Rubrika
HomilieNámanova víra se mění ve víru osobní
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů je opět víra a zase to bude z trošku jiného pohledu. Víra je velmi rozmanitá. Celý ten příběh ze Starého zákona se odehrává někdy mezi lety 560 až 540 před narozením Pána Ježíše. Nedokážeme to určit přesně, kdy. Je to proto, že králové, za jejichž éry se to odehrává, tam nejsou jmenováni. Je jmenován Náman a je jmenován prorok Elizeus. Není jmenován ani damašský ani izraelský král.
Ti králové jsou tam vedlejší. Ten příběh jednak vypráví o tělesném uzdravení člověka, ale vypráví i o tom, jak jeden člověk našel víru. Ne, že by Náman ze Sýrie neměl víru. My jsme dnes četli jakési rozuzlení toho příběhu, takový ten radostný konec. Dovolím si tady převyprávět to, co tomu předcházelo, protože to spolu velmi úzce souvisí a pro pochopení je to důležité.
Náman byl velitel vojska syrského krále. Byl to velmi zdatný vojevůdce. Vybojoval pro svého pána několik vítězství, a to i na úkor Izraelitů, ale onemocněl. Onemocněl malomocenstvím. Jestli jste si všimli, když Ježíš v evangeliu uzdravuje ty malomocné, tak se tam používá termín „byli očištěni“. V tehdejší době pod ten termín malomocenství se schovaly všechny kožní nemoci – léčitelné i nevyléčitelné, různé typy poškození kůže a takovéto věci. Neměli v tom úplně jasno. V duchovním slova smyslu malomocenství bychom mohli přirovnat k těžkému hříchu. Člověk, který je malomocný, je vyřazen ze společnosti. Musí stát těch několik metrů daleko, nesmí se přiblížit k nikomu a k ničemu a musí křičet: „Nečistý!“ Ne malomocný, ale nečistý. A toto zlé potkalo Námana.
Náman jako osoba byl člověk zbožný. Když se řekne to jméno Náman, tak nám to nic neříká, ale jeho současníkům to říkalo hodně. A sice jeho současníci při vyslovení tohoto jména okamžitě pochopili, že tento člověk uctívá dva pohanské bůžky – Adonise a Tamuse. Proč to tady zmiňuji? Náman byl člověk, který byl vychován v náboženství. Proč uctíval zrovna tyto bůžky? No, protože ho to doma naučili, protože mu to řekli a on je považoval za bohy pravé. Byl to člověk, který jim přinášel oběti po každém vítězství, děkovali jim za to, že se mu daří. A také v okamžiku, kdy onemocněl, je začal prosit o uzdravení, ale nepomohlo to. Obešel všechny možné léčitele, které měl ve svém okolí, a nic. Až mu jedna hebrejská otrokyně, která byla zajata jako dítě při jedné z válečných výprav, řekla: „V Izraeli je prorok a ten by tě mohl uzdravit.“
A tady Náman je poprvé pokořen, protože ti moudří, ti studovaní, ti chytří neuspěli. Ale hebrejská otrokyně mu říká, že zná řešení – jemu, který je druhý po králi - tak nějaká otrokyně říká: „Já vím, co bys měl udělat, a vím, kdo by ti mohl pomoci. Je to pro něho naprosto něco neslýchaného. A když to hned vyložím v tom duchovním slova smyslu, my se často také považujeme za experty ve víře a říkáme si: „Máme to jasné.“ I my počítejme s tím, že může někdo přijít a může nás překvapit.
Vybavil jsem si moment ze života faráře Arského, kdy on jednou přišel do kostela a tam uviděl jednoho sedláka, jak on tam sedí před svatostánkem. V té době bylo zvykem, že se všichni lidé modlili nějaké naučené modlitby. Bylo evidentní, že tento sedlák neodříkává žádnou modlitbu, a když se zvedl ten sedlák, tak za ním Jan Maria Vianney šel a říká: „Cos tam dělal? Jak se modlíš?“ A sedlák mu říká: „On vidí mě a já vidím jeho. A to nám stačí.“ A farář Arský v tu chvíli pochopil, že tenhle nevzdělaný sedlák je v duchovním životě Bohu mnohem blíž než on jako farář.
Bratři a sestry, nikoho bychom neměli podceňovat, nikým bychom neměli pohrdat a neměli bychom si myslet, že my to známe nejlépe, že my jsme experti přes víru.
Takže otrokyně říká: „Znám řešení, v Izraeli je prorok.“ A Náman jde za svým pánem a říká: „Chtěl bych tam jít,“ a král říká: „Půjdeš tam, ale ne jako soukromá osoba. Já tě tam pošlu. Bude to státní návštěva a ty si při tom vyřídíš svoje záležitosti.“ A vypraví průvod. V podstatě je to taková menší vojenská jednotka. Izraelský král zpanikaří, protože oni jdou za ním. Proč jdou za králem? Protože se domnívali, že král a prorok je stejná osoba. V tom nebyl žádný záměr. Oni si mysleli, že to tak bude. Ale izraelský král zpanikaří a říká: „Hledají proti mně záminku. Chtějí vyvolat válku.“ A prorok Elizeus zůstává v klidu a říká: „Pošli ho za mnou.“ Celá ta jednotka se posune k Elizeovi. Je to skutečně velký průvod. Na konci jsme slyšeli, že nabízí potom Elizeovi dary. Přišli a měli toho hodně. Na začátku toho příběhu je to vypočítáno, na kolik si Náman cenil svého zdraví. Nesli s sebou asi tři sta kilo stříbra a asi čtyřicet osm kilo zlata plus šaty jako dary. To je hodně. I v dnešní době jsou lidé, kteří jsou ochotni za své zdraví dát všechno.
A teď si představte, on s touto výbavou přijde k Elizeovi a Elizeus nevyjde ani ven. Elizeus pošle svého žáka. To je pro Námana další velké pokoření. On, druhý po králi, a tady se s ním nikdo nebaví. Proč Elizeus zůstává vevnitř? Ne, že by se nechtěl bavit s Námanem, ne, že by jím pohrdal, ne, že by neznal slušné vychování, ale je to proto, že chce říct: „Tady neplatí síla. Na Boha neplatí síla, na Boha neplatí nátlak. Tady platí pokora, tady platí čisté srdce. Tady jsou jiná kriteria, než na která ty jsi, Námane, zvyklý.“
Takže Elizeus posílá učedníka, žáka, a ten říká: „Námane, máš se jít sedmkrát ponořit do řeky Jordánu.“ To si Elizeus nevymyslel. Toto je nařízení z třetí knihy Mojžíšovy, kdy Mojžíš takto nařídil, aby každý uzdravený se takhle vykoupal. A pro tuto chvíli je to ta důležitá věta.
Námanovi se nechce a říká: „Já jsem čekal, že vyjde, bude vzývat svého Boha, rozbalí tady nějaké věci, zapálí kadidlo, bude tancovat, bude mávat rukama… Nic. Dostal jsem radu.“ On chtěl pomoc a dostal radu.
Ti nahoře nebývají zvyklí, aby jim někdo moc radil. Oni jsou zvyklí radit těm dole a nemají sami rádi, když jim někdo radí. I tohle musel Náman překousnout. Nakonec to překousnul za pomoci těch, kteří byli s ním. Oni mu říkají: „Kdyby po tobě chtěl něco těžkého, složitého, určitě bys to udělal. Ale on ti říká: ‚Jdi se vykoupat!‘ V podstatě jednoduchá věc. Tak to běž udělat.“ Hodně ho musí přemlouvat, ale nakonec jde.
Když to udělá a je uzdraven, přichází, vrací se a říká tu klíčovou větu: „Už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“ V tuto chvíli se mění Námanova víra. Víra, kterou měl od svých rodičů, říká se tomu „víra pro autoritu rodičů“, tu odložil a získává osobní víru: „Já už vím. Je to moje rozhodnutí. Já si za tím stojím.“
Bratři a sestry, je potřeba, aby každý dospělý člověk měl takovouto osobní víru. Když se narodí dítě, rodiče ho vychovávají, vštěpují mu zásady. Dítě má víru pro autoritu rodičů. Ale jak jdou roky a dítě přestává být dítětem a stává se dospělým člověkem, tak je potřeba, aby se jeho víra proměnila ve víru osobní. Samozřejmě můžeme se setkat s lidmi, kteří mají až do konce svého života tady tu dětskou víru, ale zpravidla je to jinak. Zpravidla, pokud nedojde k přetvoření té víry, tak člověk ji odloží, protože řekne: „Já pohádku nepotřebuji.“
Osobní víra je něco, co musíme mít, abychom dokázali být skutečně dospělými křesťany. To je jeden aspekt, o kterém mluví dnešní první čtení a koneckonců i evangelium, ale nezapomeňme na úlohu proroka Elizea. Prorok, jak jsme slyšeli v komentáři, je si vědom, že uzdravuje Bůh, že on je nástroj, ale i my se můžeme dostat a dostáváme se do situace, kdy máme někomu pomoci s tou přeměnou víry, s tímto přerodem. Všimněme si, co dělal prorok Elizeus. Nezdůrazňuje sebe. Udělá to, co je nutné – řekne jednu jedinou větu z třetí knihy Mojžíšovy, jeden jediný příkaz. Nedělá Námanovi přednášku ze Starého zákona, neřekne: „Tak pojď, sedneme si, rozebereme to, já ti to tady vysvětlím.“ Ne, to jedno jediné, které je potřebné. Proč to může říct? No, protože i on má osobní víru, protože on se setkal s Bohem a ví, co je důležité v tu chvíli.
Bratři a sestry, každý z nás bude někdy v roli proroka Elizea, kdy máme pomoci někomu získat osobní víru. Ale k tomu je potřeba, abychom tuto osobní víru měli. Prosme za ni, modleme se za to, usilujme o ni a buďme si jisti, že jako Ježíš uzdravil ty, kteří ho o to prosili, že i my dostaneme tuto osobní víru.
Proč je ten příběh už ve Starém zákoně a proč je jeho aktérem cizinec? Aby bylo jasné, že Bůh počítá se všemi lidmi, že chce svoje dary dát všem. Nejenom Izraelitům, nejenom těm, kteří se k němu hlásí od začátku, ale i těm, kteří postupně přicházejí, dokonce i těm, kteří předtím byli jeho nepřáteli, protože Náman vedl syrské vojsko proti Izraelitům.
Bratři a sestry, každý může k Bohu přijít, každý se s ním může setkat a každý může říct tu větu: „Už vím!“ Kéž tedy s Boží pomocí je naše víra osobní a pevná.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, první čtení i evangelium mluví o malomocenství, o nemoci, která byla, můžeme říci, opravdu takovou metlou té doby. Můžeme se na ty oba úryvky dívat z několika směrů, z několika pohledů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, dnešní evangelní úryvek zaznamenává takové poutavé vyprávění, skutečně velmi dramatickou událost. Uzdravení malomocného, to není něco, co by se stávalo každý den. Ale mimo toho vlastně na samotném začátku toho vyprávění je jeden takový, řekli bychom, detail, který je velmi důležitý pro badatele, kteří se zamýšlejí nad otázkou pravosti Písma svatého a věcí, které s tím souvisí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 5,14-17; 2. čtení 2 Tim 2,8-13; evangelium Lk 17,11-19;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, takovou hlavní myšlenkou dnešní neděle je vděčnost. Co to je správná vděčnost? Můžeme namítnout: „No, když mi někdo něco dá, tak za to poděkuji. Konec konců i naše děti učíme, že když něco chtějí, aby řekly: ‚Prosím,‘ a když dostanou od někoho něco, aby řekly: ‚Děkuji. Více...