Rubrika
HomilieZ místa vhodného k odpočinku se stalo místo pokušení a místo hádky
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, když pomineme pašije na Květnou neděli nebo na Velký pátek, tak dneska jsme slyšeli nejdelší evangelní úryvek, který se čte v neděli, a to jsem ještě teda vzal kratší verzi. Ta byla dvoustránková, ta delší má tři stránky. První čtení a evangelium tvoří jednotu, patří k sobě tyto texty. Mohli bychom to přirovnat asi k tomu, když jsme četli o pokušení prvních lidí v ráji a o pokušení Ježíše Krista. To jsou paralelní úryvky, první lidé neobstáli, Ježíš obstál. Tady Ježíš zase obstál, ale ta dvě vyprávění jdou proti sobě.
Pokusím se to během své promluvy vysvětlit. A sice Izraelité vyšli z Egypta a jsou na cestě. A na cestě se začínají projevovat první nedostatky. Nejdřív nemají co jíst. Bůh jim pošle manu a křepelky. A teď nemají co pít. Jsou unaveni a těší se na to, že si odpočnou. My dokonce víme, kam šli. Šli do místa, které se jmenuje Refidim. Refidim hebrejsky znamená „rozestlat si“, „nachystat si postel“. Tedy staří Izraelité takto označovali místo, které bylo příhodné k tomu, aby si odpočinuli. Všichni už se na to těší, ale je tady ta nesnáz s tou vodou.
Reptali. Ten překlad není úplně přesný, protože kdyby se to mělo přeložit přesně, tak by se to muselo přeložit jako „brbrali“ anebo ještě je takové slovo, to je spíš už nářečí: mrmlali. Neměli odvahu nahlas říct: „Nám se něco nelíbí,“ nebo: „Máme nějaký problém,“ ale začali takové to potichu: „Kam nás to ten Mojžíš vytáhl? To jsme to dopracovali,“ a: „Kdoví, co to je za chlapa, a …“ A takhle se to šířilo od jednoho k druhému, ale dosáhlo to takového rozměru, že Mojžíš v obavě o svůj život křičí k Bohu: „Ještě chvíli, a ukamenují mě!“
Zkrátka a dobře, ten odpočinek, na který se těšili, oni svým jednáním to celé zkazili, a to místo, kde si měli odpočinout, se nakonec jmenuje Massa a Meriba, což znamená pokušení a spor, hádka.
Teď se podívejme, jak to bylo u té studny Jakubovy. Ježíš je tam první, přichází samařská žena, která okamžitě ví, že to je žid, a už to křísne. Ježíš slušně požádá, jestli by nemohl dostat napít. Ona v podstatě na to čeká a už ty kameny o sebe křísnou a přeskočí ta jiskra, a ona je ochotná začít hádku. Ježíš tuto výbušnou situaci okamžitě tlumí a z toho hrozícího výbuchu se vyvine krásná debata, na jejímž konci Ježíš té ženě zvěstuje, že je zachránce světa.
Uvědomme si, že Ježíš velmi často lidem zakazuje, aby říkali, co je zač, a Ježíš se s tím nechlubil, a ne, že by na potkání někomu říkal, co je jeho úkolem. V tomto smyslu ty příběhy jdou proti sobě. Ten starozákonní příběh, kde oni směřovali k místu, kde si mohou odpočinout, tak to vyústilo takovou velkou krizí, a naopak u té studny Jakubovy, kde na začátku to vypadalo, že dojde k nějakému střetu, to vyústilo naopak v krásné souznění nejen mezi ženou a Ježíšem, ale vůbec mezi Ježíšem a celou tou samařskou vesnicí.
Ale vraťme se k tomu prvnímu čtení. Izraelité jsou unaveni a začínají těžkosti. Když vyšli z Egypta, byli nadšeni. Tady na tom úryvku vidíme takovou, nechci říct typickou, ale velmi častou vlastnost nás lidí. Když se něco povede, úspěchy si přivlastňujeme, připisujeme: „Vyšli jsme z Egypta. Utekli jsme faraónovým vojákům. To jsme jim to nandali. Podívejte se na nás, jak my jsme dobří!“ Ale neúspěchy? „No, já? Ne, já za to nemůžu. Kdo za to může?“ U neúspěchu se hledá viník. Svaluje se to na někoho, na nějakého člověka, anebo nejlépe na Pána Boha, protože ten se nemůže bránit.
Lidé to tak velmi často dělají. Úspěchy si připisují, přivlastňují. Neúspěchy, problémy, když něco chybí, tak se to na někoho svalí, hledá se nepřítel. Ale tady žádný nepřítel není. Oni na jednu stranu mají žízeň, jsou unavení, ale věnují spousty energie tomu, aby našli toho viníka. A vůbec si neuvědomují, že to nic nezmění na té situaci a že pořád budou mít žízeň, že pořád bude chybět voda. Oni nevěnují tu energii tomu, aby se tedy ptali, jak z té situace ven, jak opatřit vodu, co udělat, ale kdo za to může. Lidstvo velmi často vynakládá spoustu energie na to, aby objasnilo nějaké věci, které jsou víceméně k ničemu, místo toho, co by se věnovala ta energie, to úsilí řešení nějakého problému.
Tady na tomto problému, na tom nedostatku vody se ukazuje jejich slabá víra, malá víra. Když utíkali z Egypta nebo když přešli to Rákosové moře, tak věřili. Ale teď, když je nějaká nesnáz? No, tak to asi ne. Dokonce vidíme, že se zachvěla i víra Mojžíšova: „Pane, ještě chvíli a ukamenují mě!“ Asi měl pravdu, asi se opravdu bál o svůj život a bylo to asi hodně dramatické, ale uvědomme si, že Mojžíš je člověk, který se setkal s Bohem v hořícím keři, který viděl nesčetně nějakých důkazů o tom, že Bůh stojí na jeho straně, a tedy jeho víra měla být pevnější.
Proč to tady tak zdůrazňuji? Protože i na nás přicházejí chvíle pokušení. Přicházejí chvíle, kdy se i naše víra zachvěje. Ježíš u té studny, můžeme říci, nějakým způsobem buduje víru té samařské ženy, on ji staví. A koneckonců tady v tom starozákonním čtení Bůh svým zásahem také nějak burcuje, upevňuje víru Izraele a víru Mojžíšovu. Mojžíš v té krizi víry zareaguje jediným správným způsobem – prosí o pomoc Boha. Nesnaží se tu krizi řešit sám, že by je šel uklidňovat a říkal: „Nějak to uděláme. Počkejte, já to zařídím.“ Prosí Boha o pomoc! To je jediné správné řešení této svízelné situace. Vzpomeňme na to, až my budeme v nějaké takové krizi, tak prosme o pomoc a posilu toho, kdo jediný nám tohle může dát.
A Bůh zasahuje, ale nezasahuje sám. Chce k tomu spoluúčast Mojžíše, spoluúčast člověka. Takhle to funguje v nějakých 98 procentech situací v našem životě. Bůh vyžaduje naši spolupráci. Koneckonců není to nic obtížného: „Vezmi hůl a bouchni s ní do skály.“ Je to obtížné nebo to není obtížné? Udělat to, vzít hůl a bouchnout do skály není obtížné, ale co když ta voda nevyteče? Tak tam budu vypadat …, no hrozně tam budu vypadat. Je to zkouška víry a někdy, jak se říká, ta zkouška jde do základů, opravdu do morku kostí.
Ta hůl, to je něco, co Mojžíš potřeboval každý den. Opatřil si ji, když utíkal z Egypta před faraónem. Chodil s ní po Sinajské poušti, když pásl stáda svého tchána Jitra. A potom byl poslán s touto holí zpátky do Egypta. Když faraón odmítl Izraele pustit z otroctví, Mojžíš udeřil s tou holí do Nilu, Nil se zbarvil do červena a jeho voda se nedala pít. A potom s ní udeřil do Rákosového moře, ukázala se v tom moři cesta a oni přešli suchou nohou. Hůl byl nástroj každodenní potřeby, něco jak pro nás v zimě kabát, něco co potřebujeme.
Víte, my někdy ty věci dělíme na věci, jak se říká, sváteční, kostelové, svaté a potom ty věci ostatní, obyčejného života. Cizím slovem se říká profánního, někdy se taky říká světského. Ale Bůh to tak nedělí. On je s námi vždycky a on je ochoten i události, potřeby našeho každodenního života zapojit do svého plánu záchrany. Ale my s tím musíme počítat. My musíme být na toto připravení a musíme vědět: „Ano, celý můj život patří do Božího plánu záchrany. Tak, jako každý den on se staral o Izraelity na poušti a vedl je k té zaslíbené zemi, tak nás každý den bere a vede k sobě blíž a blíž k životu věčnému.
Mojžíš, když tam stojí, tak je jasné a říká: „Bůh nechá vytrysknout vodě z té skály. Já jsem jenom jeho nástroj.“ Mojžíš si nepřipisuje zásluhy, ale říká: „Já jsem služebník. Já jsem prostředník.“ Pro Izraelity v době Starého zákona byl Mojžíš to stejné, co pro nás je Ježíš Kristus – prostředník Smlouvy. Mojžíš přinesl ze Sinaje Desatero. On byl ten, který tu smlouvu zprostředkoval.
Nakonec Mojžíš pojmenovává to místo Massa a Meriba. Jak už jsem říkal, znamená to pokušení a spor, hádka, dvě jména. To je zajímavé, že dal hned dvě jména, ne jenom jedno. Ale tady teď to vidíme a můžeme to srovnat. Toto místo se geograficky jmenuje Refidim, ale tady ta symbolická jména, která dává Mojžíš, jsou v přímém protikladu. Místo vhodné k odpočinku. Z místa vhodného k odpočinku se stalo místo pokušení a místo hádky.
Bratři a sestry, je to takové varování: „Člověče, dej si pozor. Bůh ti dává prostředky k tomu, aby sis odpočinul, abys nabral síly. Ale když ty si nedáš pozor, svými nešťastnými řečmi zpravidla, svým brumláním, svým rozeštváváním z toho uděláš místo hádky a místo sporu.
Takže na jedné straně varování, ale na druhé straně nad tím vším stojí Boží milosrdenství a Boží odpuštění. To je hlavní myšlenka celého toho textu, i toho textu Janova evangelia – setkání Ježíše se samařskou ženou. Nad tím vším lidským brbláním, nad veškerou tou lidskou rozkolísaností stojí Boží náklonnost a Boží odpuštění. Slyšeli jsme to v komentáři, nevím, jestli jste si toho tam všimli: Bůh dává vodu lidem, kteří na něho brblají, kteří se proti němu nějakým způsobem staví. Vidíme na tom Boží velkorysost, a tu máme ocenit.
Bratři a sestry, i my se dostáváme do pokušení, i my často se dostáváme do nějakých sporů, ale vzpomeňme, že i nám je nabídnuto, abychom se dostali do místa odpočinutí. Vzpomeňme vždycky na oba ty úryvky a snažme se jednat podle příkladu samařské ženy a Ježíše, nebo si berme příklad z Mojžíše, který volá k Bohu, ale snažme se vyvarovat tomu, co udělali Izraelité v Masse a Meribě.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.03.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, prožíváme třetí neděli postní a toto kázání, které slyšíte, vlastně není proneseno v rámci liturgie, ale stojím v kostele ve Veverské Bítýšce, který je prázdný. Je prázdný a čeká, až se sem věřící zase budou moci vrátit, aby navázali intenzivní vztah s Kristem, s Bohem vůbec. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, slyšeli jsme poměrně dlouhé vyprávění o setkání Ježíše a samařské ženy u studny. Příští neděli uslyšíme víceméně stejně dlouhé vyprávění o uzdravení slepého, a za čtrnáct dnů uslyšíme vyprávění o vzkříšení Lazara. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, my jsme právě vyslechli, pokud nepočítáme pašije, nejdelší evangelium, jaké se vůbec čte při liturgii. Ten text byl dlouhý téměř tři strany a vypráví o takovém docela zásadním setkání, o setkání, které se podle tehdejších měřítek vlastně nemělo vůbec uskutečnit, o rozhovoru, který se neměl stát. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, pokud si vzpomínáte, tak je to text, který jsme četli i loni na třetí neděli postní. Je to takový základní text, který se týká naší víry, hlavně křtu. Mluví se tam totiž o účincích křtu. Je to tam řečeno obrazně, že z člověka potečou proudy živé vody, že ten člověk dostává věčný život. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
03.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,3-7; ž. Žl 95; 2. čt. Řím 5,1-2.5-8; evang. Jan 4,5-42;
Bratři a sestry, dnešní postní kázání má téma pouť. Podívejme se na toto téma ze tří úhlů. Kam putovat, jak putovat a proč putovat. Nejprve kam putovat. Muslimové mají za povinnost jednou za život putovat do Mekky. Židé od dvanácti let měli za povinnost každý rok putovat do jeruzalémského chrámu. Žádnou takovou povinnost církev nežádá po svých věřících, ale přesto pouť je něco, co je vysoce ceněno. Myslím si, že každý věřící, pokud je to jenom možné, by měl aspoň jednou za život se jet podívat na pouť do Říma. Více...