Rubrika
HomilieVy jste můj lid, já jsem váš Bůh
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.04.2017 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, pro dnešní bohoslužbu slova byla vybrána čtení, která jsou opravdu na svém místě. Jsou to, řekli bychom, takové stěžejní úryvky, stěžejní místa s Písma svatého, jak ze Starého, tak i z Nového zákona. My jsme pro hlubší koncentraci vynechali dvě čtení, vynechali jsme čtení z Proroků, ale to hlavní tam bylo.
Začali jsme prvním čtení a první větou z Písma svatého: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Je to první slovo, první věta z Písma. Pro Izraelity to bylo ujištění. Ujištění toho, odkud vyšli. Lidé si pořád kladou otázku, co bylo před tímto světem, odkud jsme se tu vzali a tak. Řekové říkají, byl tu chaos. Různá pohanská náboženství říkají, byli tu démoni. Ale Izraelité měli od počátku víru, je tu Bůh. On stvořil. Pouze pro Boha se používá toto sloveso. My něco děláme, my se o něco snažíme, pracujeme a podobně, ale on tvoří. Bůh stvořil svět a stvořil člověka. A člověka nestvořil jako nějakého pasívního diváka, ale chce z nás mít svého spolupracovníka. I my jsme pozváni, abychom tento svět nějakým způsobem pořád dokončovali, zušlechťovali. Abychom pokračovali, abychom na tom pracovali, abychom se přidali.
Člověk byl postaven do času. To jak jsme četli ty jednotlivé úryvky, vypráví o čase. Některé ty úseky byly krátké, některé byly dlouhé. Vždycky tam šlo o to, že Bůh formuje, buď jednotlivce, nebo i třeba celý národ. A formuje jeho duši, jeho ducha, způsob myšlení, ale také ho formuje za pomoci těch vnějších věcí, to znamená toho, kde ten člověk je, kam jde. Všichni tam někam chodili nebo všichni se nějakým způsobem hýbali, i v tom listu Římanům, to ponoření nahoru, dolů při křtu.
Bůh pracuje v čase a vždycky je to čas příhodný. I to stvoření říká, že Bůh ten svět vytvořil v nějakém časovém intervalu. My dnes víme, že to bylo jinak, než jak to říká Písmo, ale to Písmo neříká o tom, jak se to stalo, ale říká, proč se to stalo. Protože z nás chce mít své spolupracovníky.
Všechny ty texty odpovídaly na tu otázku, proč, z jakého důvodu. Zůstaneme u toho času a u toho, jak Bůh formuje člověka.
V druhém čtení formuje Abraháma. Formuje ho zkouškou, velmi těžkou. Oni šli tři dny. „Obětuj mi svého syna.“ Na co asi myslel ty tři dny? Jsou to možná poslední tři dny, kdy ho vidí, a chtěl si zapamatovat jeho hlas, jeho podobu, jeho slovo. Ve skrytu duše určitě doufal, že Bůh to nějak zařídí. Takže pro Abraháma to byly i dny úzkosti, dny napětí. Ani tohoto nebyl Abrahám ušetřen, ani toto Bůh nějakým způsobem nedal pryč.
Velké čtení ze Starého zákona, Mojžíš. I toto vysvobození se dělo v čase. Nebylo to lusknutím prstu, že by Mojžíš přišel a řekl: „Tak faraóne, pusť nás! Bůh Abrahámův, Izákův nás volá, že mu máme jít sloužit.“
Asi nejvíc to bylo vidět, když jsme četli a slyšeli o tom, že Bůh celou noc žhavým větrem hnal ty vody moře, aby je vysušil. My si často představujeme Boží jednání právě jako okamžik, ten záblesk. Ale Bůh velmi často jedná v daleko delších intervalech. V tom čtení o přechodu Rákosového moře, jak to zní přesně, je důležitá ještě jedna věc. Začínalo to slovy: „Proč ke mně křičíš? Poruč synům Izraele, ať táhnou dál, a ty vztáhni hůl.“ Oni věděli, co mají dělat, ale byl to okamžik úzkosti. Vyšli, radovali se: „Faraón nás pustil.“ Faraón si to rozmyslí, posílá vojáky, strach. Z jedné strany voda, z druhé strany poušť, a z té třetí faraónovi vojáci. Co teď? Člověk zpravidla zkoprní. Ale Bůh jim řekl, co mají dělat: „Běžte dál, nezastavujte se!“ A Bůh to musí připomenout i Mojžíšovi. I ten, kdo je vedl, v tuto chvíli zapomněl, že Bůh při svém díle z nás chce mít spolupracovníky. Máme udělat ten díl, který se od nás očekává. I když to bude třeba jenom někam dojít, něco podat, s někým promluvit. Chce z nás mít své spolupracovníky.
Když to v tuto chvíli trochu odlehčím, je na to krásný vtip, jak se člověk modlí: „Pane Bože, dej, ať vyhraju milion.“ Modlí se týden, modlí se měsíc, modlí se půl roku, modlí se rok, pořád nic. „Pane Bože, dej, ať vyhraju milion.“ Když už se modlí třetím rokem, Pán Bůh to nevydrží a řekne mu: „Tak už si konečně kup ten los!“ I my musíme udělat ten svůj díl, který se od nás očekává.
Ve čtvrtém a pátém čtení ze Starého zákona, které jsme slyšeli, to byli proroci. Izaiáš je především známý tím, že ohlašoval potom příchod Vykupitele. Ale velkou postavou je postava proroka Ezechiela, která stojí velmi ve stínu, a přitom je to člověk, který má velmi podobné zásluhy pro Izrael jako Mojžíš, akorát kolem Ezechiela se to tak, řekli bychom, nehemží zázraky. Ezechiel byl kněz, který fungoval v Jeruzalémském chrámu, ale v roce 597 před Kristem byl odveden spolu s králem Jechonijáhem a dalšími dvořany do babylónského zajetí, byla to takzvaná První deportace, a tam začínali úplně znovu. Za deset let přišli další lidé, protože by zničený chrám, a oni se všichni ptali: „A co teď budeme dělat? Nemáme chrám, nemůžeme přinášet oběti, jsme v cizí zemi. Všechny jistoty, se rozpadly.“ A Ezechiel jim říká: „Položte si otázku, proč tady jste.“ A oni měli odpovědět a říct: „No, protože jsme nezachovávali Hospodinovu smlouvu,“ ale oni toho nebyli schopni. Oni všelijak mlžili, udávali jiné důvody, a tak ti, kteří žili kolem nich, tedy Babylóňané, říkali: „Aha, vy jste tady proto, že váš Bůh je slabý. Proto jste prohráli.“ O tom bylo tady toto čtení, že nebyli ochotní si přiznat, že je to kvůli nim, že je to jejich chování, a svalovali to na všechno jiné, na všechno ostatní. Toto čtení nám připomíná, abychom byly schopni, nebo i ochotni události našeho života, události ve světě vnímat z pohledu víry. Nejenom z pohledu historika, nejenom z pohledu ekonoma, ale z pohledu víry.
Ezechiel vlastně založil to, čemu se říká Synagoga. Řekl: „Když se nemůžeme scházet, abychom přinášeli oběti, budeme se scházet k tomu, abychom četli Boží slovo, abychom se podle něho snažili žít, abychom mu více rozuměli, abychom se vyvarovali toho, co nás dovedlo sem do tohoto místa.“
My jsme na konec toho čtení slyšeli opakování smlouvy, která byla uzavřena na Sinaji. „Vy jste můj lid, já jsem váš Bůh.“ To je jádro starozákonním smlouvy, ale ta smlouva platí pořád, i v Novém zákoně. Je to to, kvůli čemu Ježíš přišel, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Na nás je, abychom z toho žili. To připomíná svatý Pavel v listě Římanům, když říká, křestním ponořením. V té době se křtilo ponořením. Ten, kdo byl křtěný, přišel po schůdkách do takového bazénku, kterému se říká baptisterium, a tam už čekal biskup a jáhen. Biskup se zeptal: „Věříš v Boha Otce?“ On řekl: „Věřím.“ On ho celého ponořil. Zase se vynořil: „Věříš v Ježíše Krista?“ „Věřím,“ podruhé ho ponořil. „Věříš v Ducha svatého?“ „Věřím,“ potřetí. Když se ten člověk vynořil, vyšel po schůdcích na druhou stranu.
Někdo by mohl říct: „Proč se nevrátil? Proč stavěli dvoje schůdky? Bylo by to jednodušší.“ Proč? Protože každý, kdo byl pokřtěný jako dospělý, říká, že je to nesmírně silný zážitek. Ten člověk někudy přijde, a i ten pohyb naznačuje, že se nevrátí k tomu, co bylo, ale že pokračuje někam dál. Nad tím bazénkem, nad těmi druhými schůdky stál jáhen, který tomu člověku předal nové bílé šaty. Proto je Bílá sobota. Nosili ty šaty celý další týden do další neděle, které se říkalo bílá. Ten název už se dnes nepoužívá.
Ale k čemu to chci celé dovést a jak to chci zakončit? První věta, kterou jsme slyšeli, byla: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ V originále je tam slovo Elohim. Označení Elohim znamená božství, nějaký Bůh, není přesně specifikován. A proto se ptali všichni: „A jaký je to Bůh? Je zlý, je hodný, přející, mám se ho bát, mám k němu mít úctu, nebo si z něho nemám nic dělat?“ A proto velmi záhy na stránkách Starého zákona se přidává Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův. A to už byli konkrétní obyvatelé nebo představitelé, ty si mohli představit. Abraháma vedl z jedné země do druhé. Dal mu syna, slíbil mu, že dostane celou tu zemi. A tak bychom mohli pokračovat.
Bratři a sestry, my se modlíme velmi často modlitbu Otčenáš. Když se ji modlíme společně, musíme to říkat takto, ale když se ji budeme modlit soukromě, každý sám, zkusme to trošku změnit a říkejme: „Otče můj.“ Tato bohoslužba nás má totiž dovést k tomu, abychom si uvědomili, že ten Bůh není nějaký Bůh, ale že to je Bůh, který je můj Bůh, Bůh mého života, můj zachránce, můj Stvořitel, můj Vykupitel, ten kdo mě obdarovává svými dary. Ten, kdo si mě vybral za svého spolupracovníka, kdo o mně ví, komu nejsem lhostejný, a kdo pro mě udělal celé to vykupitelské dílo. Kéž tedy je Bůh Bohem každého z nás, naším osobním zachráncem a stvořitelem.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2020 - sobota , Veverská Bítýška
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, dnes je ta veliká noc, dnes jsou Velikonoce. Je jedna veliká noc – veliká noc zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jak to opakují vlastně všechny ty modlitby. Hebrejsky pascha, přejití. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2014 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, když jsme vstupovali do kostela teď, na začátku obřadu Velké noci vzkříšení, tak jediné co hořelo, byla tady tato svíce, paškál (paškál je od toho pascha), a ta svíce nám připomíná Krista. Pak jsme stáli s rozsvícenými svícemi v rukou a vyslechli jsme velikonoční chvalozpěv. Více...
P. ICDr. Mgr. Karel Orlita, soudní vikář
23.04.2011 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Moji drazí bratři a sestry, dnešní liturgie začala žehnáním ohně. Při žehnání ohně, doslova v té žehnací modlitbě, bylo řečeno, že tento oheň je znamením Krista, je požehnáním pro nás pro všechny. Ano. Kristus jedenkrát, když se podíval na svoje učedníky, na všechny, kteří ho následovali, zvolal: „Přišel jsem hodit na zem oheň, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ Ano, Kristus je oheň, Kristus je Světlo světa, aby ten, kdo přijme toto světlo, tohoto Krista, už nechodil ve tmě, nebloudil, ale šel jistou cestou do nebe. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.03.2008 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, v našich úvahách nad posledními sedmi Kristovými slovy se dostáváme k poslednímu výroku: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“
Někdo by mohl říct, že je to trošku pozdě. Dnes už přece slavíme Vzkříšení, Zmrtvýchvstání, a tohle je výrok, který zazněl na Velký pátek. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2005 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Bratři a sestry, určitě jste zažili v životě situaci stejnou nebo podobnou, kterou vám teď budu líčit. V pondělí ráno zazvoní budík, člověk se rozespale podívá a řekne si: „Zase mám vstávat, a do práce.“ Teď se podívá na ten budík líp a řekne: „Vždyť je pozdě!“ Honem vyletí, obleče se nějak, jak do jde, hodí do sebe nějaký rohlík nebo aspoň kus buchty, běží na autobus, na vlak, a jak tak běží na ten vlak nebo autobus, tak si vzpomene, že něco doma zapomněl, vrátí se, vlak, autobus mu samozřejmě ujede, takže jede dalším, do práce přijde pozdě, nebo když jede autem, tak určitě je někde nějaký „špunt“, takže do té práce určitě přijede pozdě, a jak to tak bývá, šéf je tam zavčas a toho člověka si, jak se lidově říká, vychutná, a dá mu to pocítit, co všechno ten člověk udělal špatně. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
30.03.2002 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Mt 28,1-10;
Moji drazí bratři a sestry. V tuto chvíli by v našem srdci měl být veliký oheň radosti. Kristus vstal z mrtvých! Aleluja. Celé tělo naše by mělo nějak zpívat, nebo znít; být rozechvěno nad tím, co se stalo. Kristus nás vykoupil a svoji oběť na kříži dokonal, dovršil, dovedl až ke vzkříšení. Dnes máme určitě a jistě potvrzeno, že Kristova oběť byla naplněna, že Otec, nebeský Otec, ji přijal. A kdo jsou těmi prvními svědky vzkříšení? Jsou to ženy, které spěchají ke hrobu. Marie Magdalská a druhá Marie. Více...