Rubrika
HomilieOči duše
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
 |
Oči duše | 12:51 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.68 MB] |
Bratři a sestry, co nám chce říct ten dlouhý evangelní úryvek? Byly to skoro dvě stránky textu a je to asi šest a půl minuty, než se to přečte. Příští neděli nás čeká taky tak dlouhý text, bude o vzkříšení Lazara, ale o čem to je dnes? Je to o lidech, kteří vidí, a o lidech, kteří nevidí. A jak jsem už naznačil na začátku mše svaté, svatý Jan tady ještě dává takovou další myšlenku – říká, že ten, kdo vidí, že ten taky věří. On chce vlastně říct, že víra je světlo pro náš život. A možná vás napadla taková myšlenka, proč je tady k tomu vyprávění o uzdravení slepého od narození přiřazeno se Starého zákona čtení o pomazání Davida za krále. Jak to spolu souvisí? Právě všechny ty texty jsou o lidech, kteří vidí a věří, anebo o lidech, kteří nevidí a nevěří.
ní postavou je Samuel, on je tam trošku ve stínu. On je ten, který jde, a poslušně udělá, co Bůh po něm chce. Ale kdo je to Samuel, co o něm víme? Samuel byl poslední soudce a prorok. Ti soudci byli v naprosto jiném postavení, než byl král. Soudci také hájili myšlenku, že Izraelité nebudou mít krále, protože jejich králem je Hospodin. A když židé řekli: „My chceme krále,“ a Bůh řekl: „Dobře, budete mít krále,“ tak Samuel, který velmi, velmi bojoval za tu myšlenku, že králem Izraele je samotný Hospodin, žádný člověk, ale samotný Bůh, tak tenhle Samuel je poslán, aby pomazal za krále napřed Saula, a potom Davida. Pro toho člověka to bylo velmi, velmi těžké, protože on vlastně musel udělat opak toho, co zastával. Udělal to ve velké pokoře a poslušnosti k Bohu s tím, že opravdu sklonil hlavu a řekl: „Pane Bože, já to udělám, protože ty to chceš takhle.“
No a další postavou je David. Možná vás napadlo, co má David společného s tím slepcem. Oni mají „dobré srdce“, vnímavé srdce. Konec konců, takovéhle dobré a vnímavé srdce má i Samuel, ale ne ti ostatní. Davidovi bratři, kteří se tam naparují a předvádějí svoji tělesnou sílu, se ukazují jako prázdné nádoby.
Farizeové, kteří vedou výslech: „Jak je to možné, že ty vidíš?“ Chápeme tu tragiku? Místo toho, aby se radovali, že jeden člověk, který měl obrovský handicap – od narození neviděl, že tenhle člověk se nějak srovnal, že se v jeho životě otevírají nové možnosti, že byl uzdraven – „Jak to, že vidíš? A zdůvodni nám to. Jak si to dovoluješ vidět?“ To tam je. Bratři a sestry, to je úplně postavené na hlavu, ale my to známe z našeho života taky, že mnohdy to takhle bývá, že po nás chtějí zdůvodnění věcí, které není potřeba nějak zdůvodňovat. Že po nás chtějí, abychom obhajovali dobro, které není potřeba nějak obhajovat a ospravedlňovat. A tady vidíme, jak ten uzdravený slepec, jak on byl vnitřně daleko, jak to byl hluboký člověk. Dokázal klidně argumentovat, několikrát zopakoval to, co se stalo. A ten jeho výklad není plný nějakého záští, ale ten jeho výklad jde pořád hlouběji a hlouběji, a on nakonec vyzná, že Ježíš je Mesiáš. To, co třeba na začátku ani nechtěl.
Dnešní čtení nám ukazují, že lidé, kteří věří v Boha, vidí nejenom navenek, ale vidí i dovnitř nebo uvnitř, vidí „očima duše“. Bratři a sestry, naopak lidé, kteří nevěří, tito lidé vidí jenom svou pravdu. Ale i my jsme v nebezpečí, že budeme vidět svou pravdu, i my jsme v nebezpečí, že se budeme dívat jenom navenek, že zaujmeme ten první pohled, první rychlý soud: „To je slepec, on vypadá blbě, on je neupravený, neoholený, špinavý. Konec konců, vždyť nevidí, jak vypadá. On nemá v mých očích žádnou cenu.“
David? „No, vždyť on je nejmladší. Vždyť mu bylo ale čtrnáct, ten ať udělá svou práci a je zticha.“ Takovéhle postavení měl doma David.
Bratři a sestry, dnešní texty nás vybízejí k tomu, abychom byli inteligentní. Známe to, když někdo třeba i něco zkazí, tak mu ti druzí tak posměšně řeknou: „No jo, ty seš inteligent, ty ses zase ukázal.“ Ale co to znamená „být inteligentní“? Je to z latiny a je to složené ze dvou slov: intus a legere. Intus znamená vevnitř, zevnitř. Legere znamená číst. Tedy být inteligentní znamená číst uvnitř, zevnitř. Čeština pro to má jiné vyjádření, jiné přísloví – číst mezi řádky. Nenechat se ošálit tím, co vidím na první pohled, udělat druhý pohled, třetí, dívat se déle, dívat se lépe, vcítit se do druhého, snažit se ho pochopit. A potom, když ho člověk pochopí, tak už zpravidla neodsuzuje. Už neodsuzuje a nemá pro toho člověka jenom slova nějakého pohrdání nebo ponižování, ale má pro něho slova pochopení.
Bratři a sestry, dívat se jenom očima po povrchu je velmi nebezpečné, zavádějící. Minulý týden jsem něco hledal v knihách, nakonec jsem to stejně nenašel, ale našel jsem náhodou něco úplně jiného, takový příběh. Ti, co byli na mši svaté v pátek prominou, už jsem ho tady říkal v pátek, ale ono to krásně sedí k dnešnímu evangeliu.
Je to příběh se židovské tradice, z takzvaného talmudu. Talmud je sbírka výroků, příběhů, židovských rabínů, jsou to vlastně jejich komentáře k tomu, čemu my říkáme Starý zákon. Pro ně je ústřední částí to, čemu my říkáme pět knih Mojžíšových, oni to nazývají Tóra.
No a tak jeden příběh vypráví o Alexandru Velikém. Možná bych ještě měl podotknout, že ten příběh je vymyšlený, ale je velmi poučný. Velký císař a dobyvatel Alexandr Veliký, když se vracel z války domů, tak se zastavil se svým vojskem na břehu řeky. Pojedli, Alexandr se tam vykoupal a velmi se mu tam líbilo, a napadlo ho: „Odkud asi ta řeka vytéká, kde pramení taková pěkná řeka?“ A vydal se proti proudu té řeky, hledal její pramen. A přišel k bráně Ráje. Chtěl do té brány vstoupit, ale ozval se Boží hlas: „Toto je brána Ráje, touto branou mohou projít pouze spravedliví.“ On neprošel, ale řekl: „Já jsem král, já chci nějaký dar. Zasloužím si, abych dostal nějaký dar, když jsem zašel až jsem.“ Samozřejmě to bylo od něho velmi pyšné, velmi vychloubačné, ale dostal dar. Dostal schránku krásně zdobenou, a v ní bylo oko, lidské oko. Vzal si tento dar domů do svého města, do Alexandrie, velmi se jím chlubil a považoval ho za velmi cenný. A protože to byl pro něho cenný dar, tak se rozhodl, že ho nechá vyvážit zlatem. Na jednu misku vah dali schránku s tímto okem a na druhou misku vah začali sypat zlato, až nasypali všechno zlato, které měli v Alexandrii. A pořád ta miska s tím okem byla těžší, a oni si říkali: „Jak je to možné, co se tady děje?“ Zavolali židovské rabíny a požádali je o výklad. Rabíni se zamysleli a řekli: „Králi, je to lidské oko, a lidské oko, když se dívá, tak se nenasytí, je nenasytné. Všechno, co oko vidí, chce mít, chce to získat. Čím víc toho lidské oko vidí, tím víc toho chce mít. Králi, zakryj to oko, aby nevidělo, a uvidíš, že všechno bude jinak.“ Vzali kus látky a oko zakryli. V tu chvíli se váhy samozřejmě převážily a zlato bylo těžší, než to oko. Příběh tím končí.
Co se tím příběhem chce říct? Kdy zavíráme oči? Zavíráme oči ve spánku, ale to je tak trošku mimo. Nakonec zavřeme oči ve smrti, a skutečně ve smrti se uvidí, co jsme nashromáždili, jestli to má hodnotu nebo jestli to je jenom bezcenný brak. Ale kdy ještě lidé zavírají oči, kdy je zavíráme velmi často? No když se modlíme, když si člověk někde sedne, klekne, ztiší se, a mluví se svým Bohem. Zpravidla zavřeme oči, a pak jsme schopni správně vidět, pak jsme schopni správně hodnotit svůj život a to, co se děje kolem nás a v nás. Jsme schopni se zamyslet nad tím, jestli to, co dělám, má smysl, a jestli je to skutečně shromažďování pravých hodnot anebo jestli shromažďuji haraburdí. Jestli to, co vidím, a to, po čem toužím, mě skutečně naplní anebo jestli je to prázdná sláma.
Bratři a sestry, prožíváme dobu postní. Doba postní nás přímo vybízí k takovémuhle ztišení, k takovémuhle hodnocení. Dopřejme si čas, udělejme si chvilku pro sebe, zavřeme oči a zamysleme se nad tím, kam jdeme, a prosme za to, abychom byli opravdovými a skutečnými inteligenty, kteří se dokáží dívat na věci zvenku, ale dokáží se také nad nimi zamyslet a podívat se na ty věci zevnitř.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Milí bratři a sestry, drazí farníci, prožíváme čtvrtou neděli postní. Tato neděle je nazývána také nedělí radostnou. Je asi důležité připomenout si uprostřed času, který prožíváme, kdy slyšíme různé znepokojivé zprávy, že v našem životě jsou také radostné okamžiky, Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, v Písmu svatém nebo, řekněme, v evangeliích nacházíme spoustu postav. Některé z nich jsou nám sympatické, k některým vyloženě cítíme antipatii, o některých si říkáme: „Tak to bych chtěl být já, takhle bych se chtěl zachovat,“ zase naopak ty druhé jsou pro nás takovým varováním. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme se zamýšleli nad tím, jak Ježíš mluví se samařskou ženou u Jakubovy studny. Bylo to opravdu vyučování, kázání. A dnes Ježíš opět učí, ale můžeme říci, že je to praktické vyučování, jednání, konání, znamení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní texty nám staví před oči dva příběhy, které se staly v různých dobách, příběhy dvou lidí. Vlastně v každém tom příběhu se odehrává jakoby něco jiného, ale ve skutečnosti se ty příběhy doplňují a zapadají do sebe jako ozubená kolečka v nějakém stroji. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, my se dnes taky budeme bavit o světle, o tmě, ale vezmeme si k tomu druhé čtení.
Na úvod bych připomněl, že v Efezu byl velký chrám bohyně Artemis, který je považován za jeden ze sedmi starověkých divů světa, a že tedy to bylo významné poutní místo v pohanském světě. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
10.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Tak jsme měli témata půst, modlitba, pouť a dnešním tématem je almužna. Když jsem se připravoval na dnešní kázání, tak jsem hledal v různých knihách a encyklopediích a na internetu a já nevím, kde všude, v Diderotu, výraz almužna. A většina těchto pramenů udává, že almužna je milodar, tedy nepatrná částka daná chudákovi. Kdybychom to řekli obrazně, prostě bohatý nechá chudákovi dokousat kost. Almužna v křesťanském slova smyslu je však úplně něco jiného. Dobře to vystihuje modlitba, kterou jsme se modlili minulou neděli na začátku mše svaté: „Bože, děkujeme Ti, že nám dopřáváš, abychom svoji hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí. Více...