích je něco míň, že musel udělat něco špatného a že ho Bůh nemá rád minimálně stejně jako toho druhého. Je to omyl, takhle to rozhodně nefunguje, takto se Bůh v žádném případě nechová.

Izraelité znali i tu situaci, kdy považovali třeba nemoc za zkoušku, ale pokud šlo o slepotu a o slepotu od narození, tak to zásadně považovali za trest. Proč? Musíme si uvědomit, že Izraelité, to je lid Smlouvy, lid psaného slova, toho čemu říkáme Starý zákon. A oni tu smlouvu studovali, oni se ji učili, oni ji četli. V době Pána Ježíše neexistovalo žádné slepecké písmo, žádné nahrané kazety, a tak lidé, kteří byli slepí, to měli velmi těžké a ten slepý od narození byl v jejich očích vyloučen, alespoň částečně, z té smlouvy, protože ji neznal tak dopodrobna jako ti ostatní. Samozřejmě něco mu řekli, něco ho naučili, s něčím ho seznámili, ale nebylo to tak široké, tak hluboké, jako studium, které podnikali všichni ostatní Izraelité.

Takže překážka k tomu seznámit se se Smlouvou byla považována za něco velmi zlého a nedokázali si to vysvětlit jinak než jako trest Boží za nějaké zlo, které ten člověk vykonal.

Ježíš dělá bláto, plivne a udělá bláto. Takové gesto, které není zrovna příliš přitažlivé, a říkáme si proč. No, celým tady tím jednáním Ježíš trochu provokoval, ale to co tam Ježíš vlastně chce udělat a o co mu jde od začátku, je poukázat na okamžik stvoření. Když budeme číst Písmo svaté, tak na začátku se dočteme, že Bůh uhnětl člověka z prachu země. To neznamená, že by se to skutečně takhle stalo. Je to vyprávění obrazné, ale smysluplné. Prach, to je něco, co na Středním východě a tady v těchto krajinách je všudypřítomné. Vlastně to obtěžuje. Všichni by se toho rádi zbavili. Rozhodně to není něco, za co by byli ochotní utrácet peníze, co by si kupovali. Je to něco, co všichni považují za takovou metlu, osten, obtíž.

A proč svatopisec říká, že z prachu země uhnětl Bůh člověka? Má to být připomínka toho, že byly doby, kdy tu člověk nebyl. Každý člověk si má uvědomit, nemusels tu být. Bůh je ten, který tě povolal k existenci, říkáme z nebytí k bytí. Bůh je ten, který opravdu z ničeho udělal něco, nebo v tomto případě někoho. A tak tedy, člověče, jestli jsi hrdý, žes to někam dotáhl, tak za to děkuj Bohu, protože on je ten, který z tebe udělal toho někoho, on je ten, komu máš za to děkovat. Toto všechno chce připomenout Ježíš tím, že dělá to bláto.

Někdy se Ježíš ptá těch nemocných, jestli věří, že to může udělat, že je může uzdravit. Žádá, aby projevili svoji víru slovy. V tomto případě Ježíš žádá, aby ten slepý projevil svoji víru skutkem: „Jdi, umyj se.“ Nemusí nic říkat, ale má svobodnou vůli. Může se rozhodnout: půjdu, nepůjdu, umyju se, neumyju se. Budu tomu věřit, že to co tady ten člověk, kterého nevidím, dělá se mnou, že mi to pomůže, anebo si řeknu: „Je to pěkné divadlo, ale je zbytečné se někam trmácet.“

Netušíme, jak daleko to bylo k rybníku Siloe, netušíme, jak ta cesta byla komplikovaná. Musíme si uvědomit, že jsme ve městě, kde se pohybuje hodně lidí, takže nejspíš musel požádat někoho, aby ho tam dovedl, a jistě celou tu cestu si říkal: „Tak co, jak to dopadne?“ Ježíš v něm určitě vzbudil naději. Určitě ten slepec snil o tom, jaké by to bylo, kdyby viděl. Musíme si uvědomit, že byl slepý od narození. On nevěděl, co to znamená vidět. On nevěděl vůbec, co je kolem něho. A tak asi o tom snil, ale asi ani nedoufal, že se to někdy uskuteční.

Ježíš ho posílá k nádrži Siloe. Ani toto není náhodou. Ježíš samozřejmě ho mohl uzdravit okamžitě na místě, ale k této nádrži Siloe, jak už jsem říkal, si všichni účastníci těch Svátků stánků chodili pro vodu, ale navíc to bylo místo, kde se konaly křty – křty, kterým se říká křty proselitů. V okamžiku, kdy nějaký pohan, pohanský muž, chtěl přijmout víru Izraele, tak musel podstoupit dva obřady – obřízku a křest. Ten křest měl připomenout přechod přes Rákosové moře, protože rabíni říkají: „Naši prapředkové prošli přes to rákosové moře, kdežto prapředkové toho pohana ne, a tak chce-li on s námi sdílet naši víru, naše náboženství, musí i on symbolicky projít přes vodu, která na jedné straně připomíná záchranu vyvoleného národa, na druhé straně zkázu těch, kteří je chtěli v otroctví udržet. Je to tedy místo, kde začíná něco nového, nová etapa v životě toho člověka, který přijímal víru Izraele. A samozřejmě v životě toho slepce začne nová etapa, protože on už nebude slepý.

Pak je velmi zajímavé, co si o tom myslí jeho sousedé: „Je to on, není to on?“ Zní to tak trošku komicky a my bychom jim chtěli napovědět: „Je to on!“ Z jednoho pohledu je to on, fyzicky je to on, ale jinak to není on. Proč? Slepý je vlastně zajatec té nemoci. On je odkázaný na pomoc druhých. On neví kde je, on neví co je před ním, neví kde je cesta, neví co je za ním, neorientuje se nebo velmi těžko, a pouze omezeně tam, kde to zná, kde se pohybuje každý den, je odkázán, a v té době to bylo ještě mnohem víc než dnes, ten člověk byl odkázán na pomoc druhých. A v tuto chvíli naráz je svobodný. Je svobodný, orientuje se, sám o sobě bude rozhodovat, kdy kam půjde, jestli se posadí, jestli bude něco dělat, jestli se nají a podobně.

Už není zdaleka tak závislý na těch druhých. A ti sousedé si určitě položili otázku: „No jo, ale co já teď budu dělat.“ Proč? No, protože někdy, bohužel, ale stává se to, že jsou lidé, kteří si na těch nemocných, postižených a podobně „vylepšují“ svoje skóre duchovního života, svoje skóre tělesného milosrdenství: „Já se o něho starám, já o něho pečuju. Všici se na to dívejte a všici mě obdivujte.“ Bohužel, někdy. Většina práce je nezištná. Ale zřejmě něco takového se stalo tady u těch sousedů. Říkali: „No jo, ale se teď nemáme o koho starat. On už se postará sám o sebe.“ Uvědomili se, že se to radikálně, ale skutečně radikálně změnilo, a oni museli sami uvažovat o tom, jaký postoj, jaký vztah budou mít tady k tomuto uzdravenému slepci.

Nakonec ho dovedli k farizejům, byla sobota a farizejové to vidí jako přestoupení třetího přikázání, nezachoval sváteční klid. Ježíš to vidí úplně jinak. Ježíš to vidí jako dovršení stvoření, jako nové stvoření, jako další etapu, jako to, že ten uzdravený slepec uviděl sebe, uviděl svoje okolí, svoje bližní a nakonec uviděl svého Boha. To je smysl celého toho textu, a v duchovním slova smyslu to platí pro každého z nás.

Každá doba postní je zvlášť vhodná k tomu, abychom se snažili prohloubit svůj pohled na sebe, na své bližní a na svého Boha. I nám se nabízí tady ta možnost, abychom poznali Boha, který není oddělený, ale který je spása, Boha který zasahuje v našem životě, a nabízí se nám možnost, abychom viděli zase o něco, řekněme, ostřeji, hlouběji, ve větších souvislostech, aby náš pohled byl plnější, dokonalejší, víc osvobozující.

Bratři a sestry, doba postní už pomalu spěje ke svému závěru a budeme slavit Velikonoce. Ten uzdravený slepý měl velikou radost, a to je samozřejmě další moment, který si máme uvědomit - setkání s Ježíšem dává skutečnou radost. Nechme se tímto příběhem oslovit a uvědomme si, že tato nabídka platí pro každého z nás. I v našem životě Ježíš přebírá iniciativu.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Z nebytí k bytí, od chaosu k řádu

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;

Z nebytí k bytí, od chaosu k řádu11:27
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.29 MB]
Videozáznam

Milí bratři a sestry, drazí farníci, prožíváme čtvrtou neděli postní. Tato neděle je nazývána také nedělí radostnou. Je asi důležité připomenout si uprostřed času, který prožíváme, kdy slyšíme různé znepokojivé zprávy, že v našem životě jsou také radostné okamžiky,    Více...


Jdi, umyj se

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;

Jdi, umyj se2:42
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 0.58 MB]

Bratři a sestry, v Písmu svatém nebo, řekněme, v evangeliích nacházíme spoustu postav. Některé z nich jsou nám sympatické, k některým vyloženě cítíme antipatii, o některých si říkáme: „Tak to bych chtěl být já, takhle bych se chtěl zachovat,“ zase naopak ty druhé jsou pro nás takovým varováním.    Více...


Hospodin však vidí do srdce

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;

Hospodin však vidí do srdce16:15
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.96 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní texty nám staví před oči dva příběhy, které se staly v různých dobách, příběhy dvou lidí. Vlastně v každém tom příběhu se odehrává jakoby něco jiného, ale ve skutečnosti se ty příběhy doplňují a zapadají do sebe jako ozubená kolečka v nějakém stroji.    Více...


Všestranná dobrota, spravedlnost a život podle pravdy

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;

Všestranná dobrota, spravedlnost a život podle pravdy12:17
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.37 MB]

Bratři a sestry, my se dnes taky budeme bavit o světle, o tmě, ale vezmeme si k tomu druhé čtení.

Na úvod bych připomněl, že v Efezu byl velký chrám bohyně Artemis, který je považován za jeden ze sedmi starověkých divů světa, a že tedy to bylo významné poutní místo v pohanském světě.    Více...


Oči duše

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;

Oči duše12:51
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.68 MB]

Bratři a sestry, co nám chce říct ten dlouhý evangelní úryvek? Byly to skoro dvě stránky textu a je to asi šest a půl minuty, než se to přečte. Příští neděli nás čeká taky tak dlouhý text, bude o vzkříšení Lazara, ale o čem to je dnes? Je to o lidech, kteří vidí, a o lidech, kteří nevidí.    Více...


Křesťanská almužna

P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
10.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;

Tak jsme měli témata půst, modlitba, pouť a dnešním tématem je almužna. Když jsem se připravoval na dnešní kázání, tak jsem hledal v různých knihách a encyklopediích a na internetu a já nevím, kde všude, v Diderotu, výraz almužna. A většina těchto pramenů udává, že almužna je milodar, tedy nepatrná částka daná chudákovi. Kdybychom to řekli obrazně, prostě bohatý nechá chudákovi dokousat kost. Almužna v křesťanském slova smyslu je však úplně něco jiného. Dobře to vystihuje modlitba, kterou jsme se modlili minulou neděli na začátku mše svaté: „Bože, děkujeme Ti, že nám dopřáváš, abychom svoji hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.