Rubrika
HomilieJežíš je vprostřed mezi člověkem a křížem
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnes se zaměřuje liturgie na kříž. Zatím ho tu vlastně nevidíme. Máme si uvědomit něco podobného jako včera, že Ježíš ten kříž nemusel vzít, nemusel ho nést, ale chtěl. Máme si uvědomit, že to všechno mohlo být nějak jinak a že Bůh měl plné právo od nás žádat mnohem víc. Ale místo toho přišel Ježíš.
Když rozjímáme o kříži, o těch dvou přímkách, které jsou přeložené přes sebe, tak se musíme vrátit hodně, hodně dozadu. Poprvé se s křížem setkáváme ve filosofii a náboženství Asyřanů. To je národ, který bojoval proti Izraelitům. A je to překvapivé, že tito válečníci byli také lidmi, kteří pěstovali vzdělanost. A pro Asyřany byl kříž symbolem protikladů, ale sjednocením protikladů. Ta svislá přímka, to je spojení nebe a země. Ta vodorovná spojení času a prostoru. A v tom průsečíku vlastně je možné se potkat. Kříž připomíná nějakého zprostředkovatele a někoho, kdo přijímá to, co ten zprostředkovatel přináší.
Z druhého pohledu nebo z druhého směru do té historie kříže se velmi zapsali Féničané, národ obchodníků, národ mořeplavců, národ lidí, kteří vynalezli to, čemu se říká nachová barva. Zjistili, že z jednoho toho mořského měkkýše lze získat tento krásný odstín. Ale také přišli na to, že je možné na ty dvě zkřížená dřeva přivázat, přibýt, prostě nějak připoutat člověka, a že tento člověk před svou smrtí bude dlouho a velmi trpět. Féničané byli těmi, kteří z kříže vynalezli smrtící nástroj.
Toto všechno bylo dávno před Pánem Ježíšem a teď se to dostává k Ježíšovi. A my si připomínáme celou tu událost z toho pohledu, jak Ježíš přijímá tuto skutečnost, jak se chová k této skutečnosti a co říká. A to všechno si připomínáme proto, že se to dotýká nás.
My jsme to tady dneska v kostele trošku přeorganizovali a, jak bych to řekl, svatý Florian na chvíli musel přepustit své místo Madoně z Veveří, protože jsem chtěl, abyste ten obraz dnes viděli. Mnoho lidí se ptá, co to je za ptáka. My víme, že je to stehlík. Podle legendy, což je zbožné vyprávění, lidové vyprávění věřících lidí, stehlík byl přítomen na hoře Kalvárii a jaksi vyzobl z Ježíšovy trnové koruny jeden ten trn, skápla kapka Ježíšovy krve na stehlíkovu hlavičku, a proto má stehlík červenou hlavičku. V přírodě to zbarvení není tak ostré jak na tom obraze.
Toto je lidové vyprávění, ale ten autor obrazu chce říct ještě něco jiného. Chce říct nebo pokládá nám otázku: „Člověče, a kde jsi ty?“ Je tam Ježíš, je tam jeho matka Maria, a kde jsme my, kde je každý z nás? V tom stehlíkovi. To jsme my, slabí lidé. Ježíš proto toho ptáčka jakýmsi způsobem ochraňuje. On ho nedrží, ale má na něm položenou ruku, aby ho chránil. Ochraňovat neznamená brát svobodu nebo dusit. Ne. Ochraňovat znamená dát nějaký vyšší stupeň bezpečí, který ten, kdo je pode mnou, koho chráním, už není schopen vlastními silami si zabezpečit.
Tedy my všichni máme od Ježíše přijmout jeho ochranu. Ale to není všechno. Ten ptáček, a to jsem vyčetl v odborných knihách ornitologických, má rozpjatá křídla. Takhle ten stehlík se chová jenom v případě, v okamžiku, kdy má v hnízdě vylíhnutá mláďata a těm mláďatům hrozí, že by na ně buď příliš svítilo slunce, anebo že by na ně pršelo. On chrání ty, kteří jsou slabší než on.
To jsme my, kteří máme přijmout Ježíšovu ochranu, ale máme také chránit ty, kteří nám jsou svěřeni. A do tohoto řetězu právě se postavil Ježíš – Ježíš, který je vprostřed mezi člověkem a křížem. Křížem, který bereme a chápeme jako něco zlého, i to říkáme: „Nesu kříž. Potkal mě kříž. Mám ty a ty těžkosti.“ Ale v kříži už ty těžkosti dostávají nějaký smysl. Můžeme to přidat k tomu, co nesl Ježíš.
Když z těch těžkostí, z těch problémů uděláme kříž, tak se to posouvá. Posouvá se to o kus dál. Víme, už jsme o tom mluvili, to bych dnes nechtěl rozebírat – ten kříž, který je za Ježíšovou hlavou, je ozdoben drahokamy, protože ten kříž pro nás není jenom nástrojem Ježíšovy smrti, ale taky cestou k zmrtvýchvstání.
Na tom diapozitivu, který tam vidíte a který tam bude do konce obřadů, je vlastně ten tmavý obrys, takový malý kostelík, kaple Božího hrobu, toho Ježíšova hrobu v celé té bazilice. A nad tou kapličkou, nad tou stavbou je kopule, která se jmenuje Anastasis, to znamená Vzkříšení. Každý, kdo přichází do toho Božího hrobu, si má uvědomit, že Ježíš už tam není, že vstal. Že tam byl, ale že už tam není. A to je také to, co si právě připomínáme a co je pro nás důležité.
Letos naším průvodcem přes Velikonoce a vůbec přes dobu postní, je svatý Lukáš. Dnes jsme slyšeli pašije podle Jana, ale podle Lukáše jsme je slyšeli v neděli a Lukášovo evangelium zase budeme číst zítra. Ale dnes jsme slyšeli taky něco, co má spojitost se svatým Lukášem – žalm, který má číslo 31. A je to velmi zvláštní žalm. Je to jeden z nejstarších žalmů, který vznikl v době vlády krále Davida, a můžeme se domnívat, že skutečně David je jeho autorem.
V tom žalmu se neustále zase střídají ty myšlenky „dostal jsem se do velkých problémů, ale Pán mě z toho vysvobodil“. Ty myšlenky se velmi dobře hodí na Krista. „Neznají se ke mně moji známí.“ Kde jsou všichni ti, kdo chodili s Ježíšem? Kde jsou všichni ti, které nasytil? Kde jsou všichni ti, kteří mu tleskali, kteří ho oslavovali, když v neděli jel do Jeruzaléma? Naráz ho neznali, protože měli strach.
Ale tenhle žalm také zachycuje poslední Ježíšova slova, která jsou zachycena v Lukášově evangeliu: „Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha.“
A tenhle žalm je zvláštní ještě z jiného pohledu. Jak jsem říkal, ten základ je z těch davidovských dob, a do těch davidovských veršů byly vepsány další verze o několik století později, a sice jsou to verše z doby proroka Jeremiáše. A můžeme se domnívat, že i on je autorem těch vsuvek. A ty vsuvky potvrzují ty myšlenky, které tam dal David nebo ti jeho současníci, a ta myšlenka je asi taková: „My jsme zažili, my máme zkušenost, my to víme, že Pán se postará. Ne že jsme to někde četli, ne že nám to někdo řekl, ne že nás to tak učili ve škole, ne že to tak říká naše náboženství. My jsme to zažili.“
Takže ti pozdější, ti z doby proroka Jeremiáše nebo Jeremiáš a jeho žáci přímo dotvrzují a říkají: „My to můžeme znovu zopakovat, že to co zažil David a jeho současníci, jsme my zažili taky. Že to funguje.“
Já bych chtěl zakončit tady tuto promluvu ještě jednou myšlenkou, která je zase na tom obrazu a kterou jsme slyšeli v pašijích. Ježíš se dívá dolů, kdo stojí pod křížem, a oslovuje jediného učedníka, který tam je, a svoji matku. Je to scéna, kterou zaznamenal jenom svatý Jan: „Ženo, to je tvůj syn,“ tomu učedníkovi: „To je tvá matka.“
Uvědomme si, bratři a sestry, že my dnes oslavujeme, děkujeme Ježíši, kterého tenkrát vyloučili ze společnosti, kterého vyhnali za město a tam ho zabili jako nejhoršího zločince. Ježíš se předtím snažil tři a půl roku vybudovat nějaké společenství, malé. Ale na Velký pátek na Golgotě to vypadá, že všechny jeho snahy ztroskotaly. Kde je to malé společenství? Z toho malého společenství je tam Jan a jeho matka, a ty ženy. Ale kde jsou zase ty minimálně stovky lidí, kteří s ním byly předtím? Vypadá to jako úplný krach. Proč to dopadlo takhle? No, protože to Ježíšovo společenství, jakkoliv on se snažil, tak bylo plné, řekli bychom, lidských nedokonalostí. Písmo nám to zaznamenává. Ježíš říká, co se stane v Jeruzalémě, a apoštolové se doslova dohadují, kdo z nich je důležitější, kdo bude mít větší funkci. To společenství trpělo lhostejností. Na Zelený čtvrtek Jidáš odchází z Večeřadla a nikdo se nezeptá: „Kam jdeš?“ Kdyby o něho projevili zájem, tak by to třeba všechno bylo jinak. A takhle bychom mohli pokračovat.
A tak i pro to společenství musel přijít ten Velký pátek, kdy už nebylo o co soupeřit, kdy byla k ničemu nějaká ta nevraživost a řevnivost. Na Velký pátek, kdy bylo jedno, kdo bude mít jakou funkci, kdy se všichni báli a zamykali dveře. A proto společenství, pro ty, kteří vydrželi, Velký pátek se stal takovou velkou, velkou očistou a možností, jak začít znovu, jak začít lépe, jak jít dál.
Vraťme se k tomu, co říká Ježíš na kříži: „Ženo, to je tvůj syn!“ Jméno první ženy je Eva a znamená živá, matka všech živých. Maria je matkou všech, kteří uvěřili. Eva stojí na počátku života na této zemi, Maria je matka všech, kteří se ve víře hlásí k Ježíši Kristu. Proto se Ježíš i na tom obraze Madony z Veveří dívá na Marii a Maria se dívá na toho, kdo stojí před obrazem. Protože ten autor chtěl vyjádřit to, co se potom stalo. Že Maria nás všechny přijala jako naše matka. Která matka by se nedívala na své dítě? Matka i otec se rádi dívají na své děti a je to tak v pořádku. A jsou jimi plně jakýmsi způsobem zaujati, plně se jim věnují.
A tak, bratři a sestry, když se budeme dívat na ten obraz Madony z Veveří, protože to je obraz, který byl namalován pro tuto farnost, tak si máme uvědomit i tuto myšlenku. V Mariině tváři, která působí jakýmsi způsobem strnule, je radost i bolest. Je tam radost z našich úspěchů, je tam bolest z našich neúspěchů, ale ta Madona se dívá na nás, aby nám připomněla: „Já jsem stála pod křížem, podporovala jsem svého a Božího syna, a budu podporovat i vás.
Bratři a sestry, děkujme Ježíši Kristu za jeho oběť na kříži a vzpomeňme, když my sami budeme cokoliv prožívat těžkého a prosme o přímluvu ty, kteří tenkrát pod křížem stáli – jeho matku Marii, apoštola Jana, Marii Magdalénu a třeba i všechny ty ostatní ženy, které překonaly strach a byly přítomny a Ježíše posilovaly. Kéž je to posilou i pro nás.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, všechny tři texty, které jsme slyšeli, nebo můžeme říci včetně žalmu, tedy všechny čtyři texty mluví o stejné události, ale každý ten text z trochu jiného úhlu. Nás samozřejmě nejvíc zaujmou pašije. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.03.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, liturgie Velkého pátku je úplně jiná než v jiné dny. Převládá v liturgii ticho a z kostela jsou odstraněny v podstatě veškeré ozdoby. Oltář, který nám připomíná Krista, je úplně holý, není na něm vůbec nic. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnešní den, Velký pátek, v liturgickém chápání je zcela vyjímečný den. Církev neslaví slavnosti, neděkuje Bohu ve svátostech, ale konají se obřady na památku umučení Páně. Dnes si připomínáme událost, to, co se stalo v historii jednou. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, už od těch nejstarších dob Velký pátek je vyhrazen kříži, rozjímání o tomto nástroji umučení, popravy na jedné straně, ale na druhé straně nástroji záchrany. My jsme včera opustili křesťany ve čtvrtém století, když už vlastně na Velký pátek ráno těsně před východem slunce si přečetli evangelium, které jsme slyšeli my teď, o tom, jak Ježíš stojí před Pilátem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
 |
Hle, člověk | 14:01 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.71 MB] |
Bratři a sestry, včera jsme vstoupili s Ježíšem do večeřadla a rozjímali jsme společně nad jeho pozváním, nad tou větou: „Toužebně jsem si přál s vámi jíst tohoto velikonočního beránka, dříve, než budu trpět.“ A řekli jsme si, že to bylo osobní pozvání pro každého z nás. Více...