Rubrika
HomilieČlověče, přičiň se a Bůh ti požehná
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.04.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, takovou hlavní číslicí v dnešním druhém čtení je číslovka čtyři. Čtyřka v biblickém chápání je číslo pozemské dokonalosti. Zkrátka a dobře, dokonalé je něco, čemu nic nechybí, k čemu už se nedá nic přidat, jak se dneska říká: „Když něco nemá chybu.“
Ale ještě začnu trošičku z jiné strany. Ten dnešní úryvek, který jsme slyšeli, je zhruba v polovině knihy Zjevení a mluví se tam o tom, jak ti zachránění, vyvolení stojí před trůnem a před Beránkem. Je to zase obraz Nebe a je to jakési vysvětlení toho, k čemu jdeme, je to zjevení cíle naší cesty a je to v prostřed té knihy, v půlce. Když by nějaký autor třeba detektivního románu v půlce knihy vysvětlil, jak to bylo, odhalil, kdo je ten pachatel, kdo je viník, nebo vůbec kdyby jakýkoliv autor nějakého literárního díla už v půlce řekl, jaký je konec, jaké je rozuzlení, tak už by to nikdo dál nečetl. Ale kniha Zjevení apoštola Jana není kniha lidská, tady nejde o to, aby to někdo četl.
Jestli si vzpomínáte, tak když jsme začínali tuto knihu rozebírat, tak jsem říkal, že cílem je povzbudit, dodat odvahu, že křesťané v té době prožívali pronásledování. A proto schválně už doprostředka této knihy je vloženo tady to zjevení cíle – setkání člověka s Bohem, aby to bylo posilou, aby se jim to neztratilo uprostřed všech těch pronásledování, uprostřed všech těch těžkostí, aby nezapomněli, k jakému cíli jdeme, kam se máme dostat, co bude vrcholem našeho života. Říká se tam, že je to velký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků – to jsou ty čtyři. To je tam schválně, to není jenom slovní hříčka nebo není to jenom tak, že se našly čtyři výrazy, jak tam ty lidi vyjmenovat. To je tam schválně, aby všem bylo jasné, že Bůh na nikoho nezapomene, že se nemůže stát, že by se někdo ztratil, že by se někdo zatoulal nebo že by se stala nějaká chyba, že by Bůh na někoho zapomněl. Prostě to nejde.
A teď se tam mluví o nich, že přicházejí z velikého soužení. Co to je tady to veliké soužení? Různí lidé se snažili podat různé výklady tady tohoto momentu. Říkají, že by to mohlo být pronásledování církve za císaře Domiciána, kdy tahle kniha vznikla. Můžeme to taky chápat jako odkaz na Lukášovo evangelium, kdy Ježíš říká, že než bude konec světa, že budou znamení na Slunci, že budou různé katastrofy a pronásledování křesťanů. Ale můžeme to chápat taky tak, že v životě každého člověka jsou okamžiky soužení, že v životě každého z nás přijde situace, kdy si řekneme: „Tak toho mám tak akorát dost,“ a kdy si musíme říct: „Pane, už je toho přespříliš. Pane, tohle je velké, nevím, jak na to budu stačit.“ Zkrátka a dobře, každý z nás zažívá okamžiky, které bychom raději nezažili, okamžiky, o kterých můžeme říct: „Ano, tohle bylo pro mě velké soužení, tohle bylo pro mě velmi nepříjemné, tohle bylo velké utrpení.“
Takže je možné to brát taky takhle, že každá doba, každý člověk má svoje soužení, svoje trápení. A právě v tomto soužení a v tomto trápení si zase máme připomenout ten cíl své životní cesty. Máme si připomenout to, co jsme slavili o Velikonocích: Ježíš nesl kříž. Ježíš není ten, který se díval na moje soužení, na moje trampoty, ale šel a pomáhá mi. Ježíš není ten, který by nás jenom utěšoval, ale Ježíš je ten, který pomáhá, který se do toho zapojil. Ježíš není jako divák, ale jako pomocník.
„Do běla si vyprali roucho v Beránkově krvi.“ Děcka se ptali v sakristii přede mší, jak je to možné, a já jsem jim říkal, že jim to vysvětlím v kázání. No, je to obraz. Z červené není možné udělat bílou, takhle se to nebere. Ale bere se to tak, že bílá byla barva slavnostní, barva radosti, barva nevinnosti. Ono udělat taky dobrou bílou barvu nebylo tak jednoduché, aby v tom nebyly šmouhy, aby to skutečně bylo bílé, jednolité. Ne každý to uměl. Tady tímto obrazem se chce naznačit to, že jsme byli zachráněni za cenu prolití krve Ježíše Krista. Že jsme nebyli zachráněni jenom pro učení Pána Ježíše, že jsme nebyli zachráněni třeba pro jeho zázraky, ale právě pro jeho smrt na kříži, i pro tu jeho bolest, i pro jeho utrpení, že on je s námi v tom utrpení solidární.
Naráží to na jiný výrok z Písma svatého, kde se mluví o tom, že kříž, který byl i ve Starém zákoně chápán jako znamení potupy (tam se říká: proklet každý, do visí na dřevě), tak že z tohoto znamení potupy Ježíš udělal znamení záchrany, něco tu změnil. A tak je to vlastně naznačeno i tady tím obrazem o změně těch barev.
No, a teď to zase pokračuje, že Beránek a Bůh je uprostřed nich a bude se o ně starat. Už nikdy nebudou mít ani hlad ani žízeň, nebude do nich pražit slunce ani jakýkoliv jiný žár. Tedy zase ta čtyřka. Jsou tady jmenovány čtyři takové hlavní obtíže života tehdejších lidí. Obyvatelé starověké Palestiny a vůbec celého toho kraje byli kočovníci. Ne, že by je to tak moc bavilo, ale oni kočovali kvůli dobytku – kvůli pastvě, kvůli vodě. Bydleli ve stanech a v těch stanech bylo velké vedro. A jejich velkým snem bylo to, aby se mohli usadit na jednom místě, kde by bylo dost vody, dost trávy, kde by si mohli vystavět nějaké stabilní domy, kde by nemuseli zažívat tak velké vedro, kde by skutečně mohli v klidu žít. A tady v tomto obraze je právě naznačeno a řečeno: „Člověče, Bůh ti to dá.“
Můžeme to říct taky jinak. Naši předkové to řekli slovem: „Člověče, přičiň se a Bůh ti požehná.“ Svatý Benedikt, zakladatel mnišství tady v západní Evropě to řekl zas trošku jinak: „Modli se a pracuj.“ Obojí je potřeba. My žijeme v době, kdy se hodně mluví o lidském snažení, o naší chytrosti, o naší práci, o našich schopnostech. Ale nezapomeňme na to, že potřebujeme i to druhé, velmi to potřebujeme. Nebo naopak bych řekl, na prvním místě potřebujeme tu Boží pomoc, protože ty schopnosti jsme dostali od Boha.
Takže Bůh je ten, který nám to dává, my to máme přijmout a máme to dál rozvíjet. Nezapomeňme děkovat, když se nám daří, a nezapomeňme prosit, když se nám něčeho nedostává, protože Bůh je ten, který nám to může dát.
No, a teď je tam taková poslední narážka na knihy prorocké, a sice je to vlastně narážka na proroka Izaiáše a proroka Ezechiela, zase o té starosti – že Bůh se bude starat o svůj vyvolený lid. Víme všichni, že ti, kteří bývají nahoře, v politice, tak často mluví o tom, jak se starají, jak myslí na ty, za které byli zvoleni, jak dnem i nocí pro ně pracují a podobně. A vidíme, že to má své mezery, a bylo to vždycky tak. I ti králové, ti různí mocipáni říkali, jak mají na srdci blaho lidu a takhle, ale často to bylo nějak jinak. A tady svatý Jan nás chce ubezpečit a říct: „U Boha to tak není. Bůh není jako člověk, který mění své názory. Bůh není ten, který by jeden den řekl: ‚Budu se starat,‘ a druhý den řekl: ‚Nebudu se starat,‘ nebo není ten, který by se přetvařoval. Ale když Bůh říká: ‚Budu se starat,‘ tak se bude starat.“ Je to takové ubezpečení, které si máme odnést do každodenního života: Bůh se stará. Člověče, svěř mu svoje starosti a potom podle svých schopností pracuj.
Anglický státník Tomáš Moore se modlil: „Pane, pomož mi změnit to, co změnit mohu, pomoz mi do Tvých rukou svěřit to, co změnit nemohu, a pomoz mi rozeznat to první od druhého.“ Dělejme to taky tak.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, i když to třeba na první pohled tak nevypadá, tak dnešní evangelium a první čtení v podstatě mluví o stejné situaci. A sice je to otázka hledání identity. Kdo jsem, kdo jsi.
Židé se ptají, doslova útočí na Pána Ježíše: „Tak nám konečně řekni, kdo jsi!“ A on jim říká: „Já vám to řeknu, a vy mně to stejně nebudete věřit. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní neděle je nazývána neděle Dobrého Pastýře, a tak bychom možná čekali v evangeliu další úryvek o tom, kdy Ježíš právě říká: „Já jsem dobrý pastýř. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
21.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Zase ta Janova zkratka. Na rozdíl od těch synoptiků Jan odhlíží od toho vnějšího, a když posluchačům zprostředkovává Kristovo podobenství, které vyslechl, tak tam nepopisuje jako ostatní prostě tu ohradu, která má chránit ty ovce, a jak pastýř ty ovce na noc zavádí nebo zahání do té ohrady, která třeba je z kamení nebo ze spletenýho klestí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, čtvrtá neděle velikonoční bývá nazývána nedělí Dobrého pastýře. Je to kvůli evangelním textům, kde je vždycky zmíněn ten úryvek, kdy Ježíš o sobě říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ Ale jak pokračuje Ježíšova péče teď, kdy Ježíš už není viditelně na této zemi? Skončilo to anebo je stále Ježíš dobrý pastýř? Stále je dobrý pastýř, ale není to tak, že by se Ježíš zjevoval každému člověku jednotlivě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 13,14.43-52; ž. Žl 100; 2. čt. Zj 7,9.14b-17; evang. Jan 10,27-30;
Bratři a sestry, když se řekne "dobrý pastýř", tak se nám vybaví před očima takové ty krásně malované sladké obrazy a obrázky, ze kterých doslova vyzařuje, čiší taková idyla, dobrá pohoda, harmonie. Přesto ale tahle myšlenka dobrého pastýře nám chce připomenout něco jiného. Více...