Rubrika
HomilieHospodin však vidí do srdce
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní texty nám staví před oči dva příběhy, které se staly v různých dobách, příběhy dvou lidí. Vlastně v každém tom příběhu se odehrává jakoby něco jiného, ale ve skutečnosti se ty příběhy doplňují a zapadají do sebe jako ozubená kolečka v nějakém stroji. V obou těch případech hlavním hrdinou toho příběhu je člověk, se kterým se nepočítá. U toho Davida to jde víc postupně, u toho slepého to jde všechno ráz na ráz.
Zastavíme se chvíli u toho příběhu krále Davida. Je to jedno z nejstarších vyprávění Starého zákona, které bylo zaznamenáno písemně. Bylo považováno za tak důležité, že už bylo zaznamenáno písemně asi tisíc let před narozením Pána Ježíše. Tady na tomto příběhu, který nevypadá až tak dramaticky …, ono je to proto, že my jsme nečetli celý ten příběh. Byl trošku zkrácený, a to z toho důvodu, aby to nebylo příliš dlouhé, protože když se čte celé evangelium o uzdravení slepého, tak to evangelium je na třech stránkách (z toho jsme četli taky kratší verzi, na jednu stránku), a tak, aby toho nebylo moc, tak jsou ty příběhy zhuštěny. Je tam řečeno jenom to hlavní.
A my jsme tedy nečetli o tom, co říká Samuel Hospodinu, když ho Hospodin posílá do Betléma. Kdo to byl Samuel? To byl člověk, který vyrůstal v blízkosti Boží archy. Všichni si můžeme vzpomenout na tu známou historku, kdy malý Samuel ještě s veleknězem Elim spali právě u Archy úmluvy a Hospodin volá: „Samueli, Samueli,“ a chlapec neví, kdo ho to volá a několikrát běží k Elimu, protože se domnívá, že ho volá Eli.
Samuel je člověk, který opravdu celou silou, celou svou bytostí slouží Hospodinu. V době, kdy se Samuel narodil, Izraelité měli soudce, neměli krále, a Samuel si přál, aby to tak zůstalo i nadále. Jenže Izraelité za ním přišli a říkají: „Pomaž nám krále. Chceme být jako ostatní národy.“ A Samuel je varuje a říká: „Ten král, budete na něho muset platit daně. Budete mu muset dávat syny do jeho armády. Budete mu muset dávat svoje dcery za služky a podobně. Bude to nepříjemné.“ A oni říkají: „Chceme krále! Chceme být jako ti ostatní!“
Samuel, my bychom řekli, nevyměknul, ale povolil Hospodin a říká: „Pomaž Saula za krále.“ Saul byl celkem úspěšný král, upevnil tu říši proti nájezdům Filišťanů a podobně, ale neposlouchal Hospodina. Proto ho ještě za jeho života Hospodin zavrhl a říká Samuelovi: „Půjdeš do Betléma a pomažeš nového krále.“ A Samuel se vzpírá a říká: „Vidíš, jak to dopadlo? Vidíš, jak ten král tě neposlouchá? A ty chceš, Bože, nového krále, dalšího krále?“ A Hospodin říká: „Ano.“ A na to Samuel říká: „A ještě z Betléma?“ To znamenalo pro Samuela jedno nebezpečí. On musel projít přes rodný kraj krále Saula. V té době Saul už byl podezřívavý. Nevěřil nikomu a nechával lidi, jak se říká, sledovat, špehovat. Samuel se bojí o svůj život a Bůh mu dává radu: „Vezmeš tele a půjdeš do Betléma a když se tě lidé budou ptát, co tam jdeš dělat, řekneš: ‚Přinesu oběť.‘“ To byl jeho úkol jako proroka.
Bratři a sestry, tady už je ta první myšlenka, že Bůh nás často vede cestami, které nám se nelíbí. Bůh často po nás chce něco, co nám se zdá jaksi beze smyslu. My si říkáme: „To nemůže fungovat,“ a ono to nakonec funguje, ale my musíme poslechnout.
Prorok přichází do Betléma. Přichází do místa, které se jmenuje Dům chleba, a tady v tomto městě a jeho okolí žije kmen Juda. A vlastně tito obyvatelé jsou na to velmi hrdí, že odvozují svůj původ od jednoho ze synů Jákobových. Ale všichni čekali, že král bude z kmene Ruben, z toho nejstaršího, a proto je to překvapuje. Další překvapení. Bůh počítá a volí jinak, než my si myslíme.
Prorok přichází do rodiny, ví, kam má jít, ale neví, kdo bude tím králem. Možná nás to překapuje, protože my si říkáme: „No, ten prorok by měl vědět všechno. Jemu je to přece všechno jasné. On to od Boha má objasněné, vysvětlené. Jak to, že to prorok neví?“ Je to celkem logické. Je to proto, aby se prorok nemohl pyšnit, vytahovat, protože prorok, když říká nějaké proroctví, tak je to určeno těm lidem, ne jemu. Není to tedy tak, že by přišel Samuel a řekl: „Jo, zavolejte Davida, to je von. Tady je to všechno jasný. Vy vostatní můžete jít někde pryč.“ Všichni by koukali, všichni by byli u vytržení a říkali by: „Jo, ten Samuel, on ví, co dělá.“ Ale tady nešlo o to, aby obdivovali Samuela, ale aby obdivovali Boha, aby dokonce i Samuel obdivoval Boha a měl ho v úctě. Proto ani on to neví.
Uvědomme si, že takhle to pokračuje v celých dějinách spásy. Panna Maria se ptá anděla: „Jak se to stane?“ Jinými slovy: „Nerozumím tomu.“ A koneckonců v Nové zákoně, třeba u svátostí, žádný kněz nemůže udělit svátost sám sobě, ale vždycky je to určeno pro ty druhé. Ne proto, aby se někdo povyšoval, vychloubal, ale aby tím sloužil.
Takže tedy prorok přichází a nechává si ukázat syny. První je nejstarší Eliáš. To bude von. Proč? Protože byl podobný Saulovi. Byl vysoký, statný. Saul podle zpráv, které máme, byl téměř o hlavu vyšší než jeho současníci, tedy je převyšoval. Rozený vůdce, někdo, koho viděli, na koho se mohli obrátit, kdo byl autoritou. A Bůh říká: „Není to on.“
A teď je jádro celého toho příběhu: „Nevšímej si jeho vzhledu. Nedívám se totiž jako člověk. Člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“ Hospodin však vidí do srdce. Tato myšlenka nebo spíš ujištění, které Bůh říká, na jednu stranu pro nás má být varováním, na druhou stranu má být pro nás útěchou. Začněme tím varováním. V čem? My si často říkáme, když o něčem uvažujeme: „Dokud to neřeknu, tak se to nepočítá. Dokud to nesdělím někomu jinému, tak o tom nikdo neví. A to nevadí, že já si tady třeba o sobě myslím, že já jsem něco víc, že ti ostatní jsou takoví chudáčci. To vlastně nikdo neví, že já jimi pohrdám, že je podceňuji, že je odsuzuji, že mám pro ně jenom slova nějakého toho soucitu, protože oni nedosahují mé vysoké úrovně,“ a tak podobně.
V tomto je to varování: „Bůh vidí do srdce. Zná, člověče, tvoje myšlenky, zná tvoje úmysly. A jednou se tě na to bude ptát, jaké jsi měl úmysly, co sis o těch druhých myslel.
Ale na druhou stranu má být toto ujištění, toto konstatování pro nás útěchou. Kdy? Zvlášť tenkrát, když se nám něco nepovede. Když máme dobrý úmysl, chceme něco dobrého udělat, opravdu se snažíme, ale nějakým způsobem se nám to vymkne z ruky a nepovede se to. Přesto, že jsem měl dobrý úmysl, snahu, že jsem to zkoušel podle svých sil a ono to nevyšlo. Pak jsme z toho často smutní, ztrápení, říkáme si: „Za nic nestojím. Ani to nedokážu udělat. Nejsem k ničemu.“ A Bůh říká: „Znám tvé úmysly. Znám je a ten dobrý úmysl přede mnou platí. Já ti ho počítám, jako by se stalo, jako bys to dokázal celé dotáhnout do zdárného konce.“ Takže takhle.
A teď se dostáváme k tomu Davidovi: „Jsou všichni?“ „No, je tu ještě jeden, ale s tím se nepočítá.“ Ale bylo to zajímavé. Ono se řeklo, nepočítá. Poslali ho pást stádo. Na jedné straně je to činnost velmi důležitá, protože na těch stádech oni byli závislí. Kdyby jim to stádo někdo ukradl, kdyby se ztratilo, sežrala ho dravá zvěř, neměli by co jíst. Tedy záležela na tom jejich obživa. Na druhou stranu ten, kdo byl u toho stáda, byl jakýmsi způsobem vyřazen z té rodiny, protože nebyl na slavnosti. Přišel Samuel, přišel prorok, to byla slavnost. „A on tam zůstane, on tam bude u toho. Von je malej, on to přežije.“ A tady se ukazuje právě ten paradox, kdy Bůh si volí někoho, s kým ani jeho vlastní rodina nepočítá. Ne cizí, ale ani vlastní rodina.
Přišel a je označen jako chlapec krásných očí, plavovlasý, milého vzhledu. Jmenuje se David. David znamená miláček. To vysvětluje ten jeho vzhled. Na jedné straně tedy byl asi miláčkem své matky, na druhé straně to neměl doma zas až tak jednoduché. Nebylo s ním ale taky po té vnější stránce, řekli bychom, všechno podle katalogů krásy. Český překlad je takový milosrdný a používá to slovo plavovlasý. Ale jiné překlady a originál říkají něco trochu jiného, říkají, byl zrzavý. Tedy nezastírají vlastně jakousi vadu. Jak všichni víme, lidé s touto barvou vlasů bývají často impulzivní, mají často cholerickou povahu. A to byla Davidova vada, svízel. Určitě svízel, nebylo to pro něho jednoduché. Celý život s tím bojoval, a jak čteme o něm na stránkách Písma svatého, tak se tam s tím setkáváme.
Proč je to zmiňováno už tady? Protože to, že Bůh si vyvolil člověka, chce připomenout, že Bůh si vyvolil slabého člověka, nedokonalého člověka. Tím, že si ho vyvolil, tak se nestane to, že všechno by bylo v pořádku. Bůh není kouzelník, který mává hůlkou a říká: „To všechno spravíme, vylepšíme, učešeme, odbarvíme,“ a podobně. Ne. Bůh říká: „Člověče, já ti dám sílu, abys dokázal se svými slabostmi zápasit, abys to nevzdával. Nezbavím tě jich mávnutím té kouzelné hůlky, ale budu tě podporovat a ty si můžeš být jist právě tím, že já stojím na tvé straně.
Všimněme si, že všichni, kteří byli přítomni tady tohoto pomazání za nového krále, se velmi báli. V celém tom úryvku nepadne slovo král. Tak moc se báli Saula, tak moc měli před ním velký respekt. Všichni věděli, co tam Samuel dělá, ale nikdo neřekl Davidovi: „Ty jsi nový král.“ Začínalo to postupně. Poprvé se ukázalo až asi za dalšího půl roku nebo rok, kdy vlastně bojovali s Filišťany, že David je nějakým zvláštním způsobem vyvolen od Boha. U Davida, jak jsem říkal, to jde pomalu. Davidovi se v tuto chvíli otvírají oči a on se začíná učit, že nemá odpovědnost jenom za sebe, ale taky za ty druhé.
Hlavní myšlenkou dnešní neděle je věta: „Pane, ať vidím!“ Toho, co mám vidět, je spousta. To, že ty Boží cesty jdou jinak, než my si myslíme, že jsou tu lidé, kteří jsou odstrčení, že jsou tu lidé, se kterými se nepočítá. Ale taky mám vidět správně sebe, jestli náhodou nemám ten nos příliš nahoru a těmi druhými nepohrdám. Ale také mám vidět to, jak je tady ta Boží nabídka pro všechny.
Dnešní evangelium ať je nám povzbuzením v tom, s jakou radostí, ochotou a nadšením ten uzdravený slepý přijímá jednak ten dar uzdravení, ale potom přijímá i dar víry. A na druhou stranu ať je nám varováním ten postoj farizejů, kteří pořád na něco brblají, pořád se jim něco nedá.
Ta Boží nabídka je velkorysá, ale není pořád, je časově omezená, a záleží na nás, jestli my ji přijmeme. Nenechme se tedy nějak moc pobízet, protože jistě pochopíme, že bychom uškodili sami sobě, kdybychom odmítli tuto nabídku. A do svých modliteb zařaďme tu prosbu: „Pane, ať vidím – Tebe, sebe, druhé lidi. Pane, ať vidím, co všechno pro mě děláš!“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Milí bratři a sestry, drazí farníci, prožíváme čtvrtou neděli postní. Tato neděle je nazývána také nedělí radostnou. Je asi důležité připomenout si uprostřed času, který prožíváme, kdy slyšíme různé znepokojivé zprávy, že v našem životě jsou také radostné okamžiky, Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, v Písmu svatém nebo, řekněme, v evangeliích nacházíme spoustu postav. Některé z nich jsou nám sympatické, k některým vyloženě cítíme antipatii, o některých si říkáme: „Tak to bych chtěl být já, takhle bych se chtěl zachovat,“ zase naopak ty druhé jsou pro nás takovým varováním. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme se zamýšleli nad tím, jak Ježíš mluví se samařskou ženou u Jakubovy studny. Bylo to opravdu vyučování, kázání. A dnes Ježíš opět učí, ale můžeme říci, že je to praktické vyučování, jednání, konání, znamení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Bratři a sestry, my se dnes taky budeme bavit o světle, o tmě, ale vezmeme si k tomu druhé čtení.
Na úvod bych připomněl, že v Efezu byl velký chrám bohyně Artemis, který je považován za jeden ze sedmi starověkých divů světa, a že tedy to bylo významné poutní místo v pohanském světě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
 |
Oči duše | 12:51 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.68 MB] |
Bratři a sestry, co nám chce říct ten dlouhý evangelní úryvek? Byly to skoro dvě stránky textu a je to asi šest a půl minuty, než se to přečte. Příští neděli nás čeká taky tak dlouhý text, bude o vzkříšení Lazara, ale o čem to je dnes? Je to o lidech, kteří vidí, a o lidech, kteří nevidí. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
10.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; ž. Žl 23; 2. čt. Ef 5,8-14; evang. Jan 9,1-41;
Tak jsme měli témata půst, modlitba, pouť a dnešním tématem je almužna. Když jsem se připravoval na dnešní kázání, tak jsem hledal v různých knihách a encyklopediích a na internetu a já nevím, kde všude, v Diderotu, výraz almužna. A většina těchto pramenů udává, že almužna je milodar, tedy nepatrná částka daná chudákovi. Kdybychom to řekli obrazně, prostě bohatý nechá chudákovi dokousat kost. Almužna v křesťanském slova smyslu je však úplně něco jiného. Dobře to vystihuje modlitba, kterou jsme se modlili minulou neděli na začátku mše svaté: „Bože, děkujeme Ti, že nám dopřáváš, abychom svoji hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí. Více...