Rubrika
HomilieObětí nic nekončí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2021 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
Bratři a sestry, slavíme Paschu, tedy přejití - svátky, kdy se Izraelité přemístili z otroctví do svobody. Ale tady v tomto svátku jde o přesun, posun, který má nastat v hlavách, v myslích a v srdcích všech, kdo tady tyto svátky slaví.
Čtení, která jsme slyšeli, tak ve všech těch čteních právě byl pohyb. Někdo odněkud někam šel. Třeba v té epištole právě byl naznačen ten pohyb Ježíše Krista z kříže do hrobu, a z hrobu, když vstává z mrtvých. Byl tam naznačen taky ten pohyb při křtu. Tedy když někdo vlastně byl ponořen do vody a zase se vynořoval. A tady už šlo právě především o ty pochody vnitřní.
Já bych chtěl se vrátit k čtení, které jsme slyšeli dneska jako první. A sice o tom, jak Bůh zkoušel Abraháma a jak Abrahám měl obětovat svého syna Izáka. Je to text, který právě v sobě spojuje obojí ty myšlenky – té cesty vnější, ale především té cesty vnitřní. A navíc tedy naše situace, kterou teď prožíváme, v letošním roce, v loňském roce, je velmi podobná té situaci a tomu, co zažíval Abrahám.
Abrahám žil v klidu. Došel do země, která mu byla přislíbena, a narodil se mu syn, dědic. A teď slyší: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem.“ Je nám asi jasné, že to neříká s nějakým velkým nadšením, protože dál to pokračuje: „Vezmi svého syna, jediného syna.“ To slovo „jediného“ je tam ve smyslu „jedinečného“ syna. Toho dědice, kterého máš, a odevzdej mně ho.
Abrahám, když ještě žil v Cháranu, byl vyzván, aby se přestěhoval. Aby šel do země, kterou mu Bůh ukáže. On to udělal. Zpřetrhal kořeny s minulostí, odevzdal minulost. Teď má odevzdat budoucnost. To je ještě mnohem těžší. I my jsme v tom uplynulém roce museli toho hodně odevzdat a říkáme si: „A jak to bude dál?“
To, co hrozí Abrahámovi, je to, že se to totálně celé zhroutí. My bychom čekali, že bude smlouvat, že bude hledat skulinu, co, jak. Ne. Abrahám to přijal. Vstupuje do toho velmi, velmi aktivně. Vstal, osedlal osla, vzal dříví, naštípal, všechno udělal. Vypravil se na místo, které mu Bůh jmenoval. Třetího dne uviděl to místo a řekl služebníkům: „Zůstaňte zde s oslem, a já s chlapcem půjdeme támhle, abychom se klaněli, a pak se k vám vrátíme.“
Všichni to známe a všichni víme, že každou krizi člověk musí prožít sám. V každé té krizi stojíme sám za sebe. Nikdo nás nemůže nahradit. Abrahám před tím neutíká, a dokonce vlastně vyjadřuje svoji víru. „Půjdeme, budeme se klanět, vrátíme se.“ Má přece obětovat syna. Jak toto může říct?
Abrahám je nazýván a označován jako otec víry. Ale on je to taky otec naděje. On ví nebo zná jednu skutečnost, a sice že obětí to nekončí. V této době, kterou prožíváme mnoho lidí říká: „Já jsem musel, musela obětovat to nebo ono,“ a říkají to, jako že to je konec, že to je zánik. Ale ne. My slavíme Paschu, a víme, že Ježíšovou obětí na kříži to neskončilo. Celé Velikonoce jsou utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.
Abrahám neví, nezná budoucnost, neví, jak to Bůh zařídí, ale věří a doufá. Obětí nic nekončí.
Bratři a sestry, vlastně znají to rodiče. Když obětují svým dětem čas, úsilí, svoje síly, vědí, že to nekončí, ale že v těch dětech to přinese ovoce. A takhle bych mohl pokračovat. Je potřeba, abychom si uvědomili tady tuto myšlenku: obětí to nekončí. A hlavně, abychom s ní dokázali žít ve svém životě. Abychom s tím počítali. „Vrátíme se.“
Tady dál pokračuje potom Abrahám s Izákem. Abrahám je obrazem Božím, Boha Otce. Izák je předobraz Ježíše Krista. To dříví, které Izák nese, je předobrazem kříže. Abrahám nese oheň a nůž. Oheň je Boží láska, nůž je nezvratná ochota obětovat, přinést oběť.
Je nám asi jasné, jaká atmosféra mezi těmi dvěma byla a jak to bylo těžké. Tento předobraz chce říct, jak je to těžké pro Boha, pro Boha Otce, když mu na Velký pátek umřel syn. Máme si uvědomit to, že při té oběti Izákově byl Izák ušetřen, vyměněn za berana. Při oběti Ježíše Krista Boží Syn ušetřen nebyl, ale zemřel.
V té oběti Abrahám obstál, protože byl ochoten říci, vykonat to, že říká: „Bůh je mi nadevšechno. Bůh je mi víc než moje zajištěná budoucnost.“ Ta dnešní společnost prožívá tu krizi proto tak těžce, že se mnoho lidí velmi bojí o svou budoucnost a usiluje pořád velmi křečovitě o tu budoucnost. Ale je to v křeči.
Abrahám podruhé slyší Boží hlas a odpovídá: „Tady jsem.“ Je nám jasné, že na začátku a na konci, i když jsou to stejná slova, že jsou řečena úplně v jiné situaci a úplně, řekli bychom, s jinou náladou. Na začátku to spíš bylo asi: „No, tak tady jsem. Copak asi budeš zase ještě chtít?“ Ale podruhé: „Tady jsem!“ to je obrovská úleva, výkřik radosti z toho, že Bůh nezapomněl, že Bůh vidí a že se stará.
Abrahám označí tu horu jako „Hora, kde se Bůh stará“. Dá se to přeložit a někdy se to překládá jako „Hora, kde Bůh vidí“. Ono je to ve finále to stejné. Ten, kdo se stará, tak se musí dívat, musí si všímat.
Abrahám neviděl Boha. Abrahám neviděl ani toho anděla. On ho slyšel. Abrahám po celou tu dobu té zkoušky velmi vnímal a usiloval o to být v kontaktu s Bohem. A proto shlédl, viděl a uviděl berana. Ten anděl ho neupozorňoval na toho berana. On nebyl veden úplně přesně za ručičku. Ale on v té zkoušce obstál, protože před tou zkouškou neutekl, ale naopak tu zkoušku podstoupil a vyšel z toho velmi posílený. Byl z to taky posílený právě ten jeho vztah k Bohu.
Bratři a sestry, prožíváme Paschu, prožíváme Velikonoce. Izraelité viděli rozdělené moře, suchou nohou. Ženy viděly odvalený kámen a viděly prázdný hrob. Co máme vidět my? Máme vidět a zažít, že Bůh se stará. V těch modlitbách, které jsme teď slyšeli, tak to zaznívalo pořád dokolečka. To, co Bůh začal, stále pokračuje a chce nás do toho zapojit.
Bratři a sestry, bylo by velmi, velmi žádoucí, abychom i my v té situaci, kterou prožíváme, kdy musíme třeba i hodně obětovat, abychom zažili to, že Bůh vidí tu naši oběť a že se stará. A v žádném případě, že nás neopouští, ale naopak chce být s námi.
Kéž tedy v tomto duchu prožijeme letošní Velikonoce a vyjdeme z té zkoušky posilněni a obohaceni. Kéž tedy každý z nás potom může říct: „Vím, že Bůh se stará o mě.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2020 - sobota , Veverská Bítýška
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, dnes je ta veliká noc, dnes jsou Velikonoce. Je jedna veliká noc – veliká noc zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jak to opakují vlastně všechny ty modlitby. Hebrejsky pascha, přejití. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.04.2017 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, pro dnešní bohoslužbu slova byla vybrána čtení, která jsou opravdu na svém místě. Jsou to, řekli bychom, takové stěžejní úryvky, stěžejní místa s Písma svatého, jak ze Starého, tak i z Nového zákona. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2014 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, když jsme vstupovali do kostela teď, na začátku obřadu Velké noci vzkříšení, tak jediné co hořelo, byla tady tato svíce, paškál (paškál je od toho pascha), a ta svíce nám připomíná Krista. Pak jsme stáli s rozsvícenými svícemi v rukou a vyslechli jsme velikonoční chvalozpěv. Více...
P. ICDr. Mgr. Karel Orlita, soudní vikář
23.04.2011 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Moji drazí bratři a sestry, dnešní liturgie začala žehnáním ohně. Při žehnání ohně, doslova v té žehnací modlitbě, bylo řečeno, že tento oheň je znamením Krista, je požehnáním pro nás pro všechny. Ano. Kristus jedenkrát, když se podíval na svoje učedníky, na všechny, kteří ho následovali, zvolal: „Přišel jsem hodit na zem oheň, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ Ano, Kristus je oheň, Kristus je Světlo světa, aby ten, kdo přijme toto světlo, tohoto Krista, už nechodil ve tmě, nebloudil, ale šel jistou cestou do nebe. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2008 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, v našich úvahách nad posledními sedmi Kristovými slovy se dostáváme k poslednímu výroku: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“
Někdo by mohl říct, že je to trošku pozdě. Dnes už přece slavíme Vzkříšení, Zmrtvýchvstání, a tohle je výrok, který zazněl na Velký pátek. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2005 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, určitě jste zažili v životě situaci stejnou nebo podobnou, kterou vám teď budu líčit. V pondělí ráno zazvoní budík, člověk se rozespale podívá a řekne si: „Zase mám vstávat, a do práce.“ Teď se podívá na ten budík líp a řekne: „Vždyť je pozdě!“ Honem vyletí, obleče se nějak, jak do jde, hodí do sebe nějaký rohlík nebo aspoň kus buchty, běží na autobus, na vlak, a jak tak běží na ten vlak nebo autobus, tak si vzpomene, že něco doma zapomněl, vrátí se, vlak, autobus mu samozřejmě ujede, takže jede dalším, do práce přijde pozdě, nebo když jede autem, tak určitě je někde nějaký „špunt“, takže do té práce určitě přijede pozdě, a jak to tak bývá, šéf je tam zavčas a toho člověka si, jak se lidově říká, vychutná, a dá mu to pocítit, co všechno ten člověk udělal špatně. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
30.03.2002 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Moji drazí bratři a sestry. V tuto chvíli by v našem srdci měl být veliký oheň radosti. Kristus vstal z mrtvých! Aleluja. Celé tělo naše by mělo nějak zpívat, nebo znít; být rozechvěno nad tím, co se stalo. Kristus nás vykoupil a svoji oběť na kříži dokonal, dovršil, dovedl až ke vzkříšení. Dnes máme určitě a jistě potvrzeno, že Kristova oběť byla naplněna, že Otec, nebeský Otec, ji přijal. A kdo jsou těmi prvními svědky vzkříšení? Jsou to ženy, které spěchají ke hrobu. Marie Magdalská a druhá Marie. Více...