Čtvrtek 25.07.2024, sv. Jakub Starší, sv. Kryštof, Jakub
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Žít v duchu a v pravdě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Žít v duchu a v pravdě12:50
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.82 MB]

Bratři a sestry, pokud si vzpomínáte, tak je to text, který jsme četli i loni na třetí neděli postní. Je to takový základní text, který se týká naší víry, hlavně křtu. Mluví se tam totiž o účincích křtu. Je to tam řečeno obrazně, že z člověka potečou proudy živé vody, že ten člověk dostává věčný život. Já bych se chtěl zamyslet nad dvěma momenty, které jsme loni neprobrali, protože ten text je velmi rozsáhlý a velmi hluboký.

Pro začátek připomenu několik skutečností, které jsem tady říkal už loni, ale myslím bude užitečné je zopakovat, abychom si právě lépe uvědomili, co tam Ježíš udělal.

Biblická Palestina se skládala ze tří částí – na severu byla Galilea, pod ní Samařsko a dole Judsko. V Galileji a v Judsku žili Židé. V Samařsku, v tom prostředku, byl, můžeme říci, jiný národ, který vznikl smícháním Židů a osídlenců, které tam usadili Asyřané, když si tuto část Palestiny podrobili. Židé a Samaritáni se neměli rádi. Roztržka byla dokonána v okamžiku, kdy se do slova a do písmene několik kněží v Jeruzalémském chrámu pohádalo a několik z nich odešlo do Samařska a na hoře, která se jmenuje Garizim, postavili druhý chrám. Tím ta roztržka byla dokonána. Židé neměli rádi Samaritány, Samaritáni neměli rádi židy. Židé museli, když šli do Jeruzaléma, projít přes Samařsko. A tak takový „správný“ žid si ráno přivstal a vyrazil hned za svítání, aby do večera byl mimo Samařsko, aby tam nemusel žádat o nocleh. Taky si s sebou vzali jídlo a pití, aby si tam nemuseli ani nic koupit. Ne, že by prosili, aby jim někdo dal něco zadarmo, ale ani kupovat od nich nic nechtěli. Ale tahle averze byla oboustranná, i ze strany Samaritánů.

Takže Ježíš, když se zastaví v tomto kraji, sedne si u studny a pošle apoštoly do města, aby koupili něco k jídlu, tak se chová naprosto netypicky. Dělá to proto, aby nám ukázal to, co jsem říkal na začátku mše svaté, že pro Ježíše je cenný každý člověk, každý člověk že je jeho přítelem. V okamžiku, kdy tam přijde samařská žena, tak ona v něm vidí nepřítele: „Já jsem Samaritánka, ty jsi žid. A ty mě prosíš o to, abys dostal napít. Počkej, já ti to teď osladím, já ti vrátím všechny ty ústrky, které jste nám dělali a děláte, všechny ty připomínky, všechny ty posměšky. Teď jsem se dostala nad tebe. Ona se tady snaží uplatnit to, čemu se říká kolektivní vina. Vidí v něm nepřítele. Ježíš? Ježíš ale nepřistupuje na tuhle hru a neodpovídá tak, jak ona by možná čekala. Naopak, Ježíš ten hrot ulomí a stočí ten hovor na jinou stranu: „Kdybys věděla, kdo tě prosí o vodu, kdo tě žádá, tak ty spíš bys poprosila jeho.“ Když to domyslíme, ta žena si říká: „Mám navrch.“ Ale v čem má navrch? Co ona má na rozdíl od Spasitele? V tuhle chvíli jednu věc – kbelík, a myslí si, že tohle, ten kbelík, ji opravňuje k tomu, aby ho, jak se říká, utřela. Říká si: „Já jsem teď ‚na koňovi.‘“ Ale když to domyslíme do konce, tak takhle nějak začíná nepřátelství – uvidím člověka a první, co mě napadne: já jsem bílý, on je černý, já jsem z jednoho národa, on je z druhého národa, já jsem z jedné vesnice, on je z druhé vesnice, já bydlím tady, on je přespolní, já jsem věřící, on je nevěřící, já jsem v jedné politické straně, on je ve druhé, je to nepřítel. Bratři a sestry, takhle se chováme. A co dělá Ježíš? Ježíš stáčí ten hovor na druhou stranu a Ježíš této ženě, která je na jednu stranu velmi obyčejná, na druhou stranu můžeme říct, že ta žena není žádným vzorem dobrého chování, (my jsme dnes četli kratší úryvek, kde se nemluvilo o tom, v jakých poměrech ta žena žila, že už byla asi po šesté vdaná, nebo měla šest mužů, to bylo i na tehdejší dobu silné kafe), a téhle ženě Ježíš zjevuje, že on je Boží syn, že je Zachránce. A potom jí zjevuje druhou velmi důležitou věc – jak se mají chovat Boží ctitelé. Mají uctívat Otce v duchu a pravdě. Co to znamená? Jenom bych připomenul, že ten duch a pravda jsou psány malými písmeny, takže se nemá na mysli třetí božská osoba Duch svatý, ale Ježíš tady tím myslí naše postoje.

Znáte určitě takový výrok, když někdo sleduje nějakou činnost nebo i nějaký rozhovor, tak se říká: „To je prázdné, to nemá ducha, je to taková bublina, která je nafouknutá, uvnitř nic není, uvnitř je to prázdné.“ A Ježíš nám právě připomíná a říká: „Váš život nemá být prázdný, má být naplněný, a bude naplněný tím, co vy si vezmete. Já vám nabízím, ale vy to musíte přijmout. Takže mít ducha, mít cíl, mít myšlenku, za kterou jdu. Samozřejmě tou myšlenkou, řečeno jedním slovem, je Ježíš, ale jak to udělám ve svém životě, jak konkrétně za ním půjdu, jak to budu realizovat, to je na každém z nás. Mít ducha, nebýt prázdný, nebýt jenom nafouknutou bublinou.

K tomu má přispět i to druhé – uctívat v duchu a pravdě. Tou pravdou se myslí zase vnitřní postoj, vnitřní postoj, který člověk zaujme. Ježíš není proti tomu, abychom ho uctívali vnějšími obřady, ale říká: „Ty vnější obřady musí být naplněny zevnitř.“ Nesmí to být jenom vnější paráda, protože když to bude jenom vnější paráda, tak to bude manifestace, bude to prvomájový průvod, do kterého jsou všichni přinuceni jít a všichni už se těší, až to skončí. A Ježíš od nás nechce takovéhle manifestace, Ježíš od nás chce, abychom za ním šli, ale dobrovolně a abychom věděli proč.

Bratři a sestry, jestliže máme přesvědčit dnešní svět, musíme jednak být naplnění, mít ducha, ale potom také musíme být v pravdě. Co to znamená? My jsme svědky toho, že mnoho lidí velmi lacino mění názory, protože chtějí být „u toho“, chtějí být na špici. A tak z jedné politické strany přestoupí do druhé, eventuelně i do třetí, to není nic zřídkavého u nás, naopak je to velmi časté, ale vnitřně tito lidé mění názory velmi lehce anebo každému člověku říkají to, co ten druhý chce slyšet. Nedá se v tom vyznat, pak se nakonec v tom nevyznají ani oni sami. To není pravda, to je lež, a do toho se člověk velmi lehce zaplete, ale těžko se z toho vymotává. A Ježíš říká: „Je to obtížné žít v pravdě, ale člověka to dělá šťastným. Ta žena byla nešťastná, protože si namlouvala, že chyby jsou u druhých lidí, a proto tak střídala své partnery, protože si říkala: „Já jsem nešťastná, protože ti druzí dělají chyby.“ A s nama je to taky tak. My si pořád myslíme, že ta chyba je v těch druhých, ale často je ta chyba ve mně a ta chyba se mě drží jako klíště, a já nemusím zrovna měnit své životní partnery, ale třeba takhle měním přátele, protože se za chvíli se svými přáteli pohádám, protože oni neschvalují moje názory. Ale ta chyba není v nich, ta chyba je ve mně.

Bratři a sestry, židé řešili jeden „velký“ a pro ně důležitý problém – kde uctívat Boha. A říkali: „Jenom v Jeruzalémě, jinde to nejde.“ Ježíš to zase otočil a neříká, že důležité je „kde“, ale důležité je „kdo“, kdo uctívá Boha. Důležitý je ten člověk, který Boha uctívá. Není totiž možné říkat Bohu: „Bože, já Tě mám rád,“ a v ten stejný okamžik říkat druhým lidem: „Lidi, ale vás rád nemám.“ To přikázání je spojené – láska k Bohu a láska k bližnímu, to jde ruku v ruce, jinak řečeno dnešním evangeliem „žít v duchu a v pravdě“.

Bratři a sestry, znovu a nakonec bych tady zdůraznil, že tento postoj „žít v duchu a v pravdě“ je velmi náročný, ale jestliže se rozhodneme ho zaujmout, že to budeme zkoušet, tak si uvědomme, že to neděláme kvůli nikomu jinému, ale kvůli sobě, protože potom my sami budeme šťastni. Ten člověk, který je prázdný, který je tou nafouknutou bublinou, člověk, který kašle na pravdu, takový člověk je vnitřně velmi nešťastný. Jestliže chceme být šťastni a chceme být přesvědčiví v dnešním světě, musíme se snažit mít tento postoj, musíme chtít uctívat Boha v duchu a v pravdě. Ta samařská žena prodělala takovou duchovní obnovu, za dvě, za tři hodiny, za půl dne. My na to máme daleko víc času a můžeme se k tomu vracet. Má to být jakýmsi návodem pro to, jak prožívat postní dobu i v letošním roce. Bůh na nás nespěchá, ale říká nám: „Měj odvahu, zkoušej to, já budu s tebou.“



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


V duchu a v pravdě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.03.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

V duchu a v pravdě9:22


Strach dovede člověka paralyzovat

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Strach dovede člověka paralyzovat9:22
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.01 MB]

Bratři a sestry, prožíváme třetí neděli postní a toto kázání, které slyšíte, vlastně není proneseno v rámci liturgie, ale stojím v kostele ve Veverské Bítýšce, který je prázdný. Je prázdný a čeká, až se sem věřící zase budou moci vrátit, aby navázali intenzivní vztah s Kristem, s Bohem vůbec.    Více...


Pramen vody, který tryská do života věčného

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Pramen vody, který tryská do života věčného12:57
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.78 MB]

Bratři a sestry, slyšeli jsme poměrně dlouhé vyprávění o setkání Ježíše a samařské ženy u studny. Příští neděli uslyšíme víceméně stejně dlouhé vyprávění o uzdravení slepého, a za čtrnáct dnů uslyšíme vyprávění o vzkříšení Lazara.    Více...


Kéž byste zas uposlechli jeho hlas

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Kéž byste zas uposlechli jeho hlas15:54
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.07 MB]

Bratři a sestry, my jsme právě vyslechli, pokud nepočítáme pašije, nejdelší evangelium, jaké se vůbec čte při liturgii. Ten text byl dlouhý téměř tři strany a vypráví o takovém docela zásadním setkání, o setkání, které se podle tehdejších měřítek vlastně nemělo vůbec uskutečnit, o rozhovoru, který se neměl stát.    Více...


Z místa vhodného k odpočinku se stalo místo pokušení a místo hádky

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Z místa vhodného k odpočinku se stalo místo pokušení a místo hádky14:45
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.62 MB]

Bratři a sestry, když pomineme pašije na Květnou neděli nebo na Velký pátek, tak dneska jsme slyšeli nejdelší evangelní úryvek, který se čte v neděli, a to jsem ještě teda vzal kratší verzi.    Více...


Poutní putování

P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
03.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;

Bratři a sestry, dnešní postní kázání má téma pouť. Podívejme se na toto téma ze tří úhlů. Kam putovat, jak putovat a proč putovat. Nejprve kam putovat. Muslimové mají za povinnost jednou za život putovat do Mekky. Židé od dvanácti let měli za povinnost každý rok putovat do jeruzalémského chrámu. Žádnou takovou povinnost církev nežádá po svých věřících, ale přesto pouť je něco, co je vysoce ceněno. Myslím si, že každý věřící, pokud je to jenom možné, by měl aspoň jednou za život se jet podívat na pouť do Říma.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.