Rubrika
HomilieNěco navíc udělal jenom jeden z nich
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, dnešní evangelní úryvek zaznamenává takové poutavé vyprávění, skutečně velmi dramatickou událost. Uzdravení malomocného, to není něco, co by se stávalo každý den. Ale mimo toho vlastně na samotném začátku toho vyprávění je jeden takový, řekli bychom, detail, který je velmi důležitý pro badatele, kteří se zamýšlejí nad otázkou pravosti Písma svatého a věcí, které s tím souvisí.
Svatý Lukáš píše: „Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. Z toho vyplývá, že teda svatý Lukáš tady v tom neměl úplně jasno. Lukáš byl Řek a on psal mimo hranice Svaté země. Nebyl tam tedy osobně přítomen. Protože když se jde do Jeruzaléma, tak se nejdříve jde přes Galileu, pak se jde přes Samařsko a nakonec se dojde do Judska. On to má přehozeno. Je to nepřesnost zeměpisná, nemá to co společného s vírou, s teologií, ale je to otázka nebo známka pravosti. Protože když někdo dělá nějaký falsifikát, tak se snaží, aby to vypadalo, že to všechno takzvaně sedí. Naopak ve spoustě těch rukopisů, které jsou pravé, nalézáme chyby. A ty chyby paradoxně jsou známkou pravosti a toho, že je to skutečně text autentický a že držíme v rukou text, jak ho svatý Lukáš napsal. Nikdo do toho vlastně nezasahoval, nikdo tady toto neměnil. Jak říkám, to je záležitost té autenticity. S teologií to nemá vůbec nic společného, tady tento drobný zeměpisný omyl.
Naopak svatý Lukáš ty dva pojmy, Samařsko a Galilea, používá ve významu teologickém. Samařsko, Samaritáni, to byli lidé, kteří tam byli usídleni. Usídlili je tam asyrští králové, když v roce 721 před Kristem zničili hlavní město Samaří, kde do té doby žilo deset izraelských kmenů. Oni je vystěhovali a nastěhovali tam jiné lidi. Tedy teď v okamžiku, kdy je tam Pán Ježíš, tak je to víc než 700 let, a řeklo by se, za 700 let už by se mohli sžít s těmi, kteří byli kolem nich, s těmi původními. Nesžili. Byla tam velice ostrá hranice, jednak teda zase zeměpisná, ale hlavně hranice, řekli bychom, v hlavách, v myšlení. „My k vám nepatříme, vy jste jiní.“
Tady to označení Samaritán, Samařsko znamená jinakost. Znamená to vlastně, že spolu nekamarádíme, že k sobě nepatříme, že neudržujeme žádné vztahy. A šlo to tak daleko, že i když měli víru podobnou, tak každý měl svatyni jinde. Ani na tomto se nedokázali shodnout. Je to vlastně takové označení pro to, že my jsme jiní, my k sobě nepatříme, i v otázkách víry, těch zásadních záležitostech.
Naopak to označení Galilejec bylo označení pro člověka, který dával přednost různým aktivitám, aktivitám všedního dne, jako: „Musím jít zařídit, musím do práce, musím se postarat o to, o to, o ono, a až jestli mi zbude čas, tak potom se budu věnovat aktivitám, kterým říkáme náboženské, duchovní a podobně.“ Tedy Galilejec bylo označení pro zaujatost všedním dnem, takovými všedními starostmi, to co nazýváme starostmi tohoto světa.
I my, když si nedáme pozor, tak jsme v nebezpečí, že se nás dotkne obojí, jako ta jinakost, my nepatříme k nim, oni nepatří k nám, a zase, musíme toho zvládnout hodně. A teď záleží, jako to poskládáme, protože pak by se taky mohlo stát, že ty záležitosti všedního dne nás natolik pohltí, že už tam nezbyde čas nebo nezbydou síly pro to, čemu říkáme ty aktivity duchovní, náboženské, že nám prostě nezbyde čas na Boha, na Ježíše.
Lukáš říká: „Ježíš přichází k jedné vesnici, kde je skupinka malomocných.“ Víme, že jich bylo deset. Deset je takové důležité číslo pro Izraelity. Už jsem to tady zmiňoval před nedávnem, aby mohla začít bohoslužba v synagoze, muselo se sejít deset mužů. A desítka je také symbolem v takovém tom obecném chápání lidské síly, protože máme deset prstů, takže když se vlastně těch deset prstů spojí a něco dělá, tak vyvinou značnou sílu a jsme schopni dojít k cíli, vykonat nějaké dílo. V okamžiku, kdy člověk je nějakým způsobem postižený, chybí mu prsty, tak jeho síly jsou oslabeny.
Těchto deset lidí, víme, že jeden je Samaritán. To znamená, že tady padlo to rozdělení. Jim je natolik zle, že už se nebaví o tom, kdo je z kterého národa, kdo jak vyznává svoji víru, ale v tu chvíli dokáží držet pohromadě. Je to takový paradox, že my lidé v okamžiku, kdy jak se říká, nám teče do bot, tak jsme schopni a jsme ochotni zapomenout na rozdíly a spolupracovat. Těchto deset lidí volá: „Ježíši!“ Svatý Lukáš používá tady toto označení, označení jménem, jenom třikrát. V tomto okamžiku, potom slepec volá: „Ježíši!“, a potom oslovuje takto Vykupitele lotr po pravici. Ježíš, česky „Bůh je spása“, Jehošua. Takže těch deset lidí říká: „My věříme, že ty nás můžeš zachránit, že ty nám můžeš pomoci.“
Volat někoho jménem znamená být s ním v kontaktu, znát ho, mít s ním nějaký vztah. My nevíme, nakolik tady tito lidé slyšeli o Ježíšovi předtím, jestli ho viděli. V kontaktu s ním být nemohli, protože jejich povinností bylo držet se deset kroků od všech ostatních. Byli v karanténě. Ten jejich stav byl natolik vážný, že oni vlastně už byli mrtví. Oni měli jednu jedinou povinnost, držet se těch deset kroků stranou. Jinak neměli žádná práva. Oni byli úplně na dně, i když se pohybovali, i když třeba ještě chodili, tak byli vlastně mrtví. My se setkáváme někdy s tím, že lidé se báli za Ježíšem přijít, styděli se. Styděli se třeba i požádat o něco, protože si říkali, když to nevyjde, budu všem k smíchu. Těchto deset je na tom tak špatně, že odkládají veškerý stud nebo tak, a volají, protože vědí, že „jedině ty nám můžeš pomoc, nikdo ostatní“.
Ježíš, když mluví o zlu, o hříchu a o těchto záležitostech, tak to právě přirovnává k malomocenství. Jako malomocenství ničí člověka, že se mu rozpadá tělo, tak zlo ničí osobnost člověka, že se rozpadá náš vnitřní život, že se rozpadá naše duše, všechno to, co s tím souvisí. A Ježíš říká: „Jako to malomocenství postupuje pomalu, ale jistě, tak i to zlo takto postupuje, pokud člověk s tím něco nedělá, pokud se člověk nepostaví proti tomu.“
A jak se postavit, co dělat? Zase, malomocenství je nemoc, kterou nedokázali v tehdejší době vůbec léčit. My ji dokážeme v nějakých raných stádiích vyléčit nebo spíš brzdit, zastavit. Ale oni to brali jako obrovskou událost to, že přišel někdo, kdo vrátil ty lidi zpátky do života. Celý ten proces začínal tak, že když se u někoho objevila nějaká vyrážka nebo bílá skvrna, tak musel jít ke knězi, který ho poslal do karantény, zpravidla na měsíc. Potom ten člověk přišel znovu, a pokud se to ztratilo, tak se mohl vrátit domů. Pokud se to neztratilo, byl prohlášen úředně za toho nemocného, za malomocného, a musel odejít úplně z té komunity pryč, do karantény tady těchto malomocných. Existovala možnost, je napsaná v knize Leviticus, že když se ta vyrážka ztratí, ten člověk může znovu přijít a požádat o to, aby byl prohlášen úředně za zdravého, ale všichni věděli, že to byla možnost pouze teoretická, že v praxi se to nestávalo, pokud to bylo malomocenství. Pokud to bylo něco jiného, tak ano. A Ježíš přichází a říká: „Jako s tím malomocenstvím si nevíte rady, tak si často nevíte rady s tím zlem, které je ve vás, které je kolem vás. A já přicházím, abych vám pomohl. Ale čekám na to, že o to požádáte, protože máte svobodnou vůli.“ A jako tady těchto deset volá a jsou vyslyšeni, tak je to i na nás.
Ježíš je posílá, aby udělali přesně to, co je v té knize Leviticus: „Běžte, ukažte se knězi, on vás prohlásí úředně za čisté, za zdravé.“ A tady v tuto chvíli oni už mají zase možnost volby. Vidíme z toho, že náboženství, které my vyznáváme, je náboženství slova. Ježíš je neposílá vykoupat se, jako prorok poslal toho Námana, ne, ale: „Jděte!“ Je to na slově. Na slově Ježíše Krista, na slově toho kněze, na slově tady těchto lidí. A oni už mají možnost volit. Buď přesně splní to, co po nich Ježíš chce, nebo udělají něco navíc.
To něco navíc udělal jenom jeden z nich. Vrátil se a poděkoval. Je to otázka rozhodnutí, co je větší priorita, co víc spěchá. Oni spěchali do Jeruzaléma splnit to, co jim Ježíš řekl. Oni spěchali domů, aby oznámili svým nejbližším, že jsou zase zdraví. Ale ten člověk, který se vrátil, si zřejmě řekl: „Ano, ale v tom Jeruzalémě každý den je jeden kněz, který je určený k tomu, aby dělal tady tu službu, aby posílal do té karantény, nebo naopak vracel zpět do života. Moji příbuzní taky jsou doma na jednom místě. Ale Ježíš je na cestě, Ježíš se hýbe, a je možné ho propást, proto je prioritnější, proto je důležitější jít k němu, protože on už tam zítra na tom místě nebude, on bude někde jinde.“
Bratři a sestry, Ježíš po nás žádá, abychom my užívali dary, které jsme takhle dostali a abychom nedělali jenom to, co je nám nějakým způsobem nařízeno, co je nám přikázáno, ale abychom udělali i něco navíc. V okamžiku, kdy tento člověk udělal to „navíc“, tak je obdarován znovu. Těch všech deset je uzdraveno a on je navíc ještě zachráněný. Těch deset má uzdraveno svoje tělo a mohou začít fungovat v lidské společnosti. Ten jeden má navíc ještě uzdravenou duši a může začít fungovat i ve vztahu k Bohu, je mu blíž.
Co je zajímavé, tak je to, že Ježíšovi není lhostejno, že se těch devět nevrací. Jeho to bolí, jeho to trápí. Ale nemůže udělat nic víc, než že si povzdechne, kde jsou, protože všechno to záleží na lidské vůli. Když budeme pročítat evangelia, tak nikdy nenajdeme, že by Ježíš uzdravil někoho proti jeho vůli, že by uzdravil Ježíš nebo udělal něco proti tomu, že by to někdo nechtěl. Ježíš vždycky respektuje naše rozhodnutí, a potom, když my o to požádáme, on přichází se svými dary. Buďme si toho vědomi a nebojme se Ježíši svěřovat naše záležitosti.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, první čtení i evangelium mluví o malomocenství, o nemoci, která byla, můžeme říci, opravdu takovou metlou té doby. Můžeme se na ty oba úryvky dívat z několika směrů, z několika pohledů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů je opět víra a zase to bude z trošku jiného pohledu. Víra je velmi rozmanitá. Celý ten příběh ze Starého zákona se odehrává někdy mezi lety 560 až 540 před narozením Pána Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, takovou hlavní myšlenkou dnešní neděle je vděčnost. Co to je správná vděčnost? Můžeme namítnout: „No, když mi někdo něco dá, tak za to poděkuji. Konec konců i naše děti učíme, že když něco chtějí, aby řekly: ‚Prosím,‘ a když dostanou od někoho něco, aby řekly: ‚Děkuji. Více...