Rubrika
HomilieVšestranná dobrota, spravedlnost a život podle pravdy
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, my se dnes taky budeme bavit o světle, o tmě, ale vezmeme si k tomu druhé čtení.
Na úvod bych připomněl, že v Efezu byl velký chrám bohyně Artemis, který je považován za jeden ze sedmi starověkých divů světa, a že tedy to bylo významné poutní místo v pohanském světě.
Může nám to připadat zvláštní a divné, ale tito starověcí lidé, i když to byli pohané, byli to lidé věřící a byli to lidé, kteří měli velmi často vysokou morálku. Ale jak to tak bývá, ne všichni. Většina poutníků, kteří přicházeli, aby prosili Artemis o nějakou pomoc nebo něco podobného, tak přicházeli skutečně upřímně. S místními už to bylo horší. Konec konců, všichni to známe - i dnes na většině poutních míst se hned najde někdo, kdo si otevře nějaký krámek a začne tam prodávat něco „velmi cenného“ a něco, co údajně k tomu poutnímu místu patří, ale de facto je to něco, co by tam vůbec nemuselo a nemělo být.
Čili místní na těch poutích velmi vydělávali. Pro některé z těch místních Efezanů se toto stalo výnosnou živností. A svatý Pavel říká: „Takhle to nejde.“ Dokonce je tam vlastně i ta věta: „Vždyť člověku už je hanba jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají.“
O co šlo? Musíme říct, že to nevíme přesně, na co Pavel tady naráží, ale naráží tady na chování, které kolem některých těch pohanských chrámů existovalo. Jednak kolem těchto pohanských chrámů existovalo to, čemu se říkalo „chrámová prostituce“, a potom se tam pořádaly různé obětní hostiny, které někdy skončily, slušně řečeno, nějakou pijatikou. Ale co na tom bylo to nejhorší, bylo vlastně to, že ti lidé si užili, napili se, ale řekli: „My jsme to udělali k poctě bohyně Artemis!“ Rozumíte? Kdy vlastně ještě svoje špatné chování si obhájili tím: „Vždyť to bylo k poctě té bohyně.“ A Pavel říká: „To je přece úplně postavené na hlavu.“
Chtěl bych se ještě zastavit nad poslední větou, nad posledním výrokem. Pavel píše: „Proto se říká v Písmu: Probuď se spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí.“
Někteří lidé říkají, že Pavel staví všechno jenom na víře. Není to pravda. Pavel vždycky říkal to, že ze strany Boží jde milost, ze strany člověka jde odpověď a ta odpověď se musí nějakým způsobem projevit. Pavel to naznačuje tady tímhle citátem: „Probuď se spáči, vstaň z mrtvých.“
„Probuď se spáči!“ - to je ta naše lidská snaha. Není to jenom, že se někdo má vzbudit, není to jenom hnutí mysli, ale je to skutek, který on musí udělat.
„A Kristus tě osvítí.“ – to už jde vlastně to působení Božího daru, Boží milosti.
Víte, nemůže se stát, že by se člověk snažil a Bůh mu neodpověděl, že by člověk chtěl a Bůh nechtěl. Ale spíše a dost často se stává to, že Bůh chce, ale člověk nechce. Člověk se neprobouzí, člověk se staví do pozice mrtvého brouka a dělá, že neslyší.
Apoštol Pavel, když tedy říká Efezanům, jak se mají chovat, jak mají jednat jako lidé probuzení, jako lidé, kteří jsou vzhůru, tak pro to použil tři pojmy: „Ovoce záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy.“ Nedává Pavel nějaká sáhodlouhá ponaučení, ale jmenuje tři takové momenty z každodenního života.
Všestranná dobrota - co to znamená? Člověk po pádu do dědičného hříchu je nakloněný ke zlému, to znamená, že blíž než k tomu, abychom prokazovali dobro druhým, blíž máme k tomu, abychom ho prokazovali sobě. Dřív, než se ptáme, co bude s těmi druhými, tak se ptáme, co bude se mnou. Dřív, než se staráme o druhé, staráme se o sebe. A dost často je tam to, že se taky ptáme a říkáme si: „A co z toho budu mít, když udělám něco dobrého?“ Všestranná dobrota znamená přemáhání svého sobectví, přemáhání této sebelásky a přijetí do svého vlastního života zájmu o ty, kteří jsou kolem mě, a i tenkrát, když mně to nemohou oplatit. Proto je ta dobrota všestranná, nikdo z toho není vyloučen.
Když mluví Pavel o spravedlnosti, nemá na mysli jenom spravedlnost u soudu, ale má na mysli zase takové to všední, každodenní chování. Tady to jde ještě dál. Člověk, když se potká s někým, kdo má vliv, moc, nějaké postavení, tak si řekne: „Musím se chovat dobře. Jednak, abych udělal dobré jméno, abych dobře zapůsobil, ale taky musím si dát pozor. On by mi to třeba mohl vrátit, on má to postavení.“
Pavel říká: „Každý člověk má před Bohem postavení, každý člověk je před Bohem důležitý, a tato spravedlnost nezáleží jenom na nějakém bezduchém zachovávání paragrafů, ale spíše má na mysli výrok, který řekl Ježíš, a sice: Litera zabíjí, ale Duch oživuje – tuto spravedlnost, řekněme oduševnělou, duchaplnou, naplněnou účinnou láskou, a v životě podle pravdy.
Najit pravdu, orientovat se v životě, je někdy velmi těžké. Stačí, když si pustíme televizi, otevřeme noviny nebo pustíme rádio, a teď budeme slyšet. Nejvíc je to vidět v politice. Představitel jedné strany něco „do nebe vychválí“, jak je to skvělé, jak se jim to podařilo, jaké mají zásluhy. Pak tam pustí toho druhého a ten to zase pohaní nebo poplive, jak je to všechno špatně a že je to všechno úplně nějak jinak. A člověk si říká: „Teda, kde je ta pravda? Jak tomu mám rozumět, co si z toho mám vybrat, co si z toho mám vzít?“ V této situaci nezbývá, než počkat. Ono se totiž za nějakou dobu ukáže, kdo z nich mluvil pravdu, kdo z nich byl té pravdě blíž. Pravda je totiž něco, co nepodlého času. Pravda, ta platí stále a čas je to kritérium, které ji osvědčuje.
Apoštol Pavel taky na začátku říká: „Kdysi jste byli tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla, ovoce toho světla.“ Apoštol Pavel tady v tomto naráží na skupinu, o které už jsme tady mluvili, skupina lidí, kteří si říkali gnostici a kteří právě sami o sobě říkali: „My jsme světlem. My jsme světlem tím, co víme, tím, co známe.“ Ale oni pořád jenom mluvili, oni nic nedělali. Zakládali si na tom, že oni znají, vědí a říkali: „To stačí.“ A Pavel říká: „To nestačí. Jsou důležité dva kroky: vědět, poznat, ale taky podle toho poznaného jednat, konat.“
Když se zamýšleli žáci svatého Pavla nad těmito pojmy – světlo, tma, život, smrt – tak to dotáhli ještě o kousíček dál. Té generaci říkáme „generace apoštolských otců“ a byli to skutečně žáci apoštolů, a oni se pokusili tyto pojmy převést do takového příkladu, který vidíme každý den. Každý den, když se podíváme na oblohu, tak vidíme Slunce, a když se podíváme v noci, tak vidíme Měsíc. Na příkladu těchto dvou těles oni se pokusili vysvětlit to, co tady říká svatý Pavel.
Slunce dává světlo samo ze sebe. Probíhají tam nějaké reakce, to Slunce se de facto spotřebovává, ale svítí všem. Měsíc naproti tomu nemá světlo sám ze sebe. Měsíc je, řečeno s určitou nadsázkou, mrtvou horou kamení, ale přijímá světlo od Slunce a posílá ho dál.
Nemůžeme si nikdo z nás myslet, že my jsme sluncem, to by byla velká pýcha, velká domýšlivost – sluncem je Ježíš, sluncem je Bůh – ale my máme být tím měsícem. Nemáme být, řečeno dnešními termíny z astronomie, černou dírou, která pohltí všechno, co do ní přijde, ale máme být měsícem, který to světlo přijme, je ozářený, ale taky ho odrazí. Odrazí ho a pošle ho dál. O to tady jde.
Bratři a sestry, vidíme ta dvě nebeská tělesa každý den, jsou nám na očích. A jako nás provázejí tady v tom životě pozemském, protože nám dávají světlo, teplo, pomáhají nám třeba se orientovat, tak, když přijmeme tuto myšlenku apoštolských otců, nám mohou pomoci i v našem životě duchovním, protože se na ně díváme každý den. Mohou nám pomoci v tom, abychom zase o krůček víc uvedli evangelium do našeho každodenního života.
Kéž se nám to podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Milí bratři a sestry, drazí farníci, prožíváme čtvrtou neděli postní. Tato neděle je nazývána také nedělí radostnou. Je asi důležité připomenout si uprostřed času, který prožíváme, kdy slyšíme různé znepokojivé zprávy, že v našem životě jsou také radostné okamžiky, Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, v Písmu svatém nebo, řekněme, v evangeliích nacházíme spoustu postav. Některé z nich jsou nám sympatické, k některým vyloženě cítíme antipatii, o některých si říkáme: „Tak to bych chtěl být já, takhle bych se chtěl zachovat,“ zase naopak ty druhé jsou pro nás takovým varováním. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme se zamýšleli nad tím, jak Ježíš mluví se samařskou ženou u Jakubovy studny. Bylo to opravdu vyučování, kázání. A dnes Ježíš opět učí, ale můžeme říci, že je to praktické vyučování, jednání, konání, znamení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní texty nám staví před oči dva příběhy, které se staly v různých dobách, příběhy dvou lidí. Vlastně v každém tom příběhu se odehrává jakoby něco jiného, ale ve skutečnosti se ty příběhy doplňují a zapadají do sebe jako ozubená kolečka v nějakém stroji. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
 |
Oči duše | 12:51 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.68 MB] |
Bratři a sestry, co nám chce říct ten dlouhý evangelní úryvek? Byly to skoro dvě stránky textu a je to asi šest a půl minuty, než se to přečte. Příští neděli nás čeká taky tak dlouhý text, bude o vzkříšení Lazara, ale o čem to je dnes? Je to o lidech, kteří vidí, a o lidech, kteří nevidí. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
10.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Tak jsme měli témata půst, modlitba, pouť a dnešním tématem je almužna. Když jsem se připravoval na dnešní kázání, tak jsem hledal v různých knihách a encyklopediích a na internetu a já nevím, kde všude, v Diderotu, výraz almužna. A většina těchto pramenů udává, že almužna je milodar, tedy nepatrná částka daná chudákovi. Kdybychom to řekli obrazně, prostě bohatý nechá chudákovi dokousat kost. Almužna v křesťanském slova smyslu je však úplně něco jiného. Dobře to vystihuje modlitba, kterou jsme se modlili minulou neděli na začátku mše svaté: „Bože, děkujeme Ti, že nám dopřáváš, abychom svoji hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí. Více...