Rubrika Homilie

Přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;

	Přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra	10:57
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.14 MB]

Přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra

Bratři a sestry, líčení utrpení Pána Ježíše, pašijí, je jiné třeba u Matouše, jak jsme to četli v neděli, a u svatého Jana. Jednak je to jiné v tom, že svatý Jan přidává další osoby, které tam byly, popisuje určité události, které třeba Matouš vynechal. Můžeme si položit otázku - proč? Protože to považoval za důležité. Ale hlavně je tady jiný úhel pohledu.

U svatého Matouše jde především o to ukázat obrovskou Ježíšovu pokoru. Mohli bychom říct, že v centru těch Matoušových pašijí je pokořený Pán, pokořený Boží syn. Svatopisec říká: „Takhle je ochoten se Boží syn ponížit kvůli tobě, člověče.“

Naopak u svatého Jana bychom mohli říct, že je přesný opak – vyvýšený Pán, Pán na kříži, kterého všichni uvidí, budou hledět na toho, kterého probodli, Pán, který je ochoten jít tak daleko. Můžeme tedy říct, že ve finále se pohled Matouše a Jana setkají, ale každý z nich to líčí svým způsobem, a tak vynikne celá hloubka, celá plastičnost toho, co Bůh je ochoten udělat pro člověka.

Jako jsme včera vstoupili do večeřadla, abychom s Ježíšem slavili poslední večeři, tak dnes nás Jan vyzývá, abychom s ním, s Ježíšem, šli na Golgotu. Můžeme říct: „Ale to je hrozně těžké.“ Ano, je to těžké, ale je to záležitost čeho? Čeho je to záležitost to rozhodnutí, jestli tam půjdu anebo jestli to vzdám? Svatý Jan říká, že to je záležitost lásky, protože tam byl Jan. Jan je v evangeliu nazýván „ten učedník, kterého Ježíš miloval“. Jen tak pro zajímavost, tam nikde není jeho jméno, to „Jan“ tam není. On je vždycky nazýván „ten učedník, kterého Ježíš miloval“, a ten tam šel. Šel tam proto, že on si toho byl vědom, že ho Ježíš miluje. Ne, že by Ježíš neměl ty ostatní rád, ale možná si toho ti ostatní nevšimli. On si toho všimnul, a proto šel s Ježíšem. Láska spojuje, zavazuje.

Bratři a sestry, kdybychom měli rozebírat celé Ježíšovo utrpení, jak ho zaznamenal svatý Jan, tak bychom tady byli hodně dlouho. Chtěl bych z toho vybrat jenom pár takových střípků, o kterých si myslím, že by nám mohly být užitečné pro náš každodenní život.

Třeba hnedka to první – je tam jeden z dvanácti. Počítejme s tím, že budeme svým způsobem osamoceni, že víc bude těch, kteří se budou smát a kteří si budou ťukat na čelo, ale nenechme se tím zastrašit, nenechme se tím znechutit. Nebuďme těmi, kteří budou kolem sebe, obrazně řečeno, sekat, ať už břitkým slovem nebo třeba i jenom pohledem. Buďme těmi, kteří vědí, proč jdeme za svým Pánem – protože On nás miloval první.

Druhý takový velmi zajímavý moment v pašijích je v tom okamžiku, kdy Ježíš je vyslýchán Kaifášem v Anášově domě. Svatopisec tam líčí dvě scény zaráz – Ježíšův výslech a Petrovo zapření. Prolíná se to, nelíčí napřed jednu věc a pak druhou, ale obojí současně. Samozřejmě to dělá schválně, aby vyniklo to, že Mistr a Pán je ve svízelné situaci, kdy se po něm žádá, aby obhájil svoje učení – a jeho žák? Ten, který ještě před pár hodinami říkal: „Kdyby všichni utekli, kdyby všichni tě opustili, já zůstanu,“ tak ten říká: „Neznám tě.“

I v nás se to takhle střídá – chvíle nadšení a chvíle hluboké deprese, chvíle strachu a chvíle odhodlání.

Bratři a sestry, potom je tam ještě taková velmi zvláštní věc. Pilát, který napřed má jakousi dobrou vůli, aby se projevilo právo, aby se ukázalo, že Ježíš je nevinen, ze strachu toho nakonec nechá. Ukáže se jako zbabělec, ale i Pilát si umí dupnout. Kdy? Když za ním přijdou a řeknou mu: „Nepiš ‚on je židovský král‘, ale ‚on o sobě říkal, že je židovský král‘.“ V tuhle chvíli, kdy Ježíš visí na kříži a je úplně jedno, co je napsáno nad jeho hlavou, v tuhle chvíli si Pilát dupnout umí a řekne: „Co jsem napsal, napsal jsem,“ a asi byl hodně rozčilený, protože oni rychle vycouvali.

Bratři a sestry, my si taky často umíme dupnout a taky často na hloupostech, na maličkostech, na kterých nezáleží. Ale když jde o důležité věci, o podstatné věci, tak to našlapujeme zlehka, abych neurazil, abych neměl nepřátele, aby si, nedej Bože, na mě někdo někde nestěžoval. A tak se stane, že dopadneme jako Pilát – ve velké věci zklameme a ukážeme se zbabělí, ale v maličkostech, to nám to jde, to umíme ukázat, kdo je tady pánem.

A nakonec? Nakonec, když Ježíš zemřel, kdo se o něho postaral? Josef z Animatie? Nikodém? Řekli bychom ženy, řekli bychom dnešními slovy ‚laici‘, lidé, kteří tam neměli žádné svěcení, žádné poslání, žádné postavení. Tito obyčejní lidé byli na svých místech. Ti, kteří na svých místech být měli, ti byli někde dobře zalezlí.

A poslední věc, kterou bych chtěl zdůraznit, a tím skončím, je Ježíšova věta: „Hle tvůj syn, hle tvá matka.“ Bratři a sestry, Ježíš do poslední chvíle svého pozemského života se dívá na ty, kteří jsou kolem něho, a vidí jejich potřeby, vidí, co oni potřebují. A když už se nemůže ani pohnout pro bolest a protože je přibitý na kříži, tak k nim mluví. Vidí, že jeden potřebuje podporu druhého, a tak Ježíš vlastně říká Janovi: „Teď převezmeš iniciativu. To je tvá Matka. Teď nastává ten čas, kdy učedník už je vyučen, kdy dostává výuční list, složil závěrečnou zkoušku, protože vydržel pod křížem, a přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra.

Bratři a sestry, symbolicky jsme vyzváni i my, my všichni jsme Ježíšovi učedníci, abychom si uvědomili, že už každý z nás dostal výuční list a že je to teď na nás, že dnešní svět se dívá jenom a jenom na nás, jak moc bereme vážně evangelium, jak podle něho žijeme nebo nežijeme, a podle se dnešní svět rozhoduje a podle toho soudí.

Teologie apoštola Jana v pašijích říká, že v Kristově kříži se setkávají čtyři věci. Jako na křižovatce se tam setkává hřích, zatracení, spravedlnost a láska – zlo a dobro. A v Ježíšově životě a smrti zvítězila láska. I v našem životě, v životě každého z nás, se setkávají tyto čtyři věci, i my neseme svoje kříže. Co zvítězí? To je na každém z nás. Budeme za chvíli uctívat kříž, budeme vidět vyvýšeného Pána. Jeho prosme, aby to v našem případě, v našem životě, dopadlo jako v jeho. Abychom i my byli jeho učedníci, které on miloval, abychom si toho byli vědomi a vždycky podle toho jednali.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku