Čtvrtek 25.07.2024, sv. Jakub Starší, sv. Kryštof, Jakub
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Kéž byste zas uposlechli jeho hlas

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Kéž byste zas uposlechli jeho hlas15:54
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.07 MB]

Bratři a sestry, my jsme právě vyslechli, pokud nepočítáme pašije, nejdelší evangelium, jaké se vůbec čte při liturgii. Ten text byl dlouhý téměř tři strany a vypráví o takovém docela zásadním setkání, o setkání, které se podle tehdejších měřítek vlastně nemělo vůbec uskutečnit, o rozhovoru, který se neměl stát. Žid se neměl bavit se samaritánem a židovský rabín se už vůbec neměl bavit se ženou. Ale Ježíš tím, že zbořil tady tyto, jak to mám říct, pošetilá ustanovení, tyto nerozumné zvyky, tak vytvořil něco velmi krásného.

Celé se to uskutečnilo na místě, které je spojeno se začátky vyvoleného národa, s Jakubem a Josefem. Shodou okolností v pátek jsme četli o tom, jak Josefovi bratři prodali tady toho starozákonního Josefa do otroctví do Egypta. Udělali to proto, že viděli, že jejich otec Jákob Josefa miluje víc než je. A tady to setkání Ježíše a samařské ženy chce říct: „Člověče, buď si jistý, že Bůh vás všechny miluje stejně. Všechny vás miluje naplno. Nikomu nenadržuje, nikoho zase o nic nešidí.“

Tady toto setkání se také uskutečnilo proto, že oba dva měli čas, udělali si ho. Možná že si ta žena říkala: „Jen tak odskočím pro vodu a rychle se vrátím a doma mám nějakou neodkladnou práci,“ ale dopadlo to všechno úplně jinak.

Svatý Jan zmiňuje, že se to stalo u města, které se nazývalo v té době Sichar, v době Starého zákona se nazývá Sichem nebo Šekem, a zmiňuje tady teda tu studnu, to pole. Ta studna je tam velmi důležitá, ale svatý Jan tam zdůrazňuje ještě jiné dvě věci: Ježíš byl unavený chůzí a bylo kolem poledne. Ježíš je na cestě do Jeruzaléma a v poledne na Velký pátek bude ukřižován. Ten kříž i ten rozhovor u té studny, to je zjevení Božího Syna – Božího Syna, který se namáhá, aby získal člověka.

Ježíš se posadil, protože byl unavený – byl unavený na své cestě k nám lidem. Je to obraz nesmírně lidský, nesmírně působivý a přijatelný, protože vlastně vypovídá o další Boží vlastnosti. Mimo všemohoucnosti, vševědoucnosti, tak Bůh je unavený pro záchranu nás lidí. Ale vůbec mu to nevadí, on si odpočine a jde nás hledat dál, jde nás hledat znovu. Je otázka, jestli my jsme nějakým způsobem unaveni jeho hledáním, jestli my se namáháme dát odpověď.

Ta dnešní čtení schválně proti sobě staví událost ze Starého zákona, která se teda stala někde jinde, a tady to evangelium. Protože v té starozákonní události ti lidé, Izraelité, kteří byli vyvedeni z Egypta, naráz mají používat svoji svobodu a nedokážou to. Mají se postarat sami o sebe, co budou jíst, co budou pít. Musíme si uvědomit, že toto, postarat se sám o sebe, to je na jedné straně povinnost, na druhé straně jakási výsada člověka dospělého a toho, který je svobodný. Otrok, ten něco k jídlu dostal a byl rád, že něco dostal, a dostal to v dobu, kdy to určil ten jeho pán. A stejně tak to bylo s oblečením. Nemohl o sobě vůbec rozhodovat. A ti Izraelité jsou na cestě asi čtyři měsíce a už jsou tady problémy, velké problémy. Oni nechtějí přijmout tuto odpovědnost, tuto výsadu. Ale navíc oni říkají Bohu: „Bože, tys nás sem dovedl, a tak ty máš povinnost se o nás postarat. Prostě my jsme tady a ty se starej.“

Asi s tímto přístupem přicházejí k Mojžíšovi a říkají: „Tys nás sem vyvedl, tak to zařiď.“ Není tam nějaká vzpomínka na to, co bylo v Egyptě, jak Bůh tu cestu připravoval, jak ji uskutečnil přes Rákosové moře. Tam není ani náznak v tom smyslu, že Bože ty ses do teď staral, tak věříme, že se budeš starat dál. Tam není náznak nějaké pokory nebo spolehnutí se, důvěry, ale to je taková jako tvrdá žádost. A proto Mojžíš nazve ta místa Meriba a Massa. Meriba znamená svár, massa pokušení. Tam to tedy nedopadlo dobře a víme, že ta generace, která vyšla z Egypta, se nedostala do zaslíbené země. Čtyřicet let chodili po poušti, až se vyměnili lidé, vyměnily generace.

A toto připomíná žalm. Už jsme nad ním rozjímali loni, ale protože se tam mluví o tom dnes, tak bude myslím užitečné, když dnes, letos, v této době postní to trošku připomenu. Žalm má číslo 95 a má dvě části. Je to žalm, který vznikl pro bohoslužbu v Jeruzalémském chrámu. V té první části nějaký zpěvák, který byl pověřený, vlastně vítal ty věřící, ty poutníky, kteří přicházeli. Byla to pouť nějaká děkovná, proto on říká: „Pojďme, jásejme, oslabujme. Předstupme před něho s chvalozpěvy, písněmi mu zajásejme.“ Ještě v tom originále je vlastně i zmínka o tom, že budou tancovat. To se v překladu trošku ztratilo.

Ten zpěvák vlastně je vyzývá a říká: „Radujte se, prožívejte tady tu oslavu, tu víru cele. Ne jenom ve své hlavě, ne jenom slovy, ale všemi těmi údy, právě tím pohybem, tancem.“ My, když se modlíme nebo když oslavujeme Boha, tak jsme takoví trošku jako uměření, upjatí a maximálně teda něco řekneme, a to kolikrát i tak se stydíme něco říct. Ale Izraelité to dávali najevo všemi způsoby, jak jenom to bylo možné.

On dál pokračuje tady v tom a říká taky: „Padněme, klaňme se.“ Zdůrazňuje to, že mají zapojit právě zase celé to tělo, ten pohyb těla, ale zdůrazňuje a říká: „Kleknout, eventuelně lehnout na zem, to přísluší jenom před Bohem. Bohu přísluší tento projev úcty.“ V té době mnozí králové toto vyžadovali od svých poddaných, a proto tento žalm říká: „Kdepak. Král je člověk a tato úcta náleží pouze Bohu.“

To byl tedy jakýsi úvod, s kterým oni vstupovali do Jeruzalémského chrámu. Potom ta oslava pokračovala a druhá část, která zazněla až po nějaké době, to je vlastně napomenutí, připomínka toho, co se stalo na poušti, jak jsme to četli z druhé knihy Mojžíšovy, a připomíná tu událost a varuje. Připomíná ji jako napomenutí, jako varování. Říká: „Ať se vám to nestane. Tenkrát se stalo něco špatného, byla odmítnuta Boží nabídka a buďte si jistí, že ta Boží nabídka přichází i k vám, a vy ji neodmítejte.“

To slovíčko „dnes“, kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu, se dá přeložit také jako „zas“, kéž byste zas uposlechli jeho hlas. Je v tom naznačeno, že právě Bůh přichází ne jednou, ne dvakrát, ale mnohokrát s tou svou nabídkou, a ty máš, člověče, možnost zase ji přijmout, máš možnost dnes ji přijmout. Dnes, to je ohraničení času – času, který mám ve svých rukou. Je to přítomnost. Na minulost mohu vzpomínat, budoucnost mohu plánovat. Včera, co bylo, za to buď děkuji, nebo prosím za odpuštění. Zítra mám nějaký plán, nějaký nápad, co bych uskutečnil. Ale ani včerejšek, ani zítřek nemám ve své ruce. To co mám ve své ruce, co mohu ovlivnit, je právě to dnes. A proto ten žalmista to takto připomíná a říká vlastně: „Tvůj život, člověče, se skládá z toho dnes. Zítra bude dnes. A každý den zas k tobě přichází Bůh se svou nabídkou, se svým darem. Tak to nepřehlédni.“

A právě druhým příkladem o tom, kdy ta žena nepřehlédla tu nabídku, je to dnešní evangelium. Ona si tam odskočila z domu, aby udělala něco, co dělala každý den. Byla to práce ženy donést vodu. A určitě nepočítala, že to takto ovlivní nebo, můžeme říci, změní její život. O tom textu by se dalo mluvit velmi, velmi dlouho, jak Ježíš tu ženu vede. Začíná rozhovor tím, co je spojuje: „Dej mi napít.“ Ona jde pro vodu, on má žízeň. Ale on touží po tom, aby ona ho přijala. Ale pokračuje v tom, co je spojuje. Mluví o Jákobovi, o Josefovi. Čili tady v těchto osobách židé i samaritáni ještě neznali nějaké rozdíly, to je spojovalo. Bůh nehledá, co nás dělí, ale Bůh staví na tom, co nás spojuje. To je další velice krásná myšlenka.

Často, když na Ježíše útočili farizejové: „Kdo jsi, co seš zač?“ tak se vyhýbá té odpovědi. A tady této ženě po nějakých dvou, třech hodinách rozhovoru zjevuje a říká: „Já jsem ten, na koho čekáte. Já jsem ten Zachránce, ten Vykupitel.“ Je to naprosto nečekané zjevení, odhalení pravdy člověku, který není žid, ženě, člověku, který nemá žádné teologické vzdělání, ale ta žena má víru, je upřímná a je ochotná o to pěkné, co objevila, rozdělit se. A proto odchází do města, aby pozvala i ty další.

A tady Jan zmiňuje ještě jeden takový zajímavý detail: „Nechala tam ten džbán a šla do města.“ Džbán bylo takové vybavení domácnosti, které bylo v každé domácnosti. Potřebné to bylo, každodenní používání. Na druhou stranu ten džbán byl docela drahý, a pokud ho neměli, tak to byla citelná ztráta, něco velmi chybělo. A ona to tam nechává. Proč? Jsou vlastně dvě možnosti, jak to vyložit.

Když by šla s tím plným džbánem do města, tak by šla pomalu, protože ten džbán byl těžký, a ona se bála, že by ta cesta trvala dlouho a Ježíš by mohl odejít. Už by ho tam nezastihli ti, kterým ho chtěla ukázat, kterým ho chtěla představit. A tak spěchala. Jít domů s prázdným džbánem, to nemá smysl. A tak jde, odkládá to, co původně chtěla dělat, protože vidí, že tady je něco mnohem důležitějšího. Vidíme její pohotovost a její správný úsudek. Jde rychle, aby je rychle přivedla, a ten džbán zůstává u té studny, u Ježíše. Je to její taková pojistka. Ona ví, že se tam bude muset vrátit, protože ten džbán bude potřebovat – dnes, zítra, každý den. A ten džbán ji spojuje s tou studnou a ta studna ji spojuje s Ježíšem. Vytvořila si pouto, aby byla spojená.

A toto je, bratři a sestry, také velmi důležité, abychom my ve svém duchovním životě si vytvořili pouto s Ježíšem, to co nás k němu bude nějakým způsobem vracet, přivádět, co nás bude vybízet k tomu, abychom se vrátili tady k té studni.

V rabínském chápání studna je zdroj. Na jedné straně zdroj vody, tedy toho co potřebujeme pro náš život tělesný, ale rabíni přirovnávají studnu, jako ten zdroj té vody, k Mojžíšovu zákonu, jako ke zdroji duchovního života, ke zdroji, který ukazuje, jak se má člověk orientovat, jak se má pohybovat, kudy má jít. Pro nás tady takovým zdrojem pro náš duchovní život jsou především evangelia, to co tady máme vlastně o Ježíši Kristu. A tak zvlášť v této době postní čerpejme z tohoto zdroje. A tak jako ta žena si udělala čas, aby poslouchala Ježíše a sama poznala, že ji to velmi, velmi pomohlo, velmi obohatilo, tak i my nebojme se udělat si čas sami na sebe a na svého Boha. On nás hledá. Všimněme si toho a odpovězme mu. Čeká na to.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


V duchu a v pravdě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.03.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

V duchu a v pravdě9:22


Strach dovede člověka paralyzovat

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Strach dovede člověka paralyzovat9:22
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.01 MB]

Bratři a sestry, prožíváme třetí neděli postní a toto kázání, které slyšíte, vlastně není proneseno v rámci liturgie, ale stojím v kostele ve Veverské Bítýšce, který je prázdný. Je prázdný a čeká, až se sem věřící zase budou moci vrátit, aby navázali intenzivní vztah s Kristem, s Bohem vůbec.    Více...


Pramen vody, který tryská do života věčného

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Pramen vody, který tryská do života věčného12:57
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.78 MB]

Bratři a sestry, slyšeli jsme poměrně dlouhé vyprávění o setkání Ježíše a samařské ženy u studny. Příští neděli uslyšíme víceméně stejně dlouhé vyprávění o uzdravení slepého, a za čtrnáct dnů uslyšíme vyprávění o vzkříšení Lazara.    Více...


Z místa vhodného k odpočinku se stalo místo pokušení a místo hádky

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Z místa vhodného k odpočinku se stalo místo pokušení a místo hádky14:45
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.62 MB]

Bratři a sestry, když pomineme pašije na Květnou neděli nebo na Velký pátek, tak dneska jsme slyšeli nejdelší evangelní úryvek, který se čte v neděli, a to jsem ještě teda vzal kratší verzi.    Více...


Žít v duchu a v pravdě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Žít v duchu a v pravdě12:50
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.82 MB]

Bratři a sestry, pokud si vzpomínáte, tak je to text, který jsme četli i loni na třetí neděli postní. Je to takový základní text, který se týká naší víry, hlavně křtu. Mluví se tam totiž o účincích křtu. Je to tam řečeno obrazně, že z člověka potečou proudy živé vody, že ten člověk dostává věčný život.    Více...


Poutní putování

P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
03.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Bratři a sestry, dnešní postní kázání má téma pouť. Podívejme se na toto téma ze tří úhlů. Kam putovat, jak putovat a proč putovat. Nejprve kam putovat. Muslimové mají za povinnost jednou za život putovat do Mekky. Židé od dvanácti let měli za povinnost každý rok putovat do jeruzalémského chrámu. Žádnou takovou povinnost církev nežádá po svých věřících, ale přesto pouť je něco, co je vysoce ceněno. Myslím si, že každý věřící, pokud je to jenom možné, by měl aspoň jednou za život se jet podívat na pouť do Říma.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.