Rubrika
HomilieDefinovat svoji identitu pozitivně
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, i když to třeba na první pohled tak nevypadá, tak dnešní evangelium a první čtení v podstatě mluví o stejné situaci. A sice je to otázka hledání identity. Kdo jsem, kdo jsi.
Židé se ptají, doslova útočí na Pána Ježíše: „Tak nám konečně řekni, kdo jsi!“ A on jim říká: „Já vám to řeknu, a vy mně to stejně nebudete věřit.“
Nicméně asi bude dobré vysvětlit ty okolnosti. Ježíš je v Jeruzalémském chrámu na svátky Chanuka. Ty jsou zhruba v polovině měsíce prosince našeho kalendáře. A o svátcích Chanuka si Izraelité připomínají znovuposvěcení chrámu.
Když řecký král Antioch IV. chrám znesvětil tím, že tam postavil modlu, chrám přestal fungovat jako svatyně Hospodina. Juda Makabejský vyvolal povstání. Když zvítězili, všechno to uklidili, dali to do pořádku, chrám znovu posvětili.
Navíc ten svátek Chanuka je spojený se světlem. Ono se to velmi hodí právě v tom prosinci. Vlastně tady i tam je poměrně nevlídno a tak, a to světlo dává člověku naději.
A tak je to víceméně příznačné, že Ježíš s nimi vede debatu o tom, kdo je, právě o těch svátcích Chanuka.
My jsme slyšeli úplný závěr toho. Ježíš se předtím přirovnává k pastýři, přirovnává se ke dveřím ovčince, a všechno to dělá proto, aby vysvětlil, osvětlil svou identitu, kdo je.
My, když máme nějakým způsobem popsat svoji identitu, tak aniž si to uvědomíme, tak se dostaneme do toho, že svoji identitu vymezíme tím, že se vyčleníme. Vyčleníme odněkud. Jako „já patřím do tohohle národa, a nepatřím teda do těch ostatních“. „Já mluvím tímhle jazykem, nemluvím těmi ostatními.“ „Patřím do této kultury a nepatřím do jiné kultury.“ A tak bych mohl pokračovat.
Ježíš svoji identitu osvětluje pozitivně, spojovacím příkladem: „Já jsem pastýř.“ Pastýř potřebuje ovce, a samozřejmě ovce potřebují pastýře. Bez pastýře ovce netrefí ani domů z pastvy. A pastýř, když nebude mít ovce, tak co bude dělat? Přichází o obživu, přichází o smysl života. Jeden potřebuje druhého. Je to obraz, který spojuje. A to je právě to, co chce Ježíš sdělit. Říká: „Já a Otec jedno jsme. Jsme jedno bytí. Jedna vůle, jeden úkon. Neprotivíme se jeden druhému, ale jednáme v harmonii. Jsme jedno Bytí, ale nejsme sami.“
Pro nás je to poměrně velké tajemství. Budeme o tom zas mluvit, až bude slavnost Nejsvětější Trojice. Ale Ježíš dělá všechno pro to, aby nám pomohl to pochopit. A proto dává ty příklady, které jsou z toho praktického života.
Tedy Ježíš přichází, aby řekl: „Jako já a Otec jsme jedno, i vy usilujte o to, aby vaše identita byla definována tím, co spojuje.“
Ježíš nezastírá, že se tady na světě člověku staví do cesty překážky. Ale mluví o tom, že „nikdo mi je nevyrve z rukou“. Taky potom mluví o tom, že „nikdo je nevyrve z rukou Otce“. Tedy Otec i Ježíš, tato jednota je tak silná, že přemůže všechny překážky. Je silnější než všichni nepřátelé.
Ježíš narazil v tom směru, že když jim řekl, že je Mesiáš, tak byl podle nich slabý. Došlo tady k dezinterpretaci nebo k falešné interpretaci Písma. Nikde v Písmu se neříká, že Mesiáš bude jako vojevůdce, že bude silný a takhle. Oni si představovali, že Mesiáš doslova tu spásu vnutí všem. „Ať chceš nebo nechceš, tak tady to máš!“ „Ať se ti to líbí nebo nelíbí, tady to máš!“ Oni nedokázali přijmout to, že Mesiáš bude nabízet. Nabízet a bude na svobodě člověka, jak se k tomu člověk postaví.
Toto pro ně bylo velmi těžké. Právě došlo tady, jak jsem říkal, k jakési dezinterpretaci, a proto Ježíš znovu říká: „Moje ovce slyší můj hlas.“ Tady tato výzva „slyšet, co Ježíš říká“ vlastně vybízí člověka k tomu, aby žil v jakémsi vztahu. Ve vztahu svobodném, ve vztahu pečujícím, ale také ve vztahu opravujícím.
Ten pastýř musí opravit směr těch ovcí, když jdou špatně. A je to i na nás, abychom slyšeli, co Boží slovo říká. Protože když člověk nad tím Božím slovem přemýšlí, říkáme rozjímá, uvažuje, tak si uvědomuje, že to slovo ho vede. To Boží slovo je jasně dané. To není slovo žádného politika nebo tak. A je to slovo, které je dané k záchraně a k tomu, aby ten vztah fungoval. Ježíš svou identitou je pastýř. My jsme ovce.
A teď teda, zmínil jsem, že první čtení a evangelium je vlastně to stejné. To, na co narazil Pán Ježíš v tom chrámu, stejně tak narazil Pavel a Barnabáš, když přišli do Antiochie v Pisídii. Pohybujeme se v dnešním Turecku, na jihu jižního Turecka. A přišli, kázali, mluvili. Mnoho lidí bylo nadšeno. Týden o tom uvažovali. Stejně jak říkal Ježíš, je potřeba, abyste slyšeli můj hlas.
Další sobotu přišlo tak velké množství lidí, že se do té synagogy nemohli vejít, protože se shromáždilo „téměř celé město“. Ovšem tady jsme slyšeli o tom, „když to židé viděli, naplnilo je to žárlivostí“. Tedy tihle také uvažovali, ale neslyšeli.
Pojmu žárlivost předchází pojem horlivost. Být horlivý pro něco, pro nějakou myšlenku, to je dobře. Ale je zde velmi tenká hranice, aby člověk nezačal být žárlivý. Co to znamená? Že žárlivý člověk si „přivlastňuje“. Přivlastňuje si druhou osobu, přivlastňuje si myšlenku, cokoliv si přivlastňuje. A nechce, aby to měl někdo jiný.
A tady právě ti židé, kteří byli v té Antiochii Pisické, nechtěli, aby to dobro evangelia, to dobro té zvěsti, měl někdo jiný. „Jenom my. To je naše vlastnictví.“ Ale tak to není, že jo? To by byla opět dezinterpretace. Protože Ježíš přišel pro všechny.
A teď je tady krásně řečeno: „Pavel a Barnabáš jim řekli otevřeně.“ Což znamená, svobodně. V originále je svobodně. Často mluvíme tak, jak nás někdo instruuje. Velmi často my nejsme úplně svobodní v tom, co říkáme. Protože si říkáme: „Tohle nemůžu říct. To by vyvolalo pohoršení, kontroverzi, já nevím co.“ A jsme svědky často toho, jak třeba hlavně v politice se mluví „podle programového prohlášení strany, vlády,“ a já nevím čeho, různě, tak aby člověk byl takzvaně loajální.
Ale tady jsme slyšeli o tom, jak vlastně mohli mluvit otevřeně a jasně. A „s velikou radostí“. Tato otevřenost dává radost.
Vlastně oni se tady dostali do jakési svízelné situace. „Židé poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města.“ Je tam zajímavý ten posun, jak na tu špinavou práci si našli teda někoho jiného, aby Pavla a Barnabáše vyhnal. Nicméně tady toto stojí za zmínku z toho důvodu, že je zde nějaká překážka. Překážky mohou člověka zabrzdit, že člověk ztuhne. Nedělá nic. Anebo překážka je příležitost k tomu, aby člověk uvažoval, jak to překonat. A vlastně svatý Lukáš ve Skutcích má na mysli tady tu druhou možnost.
Když byl zabit Štěpán a začalo pronásledování, byla to překážka, ale byla to příležitost k tomu, aby se ti hlasatelé rozešli po celém kraji a hlásali evangelium. A teď taky. Na jednu stranu je to překážka, protože v Antiochii už nemohou být, ale na druhou stranu je to příležitost – příležitost jít zase dál.
„Setřásli si prach ze svých nohou.“ Spíš ze své obuvi. To je symbolické gesto, které konali poutníci, když se vraceli do Izraele, do Svaté země. Tak na hranicích buď Svaté země anebo třeba na hranicích Jeruzaléma si setřásli nebo očistili boty nebo nohy, aby nevnesli na místa, která jsou vlastně velmi posvátná, aby tam nevnesli nic špatného. Ta myšlenka samozřejmě má jít tím směrem, nestačí opucovat jenom boty nebo nohy, ale jde o to taky udělat pořádek v hlavě. Nevnést tam špatné myšlenky, nevnést tam špatné názory.
A tak tady toto gesto, které udělali Pavel a Barnabáš, je i gestem odpuštění. „To špatné, co jsme tady zažili, to tady necháváme, my vám odpouštíme, ale naopak odnášíme si s sebou to dobré a to radostné, co jsme tady zažili, a to, že jsme tady mohli zvěstovat Ježíše Krista.
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, ony jsou ty příběhy víceméně stejné. Oba ty příběhy po nás chtějí, abychom se učili ustanovit, definovat svoji identitu nějak pozitivně. Ne tím, co nás odděluje, ale tím, co nás spojuje. Jde o to, abychom usilovali, abychom byli horliví a ne žárliví, a když přijde nějaká překážka, abychom neztuhli, ale abychom to vzali jako příležitost věci dělat jinak, ale každopádně lépe.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní neděle je nazývána neděle Dobrého Pastýře, a tak bychom možná čekali v evangeliu další úryvek o tom, kdy Ježíš právě říká: „Já jsem dobrý pastýř. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
21.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Zase ta Janova zkratka. Na rozdíl od těch synoptiků Jan odhlíží od toho vnějšího, a když posluchačům zprostředkovává Kristovo podobenství, které vyslechl, tak tam nepopisuje jako ostatní prostě tu ohradu, která má chránit ty ovce, a jak pastýř ty ovce na noc zavádí nebo zahání do té ohrady, která třeba je z kamení nebo ze spletenýho klestí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, čtvrtá neděle velikonoční bývá nazývána nedělí Dobrého pastýře. Je to kvůli evangelním textům, kde je vždycky zmíněn ten úryvek, kdy Ježíš o sobě říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ Ale jak pokračuje Ježíšova péče teď, kdy Ježíš už není viditelně na této zemi? Skončilo to anebo je stále Ježíš dobrý pastýř? Stále je dobrý pastýř, ale není to tak, že by se Ježíš zjevoval každému člověku jednotlivě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.04.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, takovou hlavní číslicí v dnešním druhém čtení je číslovka čtyři. Čtyřka v biblickém chápání je číslo pozemské dokonalosti. Zkrátka a dobře, dokonalé je něco, čemu nic nechybí, k čemu už se nedá nic přidat, jak se dneska říká: „Když něco nemá chybu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, když se řekne "dobrý pastýř", tak se nám vybaví před očima takové ty krásně malované sladké obrazy a obrázky, ze kterých doslova vyzařuje, čiší taková idyla, dobrá pohoda, harmonie. Přesto ale tahle myšlenka dobrého pastýře nám chce připomenout něco jiného. Více...