Rubrika
HomiliePavel mluví o radosti z víry
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, čtvrtá neděle velikonoční bývá nazývána nedělí Dobrého pastýře. Je to kvůli evangelním textům, kde je vždycky zmíněn ten úryvek, kdy Ježíš o sobě říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ Ale jak pokračuje Ježíšova péče teď, kdy Ježíš už není viditelně na této zemi? Skončilo to anebo je stále Ježíš dobrý pastýř? Stále je dobrý pastýř, ale není to tak, že by se Ježíš zjevoval každému člověku jednotlivě. Ta cesta, kterou Ježíš zvolil pro svoje působení, je cesta mnohem nenápadnější, mnohem jednodušší, a sice Ježíšovo slovo se k nám dostává skrze další, druhé lidi.
Takhle se tato zvěst taky dostala do Antiochie v Pisídii. Přinesli ji tam dva lidé, Pavel a Barnabáš. Oba je známe, víme o nich hodně. Můžeme říci, že Pavel předstihl Barnabáše, Barnabáš byl ale jeho učitel. Pavel měl zjevení, když šel do Damašku, když tam šel zatýkat křesťany. Ježíš se mu zjevil a Pavel poznal mnoho věcí z tohoto zjevení, ale potom byl Pavel sám. Báli se ho. Báli se, že to Pavel hraje, nevěřili mu a ten, kdo měl odvahu k němu přijít, byl právě Barnabáš. Barnabáš, o kterém Písmo říká, že pocházel z Kypru, byl to Žid, byl levita, to znamená pomocník v Jeruzalémském chrámu. A potom zmiňuje Písmo jeho další vlastnost, a to je štědrost, protože prodal svoje pole, peníze donesl apoštolům, aby apoštolové tyto peníze použili na péči o druhé, my bychom dnes řekli „na charitu“.
Tak tedy tento Barnabáš našel odvahu jít za Pavlem prozkoumat důvody, proč se Pavel hlásí naráz k Ježíšovi, co se tam stalo. A když zjistil, že Pavel se obrátil upřímně, z hloubi srdce, tak ho vzal na svoji apoštolskou cestu. Ta cesta vedla z tehdejší Sýrie do dnešního Turecka. Vyrazili z města, které se jmenuje Antiochie. Oni zase došli do Antiochie, ale do jiné. Proto je zdůrazněno, že to je Antiochie v Pisídii. A tady dochází ke zvláštnímu obratu – žák předběhl svého mistra. Pavel se dostává před Barnabáše. Předčí ho svou aktivitou, svým zápalem pro evangelium, svým nasazením. Také když dnes se učí, studuje Písmo svaté, nebo i děti v náboženství ve škole, tak se neučí o Barnabášově cestě, ale o první cestě apoštola Pavla.
Apoštol Pavel nasadil tak velké tempo při té cestě, že jejich spolupracovníci nestačili. Nejznámější případ je případ evangelisty Marka, Jana Marka, který jim nestačil, a proto se od nich odloučil. Barnabáš si přál taky zvolnit, ale Pavel to považoval za ztrátu času. Pavel měl, můžeme říci, energie a zápalu na rozdávání, vyloženě tím přetékal. Přesto Pavlovi nechyběla určitá skromnost, nechyběla mu nějaká sebereflexe, Pavel byl ochoten se zastavit a naslouchat. To jsme slyšeli hnedka v druhé větě. Ale možná bych ještě měl říct, kdy a kde byli.
Celý ten děj se odehrává někdy kolem roku 48 po narození Pána Ježíše a, jak už jsem zmínil, dostali se do dnešního Turecka, připluli do Perge a potom šli asi nějakých stošedesát, stosedmdesát kilometrů do vnitrozemí a dostali se právě do Antiochie v Pisídii. Toto město leželo na hranici dvou provincií, to jen tak pro úplnost, to je vedlejší. Přišli a v sobotu šli do synagógy.
Pavel se drží té zásady, že evangelium je třeba prvně hlásat Izraelitům. Pán Ježíš také šel prvně k Izraelitům. Ježíš o sobě říká: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím domu izraelského.“ Šli tedy do synagogy a posadili se. Nevzali si hned slovo, nezačali hned mluvit, ale vyslechli čtení ze Starého zákona, která se předčítala tu sobotu, a začali mluvit až v okamžiku, kdy byli vyzváni.
Potom následuje taková dlouhá Pavlova řeč. Tu jsme dnes neslyšeli, my jsme slyšeli až reakci, reakci lidí. Někteří se radují, někteří žárlí. Pavel zdůrazňuje to, že Boží slovo je určeno pro všechny lidi. Evangelium nabízí na jedné straně návod, jak žít život na této zemi, a na druhé straně slibuje život věčný. Poprvé ve Skutcích apoštolů tady na tomto místě se dočítáme o spojení víry a radosti, o tom, že víra přináší radost.
A tady se dostáváme k první myšlence. Jak prožíváme svoji víru? Katechismy ještě i v polovině minulého století mluvily o plnění náboženských povinností. V okamžiku, kdy se začne mluvit o plnění povinností a o tom, že někdo má nějakou povinnost, tak lidé utíkají, snaží se zbavit povinností. Říkají: „Já toho mám tolik. Mám toho až dost.“ Ale Pavel nemluví o přijetí nějakých povinností, mluví o radosti z víry. Říká: „Člověče, uvědom si, že můžeš, uvědom si, že smíš, že máš možnost, a toto ti přináší radost.“
Právě proto měl Pavel tak velký úspěch a proto taky na něho žárlili. Samozřejmě i místní židé se snažili získat pohany, obrátit je na židovskou víru, ale úspěch neměli. Proč? No, to nevíme, ale dá se to domyslet. Když jenom připomenu známé věci, podle rabínů v Písmu svatém ve Starém zákoně je 365 příkazů a 248 zákazů. Když s tím na někoho vyrukuji a řeknu: „Tohle, tohle, tohle nesmíš,“ vždyť jenom to přečíst vezme hodně času. Natož si to pamatovat a uvést to do života! Tak každý řekne: „No, tohle nepotřebuji.“ Ale Pavel přichází a říká: „Já vám nabízím radostnou zvěst, jak žít tenhle život a jak získat život věčný,“ a samozřejmě mu tleskají, radují se z toho.
Další důvod k žárlivosti těch místních židů bylo to, že Pavel mluví o Ježíši z Nazareta. Velerada rozeslala dopisy většině židovských obcí po celém tehdejším světě, kde zakázala mluvit o Ježíši z Nazareta, a důrazně prohlásili, že Ježíš z Nazareta není očekávaný Mesiáš. Pavel to porušuje v synagóze a říká: „Je! Ježíš z Nazareta je ten slíbený Zachránce, na kterého jsme tak dlouho čekali. Už přišel!“
A potom bychom tam mohli najít ještě nějaké další důvody, proč na Pavla žárlí. A dozvídáme se, co teda udělali. Poštvali „zbožné ženy a přední muže“ toho města a ti Pavla, jak se říká, vypískali. Pavel musí odejít z jejich města. A tady se setkáváme s něčím, co se stává i nám, s čím se setkáváme my téměř každý den. Téměř každý den jsme v situaci, kdy se musíme rozhodnout. Na jedné straně stojí tradice, na druhé straně stojí to, čemu se říká pokrok. Není možné žít tak, jak se žilo třeba před padesáti lety. Ale co tedy si zachovat a co odložit jako nepotřebné? To je otázka, to je velmi složitá otázka.
Písmo nám tady na příkladu Pavla chce připomenout a chce říci: Existují dvojí tradice. Tradice živé, tradice, které nám pomohou prožívat naši víru, ale jsou také tradice mrtvé, které je třeba odložit.
A jak je to s tím pokrokem? No, úplně stejně. Nejde jenom o to hnát se dopředu a říkat: „Jenom nové, nové, nové je dobré. Staré je špatné.“ I ten pokrok může být bezhlavý, a když se dělá moc změn, tak to nemusí nutně vést k povzbuzení života z víry, ale může to vést naopak i k tomu, že lidé víru odloží.
Tedy na jedné straně jde o to ukočírovat pokrok, aby to nebyl zběsilý úprk někam do neznáma, ale naopak aby to byl opravdu pokrok, to znamená krok kupředu v prožívání víry, a jde také o to udržet dobré tradice, zachovat je a předat je dál. Obojí rozpoznat není vůbec jednoduché. Toto se týká každého z nás, celé církve, diecéze, farnosti, rodiny, prožívání víry v rodině.
No, a teď tady vidíme, co teda udělali – poštvali, aby měli pokoj, aby se Pavla zbavili. Na jedné straně jsou tedy lidé, kteří mají nějakou autoritu: „Židé poštvali zbožné ženy a přední muže toho města.“ Tito židé, kteří poštvali ty druhé, mají největší vinu. Oni zneužili svoji autoritu.
Otázka pro nás, pro každého z nás: K čemu používám já svoji autoritu? Každý z nás má nějakou autoritu, každý z nás je někomu nadřízen. Používám ji k tomu, abych spojoval, stmeloval? Anebo abych rozeštvával, abych šířil takzvané ty zákulisní řeči, abych dělal to, čemu se dnes říká intriky. Anebo používám svůj vliv, svoji autoritu, svoje možnosti k tomu, abych se snažil lidi nějakým způsobem stmelit?
To je jedna věc. A pak jsou tady ti, kteří byli takzvaně zmanipulováni: zbožné ženy a přední mužové. Mohli by to být i zbožní muži, přední ženy asi tenkrát ne. Autor Lukáš zdůrazňuje, že byli zbožní, to znamená měli víru, měli vztah k Bohu, ale zapomněli používat rozum a nechali se zmanipulovat. Někdo jim řekl: „To je špatně. Křičte!“ A oni křičeli.
Bratři a sestry, s tím se taky setkáváme velmi často. Velmi často nám někdo předá nějaké mlhavé informace, týká se to i sdělovací prostředků, týká se to i mezilidských rozhovorů. Někdo něco málo řekne a my hned jsme ochotní křičet, my jsme ochotní se přidat. Ale to je špatně. Měli bychom používat svůj rozum a než se k něčemu přidáme, než se rozhodneme pro nebo proti, tak bychom to měli dobře zvážit. Je to těžké neplout s davem a nepřidat se k těm, kteří okamžitě křičí, ale je to nutné.
Jako poslední bych, bratři a sestry, zdůraznil tu radost z víry, protože i nám často říkají: „Jste smutní. Je to takové odtažité a pořád se tam jenom něco přikazuje a zakazuje.“
Bratři a sestry, zamysleme se nad tím, jak moc je naše víra radostná. My často mluvíme o tom, jestli je naše víra pevná, jestli je hluboká, jestli jsme vzdělaní ve víře a ta radost se nám nějakým způsobem z toho ztrácí. Patří to k tomu. Nejde jenom o nějaké veselí, ale jde o hlubokou radost z toho přesvědčení: Ježíš mi nabízí cestu jak žít. Je to cesta, která vede k cíli, je to cesta vyzkoušená, cesta osvědčená. A to je ten důvod k radosti.
Kéž se nám tedy podaří tuto radost z víry prožívat, pokud možno, každý den, a kéž tedy máme aspoň z polovičky nebo ze třetiny to nadšení pro víru a pro hlásání evangelia tak, jak je měl svatý Pavel.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, i když to třeba na první pohled tak nevypadá, tak dnešní evangelium a první čtení v podstatě mluví o stejné situaci. A sice je to otázka hledání identity. Kdo jsem, kdo jsi.
Židé se ptají, doslova útočí na Pána Ježíše: „Tak nám konečně řekni, kdo jsi!“ A on jim říká: „Já vám to řeknu, a vy mně to stejně nebudete věřit. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní neděle je nazývána neděle Dobrého Pastýře, a tak bychom možná čekali v evangeliu další úryvek o tom, kdy Ježíš právě říká: „Já jsem dobrý pastýř. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
21.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Zase ta Janova zkratka. Na rozdíl od těch synoptiků Jan odhlíží od toho vnějšího, a když posluchačům zprostředkovává Kristovo podobenství, které vyslechl, tak tam nepopisuje jako ostatní prostě tu ohradu, která má chránit ty ovce, a jak pastýř ty ovce na noc zavádí nebo zahání do té ohrady, která třeba je z kamení nebo ze spletenýho klestí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.04.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, takovou hlavní číslicí v dnešním druhém čtení je číslovka čtyři. Čtyřka v biblickém chápání je číslo pozemské dokonalosti. Zkrátka a dobře, dokonalé je něco, čemu nic nechybí, k čemu už se nedá nic přidat, jak se dneska říká: „Když něco nemá chybu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, když se řekne "dobrý pastýř", tak se nám vybaví před očima takové ty krásně malované sladké obrazy a obrázky, ze kterých doslova vyzařuje, čiší taková idyla, dobrá pohoda, harmonie. Přesto ale tahle myšlenka dobrého pastýře nám chce připomenout něco jiného. Více...