Pátek 12.07.2024, sv. Jan Qualbert, Bořek
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Buďme disponováni zapojit se do Božího díla

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;

Buďme disponováni zapojit se do Božího díla11:48
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.56 MB]

Bratři a sestry, první čtení i evangelium mluví o malomocenství, o nemoci, která byla, můžeme říci, opravdu takovou metlou té doby. Můžeme se na ty oba úryvky dívat z několika směrů, z několika pohledů. Jeden ten pohled je takový, že vlastně jakkoliv se snažíme, tak naše péče, naše snaha, naše úsilí, to všechno má nějaké své meze.

Před několika lety jsem slyšel v rozhlase takový rozhovor s jedním lékařem, jméno už si nepamatuji, ale byl to lékař, který léčil nemocné rakovinou. A ten redaktor se ho ptal, jak by rakovinu charakterizoval, jaká je to nemoc. A on se tak trošku zasmál a říká: „Možná to bude znít divně, ale je to taková demokratická nemoc. Postihuje všechny – mladé, staré, bohaté, chudé, lidi bez škol, lidi se vzděláním, lidi, kteří mají postavení, obyčejné lidi a tak.“ A něco takového vlastně byla v tom starověku i ta lepra. A člověka to úplně vyřadilo z té společnosti.

Když se tady mluví o tom uzdravení z toho malomocenství, tak se používá často termín, že ten člověk byl očištěn. On byl uschopněn vrátit se do toho společenství národního, společenství víry, vůbec do společenství života. Byl schopen, bylo mu umožněno vrátit se do těch struktur. A tak se můžeme také dívat právě na ty texty, které jsme slyšeli, z toho pohledu, že je tady jakési malomocenství, řekněme, duchovní. Že třeba člověk zleniví a sám se třeba i nějakým způsobem vyčleňuje a odsouvá se, izoluje se a tak.

Nicméně tedy platí tady, že každá nemoc, která člověka postihne, tak je to nemoc těla i ducha, a u každé té nemoci, když to vezme člověk za ten správný konec, tak z toho může vytěžit. Každá nemoc člověku obrátí život naruby. Tak se to stalo i tomu Námanovi. Budeme se věnovat tady tomuto úryvku. Je to poměrně dlouhý úryvek, je v Druhé knize královské a je to celá pátá kapitola. My jsme četli jenom jakési to rozuzlení, vyvrcholení té scény, toho příběhu. Já se to pokusím vlastně převyprávět od začátku.

Náman je vojevůdce syrského krále. Ten král sídlí v Damašku. To město existuje dodneška. Náman je zbožný. To vyplývá z toho jména. Je to jméno vyznavačské a odkazuje to na to, že ctil dva bohy, minimálně dva bohy – Adonise a Amuse, bohy pohanské. A je asi jasné, že v okamžiku, kdy onemocněl, musel jakýmsi způsobem opustit to své postavení, protože byl nečistý, takže se modlil, vzýval tyto své bohy, o kterých se domníval, že mu mohou pomoci. A nic.

Takže první otřes, ta nemoc. On po králi byl asi druhý nejvyšší v tom království. Teď je to pryč. Bohy, ke kterým jsem se teď modlil, nic. Mlčí. Neodpovídají. To je další velmi hluboký otřes, tentokrát už toho náboženského života. A jak to tak bývá, tak ten člověk hledá. Hledá a „chytá se stébla“. To stéblo nabídne otrokyně – otrokyně jeho manželky. Je to dívka, která se narodila v Izraeli a kterou při jedné té válce odnesli, odvedli, unesli, prodali do otroctví. Tato dívka by plným právem mohla říct: „Tak, a teď to tady máš. Teď se ti vrací to zlo, cos nám udělal. Patří ti to a jen si to užij a vypij si ten kalich hořkosti až do dna.“ Ne. Ona jde za svou paní a řekne: „V Izraeli je prorok. Ten by mohl tvému manželovi vyprosit uzdravení od Hospodina.“ Tedy je to dívka, která odloží zášť, odloží nepřátelství a usiluje o to vykonat dobro. Nabídne pomoc.

Musíme si uvědomit, že pro toho Námana je to další šok. Protože se mu sice nabízí pomoc, ale musí hledat u nepřátel, u lidských nepřátel, a navíc se tam mluví o nějakém Bohu, kterého on vůbec nezná. Tedy je to další, řekli bychom, pád dolů, a on musí přehodnocovat celý svůj život. Ukazuje se, že jeho lidští nepřátelé asi nebudou tak nepřátelští, jak to bylo, a že je ho duchovní život musí prodělat ještě mnohem zásadnější změnu a konverzi.

Pokračuje to tak, že jde za svým pánem, králem, a vyžádá si dopisy pro izraelského krále. Oba dva ti králové tam nemají jméno, v tom příběhu. To je schválně. My víme, že se to stalo za proroka Elizea, který byl žákem proroka Eliáše. Mocní tohoto světa mají rádi jména, mají rádi tituly. Čím víc, tím lepe. Ale v tomto příběhu jsou bezejmenní. Svatopisec to zachytil takto schválně, aby bylo jasné, že ti, kteří se považují za hybatele, nejsou žádnými hybateli. Je to tam schválně proto, aby všichni, kdo to budou číst, aby si uvědomili a ptali se: „Kdo je ten skutečný hybatel, kdo to posouvá, kdo to ovlivňuje, kdo to vede?“

Damašský král píše izraelskému králi takové ultimátum: „Uzdrav ho!“ Když si to přečte ten izraelský král, tak se rozklepe, protože si říká: „Chce vést proti mně válku. Já nejsem schopen ho uzdravit.“ V tuto chvíli do toho zasahuje Elizeus a říká: „Pošli ho ke mně.“

A teď celá ta karavana, vozy, jezdci, lidi, služebníci, to všechno přijde Elizeovi, řekli bychom, před dům. A k velkému překvapení Námana Elizeus ani nevyjde ven. Pošle služebníka a řekne: „Ať se jde umýt Náman do Jordánu sedmkrát.“ A v tuto chvíli Námanovi dojde trpělivost a teď je skutečně na dně, protože čekal, že ten vyjde ven. On to tam říká: „Čekal jsem, že vyjde ven. Bude vzývat svého Boha, rukou bude dělat nějaká gesta. Nic.“

Elizeus nevychází ven ze dvou důvodů. Jednak ukazuje a říká: „Tahle demonstrace síly, peněz a já nevím čeho, to na mě neplatí. To nemá tady v tuto chvíli žádnou váhu.“ Ale pak je tady ještě druhý, závažnější důvod, proč Elizeus nevyjde. Protože Elizeus říká: „Uzdraví tě a uzdravil tě Hospodin, ne já. Já jsem byl zprostředkovatel.“ Elizeovi jde o to, aby Námanovi bylo jasné, kdo ho uzdravil. Že to nebyl žádný člověk, ale že to byl skutečně Hospodin.

V tu chvíli, kdy tedy vzkáže, jdi se umýt, Náman se rozčílí a chce jet domů. Naštěstí nebo bohudíky má kolem sebe další služebníky, kteří mu řeknou: „Kdyby po tobě chtěl něco nesplnitelného, tak by ses snažil. On ti říká jasnou věc – jdi a sedmkrát se umyj. Tak to udělej. Nemáš co ztratit.“

Tady ta hebrejská otrokyně a tito bezejmenní služebníci v tom příběhu hrají velmi důležité místo. Oni jsou těmi, skrze které Bůh mluví. Bůh mluví skrze Elizea. Elizeus to ví. Ale ta služka nebo otrokyně, a tady tito služebníci to vlastně ani neví, ale pomohli velkou měrou k tomu, že to celé Boží dílo, že bylo dovedeno do zdárného konce.

Náman se umyje, vrátí se a nabízí odměnu. Velikou odměnu. Je tam uvedeno, že s sebou vezl velké množství stříbra a zlata. Když se to přepočítá na naše jednotky, tak s sebou vezl asi 300 kg stříbra a 47 kg zlata. To zdraví pro něho byla tak obrovská hodnota, že byl ochoten toto všechno dát.

I pro mnohé lidi dneska je zdraví modla. Zdraví je hodnota, kterou dostáváme od Boha a máme o ni pečovat, máme se o ně starat a takhle, ale nemá nám být modlou. Ta nemoc pro toho Námana byla cestou, jak poznal skutečného Boha.

Bylo takovým zvykem, že ten oltář směl být postaven na nějakém tom místě, anebo když ten oltář měl připomínat to místo, tak že se musela vzít ta hlína. To byl celkem běžný zvyk, že si takhle odváželi tu hlínu. Ale to, že mu tu hlínu dali, tak byl zase velký projev jejich blahovůle, i když nám se to zdá jako nic.

Ale, bratři a sestry, Náman došel, řekli bychom, uzdravení – uzdravení těla, uzdravení duchovního života, a poznal, získal velkou hodnotu – víru v Boha, v Hospodina. Ale jak jsem říkal, v tom příběhu hrají svou roli ti bezejmenní, kteří si to třeba ani neuvědomovali, ale skrze ně mohlo vzniknou velké dobro – ta otrokyně a ti služebníci. Samozřejmě je tam Elizeus, který vědomě mluví jménem Božím.

Co z toho vyplývá pro nás? Bůh nás chce použít, ať už vědomě nebo i třeba nevědomě k tomu, aby ve světě vzniklo mnoho dobra. Buďme disponováni, buďme připraveni a buďme ochotni se do tohoto dobrého díla zapojit.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Něco navíc udělal jenom jeden z nich

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;

Něco navíc udělal jenom jeden z nich14:01
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.12 MB]

Bratři a sestry, dnešní evangelní úryvek zaznamenává takové poutavé vyprávění, skutečně velmi dramatickou událost. Uzdravení malomocného, to není něco, co by se stávalo každý den. Ale mimo toho vlastně na samotném začátku toho vyprávění je jeden takový, řekli bychom, detail, který je velmi důležitý pro badatele, kteří se zamýšlejí nad otázkou pravosti Písma svatého a věcí, které s tím souvisí.    Více...


Námanova víra se mění ve víru osobní

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;

Námanova víra se mění ve víru osobní14:03
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.41 MB]

Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů je opět víra a zase to bude z trošku jiného pohledu. Víra je velmi rozmanitá. Celý ten příběh ze Starého zákona se odehrává někdy mezi lety 560 až 540 před narozením Pána Ježíše.    Více...


Správná vděčnost

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;

Správná vděčnost10:53
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.14 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, takovou hlavní myšlenkou dnešní neděle je vděčnost. Co to je správná vděčnost? Můžeme namítnout: „No, když mi někdo něco dá, tak za to poděkuji. Konec konců i naše děti učíme, že když něco chtějí, aby řekly: ‚Prosím,‘ a když dostanou od někoho něco, aby řekly: ‚Děkuji.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.