Rubrika
HomilieMyšlenka zástupné oběti ve Starém zákoně
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnešní den, Velký pátek, v liturgickém chápání je zcela vyjímečný den. Církev neslaví slavnosti, neděkuje Bohu ve svátostech, ale konají se obřady na památku umučení Páně. Dnes si připomínáme událost, to, co se stalo v historii jednou. Protože to bylo dílo Božího Syna, tak není potřeba to opakovat, ale je potřeba si to připomínat.
O tom, jak se to stalo na ten Velký pátek s Ježíšem, to jsme slyšeli z vyprávění svatého Jana. V prvním čtení z knihy proroka Izaiáše jsme slyšeli, jaký to má dosah do celých dějin. Obě ta vyprávění mluví o stejné události, ale každý ten autor to podává úplně z jiného pohledu. Svatý Jan to líčí jako kronikář v čase, co se v kterou hodinu dělo s Ježíšem a jeho blízkými. Prorok Izaiáš, ten to vidí z hlediska, řekli bychom, celého světa, celého lidstva.
Izaiášův text vzniknul, jak jsme to slyšeli už v komentáři před čtením, někdy kolem roku 550 před Kristem. Napsal ho takzvaný druhý Izaiáš a jedná se o čtvrtou píseň o Božím služebníkovi. Tato čtvrtá píseň o Božím služebníkovi míní Ježíše Krista, ale ty předchozí písně o Božím služebníkovi chtěly říct, že Božím služebníkem má být celý izraelský národ. Nezapomeňme na to. Tato myšlenka je důležitá a propojí se to, doufám, na konci mé promluvy. :)
Izaiáše se ptali v Babylóně: „A jak to tady s nama skončí? Přijde někdo, kdo by nás zachránil?“ A prorok odpovídá a říká: „Ano, přijde, a zachrání nejenom Izrael, ale zachrání celý svět.“
Oni se ptali: „A přijde nějaký nový Mojžíš?“ A prorok říká: „Ano. Přijde nový Mojžíš, přijde nový Jeremiáš, přijde nový Job.“ Narážky na všechny tyto tři postavy totiž jsou v této písni. Ale prorok dál říká: „Přijde někdo mnohem víc, bude to Boží Syn a nebude se opakovat to, co se stalo v Egyptě. Bůh má nové plány.“
A teď prorok líčí, jak bude vypadat služebník. Izraelité viděli v Babylóně na jaře vždycky každého roku, jak vystoupil babylónský král a vedl slavnosti k pohanskému bohu Mardukovi, a bylo to všechno velkolepé, nádherné. A prorok říká: „Nenechte se tím oklamat. Nenechte se oklamat tím, jestli je něco velkolepé, jestli to stálo hodně peněz, ale ptejte se, co je v základu. Má to myšlenku?“ A oproti tady tomuto králi a jeho přepychu prorok říká: „Boží služebník v okamžiku, kdy bude zachraňovat svět, bude vypadat hrozně. Někteří se ani na něho nebudou chtít podívat, jak bude jeho tvář zohavena.“ A připomíná a říká: „Za to může zlo.“
Na začátku, když Bůh stvořil svět, tak čteme v Bibli, že stvořil člověka k svému obrazu. Prvně člověk odmítne Boha, potom odmítne to, že člověk by byl obrazem Božím a potom začne platit to přísloví, které říká: Člověk člověku vlkem. Ztratí se to, že jsme bratři a sestry. Bohužel někdy teď je to zprofanováno, ale měli bychom toto chápat v tom správném biblickém slova smyslu, že jsme Boží děti a my všichni jsme bratři a sestry.
Prorok chce dál říct jednu velmi důležitou věc, pro kterou je tento text, který jsme slyšeli v prvním čtení, považován za nejdůležitější text Starého zákona, protože v tomto textu Bůh poprvé zjevuje a vyslovuje myšlenku, že za naše hříchy bude potrestán někdo jiný, myšlenku takzvaného zástupného utrpení, zástupné oběti.
Doslova se tady říká: „A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného.“ Trest byl náš a bolest byla Ježíšova. On vzal náš trest a trpěl za něj.
Bratři a sestry, dál prorok mluví o hříších, které tohoto Božího služebníka dovedli k tomuto velkému utrpení, a říká: „Nejsou to hříchy ze slabosti, ale jsou to opravdu velké hříchy – hříchy nenávisti, odporu, nepřátelství, zrady. To, když se člověk staví zády k Bohu, to, když se člověk staví zády k jinému člověku a vymýšlí, jak by tomu druhému uškodil.“
Troufnu si říct, že tady nám snad může trošičku, jak se říká, odlehnout, protože to, čím trpíme, jsou většinou hříchy ze slabosti. Troufám si říct, že tady snad není nikdo, kdo by v sobě živil nepřátelství vůči Bohu nebo vůči druhým lidem. Ale na druhou stranu prorok okamžitě říká, že si máme uvědomit, že Ježíš, Boží služebník, zemřel za hříchy především vyvoleného národa a za hříchy těch, kteří v něho uvěřili. Čili ten postoj: „Tam ti venku, to jsou ti špatní, ti to potřebují,“ – a prorok říká: „Ne. My, tady vevnitř to potřebujeme. Jsme to my, kvůli kterým Boží služebník zemřel tak hroznou smrtí.“
Bratři a sestry, po pádu prvních lidí do hříchu přišlo na svět zlo. To zlo tady bylo, je a bude. S tím nehneme. Otázka je, jak se k tomu zlu postavíme, jaký postoj zaujmeme. A to je další hluboká myšlenka, o které mluví prorok: „Byl týrán, ale podrobil se. Neotevřel svá ústa, jako beránek vedený na porážku, jak ovce, která mlčí před střihači.“
Učíme se od Ježíše mnoho věcí, učme se od něho i trpět. Bůh není ten, který by na nás sesílal utrpení. Bůh, protože dal člověku svobodnou vůli, tak riskoval, že se člověk postaví proti Bohu a že řekne ne. Bůh rozhodně si utrpení nepřeje, Bůh ho nestvořil a Bůh ho na nás nesesílá. Utrpení je následkem hříchu. Bůh ho pouze takzvaně připouští, právě pro tu svobodu. Ale taky ukazuje, jak to máme nést, abychom se pod tím nezhroutili, abychom neztratili ze zřetele ten cíl, aby nás to nepřemohlo.
Potom dál mluví prorok o ponížení Ježíše Krista: „Odstraněn byl soužením a nespravedlivým soudem. Kdo se stará o jeho právo?“ Tady tuto větu je možné přeložit taky trošku jinak: Odstraněn byl bez vazby a bez soudu.
Platilo, že svobodní lidé byli, jak se říká, zavřeni do vazby, museli být vyslechnuti a pak byl soud. Ale otroci ne. Jestliže pán toho otroka řekl: „Tenhle otrok si zaslouží být potrestán,“ tak oni řekli: „Ano, když to myslíš ty, pane.“ Nebyl soud, nebyla vazba, otroka popravili. A tohle se v podstatě stalo s Pánem Ježíšem. Tam nebyl žádný soud. Bylo to zmanipulované, ukřičené. Ukřičeli ho. Proto taky Ježíš téměř celou dobu mlčí, protože ví, že to nemá cenu, že oni už se rozhodli. Kdo se stará o jeho právo? O právo otroka se nestaral nikdo. Nikdo se neptal: „Jak se jmenuješ? Z jaké jsi rodiny? Cos udělal nebo neudělal?“ To prostě nikoho nezajímalo a toto se do písmenka naplnilo na Pánu Ježíši a on to strpěl.
„Hrob mu vykázali se zločinci, posmrtný domov s boháči.“ Nad tímhle místem mnozí kroutí hlavou. Dalo by se o tom mluvit dlouho, ale je tady jedno velmi jednoduché přirovnání a pomůže nám pochopit celou tu situaci. Vzpomeňme na Ježíšovo podobenství o boháči a Lazarovi. Tedy Ježíš sestoupil po své smrti do šeolu, do podsvětí, aby odsud vyvedl duše spravedlivých, aby dokončil soud, aby vyvedl ty, kteří tam byli, můžeme říci, nespravedlivě, ale ty „boháče“ (tím boháčem jsou tam myšleni lidé, kteří jsou sobečtí, kteří myslí jenom na sebe, ten boháč v tom podobenství nikdy nemyslel na Lazara, na toho člověka, který byl nemocný a který lehával u dveří jeho domu) tak u těchto lidí, kteří byli plni sobectví, aby Ježíš potvrdil a řekl: „Ano, dostaneš to, co sis vybral. Staral ses o sebe na zemi, chtěl ses mít dobře, chtěls být sám, budeš to mít i na věčnosti. Budeš sám.“ Být zatracen znamená být sám, bez Boha, bez lidí.
A konečná poslední myšlenka, kterou tady nacházíme, je myšlenka na věčný život. Toto je místo, kde poprvé Bůh slibuje věčný život. Nejenom tomu služebníkovi, ale všem. „Uzří potomstvo, které bude žít dlouho. Skrze něho se zdaří Hospodinův plán.“ A teď to ještě pokračuje v tom smyslu, že uvidí světlo. Věčný život je tady líčen jako světlo.
Bratři a sestry, texty Janova evangelia, Janových pašijí a Izaiášova píseň o Božím služebníkovi jsou texty, které patří k sobě. Tady v té písni se střídají verše ve třetí osobě jednotného čísla: „On udělá, on ponese,“ a pak je tam první osoba množného čísla: „My jsme měli trpět, my jsme se obrátili zády, my jsme zradili.“ A zase: „On to vezme za nás.“ Ale také se tam střídají časy: „Bylo a bude. Nesl na svém rameni. Neměl podoby, ani krásy,“ ale: „Uzří světlo, uzří potomstvo.“ Je to proto, aby tam bylo naznačeno právě to, že Kristova vykupitelská oběť se dotýká všech lidí – těch, co tu byli, těch, co tu jsou, i těch, co tu budou.
Bratři a sestry, úplně nakonec bych chtěl zmínit dvě osoby z pašijí, aby se to právě propojilo. První postava není moc kladná, je to žena. Druhá postava, můžeme říci, je kladná, je to muž. V tomto není žádný záměr, prosím vás, a nikdo v tom nehledejte nic takového. Dala by se najít i opačná dvojice. Tou první postavou, kterou mám na mysli, je služka vrátná u dveří veleknězova domu - služka vrátná, která Jana pustí a Petra si takzvaně vychutná: „I tys byl s ním! Já jsem tě viděla! My to víme!“ Pustila Jana, znala ho, to znamená, že věděla, že Jan patří k Ježíšovým učedníkům, a jemu neřekla ani slovo. A Petra dostala do kouta a tak ho zasáhla, že Petr dostal strach o svůj život, začal koktat, začal zapírat. To jsou podle mého názoru ty hříchy, které má na mysli prorok Izaiáš, když mluví o nepřátelství, zradě, o naschválech, o tom, kdy jeden člověk druhého takhle tlačí do kouta a chce mu ukázat, jakou má nad ním moc.
Tou druhou postavou je Josef z Arimatie, poslední postava, o které jsme slyšeli v pašijích. Slyšeli jsme o tom, že byl Ježíšovým učedníkem. Byl to člen velerady. Ve veleradě se hlasovalo, jestli Ježíše odsoudí nebo ne. Do velerady patřilo sedmdesát lidí a Josefa z Arimatie přehlasovali. Mohl si říct: „Tak konec. Já jsem se zastal Ježíše, udělal jsem, co šlo. Teď půjdu domů.“ Nešel, ale dál se zajímal o to, co se stalo. Protože Ježíš byl odsouzen jako zločinec, musel jít za Pilátem, aby si vyžádal to tělo.
Uvědomme si, tenkrát jít pro to tělo, to znamená říct: „Já tomu člověku věřím. Já nesouhlasím s tím, že jste ho nechali zabít. Mně se to nelíbí.“ Upozornil na sebe. Upozornit na sebe je často nebezpečné. Udělal to a nabídl svůj hrob. On udělal všechno, co v tu chvíli bylo možné udělat. Udělal víc, než byla jeho povinnost, víc, než musel. Udělal, co mohl. Bratři a sestry, toto si odnesme z dnešního Velkého pátku a snažme se udělat, co můžeme, myslím v dobrém slova smyslu.
A teď teda ten úplný konec. Jak to říkal prorok Izraelitům v babylónském zajetí: „Bůh si přeje, aby celý národ se stal Hospodinovým služebníky,“ tak můžeme říct: „Ježíš Kristus si moc a moc přeje, abychom my všichni se stali Božími služebníky. Kvůli tomu zemřel na kříži.“ Nikdy na to nezapomeňme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, všechny tři texty, které jsme slyšeli, nebo můžeme říci včetně žalmu, tedy všechny čtyři texty mluví o stejné události, ale každý ten text z trochu jiného úhlu. Nás samozřejmě nejvíc zaujmou pašije. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnes se zaměřuje liturgie na kříž. Zatím ho tu vlastně nevidíme. Máme si uvědomit něco podobného jako včera, že Ježíš ten kříž nemusel vzít, nemusel ho nést, ale chtěl. Máme si uvědomit, že to všechno mohlo být nějak jinak a že Bůh měl plné právo od nás žádat mnohem víc. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.03.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, liturgie Velkého pátku je úplně jiná než v jiné dny. Převládá v liturgii ticho a z kostela jsou odstraněny v podstatě veškeré ozdoby. Oltář, který nám připomíná Krista, je úplně holý, není na něm vůbec nic. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, už od těch nejstarších dob Velký pátek je vyhrazen kříži, rozjímání o tomto nástroji umučení, popravy na jedné straně, ale na druhé straně nástroji záchrany. My jsme včera opustili křesťany ve čtvrtém století, když už vlastně na Velký pátek ráno těsně před východem slunce si přečetli evangelium, které jsme slyšeli my teď, o tom, jak Ježíš stojí před Pilátem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;
 |
Hle, člověk | 14:01 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.71 MB] |
Bratři a sestry, včera jsme vstoupili s Ježíšem do večeřadla a rozjímali jsme společně nad jeho pozváním, nad tou větou: „Toužebně jsem si přál s vámi jíst tohoto velikonočního beránka, dříve, než budu trpět.“ A řekli jsme si, že to bylo osobní pozvání pro každého z nás. Více...